Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
Spustili jsme beta verzi nového vzhledu našich stránek: novy.druhasvetova.com
Atlantický val - belgické, nizozemské, dánské a norské pobřeží \ druhasvetova.com

 

Atlantický val – belgické, nizozemské, dánské a norské pobřeží

Úvod

Atlantický val byl největší a nejrozsáhlejší opevňovací program v moderních evropských dějinách, který dalece překonal Maginotovu linii jak svojí délkou a spotřebou materiálu, tak i náklady. Nyní se zaměříme na tu část Atlantického valu, jež začínala na belgickém pobřeží a vedla dále přes Nizozemsko, Dánsko až na daleký sever Norska. Obranné objekty na belgickém pobřeží byly identické s objekty v sousední Francii a tvořily součást stejného protiinvazního programu. Avšak ve zbývajících oblastech musel Atlantický val reagovat na mnohem rozmanitější hrozby ze strany britského Královského námořnictva. Britské válečné umění po dlouhou dobu upřednostňovalo nájezdy na pobřeží.

Norsko se stalo první zemí, kde bylo kvůli nájezdům britských přepadových oddílů ve větším počtu rozmístěno pobřežní dělostřelectvo. Spojenci se klamnými operacemi pokoušeli za války Němce přesvědčit, že součást jejich strategie je vylodění v Norsku, aby pokud možno oslabili jejich síly na jiných bojištích. K oživení obranných opatření v Norsku pak došlo koncem léta 1944. Ztráta nejdůležitějších ponorkových základen ve Francii totiž donutila Kriegsmarine, aby své zbývající síly rozmístila v norských přístavech, například v Trondheimu. To zase podnítilo zásahy britského Královského námořnictva v severních vodách a v reakci na to bylo obnoveno německé obranné úsilí. Když Rudá armáda vytlačila německé jednotky z Finska přes arktickou oblast Finmark, byla německá pobřežní obrana zesílena, aby chránila konvoje s vojáky plující z arktických vod dolů podél pobřeží.

( Celkový průběh Atlantického valu )

Ačkoliv obojživelné vylodění na nizozemském pobřeží s ohledem na tamní terén hrozilo nepatrně, byly významné přístavy Rotterdam a Amsterdam i přístupy k nim po nejdůležitějších řekách vedoucích do průmyslového srdce Německa zabezpečeny intenzivním opevňováním. Dánsko představovalo úplně jiný případ a obranná opatření na jeho území se zaměřila především na to, aby znemožnila průnik britských válečných lodí do Baltického moře prostřednictvím silných dělostřeleckých postavení, pokrývajících přístupové úžiny. Nizozemské území, zakusilo jako jediné rozsáhlé boje. Atlantický val podél nizozemského pobřeží byl do nich vtažen na podzim 1944. Jejich cílem bylo získat přístup k Antverpám. Nejurputnější z bitev se odehrála na poloostrově Walcheren, kde britské obojživelné síly zaplatily za prolomení silně opevněného pobřeží vysokou cenu. Norsko zůstalo po většinu války stranou, arktický sever zažil boje až na podzim 1944 během stahování německých sil z Finska. Dánsko bylo všech rozsáhlejších pozemních bojů ušetřeno a obranná postavení Atlantického valu na jeho území nikdy nebyla vystavena zkoušce ohněm. Pozoruhodné ovšem je, že právě Norsko a Dánsko se staly modely pro závěrečné rozvinutí německé doktríny pobřežní obrany, kdy sloužily jako testovací polygony pro několik nových typů zbraní, včetně řízených torpéd, podvodních akustických senzorů a infračervených detektorů.

Podoba a vývoj

Obranná zařízení na německém pobřeží podél Severního moře začala vznikat již v hluboké minulosti. V průběhu reforem císaře Viléma II. na konci 19. století bylo jejich stavbou pověřeno válečné námořnictvo. Modernizována byla za 1. světové války, kdy bylo německé námořnictvo nuceno bránit okupované belgické pobřeží proti britským námořním operacím. Německá pobřežní opevnění z 1. světové války nebyla nijak zvlášť složitá. Obvykle je tvořila kruhová postavení, v nichž byla na centrálním pivotu otočně osazena velká děla, doplněná úkryty pro posádku a chráněnými výklenky na střelivo a obsluhu. Obrana belgického pobřeží v letech 1914 – 1918 později přispěla k vytvoření německé podoby pobřežní obrany proti britskému Královskému námořnictvu. Britská strategie upřednostňovala malé operace a nájezdy, zejména proti životně důležitým přístavům a dalším pobřežním cílům. Klasickým příkladem byl britský námořní nájezd na Zeebrugge a Ostende, podniknutý 23. dubna 1918, který se pokusil vyřadit oba přístavy potopením blokádových lodí v jejich nejdůležitějších průjezdech. Nájezd na Zeebrugge byl částečně úspěšný, ale německé pobřežní baterie způsobily útočícím silám strašlivé ztráty. Zato nájezd na Ostende skončil kvůli německé dělostřelbě neúspěchem a opakovaný nájezd 10. května byl úspěšný jen minimálně. Obrana těchto dvou přístavů tak pomohla zvýraznit roli pobřežního dělostřelectva válečného námořnictva. Německá doktrína sice nepodporovala příliš silná opevnění, schopná odrazit celou invazi, ale na druhou stranu měla postačovat k tomu, aby odradila britské Královské námořnictvo od nájezdů a britské válečné lodě od ostřelování pobřeží.

( Výstavba dělostřelecké baterie Mestersand v Norsku )

Po nástupu Hitlera a nacistů k moci počátkem 30. let se Německo pustilo do budování nejpropracovanějšího opevnění své moderní historie – Západního valu. Toto lineární obranné postavení táhnoucí se podél německé západní hranice mělo pro pobřežní obranu jen malý taktický význam, avšak zásadní technický dopad mělo na pozdější Atlantický val ve dvou ohledech. Zaprvé pomohlo uvést novou generaci polních staveb, u nichž se díky použití železobetonu kladl větší důraz na odolnost proti dělostřeleckému ostřelování a leteckému bombardování. Na rozdíl od Maginotovy linie tvořily tato pohraniční opevnění jenom relativně malé pevnostní objekty, založené na zkušenostech německého pozemního vojska ze zákopových bojů v letech 1917 – 1918. A zadruhé, Západní val zvýšil význam Todtovy organizace, polovojenského stavebního uskupení, která se podílela na všech hlavních německých stavebních projektech, včetně dálnic. Vzhledem k neobvyklé politické dynamice nacistického Německa, kde četné velké státní organizace soupeřily o přízeň vůdce, vyvíjela Todtova organizace značné byrokratické tlaky k tomu, aby prosadila grandiózní stavební projekty, ať již byly vyvolány vojenskou nutností nebo ne. Hitler, projevující nadšení pro monumentální architekturu, snadno podléhal Todtovu pochlebování, navíc měl osobní zkušenosti pěšáka v zákopech 1. světové války, kdy bunkry řešily otázku života a smrti.

Vítězství v bleskové válce na jaře a časném létě 1940 přinesly německé branné moci nový obrovský úkol – bránit dlouhou čáru pobřeží od polárního kruhu v severním Norsku podél atlantického pobřeží až k Severnímu moři k úžině Skagerrak v délce přibližně 3 800 km. Čtyři okupované země v severním sektoru – Norsko, Dánsko, Nizozemsko a Belgie, již disponovaly přiměřenými pobřežními opevněními osazenými dělostřeleckou výzbrojí. Jedinou pobřežní obranou, která sehrála nějakou roli za tažení v roce 1940, byla norská v Oslofjordu, kde byl 9. dubna 1940 v souboji se dvěma pevnostními dělostřeleckými bateriemi a jednou torpédovou baterií potopen německý těžký křižník Blücher. Poté, co Wehrmacht okupoval tamější území, utvořila stávající pobřežní opevnění tenký krunýř toho, z čeho později vznikl Atlantický val.

