Československé opevnění 1935-1938 – Druhá světová válka – druhasvetova.com

 

Československé opevnění 1935 – 1938

Po skončení 1. světové války a v novém uspořádání světa, zdánlivě zabezpečeným systémem mezinárodních smluv známých jako versailleský systém, se zdálo, že vznik celosvětového konfliktu je jednou provždy zažehnán. Blízká budoucnost však prokázala, že se jednalo o velký omyl, neboť poražené státy, zejména Německo a Maďarsko, se cítily hluboce uraženy a s novým uspořádáním Evropy nebyla spokojena ani Itálie, kde se brzy prosadil fašismus jako nový způsob vlády.

Velká hospodářská krize pak vytvořila v Evropě živnou půdu pro pravicový extremismus v podobě německého nacismu. Německo, nenávidící vnucený versailleský mír, začalo od roku 1932 tajně zbrojit, což se po nástupu Hitlera k moci jen umocnilo. Tyto nepříznivé okolnosti donutily vládu Československé republiky vynakládat značné prostředky na obranu vlasti. Pod vlivem spojenecké Francie bylo v roce 1934 mimo jiné rozhodnuto i o výstavbě pohraničního opevnění. Opevňování hranic se tak spolu s modernizací a reorganizací celé československé armády stalo součástí dalekosáhlých obranných příprav.

( Objekt lehkého opevnění vz. 37, jenž se dochoval do dnešních dnů )

Na rozdíl od spojenecké Francie, která výstavbu své proslulé Maginotovy linie zahájila již v roce 1929, se v tehdejším Československu otázka opevnění objevila mnohem později. Pomineme – li několik článků v tehdejším tisku, přináší současná odborná literatura informace o tom, že problematiku fortifikací nadnesl v červnu 1933 zejména náčelník Vojenské kanceláře prezidenta republiky generál Silvestr Bláha. V září 1933 také došlo k neformálnímu prodiskutování otázky budoucího opevnění hranic na ministerské úrovni u příležitosti návštěvy francouzského generála Weyganda v ČSR.

Ve skutečnosti opevňování Československa začalo na konci roku 1933 výstavbou několika atypických železobetonových objektů na bratislavském předměstí označovaných jako opevněné strážnice. Této lokalitě se nelze příliš divit, protože slovenská hranice byla tehdy ještě považována za hlavní válčiště. Proto se zdálo logickým zabezpečit předměstí v Petržalce, případně mosty v Čopu a Parkáni proti neočekávanému napadení. Chráněné předměstí naopak mohlo posloužit jako předmostí k úderu v rámci společných plánů Malé dohody proti Maďarsku.

( Zrestaurovaný objekt lehkého opevnění vz. 37 na Znojemsku )

Odborná literatura připisuje výstavbu objektů v bratislavské Petržalce iniciativě zemského vojenského velitele v Bratislavě, generálu Josefu Šnejdárkovi počínaje rokem 1932. Realita je však taková, že zmíněný generál mohl výstavbu nanejvýš navrhnout. Realizaci pak bezesporu schválilo 1. oddělení Hlavního štábu v roce 1933. Faktem zůstává, že ve dnech 12. 10. 1933 až 14. 1. 1934 byly vybetonovány první čtyři moderní pevnostní objekty v Československu, zprvu označované krycími písmeny A až D, respektive názvy Cvičiště, Kittsee, Oroszvár a Duna. Po vzniku Ředitelství opevňovacích prací v roce 1935 došlo v souvislosti s další výstavbou a v rámci jednotného systému označování k jejich přejmenování na B – S 7, B – S 9, B – S 12 a B – S 14. Po patřičné modernizaci společně s dalšími atypickými objekty postavenými v letech 1934 – 1935 vytvořily kostru obrany na předměstí Petržalka. Zde se s jistotou jednalo o původní československou koncepci, neboť objekty umožňovaly spíše vedení čelních paleb, které byly pod vlivem spojenecké Francie do budoucna omezovány ve prospěch bočních paleb.

V rámci Rakouska – Uherska nebyly moderní betonové a železobetonové stavby na území Československa snad s výjimkou strážnice v Komárně budovány, protože území budoucí Československé republiky se po vzniku Dvojspolku a později i Trojspolku nacházelo v týlu potencionálních bojišť. Škodovy závody v Plzni vyráběly pouze pevnostní výzbroj a potřebný materiál nebo vybavení dodávaly i další strojírenské podniky na území budoucího Československa. Zkušenosti ženijních důstojníků a vojáků sloužících v rakousko – uherských pevností, jakož i seznání s cizím opevněním nemohly být příliš zúročeny, protože se ve většině případů jednalo o tzv. frontový způsob obrany, který se v 1. světové válce neosvědčil. Naopak se osvědčilo polní opevnění, jehož koncepce s jistotou ovlivnila vznik budoucího československého lehkého opevnění.

( Jeden ze zachovalých řopíků, opatřený maskovacím nátěrem )

Proto v meziválečném období zavedla Francie a spojenecké Československo liniové opevnění, které se v témže období uplatnilo i ve většině evropských států. Kromě vzrůstu nebezpečí ze strany Německa ovlivnilo vznik československého opevnění také ochabování dosavadního francouzského aliančního systému, když v lednu 1934 došlo k podpisu německo – polské deklarace o neútočení. Po přijetí změn v operačních plánech čs. armády počítající s defenzívou byla při následných jednáních zástupců čs. Hlavního štábu v Paříži v lednu 1934 doporučena francouzskou stranou výstavba pohraničního opevnění. Nejvyšší rada obrany státu proto uvolnila na svém zasedání 14. července 1934 pro potřeby budoucího opevnění prvních 200 milionů korun.

Dne 21. 7. 1934 vydalo 3. operační oddělení Hlavního štábu výnos, který se zabýval přípravou objektů československého opevnění. U 1. oddělení IV. odboru MNO byla vytvořena Opevňovací skupina ( skupina D ). V září 1934 pak jako nižší stupeň vznikly opevňovací skupiny i u zemských vojenských velitelství. Opevnění mělo zabezpečit nejvíce ohrožené úseky před překvapivým vpádem útočníka a získat čas pro provedení mobilizace. Obrana převážně v horském či podhorském terénu měla být spíše statická, což nahrávalo zkušenostem získaným za 1. světové války. Opevnění mělo rovněž přispět ke snížení počtů obránců, což bylo pro slabé lidské zdroje republiky velice významné.

( Dobový snímek Březinky, v popředí součásti protipěchotních překážek tzv. prasečí ocásky )

Konstrukci československého opevnění bezesporu ovlivnila francouzská Maginotova linie, což je sice všeobecně známý fakt, ale většina lidí zřejmě netuší, že v první fázi se jednalo o inspiraci velice silnou. I když několik vrcholných představitelů armády mělo možnost seznámit se s Maginotovou linií již v roce 1933, teprve v srpnu 1934 odjela na stáž do Francie první skupina československých ženijních a zbrojních specialistů. Po jejich návratu byly od září zpracovávány první návrhy tras opevnění na Ostravsku a Králicku, kam se nyní přeneslo těžiště prací. Přestože odborná literatura uvádí, že z kapacitních důvodů byla v podstatě zastavena činnost opevňovacích skupin u Zemského vojenského velitelství Bratislava a Košice, byla v tomto období realizována činnost, neboť tyto pevnůstky jsou projektované ještě podle vlastních československých představ. Od předchozích se odlišovaly poněkud větším podílem bočních paleb a objekt B – S 10 byl postaven se šachtou pro nikdy neosazený pancéřový zvon.

K 28. 12. 1934 však lze datovat první konkrétnější návrh na výstavbu několika objektů v Čopu. Jejich plány se již odlišují od objektů v Bratislavě a připomínají regulérní pěchotní sruby projektované podle francouzských zásad. Mimoto se podařilo vyhledat obecnou typologii samostatných pěchotních srubů a pozorovatelen vypracovanou v období od konce roku 1934 do ledna 1935, která rovněž koncepčně vycházela z francouzských fortifikací. S plány těchto objektů se zřejmě počítalo pro výstavbu v nejohroženějších úsecích na Ostravsku a Králicku.

( Takto skončily mnohé objekty čs. opevnění )

I když odborná literatura uvádí, že projekty těchto objektů byly odmítnuty v lednu 1935 jako nevyhovující, při srovnání s obdobnými evropskými opevněními nebo s velice sofistikovanými objekty československého opevnění z let 1935 až 1938 je zřejmé, že by dokázaly splnit na ně kladené úkoly. Navíc svou jednodušší konstrukcí i vybavením mohly ušetřit nemalé finanční prostředky. Obdobnou cestou se vydal i francouzský spojenec – Polsko. Za odmítnutím projektů stála možná i značná technická náročnost úkolů, která donutila MNO požádat o poskytnutí francouzských expertů. V únoru 1935 tak do Prahy dorazila malá skupina francouzských ženijních odborníků vedená podplukovníkem Louisem Fortinem a Francouzi zůstali v Československu až do července 1938.

Teprve 20. 3. 1935 došlo v Československu ke vzniku centralizovaných orgánů určených pro realizaci opevnění. Jednalo se o Radu pro opevňování a Ředitelství opevňovacích prací ( ŘOP ). Vzhledem k přítomnosti francouzských poradců byla i nadále zaručena analogie s francouzským pevnostním systémem. Opevňovací skupiny byly zrušeny, respektive v dubnu 1935 reorganizovány na ženijní skupinová velitelství ( ŽSV ), které podléhaly ŘOP. Na konci dubna 1935 se uskutečnila studijní cesta osmi příslušníků ŘOP do Francie, které se zúčastnil i ředitel opevňovacích prací brigádní generál Karel Husárek. Exkurze splnila svůj účel, neboť umožnila načerpání dalších poznatků, které přispěly k vytvoření vlastní československé cesty při budování moderních pevností.

( Objekt lehkého opevnění vz. 37 )

Přestože archivní prameny naznačují, že existovaly snahy o převzetí téměř identických francouzských kasemat   ( pěchotních srubů ), na konci května 1935 zvítězila vlastní československá koncepce, která původní francouzské pojetí značně přizpůsobovala vlastním názorům, potřebám a možnostem. V říjnu 1935 byl zadán první stavební úsek a v prosinci 1935 se v rámci ŽSV II Moravská Ostrava podařilo vybetonovat první pěchotní srub MO – S 8 Dvůr Paseky. V prosinci 1935 byl také přijat první opevňovací program, který byl pod tlakem mezinárodní situace a také podle kapacitních možností postupně dále upravován. Nejprve začala výstavba těžkého opevnění   ( TO ) plánovaného pro přehrazení nejdůležitějších útočných směrů. Bylo tvořeno samostatnými pěchotními sruby a dělostřeleckými tvrzemi, spolu s nezbytným překážkovým systémem a infrastrukturou ( kasárna, telefonní spojení, cesty, zkušební a cvičné objekty ).