( Těžký křižník Blücher se potápí v Oslofjordu )

Německo setrvalo v ofenzívě i v období 1940 – 1941 a obranným záležitostem věnovalo jen malou pozornost. Rozmístilo sice značné množství velkých pobřežních baterií a železničních děl v oblasti Pas – de – Calais na pobřeží Lamanšského průlivu, ale v tomto případě se jednalo o útočné opatření. Děla měla poskytnout palebnou podporu plánované operaci Seelöwe, tedy vylodění na britských ostrovech. V roce 1941 zahájila Todtova organizace rozsáhlý stavební program v několika francouzských přístavech, jelikož cílem bylo vybudovat mohutné úkryty odolné proti bombardování. Ty měly poskytnout ochranu ponorkám, které měly za úkol blokádu Velké Británie, stejné schéma v menším měřítku bylo již v plném proudu i v Norsku, kde se budovaly také bunkry pro ponorky a v Nizozemsku, kde vznikaly úkryty pro torpédové čluny. Poté, co bylo postupně upuštěno od útoku na Velkou Británii, a strategické plány se přesunuly na východ proti Sovětskému svazu, proběhlo v únoru 1941 jednání o možnosti vybudovat opevnění podél Lamanšského průlivu, umožňující relativně slabým jednotkám bránit dlouhou čáru pobřeží. Hitler tyto plány zamítl, když už pro nic jiného, tak snad kvůli tomu, aby si naklonil armádní špičky pro svůj plán napadnout v červnu 1941 Sovětský svaz. Jedinou lokalitou, která měla být těžce opevněna, byly Normanské ostrovy, jimž Hitler věnoval zvláštní pozornost, neboť to byla jediná část britského území nacházející se v jeho rukou.

Dilema ohledně pobřežní obrany se vynořilo koncem roku 1941, kdy Britové zahájili nájezdy na norské pobřeží. Britské speciální jednotky se vylodily na Lofotském souostroví u severního norského pobřeží 4. března 1941 a narazily přitom jen na minimální odpor. To německé vrchní velení přimělo k tomu, aby posílilo mizivý počet pobřežních baterií námořnictva dalšími bateriemi pozemního vojska. Ještě v březnu 1941 bylo do Norska přesunuto 160 pobřežních baterií a v červnu byly podpořeny dalšími 90 bateriemi, umístěnými v západní Evropě a 10 v Dánsku. Operace britských přepadových oddílů pokračovaly v Norsku 17. srpna 1941 a opakovaným nájezdem na Lofotské souostroví 27. prosince 1941. Tyto akce, stejně jako podobné na francouzském pobřeží, spíše jen obtěžovaly, než aby byly závažnou hrozbou, ale i tak v Berlíně působily určité starosti. Jejich přímým důsledkem bylo vydání Vůdcovy směrnice 14. prosince 1941, která nařizovala výstavbu Nového Západního valu, kde by byl trvale umístěn co nejmenší počet vojáků.

( Pozorovací stanoviště baterie Heerenduin )

Směrnice připouštěla, že německé okupační síly jsou podél pobřeží rozmístěny velice slabě a že právě opevnění má ve vzdálených oblastech nahradit živou sílu. Podle příkazu mělo prioritu v tomto opevňovacím programu Norsko, po něm následovalo francouzské a belgické pobřeží průlivu La Manche, dále nizozemské a dánské pobřeží a na samém konci stálo opevnění tzv. Německé zátoky, tedy německého pobřeží podél Severního moře. Důraz na Norsko v této prvotní směrnici vyplul z poznání, že představuje pro obranu kvůli značné délce svého pobřeží mimořádně těžký úkol a zároveň je nesmírně důležité pro zabezpečení příbřežních konvojů, dopravujících z dolů v severním Norsku životně důležité suroviny německému válečnému průmyslu. Stanoviště pobřežního dělostřelectva tak plnily dva základní úkoly – ochranu německé pobřežní dopravy a obranu proti nepřátelským nájezdům. Počáteční výstavba Nového Západního valu, uskutečňovaná ve velice skromném měřítku, se soustřeďovala na posílení pobřežního dělostřelectva, respektive na doplnění vybraných baterií železobetonovými úkryty pro jejich obsluhy i odolnými skladišti střeliva.

V noci z 27. na 28. února 1942 udeřil britský přepadový oddíl ve Francii znovu na Brunevalu, odkud odvezl tajný německý pobřežní radar. Ihned následovala další Vůdcova směrnice z 23. března 1942, která připouštěla, že by v důsledku vázání německých hlavních sil v Sovětském svazu mohlo být atlantické pobřeží časem ohroženo anglo – americkými útoky. Vysoce prioritní nadále zůstalo opevňování v Norsku a na Normanských ostrovech. Výstavba opevnění se stonásobně zvýšila – z počátečních 3 000 m3 železobetonu spotřebovaného v říjnu 1941 na 373 700 m3 v září 1942. Přes prudký nárůst výstavby svazovaly program Nového Západního valu omezené zdroje, vyvolané nároky východní fronty. Opevňovací práce se proto přednostně soustřeďovaly na prostory velkých přístavů, pokládané za nejlákavější cíle britských nájezdů. Při stanovování priorit bylo více než deset nejdůležitějších přístavů označeno jako pevnostní prostory. Nájezd na francouzský přístav St. Nazaire dne 28. března 1942, tedy jen několik dnů po vydání Vůdcovy směrnice, pak posloužil k tomu, aby demonstroval přetrvávající zranitelnost přístavů. V červnu 1942 výstavba Nového Západního valu poprvé pohltila více betonu než budování ponorkových základen.

( Německý radar v Brunevalu se stal terčem britského přepadového oddílu )

Dne 13. srpna 1942 se konala schůzka Hitlera s nejvyššími činiteli, na níž Vůdce nastínil strategický záměr toho, co nyní nazýval Atlantickým valem. Poprvé zde Hitler uvedl některé detaily o rozsahu tohoto opevňovacího programu, když se vyjádřil, že Atlantický val by mělo tvořit 15 000 bunkrů a 300 000 mužů rozmístěných podél atlantického pobřeží od Španělska po Nizozemsko. Dokončen měl být v květnu 1943, což byl nejbližší pravděpodobný termín spojeneckého vylodění v západní Evropě. Tento program nestanovil žádné specifické požadavky pro Skandinávii, ačkoli Hitler pokládal tamní projekty za jeho neodmyslitelnou součást. Zároveň znovu zdůraznil, že hlavní pozornost by měla být věnována obraně přístavů, které se jevily jako nejpravděpodobnější cíle Spojenců, zatímco otevřené pláže mezi přístavy dostaly nižší prioritu. Směrnice ze srpna 1942 priority výstavby obranných zařízení Atlantického valu značně posunula. Zatímco předtím se upřednostňovala obrana Normanských ostrovů a Norska, nyní se těžiště přesunulo na francouzské a belgické pobřeží průlivu La Manche.

Z plánovaných 15 000 pevnostních objektů celého opevňovacího programu bylo 11 000 přiděleno do působnosti AOK 7 a AOK 15 ( Armeekommnado, čili Vrchní velitelství armády ), které chránily prostor od západního Nizozemska přes Belgii až do Normandie. AOK 1 na francouzském atlantickém pobřeží bylo přiděleno pouze 1 500 – 2 000 pevnostních objektů a zbývající bunkry byly schváleny pro Nizozemsko. Tento posun priorit byl částečně ovlivněn blížícím se dokončením stavebních prací na Normanských ostrovech, hlavní příčinou však byla rostoucí hrozba spojenecké invaze. Jen několik dnů po této schůzce, 17. srpna 1942, uskutečnili Spojenci mohutný, avšak neúspěšný nájezd na Dieppe. Tato operace jen vyzdvihla naléhavost opevňovacího programu. I když nezpůsobila žádnou zásadní změnu v jeho rozsahu, technickým důsledkem byl nicméně důraz na zlepšení ochrany pobřežních dělostřeleckých baterií, které byly ve svých otevřených palebných pozicích velice zranitelné. Srpnová směrnice podnítila první větší vlnu budování Atlantického valu, známou jako Zimní stavební program, který probíhal od září 1942 do dubna 1943. Ačkoliv se hlavní pozornost nadále upírala na zesilování četných pobřežních baterií, začala se již budovat také obranná postavení podél pobřeží. Nájezd na Dieppe totiž prokázal, že dělostřelecké baterie je nutné chránit pěchotními postaveními a že je třeba vybudovat obranu rovněž podél volného pobřeží, což byly pobřežní úseky mezi přístavy a dalšími obrannými zónami. Hitler dospěl k závěru, že dělostřelecké baterie musí být zasazeny do železobetonu a trval na tom, že dává přednost 20 chráněným dělům před 200 nechráněnými. To pak na jaře 1943 vedlo k zahájení tzv. Střílnového stavebního programu, tedy k budování pevnostních objektů se střílnami.