Výstavba těžkého opevnění však byla značně nákladná a z kapacitních důvodů i relativně pomalá. Proto především z politických důvodů začala v polovině roku 1936 výstavba tzv. lehkého opevnění i v dalších oblastech státu včetně vnitrozemí. Výstavbu podle směrnic ŘOP ale organizovaly ženijní složky armádních sborů spadajících pod příslušná zemská vojenská velitelství. Lehké opevnění reprezentují objekty zavedené v roce 1936, které však příliš nevyhovovaly vzhledem k požadavkům na odolnost a proto došlo k vyprojektování a od roku 1937 i k výstavbě kvalitativně dokonalejších objektů lehkého opevnění, lidově nazývaných řopíky. Ty se vzhledem ke stavěným počtům vyplívajícím z upravovaných opevňovacích programů nacházely ve všech ohrožených prostorech ČSR. Vysoké tempo stavby se dařilo až do přijetí podmínek mnichovské konference stupňovat a také kvalita prováděných staveb vzhledem k inovacím neustále stoupala. Paradoxně ve Francii začala s výjimkou Alp po zrušení centrální organizace CORF ( 1. 1. 1936 ) kvalita stavěných fortifikací spíše upadat. Ačkoliv rychlý spád událostí nedovolil dokončení čs. opevnění, lze s klidným svědomím konstatovat, že žák předčil svého učitele.

 

Těžké opevnění

Těžké opevnění ( TO ) v nejvíce ohrožených prostorech státu vytvářelo jakousi kostru obrany. Jak již bylo naznačeno, výstavba začala v Bratislavě, kde vznikly netypické objekty ležící svým charakterem mezi lehkým a těžkým opevněním a poté pokračovala na severní hranici státu v prostoru Odra – Krkonoše. Tři pěchotní sruby také zabezpečily obranu mostů v Komárně. Po anšlusu ( připojení ) Rakouska ke Třetí říši musela být část stavebních kapacit přesunuta ještě na jižní Moravu.

Pěchotní sruby

Nejhojnějším zástupcem československého těžkého opevnění je samostatný objekt, tzv. pěchotní srub. Pěchotní sruby byly zpravidla stavěny v linii o jednom sledu. Snad pouze na Náchodsku v bezprostředním okolí tvrze Dobrošov a údolí Metuje vznikla linie pěchotních srubů o dvou sledech, ale i jiné jednotlivé sruby, například T – S 70, B – S IV a StM – 50, stály za první linií obrany. V případě stavby dělostřelecké tvrze Orel by dvě linie pěchotních srubů přehrazovaly útočný směr v okolí obce Darkovičky.

brezina.JPG.bmp

( Pěchotní srub Březinka v Náchodě )

V Komárně a v Krkonoších a také na Liberecku se jednalo plánovitě o uzávěry. Charakter uzávěru získaly vlivem nedokončenosti linie například i pěchotní sruby u Starého Města pod Sněžníkem, Branné a Odolova. V případě pokračování výstavby bylo uzávěrové těžké opevnění plánováno například na dolním toku řeky Moravy, ve Vrbnu, Karlovicích, na Liběchovské příčce, Pražské čáře a polské a maďarské hranici. Jednotlivé stavební úseky byly zpravidla označovány podle ženijních skupinových velitelství, které řídily výstavbu. Označení se tedy skládalo z písmena, respektive písmen sídla příslušného ŽSV, písmena S označujícího zkratku srub, pořadového čísla objektu v linii a jeho názvu ( např. K – Bg – S 12a U Rybníčku tvrze Berghöhe ).

Od východu na západ tak lze zaznamenat následující realizované nebo rozestavěné úseky těžkého opevnění: MO ( Moravská Ostrava ), OP ( Opava ), StM ( Staré město pod Sněžníkem ), K ( Králíky ), R ( Rokytnice ), N ( Náchod ), T ( Trutnov ), KrK a Li – C ( Liberec ), jehož uzávěry z výše uvedeného schématu poněkud vybočují. Na jižní hranici se jednalo o úseky MJ ( jižní Morava ), B ( Bratislava ) a KO ( Komárno ). Název objektu byl určen jako krycí znak pravděpodobně pro potřeby posádek. Podle zachovalých výkresů a archivních podkladů je zřejmé, že přípravné a projekční práce začaly i v dalších úsecích, jako například postavení na dolním toku řeky Moravy ( objekty DM – S 1 až 9), ŽSV IX Domažlice ( s uzávěry Nýrsko, Všeruby, Maxov, Capartice a Česká Kubice označovanými jako Š – 5 až 39, které byly zrušeny ), uzávěry Domašov ( Do – S 1 až 14 ), Liběchov – Jitrava, na Pražské čáře a na Slovensku v úseku Bajtava – Filakovo.

( Pěchotní srub K – S 14 U cihelny  )

Pokud jde o pěchotní sruby, z konstrukčního hlediska se jednalo zpravidla o dvoupatrové železobetonové monolitické stavby, které se lišily odolností, to je tloušťkou stěn a stropů, složením výzbroje a počtem pancéřových prvků a členů posádky. Vzhledem k maximálnímu přizpůsobení terénu se jednotlivé pěchotní sruby odlišovaly i tvarem a samozřejmě sevřením úhlů střílen, které oproti budoucí typizaci lehkého opevnění bylo naprosto individuální. Pro vytvoření typologie můžeme najít i další hlediska, například podle stavebního řešení a palebných úkolů je můžeme rozdělit na jednopatrové a dvoupatrové, popřípadě na jednostranné nebo oboustranné. Pro urychlení výstavby na jižní Moravě byly opakovaně použity projekty objektů ze severní hranice. Jednotlivé sruby byly sice uzpůsobeny ke kruhové obraně, avšak jejich primárním účelem bylo vedení bočních paleb do linie překážek směrem k sousedním objektům, se kterými se navzájem chránily. Čelní střílny pod betonem se vyskytovaly zřídka, prakticky pouze u pěchotních srubů StM – S 50, StM – S 30 a T – S 63, přičemž užitou výzbroj ( protitankový kanon spřažený s těžkým kulometem ) zde měla chránit spouštěcí pancéřová oponka. Původně navržená pancéřová polokopule  byla pro nákladnost a malé množství potřebných kusů zrušena.