 

( Kanon GPF ráže 15,5 cm v otevřeném kruhovém postavení )

Stavební program Atlantického valu spoléhal na unifikované projekty pevnostních objektů, které zpracovali pevnostní ženisté pozemního vojska v Berlíně. Původní obranné stavby Západního valu byly označeny jako série OB, čili otevřené ložiště nebo Vf, čili zesílené polní postavení. I když se některé z těchto názvů udržely také během budování Atlantického valu, objevila se i řada nových označení. Někdy jsou tyto typizované stavby označovány rozdílně, například pevnůstka 611 se nazývá Bauform 611, R611 nebo H611. Celkem existovalo přes 700 těchto typizovaných staveb, z nich zhruba 250 bylo použito na Atlantickém valu. Většina nových projektů určených pro Atlantický val byla součástí nové série 600. Je rovněž třeba se zmínit o tom, že tyto typizované objekty byly často na místě výstavby upravovány tak, aby lépe zapadly do terénu. Kromě typizovaných staveb se na některých místech používaly jejich obměny nebo byly pevnostní objekty navrženy úplně nově. V takových případech se tyto stavby označovaly jako SK, čili zvláštní provedení.

Todtova organizace obecně rozeznávala dva hlavní druhy opevnění – pernamentní pevnostní objekty, odolné vůči bombardování, což byly zcela uzavřené stavby a zesílená polní opevnění, která byla obvykle shora otevřená. Sem patřila například otevřená kruhová ložiště pro děla či všudypřítomný tobruk, malý pevnostní objekt pojmenovaný podle italského improvizovaného obranného postavení použitého za bojů o severoafrický přístav Tobruk v roce 1942, který tvořila dlouhá betonová trubka zakopaná svisle do písku, vytvářející chráněné bojové stanoviště. Jeho oficiální německý název byl Ringstand ( kruhové stanoviště ) a jeho výzbroj byla osazena do kruhového otvoru nahoře. Nejvíce se používal jako kulometné postavení, ale jinak mohl být vyzbrojen širokou škálou zbraní, včetně minometů, děl na pivotu a pancéřových věží ze zastaralých tanků.

( Tato věž lehkého tanku Panzer II tvořila obranu jednoho z úseků nizozemských pláží )

Existovalo pět hlavních druhů pernamentních bunkrů. Nejobvyklejším byl Unterstand ( úkryt ), který se vyskytoval ve třech hlavních variantách – úkryt pro mužstvo, skladiště střeliva a poměrně vzácné úkryty pro zbraně a zařízení. Tyto objekty tvořily více než polovinu všech pernamentních obranných staveb. Zásobovací bunkry si byly konstrukčně velice podobné a zahrnovaly zdravotnické objekty, kuchyně a další mnohostranné typy. Druhou nejrozšířenější pernamentní obrannou stavbou byla dělostřelecká kasemata, což byl zcela uzavřený bunkr, opatřený na jedné straně otevřenou střílnou. Tvořila plnou třetinu pevnostních objektů Atlantického valu a její výstavba v širokém měřítku započala na jaře 1943. Tato dělostřelecká kasemata byla doplňována stanovišti řízení palby/pozorovatelnami.

Zbývající typy pevnostních objektů zahrnovaly širokou paletu velitelských stanovišť a spojovacích stanovišť. Oblast AOK 15, která se táhla od Pas – de – Calais ve Francii severním směrem přes belgické pobřeží až k ústí řeky Šeldy v Nizozemsku, obsahovala nejhustší soustředění obranných staveb. Rovněž v Nizozemsku dosahovala pevnostní výstavba poměrně značné hustoty. Po ní následovaly zbývající oblasti francouzského pobřeží, AOK 7 v Normandii a AOK 1 podél atlantického pobřeží a Biskajského zálivu. Jak Dánsko, tak Norsko byly pokryty poměrně malým množstvím obranných staveb. Podrobné údaje o celkovém počtu tobruků postavených v těchto zemích sice chybí, ale i kdyby byla tato čísla zahrnuta, vycházelo by celkové množství pevnostních objektů vůči délce pobřeží ve srovnání s ostatními oblastmi Atlantického valu velice nízké. Počty týkající se Norska ovšem nezahrnují četná opevnění vytvořená podél pobřeží v kavernách, vylámaných ve skále, nebo postavená z lomového kamene.

 

Obranné úseky

Nejsilnější pěchotní obranná zařízení Atlantického valu se samozřejmě budovala tam, kde se usuzovalo na největší pravděpodobnost nepřátelského vylodění – nejhustěji byla proto rozmístěna v Belgii a Nizozemsku, zatímco nepoměrně slabší v Dánsku a Norsku. Základním taktickým prvkem pobřežní obrany byla hnízda odporu, která obvykle tvořilo několik pevnůstek a tobruků, obsazených jednotkou o velikosti několika pěších družstev až pěší čety. V důležitých úsecích zaujala hnízda odporu místa kolem dělostřeleckých postavení, jako byl 50 mm tankový či protiletadlový kanon na pivotu v otevřeném tobruku nebo podobná zbraň v kasematě. Několik hnízd odporu tvořilo opěrný bod, bráněný jednotkou o velikosti minimálně pěší čety, někdy dokonce i roty. Několik opěrných bodů tvořilo skupinu opěrných bodů, obsazenou na kilometrové či ještě větší délce pěší rotou až praporem. Několik skupin opěrných bodů pak tvořilo obraný sektor, i když se toto označení ve Francii a Belgii příliš nepoužívalo a místo toho se pro plukovní úseky užíval název pobřežní obranná skupina. Divizní prostory pak nesly označení pobřežní obranný úsek.

Největším a nejsilnějším obranným úsek byla tzv. pevnost ( Festung ). U taktických polních uskupení se nevyskytovala, vyhrazena byla spíše pro strategicky důležitější místa, například větší přístavy. Označení pevnost zahrnovalo veškerá obranná zařízení v bráněné oblasti, osazená především jednotkami válečného námořnictva, doplněnými útvary pozemního vojska. Typická pevnost byla soustředěna kolem svého jádra ( Kernwerk ), jímž byl silně opevněný opěrný bod. Toto centrální opevnění mělo pod kontrolou nejdůležitější obranná místa, jako byla ramena přístavu nebo ostrov chránící ústí řeky.

( Indové sloužící v německé armádě obsadili tento Tobruk )

Pobřežní dělostřelectvo

Nejvýznamnější součást německé pobřežní obrany tvořilo pobřežní dělostřelectvo. Ačkoliv před rokem 1940 existovalo několik projektů speciální pobřežní dělostřelecké výzbroje, enormní požadavky Atlantického valu, stejně jako jeho poměrně nízká priorita v německém válečném hospodářství způsobily, že téměř veškeré pobřežní dělostřelectvo sestávalo z upravených lodních či polních děl. Obecně lze říci, že Kriegsmarine se soustředila nejprve na obranu přístavů a později ji zesílila rozmístěním pobřežních baterií pozemního vojska. Avšak tento model se měnil podle místa i doby. Ani pozemní vojsko, ani válečné námořnictvo se nemohly shodnout na způsobu nasazení pobřežního dělostřelectva a na taktických zásadách jeho praktického použití. Námořnictvo považovalo své pobřežní baterie za pozemní verzi dělostřelectva válečné lodi a používalo proto při řízení jejich palby obdobný postup. Umisťovalo baterie téměř vždy v blízkosti pobřeží s přímým výhledem na moře, aby jejich děla mohla vést, bude – li to třeba, přímou palbu na nepřátelská válečná plavidla v dohledu. Taktická doktrína námořnictva zdůrazňovala nutnost zasahovat proti pohyblivým cílům, proto stanoviště řízení palby, která tvořila součást každé námořní baterie, byla vybavena dálkoměry a zakreslujícími stoly ke zjištění dráhy i vzdálenosti nepřátelských válečných lodí a tyto údaje se pak předávaly k dělům. Kromě hlavního stanoviště řízení palby disponovaly baterie námořnictva často ještě samostatným objektem pro úhlové měření, umístěným v určité vzdálenosti od baterie, které vzdálenosti od lodi více zpřesnilo. Námořnictvo dávalo přednost osazení děl do pevně zabudovaných otočných lafet, což v praxi znamenalo, že děla střední ch ráží byla opatřena pancéřovými štíty a těžké ráže buď také pancéřovými štíty, nebo byly osazeny v pancéřových věžích. Jelikož nebyl vhodných lodních děl dostatek, muselo ve skutečnosti někdy námořnictvo používat i polní děla.

Pozemní vojsko naproti tomu preferovalo umisťování svých pobřežních baterií ve větší vzdálenosti od břehu, aby nebyly dělům nepřátelských válečných plavidel přímo na očích. Svůj hlavní úkol spatřovaly v odrážení nepřátelského vylodění nebo nájezdu, zatímco zásahům proti pohybujícím se nepřátelským válečným lodím nepřikládalo velkou důležitost. Pozemní vojsko také nemělo při obraně pobřeží zrovna v oblibě používání pevně instalovaných děl a dávalo přednost obyčejnému polnímu dělostřeleckému materiálu. Tento postoj se opíral o zkušenosti z 1. světové války, jakou bylo například vylodění na tureckém poloostrově Gallipoli, kdy velení armády dospělo k závěru, že je nemožné chránit dlouhé pobřeží dostatečným počtem děl. Místo toho se rozhodlo udržet pobřežní dělostřelectvo pohyblivé, aby mohlo být přesunuto do ohrožené oblasti, jakmile to bude zapotřebí. Ukázalo se však, že je to postoj velice krátkozraký, protože z Gallipoli si vzali za 2. světové války při obojživelném vyloďování ponaučení také Spojenci a upřednostňovali rychlé, prudké a tvrdé útoky, které neposkytly Wehrmachtu čas, aby na dané místo dopravil další dělostřelectvo a vylodění odrazil. Nakonec byly baterie pozemního vojska rovněž opatřeny stanovišti řízení palby, která však byla málo uzpůsobena pro palbu na pohyblivé cíle, takže jejich schopnost je zasáhnout byla nepatrná, s výjimkou obyčejné přímé palby. Když tyto německé praktiky po válce hodnotilo švédské pobřežní dělostřelectvo, jednoznačně se vyslovilo pro způsob prosazovaný válečným námořnictvem.

28_cm_gun_at_Oscarsborg_Fortress.jpg

( Pobřežní obrana pevnosti Oscarsborg byla tvořena mimo jiné i  těmito těžkými děly ráže 28 cm )

Pobřežní překážky

Wehrmacht používal různé typy pobřežních překážek, které měly Spojencům zabránit v použití vyloďovacích plavidel a vozidel. V oblibě je měl zejména polní maršál Erwin Rommel, když na podzim 1943 převzal velení na invazí ohroženém úseku ve Francii. Obzvláště hustě byly tyto překážky rozmístěny v Belgii a Nizozemsku, zatímco v Norsku se vyskytovaly jenom řídce.

Radary pobřežního dělostřelectva

Až do 2. světové války bylo dělostřelectvo účinnější za denního světla. Noční zásahy závisely na osvětlení cíle pomocí světlic nebo světlometů. Tyto klasické techniky však prakticky vůbec nefungovaly za silného větru, mlhy nebo jiných nepříznivých povětrnostních podmínek, na pobřeží vcelku běžných. Zavedení námořních hladinových vyhledávacích radarů umožnilo pobřežní obraně být aktivní 24 hodin denně za každého počasí. Válečné námořnictvo bylo průkopníkem používání německých vojenských radarů, když již v roce 1938 začalo zavádět radary včasného varování Freya. Ještě před vypuknutím války jich bylo vyrobeno 100 kusů, ale mnoho si jich vyžádalo vojenské letectvo pro účely protiletadlové obrany.

( Přehledový radar FuMO – 214 )

Po radarech Freya se záhy začaly používat radary Seetakt, které jako první umožnily sledovat hladinu moře. Vojenským letectvem financovaný samostatný vývojový projekt radarů Würzburg, určených pro řízení palby protiletadlového dělostřelectva, byl připraven k nasazení v roce 1940. Po tomto slibném začátku však německý vývoj radarů až do roku 1943 ustrnul. Důvodem rozhodnutí přerušit dlouhodobý výzkum v roce 1941byla domněnka, že válka již brzy skončí. Povrchové vyhledávací radary, jako byl Seetakt, se ukázaly být velice vhodné pro účely včasného varování a za každého počasí mohly až k obzoru zaměřovat pohyby nepřátelských lodí, dokud Spojenci nezačali používat elektronické rušení. Válečné námořnictvo vytvořilo Námořní taktickou radarovou službu a v rámci Atlantického valu vybudovalo řetěz pobřežních radarů. V roce 1942 tyto první radary umožnily německému pobřežnímu dělostřelectvu narušovat britskou lodní přepravu v průlivu La Manche. Povrchové vyhledávací radary však nebyly dostatečně přesné ve zjišťování azimutu, i když docela přesně udávaly vzdálenost, což podnítilo další vývoj radarů pro řízení palby.

Malý počet námořních radarů, který byl k dispozici, neumožňoval, aby svou vlastní stanici měla každá dělostřelecká baterie nebo alespoň každý pluk. Válečné námořnictvo proto zřídilo OZ ( čili námořní radarové ústředny pro stanovování polohy ), které propojovaly radarové stanice s různými dalšími segmenty pobřežní obrany. Údaje o pohybech letadel si vyměňovaly s FMZ ( ohlašovací letecká ústředna ), zatímco údaje o lodním provozu byly předávány místním Seeko. Oblastní velitelství Seeko měla dělostřelecké štáby, které zjištěné údaje posílaly dělostřeleckým skupinovým velitelstvím, odkud pak byly předávány telefonicky jednotlivým bateriím. Nebyl to příliš účinný způsob pro rychlé zásahy a není divu, že vedl ke zvýšení zájmu na vytvoření malých a laciných radarových stanic, které by mohly být rozmisťovány na úrovni baterií.

( Další z dělostřeleckých kasemat Atlantického valu )

Vývoj taktických radarů pro řízení dělostřelecké palby se v Německu v letech 1944 – 1945 nepodařilo dotáhnout do konce. Němci se sice pokoušeli upravit spojeneckou mikrovlnou techniku pro Seetakty vytvořením cm radaru FuMO – 11 ( Renner ), který měl poskytovat přesnější azimutové údaje. Protože však byl nespolehlivý, nikdy se nevyráběl v patřičných počtech. Z důvodu chybějícího solidního radaru pro řízení palby muselo námořnictvo spoléhat na velký radar FuMO – 214 Würzburg – Riese, vynikající univerzální přístroj, původně určený pro zjišťování letadel a řízení palby protiletadlového dělostřelectva. Tyto radary válečné námořnictvo rozmístilo na pobřeží, kde plnily úkoly jak povrchového průzkumu, tak i řízení dělostřelecké palby. Jejich velikost však způsobovala, že se daly používat pouze z velkých pevných míst, kde byly velice zranitelné spojeneckými útoky. Kromě toho byla speciálně pro řízení dělostřelecké palby vyvinuta modifikace FuMO – 214 pod kódovým označením FuMO – 214/215 Scheer, která nabízela lepší přesnost vysílaného paprsku a větší odolnost proti rušení, avšak nikdy nebyla dostupná v potřebném množství. Ve vývoji se rovněž nacházel třetí radar pro řízení palby Barbara, ale k jeho nasazení ve větší míře nedošlo.

Způsob rozmístění jednotlivých druhů pobřežních radarů válečného námořnictva se v jednotlivých okupovaných zemích podstatně lišil. V Nizozemsku byla umístěna 41. radarová rota třiceti dvou námořních přehledových radarů, z nichž pouze jediný, u Langeraku, byl určen pro řízení dělostřelecké palby a žádný nesloužil vzdušnému průzkumu. Oproti tomu ze čtyřiceti jedna pobřežních radarů v Norsku se jich dvacet dva používalo pro námořní pozorování, deset bylo určeno pro řízení palby a devět radarů sloužilo vzdušnému průzkumu. Tento markantní rozdíl v počtech souvisel s faktem, že velký počet radarů vojenského letectva určených v Nizozemsku pro vzdušný průzkum byl součástí Kammhuberovy linie, chránící Německo a tomu odpovídala nepotřebnost námořních radarů vzdušného průzkumu. Velký počet námořních přehledových radarů podél krátké pobřežní čáry potřebu radarů pro řízení palby snižoval. Místo toho 41. radarová rota umístila dvě mezilehlé FMZ v Gravenhagenu i v Den Helderu, aby mohlo OZ v Haarlemu předávat zjištěné údaje rychleji. Naproti tomu dělostřelecké baterie v Norsku blízké přehledové radary postrádaly a tak některé z důležitějších baterií byly vybaveny svými vlastními radary FuMO – 214. Obdobné rozdíly rovněž existovaly v případě pasivních radarových sledovacích stanovišť – v Nizozemsku jich bylo devět, v Norsku jen dvě.