U systému bočních paleb se stalo cílem vytvoření souvislých palebných přehrad těžkých kulometů, které na místech vhodných k nasazení obrněné techniky doplňovaly protitankové kanony a v nepřehledném terénu i speciální pevnostní minomety. Týlové prostory pomáhaly bránit lehké kulomety v pomocných střílnách pod betonem, zatímco palby do předpolí umožňovaly tzv. zbraně pod pancířem umístěné v pancéřových zvonech a kopulích. Ve stropech byly podle konkrétních požadavků osazovány i dělostřelecké pozorovací zvony a byla plánována instalace několika otočných kulometných věží OR. V dělostřeleckých tvrzích se dále počítalo s osazením otočných a výsuvných dělostřeleckých věží a minometných věží.

pechotni

( Pěchotní srub Zahrada u Šatova )

Na základě francouzských zkušeností byly převzaty čtyři stupně odolností číslované I až IV. Podle toho jsou sruby označovány jako Římany. V polovině roku 1936 byla z Francie převzata ještě koncepce tzv. blokhausů, tedy odlehčených pěchotních srubů se slabší výzbrojí v nejnižším stupni odolnosti 1 a 2. V Československu byly pod označením pěchotní sruby arabské odolnosti stavěny od roku 1937 v neschůdném terénu, respektive v hustých lesích nebo na méně důležitých směrech. Tyto objekty neměly schodiště a dolní patro bylo přístupné pouze průlezem se stupačkami. Došlo i ke zjednodušení jejich technického vybavení a snížení dotace munice.

Jak již bylo uvedeno, nejstarší objekty na bratislavském předměstí se podařilo začlenit do nového systému a v roce 1937 i částečně zmodernizovat. Z nařízení ŘOP u nich došlo ke zrušení většiny čelních střílen. Ostatní střílny dostaly nové ocelolitinové rámy pro lehké a těžké kulomety. Mimoto se podařilo realizovat ventilaci, která ve dvou případech používala atypické šlapací ventilátory. Na rozdíl od jednostranných kasemat tzv. staré fronty Maginotovy linie byl typický československý pěchotní srub zpravidla oboustranný, vybudovaný ve II. třídě odolnosti. Odolnosti 1 a 2 a I poskytovaly ochranu proti polnímu dělostřelectvu do ráže 155 mm. II. třída odolnosti měla zaručit posádce bezpečnost před zásahy z děl ráže 210 – 280 mm. Přitom měl srub postavený ve II. třídě odolnosti strop silný 200 cm, čelní stěnu k nepříteli 225 cm a ostatní týlové stěny silné 100 cm. Čelní stěna byla navíc opatřena čtyřmetrovou vrstvou kamene a zemním obsypem. Zemina zároveň sloužila pro zastřešení objektu.

brezinka

( Pěchotní srub březinka s naneseným maskovacím nátěrem )

Nutno dodat, že již v 1. světové válce obě válčící strany používaly dělostřelectvo větších ráží, avšak vzhledem k versailleským dohodám nedisponovalo Německo v roce 1938 větší ráží obléhacích děl než 210 mm. Navíc se předpokládalo, že pěchotní srub bude poskytovat relativně malý cíl pro dosažení přímého zásahu. Přesto byly exponované objekty, popřípadě pěchotní sruby na křídlech tvrzí postaveny v odolnosti III, která měla strop silný 250 cm a čelní stěnu silnou 275 cm. Tvrzové objekty budované vždy ve IV. třídě odolnosti se stropy silnými 350 cm měly odolat houfnicovým granátům ráže 420 mm, respektive všem tehdy známým konvenčním dělostřeleckým zbraním. Půdorysně relativně malé objekty pak byly podle tehdejších expertů jen obtížně zasažitelné i leteckým bombardováním. Tento předpoklad více méně potvrdily boje o Maginotovu linii v roce 1940. I německé zkoušky prokázaly, že železobeton vydržel zásahy pum ze střemhlavých bombardérů Ju – 87 Stuka.

Jednopatrové objekty byly budovány zřídka, zpravidla v podmáčeném terénu, kde by byla výstavba spodního patra obtížná. Jednopatrový pěchotní srub představoval vždy půdorysně větší a tedy zranitelnější cíl. U dvoupatrových pěchotních srubů sloužilo horní patro pro umístění výzbroje, zatímco dolní bylo zpravidla vyhrazeno pro umístění technického vybavení ( strojovna, filtrovna, WC, studna ) a ubytování posádky. U standardního oboustranného pěchotního srubu tvořila výzbroj obou střeleckých místností tzv. smíšená dvojčata neboli zbraně L1, která vznikla spřažením 4cm kanonu vz. 36 s těžkými kulomety vz. 37 ráže 7,92 mm na společné lafetě. S výjimkou několika objektů 2. podúseku Ludgeřovice ŽSV II Moravská Ostrava ( MO – S 10, 12, 13 ) byl kanon vždy umístěn jako vnitřní z dvojice střílen, neboť byl více chráněn krakorcem a křídlem objektu s pancéřovým zvonem. Ve vnější střílně se pak nacházelo dvojče těžkých kulometů vz. 37 ( zbraň M ). V řadě případů byla krajní střílna vyhodnocena jako zranitelná a zbraň byla přemístěna do pancéřové kopule. Toto řešení bylo zvoleno i v těch případech, kdy bylo třeba vytočit palebný vějíř více do předpolí.

( K – S 32 Na růžku )

Výše uvedené zbraně byly vybaveny optikou, dvojnásobně zvětšujícím záměrným dalekohledem vz. 36, vyráběným v Přerově. Střílny odlité ze speciální ocelolitiny měly zubaté ostění pro lepší odraz střel z ručních zbraní. Přímým zásahům z protitankových kanonů však nemohly odolat, ostatně se s takovou možností při jejich situování na bocích objektu příliš nepočítalo. Při vyjmutí zbraní z lafety bylo možné střílny uzavřít speciálními uzávěrami. To bylo nutné zejména při očekávaném použití bojových otravných chemických látek.

Většinu střílen objektu chránil převis stropu zvaný krakorec. Hlavní zbraně dostaly ještě další ochranu, kterou představoval tzv. diamantový příkop. Tyto příkopy byly podle odolnosti objektu široké 120 – 300 cm a hluboké 210 – 300 cm. Sloužily především jako ochrana před zasypáním střílen a proti přiblížení nepřátelských ženistů. Kromě toho do nich ústily odpady vstřílených nábojnic. Posádka je mohla bránit vypouštěním ručních časovaných granátů z granátových skluzů. Kanony od roku 1934 vyvíjela a roku 1937 dodávala Akciová společnost, dříve Škodovy závody v Plzni a veškerou kulometnou výzbroj Zbrojovka Brno. Pomocnou výzbroj pod betonem tvořily lehké kulomety vz. 26 ráže 7,92 mm ( zbraně N ).

( Pěchotní srub T – S 26 Odolov )

Těžké kulomety vz. 35 posléze vz. 37 byly lafetovány v sólo provedení ( zbraň D ). V rámci bratislavského úseku pak dostaly poněkud atypickou lafetu. Obranu týlu a diamantových příkopů zajišťovaly v ideálním případě čtyři granátové skluzy, zpravidla opatřené šikmými periskopy. Ruční časovaný granát vz. 21 nebo vz. 34 se pro použití v granátových skluzech příliš nehodil. V praxi však počet granátových skluzů, jejich periskopů a počet pomocných střílen kolísal. Například pěchotní srub K – S 5 U potoka má sice 4 granátové skluzy, ale jen dva z nich jsou opatřeny šikmým periskopem.

V členitém terénu býval jako výzbroj přidáván 9 cm pevnostní minomet ( zbraň G, továrně B7 ) nabíjený zezadu. Měl působit s konstantním náměrem 45° ze spodního patra, ale do opevnění se v roce 1938 již nedostal. Teprve v říjnu 1938 byl navržen na zavedení do výzbroje pod označením 9 cm minomet CE vz. 38. Jeho výroba se totiž teprve rozebíhala a malou sérii 5 kusů převzala až německá armáda. Zalomený vchod byl bráněn ocelolitinovou střílnou pro libovolnou ruční palnou zbraň. Zde by byl ideální samopal, ale jeho předválečný představitel, tzv.  9mm kulometná pistole vz. 38, se rovněž do výzbroje nedostal.

( Těžký kulomet vz. 37 )

Další výzbroj se nacházela v tzv. pancéřových zvonech a kopulích. Jejich výroba byla svěřena firmám Vítkovické horní a hutní těžířstvo, Báňská a hutní společnost v Třinci a Akciová společnost, dříve Škodovy závody, v Plzni. Podle třídy odolnosti objektů byly vyráběny v šesti typech ( 1, 2, M, S, V, W ) lišících se svojí výškou a tloušťkou stěn a tím i hmotností. Ve II. třídě odolnosti měly hmotnost kolem 25 tun, ale u tvrzových objektů vážily až 60 tun, zatímco u Arabů pouhých 11 tun. Nejvíce zastoupený zvon pro lehký kulomet sloužil primárně pro pozorování a řízení palby zbraní srubu. K tomuto účelu měl ve vrchlíku osazen čtyřnásobně zvětšující monokulární periskop vz. 38 a po obvodu 3 až 6 střílen, do kterých mohl pozorovatel osadit lafetu pro lehký kulomet vz. 26. Při použití dvou zvonů se zpravidla podařilo vytvořit kruhovou obranu. Vnitřní vybavení zvonu tvořila výškově stavitelná perforovaná podlážka, kovový žebřík, odpadní trubice pro vystřílené nábojnice spojená s odsáváním, ruční výtah na munici, madla a úchyty pro signální pistoli, světlice a kulometné zásobníky, sedátko a odkládací prostor pro periskop. Protože by se zplodiny při případné střelbě hromadily pod vrchlíkem, zabezpečovaly větrání ruční odsávací ventilátory umístěné v přilehlém prostoru.