( FuMo 11 – Renner )

Německá pobřežní obrana obecně disponovala radarovým krytím, postačujícím k běžnému pozorování, avšak málokdy měla prostředky, umožňující učinit něco víc v problematice řízení palby. Brzdil ji v tom nedostatek mikrovlnných přístrojů. Pokročilá radarová technika se přednostně dodávala Luftwaffe, která měla na starosti protivzdušnou obranu Třetí říše. Kromě toho byly německé námořní radarové sítě málokdy schopné či odolné, aby přečkaly specializované spojenecké protiradarové akce, které předcházely větším obojživelným operacím. Německé radary mohly být zničeny vzdušným útokem a oslepeny elektronickými protiopatřeními. Angloamerická radarová technika si totiž udržela před tou německou několikaletý náskok a to pokud jde o radary i o elektronická protiopatření. Aby nedostatky svých radarů zmírnila, pokoušela se Kriegsmarine vyvinout pro pobřežní obranu celou škálu jiných senzorů. Nejdůležitějším z nich byly rádiové zaměřovače na zachycování a určování směru, jako například FuMB – 4 Samos a FuMOB – 5 Fano, zachycující signály spojeneckých leteckých a lodních radarů. Tyto stanice často odhalily spojenecká plavidla na dvojnásobnou vzdálenost než sousední radary. Pro použití k řízení palby však nebyly dostatečně přesné a proto se používaly především pro včasné varování. Navíc ukázněnost, kterou Spojenci projevovali v radiové technice během hlavních obojživelných operací, jejich účinnost podstatně snižovala a pokud spojenecké lodě a letadla nevysílaly žádné signály, byly naprosto bezcenné.

Dalším pasivním systémem pro zjišťování cílů byl Zeissův WPG – Zst infračervený detektor. Jednalo se o předchůdce současných termálních snímačů řízení palby, který byl určen pro zjišťování tepelné stopy nepřátelských plavidel. Toto zařízení bylo dostatečně robustní, aby je mohly používat pobřežní dělostřelecké baterie, mělo dvoumílovou azimutovou přesnost a bylo schopno odhalit velké válečné lodě na vzdálenost 15 – 20 kilometrů. Jako mnoho vynálezů na hranici technického pokroku, i zde byla otázkou jeho spolehlivost a cena. Nakonec jím bylo více nadšeno pozemní vojsko než námořnictvo. Baterie Vara v Norsku obdržela toto zařízení počátkem roku 1945 a pozemní vojsko rozmístilo čtyři další v pevnosti Stavanger, aby odhalilo přibližující se vyloďovací plavidla. V Dánsku v roce 1945 byla nasazena tři zařízení u Esbjergu, aby pokrývala vjezd do přístavu a jedno zařízení bylo na jaře tohoto roku umístěno v Hellerupu nedaleko Kodaně.

 

Řízená podmořská minová pole

Řízené podmořské miny jsou jednou z nejstarších forem námořních min. Na rozdíl od známější podoby námořních min, které se odjišťují po umístění do moře, jsou řízené miny odpalovány na povel, takže po většinu svého umístění zůstávají nečinné. Nejčastěji se používají pro obranu přístavů, kde se oceňují hlavně v situacích, kde by jiné druhy námořních min představovaly přílišnou hrozbu pro obchodní plavbu. Jedním z nejnadšenějších zastánců řízených podmořských min byla americká armáda, která je používala pro obranu amerického pobřeží již v 19. století. Ačkoli je Kriegsmarine v rostoucí míře používala za 1. světové války, během přezbrojování ve 30. letech 20. století rozhodlo vrchní velení námořnictva, že do výzbroje nebude žádná jejich modernizovaná verze zavedena. Nicméně britské nájezdy na Dieppe 19. srpna 1942 a Saint Nazaire 28. března 1943 jasně ukázaly, že německá obrana těchto přístavů není dostatečná a že se řízené miny mohou stát užitečným doplňkem ostatních prostředků přístavní obrany, například pobřežního dělostřelectva. Válečné námořnictvo se k zablokování nejdůležitějších přístavů rozsáhlými minovými poli stavělo odmítavě kvůli riziku, která by představovala pro běžný rybolov a obchodní plavbu, ale i vlastní válečné lodě. Naproti tomu řízená minová pole umožnila zřídit kolem přístavů běžná aktivní minová pole s jedinou volnou plavební dráhou, pokrytou řízenými podmořskými minami, které mohly zůstat v činnosti až do okamžiku, kdy by došlo k útoku.

Význam řízených podmořských min v rámci válečného námořnictva zůstal sporný, nicméně v roce 1943 se s nimi začalo více počítat. Avšak místo toho, aby se vyvinula nová mina, raději se k tomuto účelu uzpůsobily čtyři již existující typy dnových min, které byly opatřeny vodotěsnými průchodkami pro kabely spojující je s břehem. Na mořském dně byly svými spodky položeny na opěry a spojeny podmořským kabelem s řídícím stanovištěm na pobřeží. Z řídícího stanoviště mohly být miny na rozkaz odpáleny na základě visuálního sledování nepřátelské lodě nebo mohl výbuch miny pod projíždějícím nepřátelskou lodí vyvolat magnetický zapalovač v závislosti na jejím magnetickém poli. Miny bylo možné rovněž aktivovat, aby pracovaly v normálním automatickém režimu, spoléhajícím na jejich magnetický detektor. V letech 1944 – 1945 bylo rozmístěno celkem 729 řízených podmořských min ve 25 přístavech, z nichž 12 se nacházelo ve Francii. V Dánsku a v Nizozemsku bylo takto chráněno po pěti přístavech, zatímco v Belgii pouze dva a v Norsku dokonce jen jeden.

 

( Německé miniponorky Molch a Neger )

Miniponorky

Britské Královské námořnictvo začalo testovat německá obranná zařízení norských přístavů pomocí miniponorek. První akcí byl neúspěšný útok živých torpéd Charriot na bitevní loď Tirpitz v Trondheimfjordu v říjnu 1942. Po něm následoval částečně úspěšný útok na Tirpitz 22. září 1943 pomocí ponorek typu X a neúspěšná snaha o proniknutí do přístavu Bergen miniponorkami Welman v listopadu 1943. Hlavní podvodní obranný prostředek tvořily až do tohoto okamžiku protitorpédové uzávěry a sítě, které však očividně nepostačovaly. Kriegsmarine proto začala zkoumat metody, jak miniponorky odhalovat, i prostředky pro útok po jejich odhalení. Na rozdíl od britského Královského námořnictva a amerického námořnictva, které již na mořském dně rozmístily snímače magnetických anomálií, německé válečné námořnictvo tuto techniku pro obranu přístavů nepoužilo, ačkoli takový systém byl v roce 1945 ve stádiu vývoje. Pokusilo se však rozmístit akustické senzory Elektroakustic KHA a konkurenční Atlas Werke KUG – S. Tato pasivní akustická stanoviště, která byla ukotvena v přístavech, kde měla upozorňovat na nepřátelské ponorky, byla obvykle vybavena vícečetnými zařízeními, umožňujícími zaměřit zdroj zvuku pomocí triangulace. Jeden z těchto KHA systémů byl umístěn v Hornbaeku v Dánsku, avšak v mnohem větším rozsahu se uplatnily v Norsku, kde bylo v roce 1945 dislokováno 10 souprav v šesti přístavech a fjordech.