Střílny zvonu bylo možné uzavřít vložkami s neprůstřelným sklem. Pro spojení a řízení palby byly vyvinuty pevnostní telefony, světelná signalizace a zvukovod. Od roku 1935 byl ve Škodovce vyvíjen pro zvony speciální granátomet ráže 5 cm. V roce 1938 již měla zbraň, firemně označená jako B 10 ( V rámci ŘOP jako zbraň U ), střílet výhradně miny. Do přijetí podmínek mnichovského diktátu armáda vyzkoušela dva prototypy, které se lišily způsobem uchycení zbraně ve střílně, polohou závěru a umístěním trubky regulace odběru plynů z hlavně. Zkoušky se nepodařilo dokončit ani  do března 1939.

n82-108.jpg

( Pozorovací zvon na pěchotním srubu Březinka )

Tam, kde bylo potřeba upřednostnit palbu, byl osazován zvon pro těžký kulomet vz. 37. Jeho lafeta použitelná i v pancéřové kopuli se bohužel již do opevnění nedostala. Zbraně pak musely být lafetovány pouze nouzově. Kopule na rozdíl od zvonu, který sloužil primárně k pozorování a řízení palby hlavních zbraní a do obrany se zapojoval až v době bezprostředního ohrožení, sloužila k vedení čelních nebo kosých paleb. Kopule totiž poskytovala zbrani větší ochranu než čelní střílna pod betonem, zejména z hlediska maskování. Teprve válečné zkušenosti ukázaly, že pancéřové zvony nebyly schopny odolat přímé střelbě protitankových kanonů.

Také kopule byly vyráběny v šesti odolnostech ve dvou základních typech, a sice jako jednostřílnové pro dvojče těžkých kulometů, nebo dvojstřílnové pro sólo těžký kulomet vz. 37. Také výzbroj dvojčatových kopulí bylo nutné řešit improvizovaně, neboť v září 1938 byl k dispozici pouze prototyp lafety, který se kupodivu dostal do vlastnictví Vojenského historického ústavu. I střílny kopulí bylo možné uzavřít speciálními uzávěry. Pro potřeby řízení palby tvrzového dělostřelectva sloužily dělostřelecké pozorovací zvony s jedním až třemi průzory a plánovaným desetinásobným dělostřeleckým periskopem. Pomocní dělostřelečtí pozorovatelé však obsazovali i běžné pěchotní zvony vytipovaných pěchotních srubů. Posledním typem zvonu osazovaným ve většině tvrzových objektů a v samostatné dělostřelecké pozorovatelně K – S 12b byl ventilační zvon přezdívaný houba.

( Střelecká místnost objektu K – S 33 U kapličky )

Vchody byly vždy považovány za slabiny opevnění, proto je až s podivem, že většina vchodů u francouzských kasemat postrádala ochranné zalomení. V Československu bylo toto řešení použito údajně z úsporných důvodů pouze u srubů B – S 1, 2, 3, 13 a 15 v Bratislavě. Ostatní objekty římské odolnosti měly vchod většinou dvakrát zalomený. Tím se zabránilo případnému postřelování interiéru objektu a zároveň byl dostatečně chráněn relativně velký otvor nasávání vzduchu do filtrovny. Z tohoto důvodu byly jako první uzávěr použity mřížové dveře. Další vstup u Římanů uzavíraly dvoje pancéřové vzduchotěsné dveře, mezi nimiž byla vytvořena protiplynová předsíň. Araby měly pouze jedny pancéřové dveře.

V horním patře se nacházela místnost velitele objektu, prostor pro spojaře a místnosti pro ubytování poddůstojníků, dělostřeleckých pozorovatelů a části mužstva. Kulometná a kanonová munice byla až na pohotovostní dávku skladována odděleně, v místnostech tomu určených. Konzervovanou stravu bylo možno ohřát na petrolejovém vařiči umístěném na konci ochranného křídla horního patra. Vařič byl umístěn buď v nikách, nebo plechových skříních. Výjimečně se v horním patře nacházelo i WC, zejména tam, kde hrozila spodní voda. Většina pěchotních srubů měla nádrže na vodu umístěné na konzolách nad schodištěm. U několika starších objektů však byly nádrže na vodu umístěny i v jiných prostorách srubu, někdy i přímo v dolním patře a do splachovačů na WC je posádka musela přečerpávat ruční pumpou.

( Pěchotní srub K – S 5 U potoka )

Za nejdůležitější technické zařízení je nutno považovat vybavení filtrovny umístěné většinou v dolních patrech. V objektu byl udržován přetlak znemožňující vniknutí bojových plynů, který zabezpečovalo několik typů ventilačních souprav lišících se počtem filtrů a množstvím dodávaného vzduchu za hodinu. Nutno zdůraznit, že ŘOP určovalo výkon ventilačního zařízení spíše podle počtu zbraní než podle počtu členů posádky. Kromě nejmenších srubů arabské odolnosti vybavených pouze ručním ventilátorem byly ostatní ventilátory poháněny elektromotorem a v případě výpadku elektřiny i ručně.

Dlouhodobý pobyt usnadňoval zdroj pitné vody v podobě vrtané nebo kopané studny a sociální zařízení s umývárnou. Voda byla čerpána do hlavních zásobních nádrží, v umývárnách a ve strojovně, kde byla používána jako chladící médium pro chod dieselagregátů. Voda měla také být používána pro chlazení hlavní kanonů a kulometů. Čerpadla dodávaly firmy Sigmund a Kunz a také u nich existoval záložní ruční pohon. Zdroj osvětlení, pohon čerpadel a vzduchotechniky zajišťoval dieselagregát dodávaný například Škodovými závody. ŘOP dokonce v roce 1936 uvažovalo o zavedení agregátů na dřevoplyn. Nafta a mazací olej byly skladovány v samostatně odvětrávané místnosti poblíž strojovny. K vytápění věčně provlhlých a chladných interiérů se využívalo zbytkové teplo při chodu agregátů.