Firma Rheinmetall – Borsig již zahájila práce na vrhači protiponorkových hlubinných náloží poháněných raketovým motorem, který byl nabíjen zezadu závěrem, tvořeným jednou hlavní 38cm raketometu 300 vz. 1943, schopným vypálit raketovou střelu o hmotnosti 300 kg se 158 kg výbušnou náloží na vzdálenost kolem 3 km. Menší počet těchto vrhačů byl v dubnu 1944 odeslán k MAA 506 v Agdenes v Trondheimfjordu ke zkouškám, vyhodnoceným jako poměrně úspěšné. Poté byly tyto vrhače rozmístěny v malých počtech u pobřežních dělostřeleckých baterií, chránících norské přístavy, stejně jako u MAA 518 v Dánsku v obranném prostoru Esbjerg. Pokud je známo, k jejich bojovému použití nikdy nedošlo.

( Německá miniponorka Biber )

Útvary pobřežní obrany

Jednou z nejzoufalejších novot německé pobřežní obrany bylo v roce 1944 vytvoření zvláštních námořních úderných jednotek. S nedůslednou snahou vyvinout maličké ponorky se začalo v roce 1943, přičemž inspirací byly dva britské příklady a italský úspěch ve Středomoří. Nesoustavné pokusy nakonec sjednotil viceadmirál Helmuth Heye, jenž v dubnu 1944 ustavil Kommando der Kleinkampfverbände ( Velitelství malých bojových svazů ). První útoky trpasličích ponorek směřovaly proti spojeneckému loďstvu u italského Anzia koncem dubna 1944. Ve srovnání s japonskými, italskými a britskými ponorkami, které byly útočně zaměřené a používaly se pro námořní nájezdy, Svazy K se představily jako neobvyklé nízkonákladové protiinvazní jednotky pobřežní obrany. Poté, co prošly obvyklou vojenskou byrokracií, staly se svazy K nezávislými na místních námořních velitelstvích. Nakonec převzaly řízení nad širokou škálou nekonvenčních zbraní, včetně torpéd s lidskou posádkou, miniponorek, ze břehu naváděných torpéd a námořních úderných jednotek.

Každou z pěti K – divizí tvořilo několik K – flotil, z nichž každá se specializovala na určitý typ plavidla. Úvodní operace prováděla torpéda s lidskou posádkou, což byly vlastně improvizované ponorky, tvořené nahoře torpédem bez výbušné nálože a s lidskou posádkou, pod nímž bylo dole upevněno elektrické torpédo G7e s náloží. První verze nazvaná Neger byla použita proti spojenecké vyloďovací operaci u Anzia a po ní následovala zdokonalená verze Marder. Dohromady bylo rozmístěno šest flotil těchto živých torpéd. Postaveno bylo asi 200 kusů Negerů a 300 kusů Marderů. Torpéda s lidskou posádkou Marder byla pak znovu rozmístěna na francouzském pobřeží v červenci a srpnu 1944 a později rovněž v Belgii, Nizozemsku, Norsku a Dánsku. Mardery byly také doplněny důmyslnějšími ponorkami osazenými jedním mužem, které mohly nést dvě torpéda, nazývanými Bieber. Nakonec bylo těmito ponorkami vyzbrojeno deset flotil. Celkem bylo z výroby dodáno kolem 300 Bieberů a k tomu 390 později zavedených miniponorek Molch. K – flotily působily jako mobilní samostatné útvary, které mohly být umístěny v záloze daleko od pobřeží, avšak schopné se odtud rychle po pevnině přemístit na místo, kde udeřily spojenecké invazní síly. Miniponorky se k tomuto účelu převážely po silnici na speciálním kolovém přívěsu za polopásovým tahačem a pak se u vhodného přístaviště nebo i přímo na pláži spouštěly do vody.

( Řízené torpédo Neger s dole pověšeným klasickým torpédem G7e přepravované na kolovém přívěsu )

Svazy K dále zahrnovaly rovněž výbušné čluny Linse, malé dřevěné motorové čluny, které operovaly v útvarech, skládajících se z velitelského plavidla a dvou výbušných člunů. Posádku tvořil jediný muž, který navedl výbušné čluny co nejblíže k cíli, načež ve vhodném okamžiku z člunu vyskočil. Pak už byly čluny Linse řízeny jen pomocí radiových povelů z velitelského plavidla. Po nárazu do nepřátelské lodi se výbušná nálož umístěná na zádi plavidla potopila a po několika sekundách byla odpálena pomocí rozbušky se zpožďovačem, aby způsobila co největší škodu. Celkem bylo vyrobeno 1 201 člunů Linse. Plný stav každé flotily Linse standardně tvořilo 16 velitelských plavidel a 32 výbušných člunů, přičemž bylo těchto flotil postaveno jedenáct. Kromě ponorek a člunů Linse obsahovaly K – divize obvykle také námořní údernou četu s 30 až 60 příslušníky, určenou k ničení a provádění nájezdů. Svazy K se významnou měrou podílely na bojích v Nizozemsku během tažení podél řeky Šeldy na podzim 1944 a počátkem roku 1945, avšak nejrozsáhleji se uplatnily ve Skandinávii, neboť čtyři z jejich pěti divizí byly rozmístěny v Norsku.

Belgie

Za 1. světové války prodělalo pobřežní dělostřelectvo německého námořnictva první velké nasazení mimo své domácí vody na belgickém pobřeží. Asi 225 děl bylo rozmístěno, aby chránilo vjezdy do kanálu, vedoucích k ponorkovému přístavu Bruggy. Úspěšné nájezdy německých ponorek proti obchodním lodím v blízkosti britských ostrovů uspíšily legendární nájezdy britského Královského námořnictva v březnu 1918 na Zeebrugge a Ostende. Po válce zůstal z těchto pobřežních postavení zachován jenom zlomek, protože je Němci před svým ústupem vyhodili do vzduchu a v poválečném období byly jejich trosky odstraněny. Samotná Belgie pak v meziválečném období disponovala jenom slabou sestavou pobřežní obrany, jejíž páteř tvořily vynikající 9,4cm kanony Vickers na pivotových lafetách. Tato děla pak v roce 1940 zabrali němečtí vojáci dříve, než byla zorganizována důkladnější obrana.

( Železniční baterie s kanonem ráže 28 cm Kurze Bruno )

Německé pobřežní dělostřelectvo rozmístěné v Belgii v období 1940 – 1944 bylo podstatně slabší než v letech 1914 – 1918. Přístav Zeebrugge ztratil svůj strategický význam, neboť ponorky s dalekým dosahem byly umístěny spíše ve francouzských přístavech než ve stísněných belgických vodách. Atlantický val v Belgii byl do značné míry prodloužením obrany průlivu La Manche ze sousední francouzské oblasti Pas – de – Calais a stejně jako ona spadal do působnosti AOK15. Proto byly obranné úseky očíslovány a pojmenovány způsobem obvyklým v AOK15 jako KVA – A ( čili pobřežní obranný úsek – A ). Každý KVA zhruba odpovídal prostoru bráněnému divizí a dále se členil do tří plukovních sektorů ( KVA – A1 – 3 ). Dělostřelecká výzbroj umístěná na belgickém pobřeží byla velice nesourodou sbírkou, včetně starých ruských carských 7,62 cm polních kanonů, jejichž nábojové komory byly v roce 1926 upraveny Poláky pro používání francouzského 7,5 cm střeliva, stejně jako obvyklejších lodních děl.

Nejrozšířenější zbraní u pozemního vojska byl 15,5 cm kanon K418 ( f ), lépe známý pod francouzským označením GPF. Nejmohutnějšími zbraněmi v Belgii ovšem nedisponovaly pevné baterie, nýbrž čtyři železniční baterie. Jejich nejobvyklejší zbraní byl 17 cm kanon K ( E ), který za 1. světové války tvořil sekundární výzbroj bitevních lodí třídy Deutschland a nyní byl osazen na železniční lafetě. Byla zde rovněž umístěna baterie s mohutným 28 cm kanonem Kurze Bruno. Stejně jako v sousedních oblastech AOK15 ve Francii, také na belgickém pobřeží byla rozmístěna pěchotní obranná postavení hustěji než v sousedním Nizozemsku, z důvodu jeho obranné úlohy proti očekávanému spojeneckému vylodění. V létě 1944 obsadila belgické pobřeží 712. pěší divize, která byla součástí 89. armádního sboru. Jelikož pobřeží zaujímalo pouhých 58 km, výstavba zdejšího Atlantického valu si vyžádala jen 510 420 m3 betonu, tedy méně než 5 % z celkového množství.