Pro ubikace posádky byl zkonstruován speciální pevnostní nábytek vyráběný např. v podnicích Sab Praha a Vicher Praha. Kvůli úspoře místa bylo možné jednotlivá dvoupatrová lůžka vzájemně sešroubovávat. Sklopné stolky a taburety na sezení měly vodorovné plochy potažené vrstvou gumy. Pro úklid byl dokonce zkonstruován tzv. smetník, což je lopata pro zametání používaná i v současné době městskými popeláři. Taktéž rozvody vody a vybavení splachovacích nebo vynášecích záchodků dodávaly podle požadavků vojenské správy civilní firmy. Místnosti pro tzv. zemní telegrafii použitou pouze u samostatných pěchotních srubů římské odolnosti a skladem ručních časovaných granátů a osvětlovacích raket je výčet prostor dolního patra ukončen. Důležité vnitřní prostory jako například střelecké místnosti nebo ubikace chránilo plechové obložení stropu nebo stěn, případně pletivo a mřížovina, které eliminovaly odštěpky betonu při eventuálním zásahu.

 

Těžké opevnění

Dělostřelecké tvrze

Nejodolnější těžké opevnění představovaly tzv. dělostřelecké tvrze, které je nutno chápat jako soustavu pěchotních a dělostřeleckých srubů, dělostřeleckých a minometných věží, vchodových objektů a pozorovatelen, vybudovaných v nejvyšším stupni odolnosti, vzájemně spojených podzemními komunikacemi a obklopených souvislou překážkou. Díky pevnostním houfnicím a minometům, měly vytvářet odolné opěrné body na takticky důležitých místech. Podzemní prostory obsahovaly vše potřebné pro dlouhodobý obranný boj posádky tvrze.

Výstavba tvrzí byla hned v počátku pro svou nákladnost omezena na nejvíce ohrožený prostor Odra – Krkonoše, kde bylo nakonec plánováno 12 dělostřeleckých tvrzí. Do přerušení výstavby se podařilo stavebně dokončit dělostřelecké tvrze Smolkov, Hůrka, Bouda, Adam ( bez dodatečně zadaného objektu pro minometnou věž ) a Hanička a rozestavět tvrze Šibenice, Skutina, Dobrošov a Stachelberg. Stavba tvrze Orel byla po postavení srubu MO – S 20 Orel odložena na neurčito. ŘOP již nestihlo zadat stavbu tvrzí Jírova hora a Poustka. Další tvrze, jako byl například Kronfelzov nebo Milotický vrch, měly být nahrazeny výstavbou levnějších samostatných dělostřeleckých srubů. Stejně tak nebyla nikdy realizována cvičná tvrz Orlík u Domašova. U ní se počítalo s tím, že se v případě nutnosti zapojí též do obrany.

( Podzemí dělostřelecké tvrze Bouda )

Dělostřelecké tvrze vnikly ve Francii jako reakce na zkušenosti z 1. světové války při obraně fortů pevnosti Verdun, kdy si posádky pod dojmem těžkého ostřelování začaly hloubit pod vlastním fortem nové podzemí. U tvrzí Maginotovy linie a také ú československých tvrzí byly kromě kasáren posádky do podzemí umístěny i muniční sklady a nejdůležitější technické zařízení. Tvrzové pěchotní sruby se od výše uvedeného popisu samostatných pěchotních srubů odlišovaly zpravidla jen absencí vchodové části a ústím schodišťové a výtahové šachty. Nouzový východ pak byl umístěn v diamantovém příkopu. I zde však existovaly výjimky, jako je například K – Ba – S 24 Libuše s běžným vchodem. Tvrzové objekty měly kompaktnější půdorysy a mnohdy i obsyp týlové stěny. Nasávání vzduchu do filrovny pak bylo řešeno ventilačním zvonem houba. Objekty neměly strojovny, neboť se nepředpokládalo, že budou napojeny na elektrárnu tvrze. Několik tvrzových pěchotních srubů bylo vyprojektováno s kulometnou otočnou věží OR, ale v září 1938 existoval pouze prototyp, který přečkal válku a byl sešrotován až v 50. letech.

Jako železobetonové monolitické stavby byly řešeny i další tvrzové objekty: dělostřelecké sruby, otočné a výsuvné dělostřelecké věže, minometné objekty, vchodové objekty a tvrzové dělostřelecké pozorovatelny. Objekt MO – Sm – 42 Nad hájem tvrze Smolkov představuje jedinou tvrzovou pozorovatelnu. Protože se tato tvrz nacházela za hlavní obrannou linií, plnil fakticky stejnou roli i její jediný pěchotní srub MO – Sm – 40 Nad silnicí. Další dělostřelecké pozorovatelny již byly budovány jako samostatné objekty ve III. třídě odolnosti. Třípatrová pozorovatelna K – Bg – S 12b Utržený působila ve prospěch tvrze Hůrka. Obdobný projekt byl vyprojektován i pro tvrz Stachelberg ( T – S 76a ). Palby dělostřelecké tvrze Hanička řídila samostatná dvoupatrová pozorovatelna R – S 91 Vrchol.