Německé pobřežní dělostřelecké baterie v Belgii v létě 1944

Pobřežní baterie námořnictva

Název baterie

Počet děl

Ráže v cm

1. /MAA.204

Hamilon

4

7,5

2. /MAA.204

Hundius

4

10,5

3. /MAA.204

Salzwedel – alt

4

7,5

4. /MAA.204

Ramien

4

10,5

5. /MAA.204

Schütte

4

10,5

6. /MAA.204

Salzwedel - neu

4

10,5

7. /MAA.204

Kursaal

4

10,5

Pobřežní baterie pozemního vojska

Název baterie

Počet děl

Ráže

1. /HKAA.1240

Vosscheslag

6

15,5

2. /HKAA.1240

Mariakerke

6

15,5

3. /HKAA.1240

Middelkerke – Bad

6

15,5

4. /HKAA.1240

Groenedijk

6

15,5

5. /HKAA.1240

De Panne

6

15,5

6. /HKAA.1240

Westende - Bad

6

15,5

Železniční baterie pozemního vojska

Umístění baterie

Počet děl

Ráže

E718

Knokke

3

17

E655

Zwankendamme

4

15

E717

Blankenberghe

3

17

E687

Lissewege

2

20,3

E690

Bredene

4

28

 

 

Nizozemsko

Výstavba pobřežní obrany v Nizozemsku tvořila v letech 1942 – 1944 zhruba desetinu veškerých opevňovacích aktivit realizovaných na Atlantickém valu. Nizozemsko se nikdy nenacházelo příliš vysoko na seznamu míst, kterým pravděpodobně hrozila invaze Spojenců, jelikož jeho nízko položené území za ochrannými hrázemi bylo možné snadno zaplavit a učinit je tak neprůchodné. Nizozemské přístavy v Rotterdamu a Amsterdamu i jejich přístupy k nejdůležitějším vodním cestám vedoucím do průmyslového srdce Německa si však silné opevnění pobřeží vynutily. Druhým důvodem pro mohutné obranné zajištění nizozemských přístavů byla jejich úloha základen pro rychlé torpédové čluny, které se velice aktivně zapojily do námořních operací v Severním moři. Právě v nizozemských přístavech bylo pro tyto rychlé torpédové čluny postaveno značné množství úkrytů, aby je ochránily proti náletům bombardérů RAF.

Většina pobřežních obranných postavení v Nizozemsku spadala do kompetence WBN ( Velení německé branné moci v Nizozemsku ). Výjimku tvořila pouze oblast ústí řeky Šeldy kolem Breskensu a Vlissingenu, která byla podřízena sousední AOK15, pod níž spadaly německé jednotky v Pas – de – Calais a na belgickém pobřeží. V Nizozemsku se nacházely čtyři základní obranné zóny, z nichž dvě byly označeny nejvyšším stupněm jako Festung ( pevnost ) a zbývající dvě jako Verteidigungsbereich ( obranný sektor ). Jednou z nejsilněji opevňovaných oblastí byl díky své strategické důležitosti Hoek van Holland. Kromě toho, že zahrnovala města Den Haag a Rotterdam, umožňovala zátoka a přístavní komplex přístup ke dvěma nejdůležitějším řekám celé této oblasti na severozápadě Evropy – Máse a Rýnu. Právě zde se nacházela téměř čtvrtina nejdůležitějších opevnění vybudovaných v Nizozemsku za 2. světové války. Byla rozmístěna kolem tzv. Nové vodní cesty, vodního kanálu z 19. století, spojujícího Rotterdam se Severním mořem. Jejich ústředním bodem byl Kerwerk, ležící na jižním břehu tohoto kanálu v blízkosti dnešního Europortu.

( Německá pěchota ve spojovacím zákopu, který byl součástí obraného postavení na nizozemském pobřeží ostřeluje spojenecké letadlo )

Druhou pevností na nizozemském území byl Ijmuiden. I když tento malý rybářský přístav stěží vypadá na to, že by si takové označení zasloužil, tamější opevněný prostor sloužil k ochraně vjezdu do Severomořského kanálu, který odtud vede do Amsterdamu a Ijsselského moře. Kernwerk této oblasti ležel na Forteilandu, což byl Nizozemci uměle nasypaný a opevněný ostrůvek před vjezdem do tohoto kanálu. Tato pevnost rovněž obsahovala velké množství protiletadlových baterií námořnictva, včetně opevněných radarových stanic. Nejsevernější z opevněných oblastí na nizozemském území byl VB Den Helder. Toto místo mělo strategický význam jako nejdůležitější přístav na špičce provincie Severní Holandsko, který ovládal přístup do vnitrozemského Ijsselského moře. Čtvrtým hlavním obranným prostorem byl VB Vlissingen, ovládající přístup k ústí řeky Šeldy a k přístavu Antverpy.

Jeho součástí byl značný počet pobřežních baterií Kriegsmarine nasměrovaných na Severní moře, stejně jako dalších baterií, které kontrolovaly řeku Šeldu. Na jižním břehu ústí Šeldy se nacházela skupina opěrných bodů Breskens, která tvořila silné obranné postavení s napravo navazující mohutnou pozemní frontou. Ačkoliv původně tato obranná postavení spadala pod WBN, v září 1942 byla převedena do kompetence sousedního velitelství AOK15 jako součást pobřežní obrany průlivu La Manche. Během postupu kanadských a britských sil v srpnu 1944 byla velitelská zodpovědnost AOK15 přesunuta po pobřeží ještě výše, když převzala velení nad opěrnými body až do Oostvorne. Po obsazení Antverp v září 1944 náhle podstatně vzrostla důležitost ústí řeky Šeldy, jelikož bez ovládnutí Šeldy byl antverpský přístav kvůli silné německé pobřežní obraně k ničemu. V důsledku přesunu důležitosti byla tato oblast nyní Němci překlasifikována na pevnost a hrála významnou roli v tvrdých střetnutích v říjnu a listopadu 1944.

Německé pobřežní dělostřelecké baterie v Nizozemsku v létě 1944

Pobřežní baterie námořnictva

Název baterie

Typ dělostřelecké kasematy

Počet děl

Ráže v cm

2. /MAA.201

Wijk – am - Zee

R671

4

15

3. /MAA.201

Kernwerk Ijmuiden

M170,R611

3+2

15

4. /MAA.201

Heerenduin ( Prien )

M272

4

17

5. /MAA.201

Langerak

M153c

4

15

6. /MAA.201

Zuidzand

M671

4

9,4

7. /MAA.201

Noordwijk

R671

4

15,5

8. /MAA.201

Schveningen – Nord

R671

4

15

9. /MAA.201

Westduin

R671

4

10,5

1. /MAA.202

Dishoek

M170

4

15

4. /MAA.202

Oostkapelle

Otevřené ložiště

3

9,4

5. /MAA.202

Domburg

R612

4

22

6. /MAA.202

Westkapelle

R671

4

9,4

7. /MAA.202

Zoutelande

R671SK

6

15,5

8. /MAA.202

Fidelio

Otevřené ložiště

4

22

9. /MAA.202

Kernwerk Vlissingen

M170

3

15

2. /MAA.203

Breskens

R671

4

7,62

3. /MAA.203

Nieuwe Sluis

R612

4

12

4. /MAA.203

Cadzand

R671

4

15

1. /MAA.205

Marko – Stand

-           

-

-

2. /MAA.205

Vineta

R671

4

15

3. /MAA.205

Rozenburg

Ložiště S412

3

28

4. /MAA.205

Brandenburg

Ložiště SK

3

24

5. /MAA.205

Kernwerk Hoek van Holland

M170,M622

4+2

12

6. /MAA.205

Rockanje

R671

4

9,4

7. /MAA.205

Renesse – neu

R671

4+3

7,5

8. /MAA.205

Westerschouwen

R671

6

9,4

1. /MAA.607

Marko – Stand

-           

-

-

2. /MAA.607

Eierland

M195

4

10,5

3. /MAA.607

Hors

R671

4

12

4. /MAA.607

Kaaphhofd

R612

4

10,5

5. /MAA.607

Duinrand

R612

4

19,4

6. /MAA.607

Falga

R612

4

12

7. /MAA.607

Zanddijk

R671

4

12

8. /MAA.607

Callantsoog

M219

4

7,62

9. /MAA.607

Camperduin

R612,R671

4

10,5

10. /MAA.607

Bergen

R671

4

12

11. /MAA.607

Egmond am See

R671

4

10,5

 