( 4cm protitankový kanon vz. 36 )

Výzbroj dělostřeleckých srubů a dělostřeleckých věží měly původně tvořit buď 8cm kanony anebo 10cm houfnice. V roce 1938 ŘOP zastavilo vývoj neúspěšného kanonu a do výzbroje zavedlo pouze 10cm pevností houfnici vz. 38 ( zbraň Y ). Výroba první série 15 zbraní se však teprve rozebíhala a tak v září 1938 výzbroj některých tvrzí improvizovaně vytvářely 7,5cm horské kanony vz. 15 umístěné před dělostřeleckými sruby. Baterie pevnostních houfnic čítala v dělostřeleckém srubu vždy tři hlavně a srub byl stavěn jako pravostranný nebo levostranný. Vzhledem ke kubatuře přesahující 5 000 m krychlových betonu a značné délce ( 45 m ) jejich betonáž probíhala ve dvou částech, které oddělovala dilatační spára.

Střílny ( u prvních objektů uzavíratelné pancéřovanou okenicí ) měly stejně jako u pěchotních srubů původně odměr 45°, což bylo poměrně málo. I když se pro další dělostřelecké sruby počítalo se střílnami o odměru 60°, byly tyto pevnostní stavby méně výhodné než objekty pro otočnou a výsuvnou dělostřeleckou věž. Dvoudělová otočná a výsuvná věž při podobné ceně jako dělostřelecký srub měla mnohem větší odolnost a navíc, mohla střílet v rozsahu 360°. Z tohoto důvodu je francouzský CORF upřednostňoval. Výzbroj dělostřeleckých věží mělo rovněž tvořit dvojče 10cm pevnostních houfnic ( 2Y ). Bohužel, v září 1938 vzhledem k absenci věže zůstaly vybudované objekty bez výzbroje. V září 1938 byly ve Škodových závodech v Plzni rozpracovány dvě věže. Jedna z nich přečkala válku, stejně jako část 10cm houfnic, pro které však nebylo k dispozici speciální střelivo s vysunovatelným dnem. Po úvahách o převrtání na ráži 105 mm a využití dělostřelecké věže a kulometné věže OR na cvičné bojové tvrzi ve vojenském výcvikovém táboře Kynžvart byla tato unikátní věž v 50. letech sešrotována.

( Pěchotní srub Březinka v Náchodě )

V rámci výstavby dělostřeleckých tvrzí plánovalo ŘOP zadání objektů s otočnou a výsuvnou věží pro dvojici 9cm pevnostních minometů ( zbraň G ). Její projekt, který zpočátku logicky vycházel z projektu otočné a výsuvné dělostřelecké věže, byl postupně změněn na levnější pouze otočné řešení. V roce 1938 však představitele ŘOP zaujal projekt 12cm pevnostního minometu nabíjeného zepředu pomocí sklopného nástavce. Umístění zbraně do jednodušší pevné kopule s otočným vrchlíkem by zjednodušilo a zlevnilo výrobu a zvýšilo účinnost. K tomu již bohužel nedošlo a zbraň existovala jen jako dřevěný model. Ani železobetonové objekty pro tyto výzbrojní prvky se již v terénu nepodařilo realizovat.

Vchodové objekty se mezi sebou odlišovaly užitou výzbrojí ( 4cm kanony vz. 36, těžké a lehké kulomety ), směrem zalomení vjezdu a umístěním vchodu pro pěší ( vpravo, vlevo ), délkou překladiště pro automobily a způsobem napojení na podzemí rovnou galerií, šikmým výtahem ( svážnicí ) nebo klasickým výtahem. Po zrušené stavby některých tvrzí pro vysokou finanční náročnost ŘOP uvažovalo alespoň o jejich nahrazení samostatnými dělostřeleckými objekty. Ty byly sice vyprojektovány, ale jejich stavba nikdy nezačala. Stejně dopadly i plánované minometné bloky pro dva 9cm minomety ( zbraň G ). Pro jižní Moravu se počítalo ještě se samostatnými objekty s minometnou kopulí ráže 120 mm, ale vše skončilo ve stádiu úvah. Vysoká finanční náročnost odsunula i plánovanou stavbu odolných velitelských stanovišť v týlu opevněné linie ( s výjimkou čtyř objektů v Petržalce ). Byla budována pevnostní telefonní kabelová síť. Kabely byly propojovány v odolných kabelových objektech označovaných jako kabelové komory nebo studny.

( Objekt dělostřelecké tvrze Stachelberg )

Pro posádky začala v bezprostřední blízkosti opevněného pásma výstavba kasáren. Střežení stavenišť a hotových objektů zabezpečovali příslušníci strážních praporů. Z nich byly postupně formovány speciální jednotky, takzvané hraničářské pluky. Důstojníci a vojáci procházeli kurzem pro zvláštní účely v Jincích a ve Vyškově, kde existovaly cvičné objekty. Kromě Jinců byly zkušební objekty postaveny v Milovicích a na střelnici v Hlbokém na Slovensku. Mimo to byla plánována výše uvedená cvičná tvrz Orlík bez podzemí u Domašova.

Výstavba probíhala v rámci stavebních podúseků, pro něž vojenská správa vypisovala výběrová řízení. Prováděly je státně prověřené civilní stavební firmy za dohledu vojenského stavebního dozoru ŽSV. Po řadě pokusů se za významné pomoci Dr. Bechyněho podařilo pro československé opevnění vyvinout velice odolný železobeton ( takzvanou zvlhlou směs ). Armaturu, pancéřové prvky a portlandský cement objednávala u dodavatelů přímo vojenská správa, ostatní materiál a stavební hmoty si po schválení jejich jakosti zajišťovala sama stavební firma. Za nedodržení stanovených lhůt nebo nedodržení předepsané normy pro pevnost betonu      ( 450 kg na cm čtvereční ) hrozilo citelné penále.

 
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
© 2008 - druhasvetova.com      Design by Jakub M.      o tomto webu \ kontakt