Kromě obvyklých pobřežních dělostřeleckých baterií bylo v Nizozemsku rozmístěno nezvykle silné uskupení protiletadlových baterií Kriegsmarine. Většinou se jednalo o dvouúčelové 10,5cm lodní kanony, které měly v pobřežní obraně vedlejší roli. Jejich široké uplatnění odráželo potřebu bránit nizozemské přístavy proti náletům RAF, navíc Nizozemsko leželo v cestě spojeneckým těžkým bombardérům při jejich náletech na Německo. Baterie tak byly používány jak při obraně přístavů, tak i proti svazům bombardérů. V roce 1943 pouze samotné protiletadlové baterie námořnictva vypálily 13 253 projektilů ráže 10,5cm a 26 914 projektilů ráže 2cm. Protiletadlové baterie sehrály důležitou úlohu při obraně nizozemských přístavů, a pokud byly rozmístěny v dostatečném množství, pak dosahovaly vysoké efektivity. Například 17. ledna 1945 zaznamenal nálet 30 letounů Beaufighter od 16. perutě na přístav Den Helder ztrátu šesti letadel.

Norsko

Ze všech úseků pobřeží Severního moře se norské stalo prvním, kde byla již v roce 1940 zahájena výstavba pobřežního opevnění a až do roku 1943 mělo přednost i před pobřežími francouzským a belgickým. Tento počáteční důraz na opevňování Norska byl způsoben řadou faktorů, včetně strategické důležitosti dodávek rudy z dolů v severním Norsku a sousedním Švédsku a s tím související nutnost chránit dopravu podél pobřeží, stejně jako nezbytností zadržet britské konvoje zásobovací přes přístav Murmansk Rudou armádu. Norsko rovněž umožnilo ovládnout severní pobřeží průlivu Skagerrak a tím i přístup do Baltického moře k severozápadnímu pobřeží Německa. Zároveň však bylo celé norské pobřeží příliš dostupné z britských námořních základen, jako byla například zátoka Scapa Flow a zranitelné nájezdy Královského námořnictva. Norsko ovšem zároveň vytvářelo některé mimořádné problémy, stejně jako mělo i jedinečný potenciál pro pobřežní obranu.

( Otevřené kruhové ložiště s kořistním 12cm belgickým polním kanonem vz. 1931, toto postavení bylo součástí baterie Saltzwedel – neu/Tirpitz obsluhované od dubna 1944 oddílem 6. /MAA 204 )

Obrovským problémem byla mimořádná délka norského pobřeží, kde těžko mohl vzniknout nějaký typ souvislé obranné linie. Táhne se od Skagerraku až k severnímu mysu v Severním ledovém oceánu v délce 2 532 km, avšak pokud délku měříme podél nesčetných fjordů, pak ve skutečnosti činí 25 148 km. Značná část pobřeží byla hornatá a nezastavěná, což způsobovalo ohromné potíže při přepravě jakýchkoli velkých stavebních zařízení na místa, kde měla vzniknout opevnění. Na druhou stranu však skalnaté pobřeží umožňovalo zapustit obranná zařízení do skály, čímž se na minimum zredukovala potřeba železobetonu. Neskutečná délka norského pobřeží přinutila Wehrmacht rozdělit celou zemi do tří obranných sektorů, každý s odpovídajícím velitelstvím válečného námořnictva a pozemního vojska. Námořní oblasti tvořily: Admirál západního pobřeží s hlavním stanem v Bergenu, Admirál severního pobřeží s hlavním stanem v Trondheimu a Admirál polárního pobřeží s hlavním stanem v Tromso. Postupně byly tyto prostory rozděleny na místní námořní velitelství. Jednotky pozemního vojska byly podřízeny Armeeoberkommnado Norwegen ( Vrchní velitelství pozemního vojska v Norsku ), i když po lednu 1942 byla oblast Kirkenes podřízena AOK Lappland ( později AOK20 Gebirgs ), které zodpovídalo za frontu ve Finsku. Nejsilnější jednotky pozemního vojska v Norsku tvořilo pět armádních sborů, včetně jednoho v oblasti Kirkenes, který nepodléhal velení AOK Norwegen, avšak v roce 1945 byly zmenšeny přesunem jednoho armádního sboru na jinou frontu.

Permanentní pevnostní objekty v Norsku v červenci 1944

Oblast

Skladiště

Velitelské stanoviště

Dělostřelecké kasematy

Otevřená ložiště

Pozorovatelny

Sanitní

Torpédové

Kirkenes

14

1

9

0

1

1

1

Alta

9

4

5

0

2

0

0

Moen

5

1

0

0

1

0

0

Narvik

14

1

2

7

2

0

0

Bod/Mosjoen

14

0

29

0

3

1

0

Trondheim

26

9

12

1

9

6

2

Andalsnes

36

1

16

0

2

2

2

Bergen

42

3

18

1

6

4

1

Kristiansand

50

5

24

4

14

10

0

Tonsberg

3

0

3

0

3

0

0

 

Celkem

 

213

( 296 )

25

( 30 )

118

( 220 )

13

( 20 )

43

( 71 )

24

( 44 )

6

( 9 )

 

Německé opevňovací práce v Norsku započaly v polovině roku 1941 výstavbou odolných ponorkových základen v Trondheimu. Todtova organizace vytvořila Einsatzgruppe Wiking, která se specializovala na stavební práce ve Skandinávii. Opevňovací úsilí v dalekých severních oblastech značně komplikovala neexistence silnic a železnic. To podnítilo ambiciózní stavební program na vybudování zásobovací dopravní sítě, navzájem spojující německé okupační síly. Dalším popudem k výstavbě silnic a železnic na severu se stal Hitlerův plán přeměnit oblast kolem Trondheimu na hlavní přístav s vybavením pro čtvrt milionu německých vojenských i civilních zaměstnanců. Obrovské nároky těchto stavebních prací si vyžádaly většinu počátečních zásob cementu, což zpomalilo výstavbu pobřežních opevnění. Místní jednotky se proto musely spokojit pouze s improvizacemi, včetně využití skal pro vytvoření vhodných obranných postavení a používat jeskyně a tunely jako skladiště střeliva i jako úkryty pro vojáky. Ve srovnání s Atlantickým valem ve Francii bylo Norsko vybaveno odolnými železobetonovými stavbami velice slabě. Zatímco ve Francii vzniklo přes 2 000 dělostřeleckých kasemat, v Norsku jich bylo jenom něco kolem stovky.

( Baterie Saltzwedel – neu/Tirpitz na západní straně Ostende, vyzbrojená 10,5 cm kanony SKC/32U )

První kroky k obraně norského pobřeží podnikla Kriegsmarine koncem roku 1940, když zabrala 13 stávajících norských pobřežních baterií a doplnila je o další baterie, vyzbrojené děly ukořistěnými norské armádě. Tyto baterie pak posílila přísunem dalších děl, takže celkový počet pobřežních baterií námořnictva stoupl na 44 kusů. Potíže s dopravou stavebního materiálu často k velmi vzdáleným pobřežním pozicím způsobily, že baterie musely být na mnoha místech umístěny jenom v otevřených polních postaveních. Proto zde byla snaha zajistit pro pobřežní děla středních ráží aspoň betonová ložiště s otočným pivotem a nějakým způsobem ochránit uložené střelivo i úkryt pro obsluhu. Britské nájezdy na pobřeží v březnu 1941 Hitlera rozzuřily a odstartovaly plán na zvýšení počtu pobřežních baterií v Norsku o 160 pobřežních baterií pozemního vojska.

 Drtivá většina pobřežních děl rozmístěných v Norsku byla spíše kořistního původu než standardním německým polním či lodním dělostřelectvem. Nakonec zde bylo rozestaveno asi 1 100 děl. Pro srovnání – na Atlantickém valu ve Francii bylo rozmístěno asi 2 200 děl. Třemi nejvíce rozšířenými druhy dělostřeleckého materiálu v Norsku byla francouzská děla Schneider. Jednalo se o 231 kusů 10,5cm kanonů vzor 1913 ( německé označení K331 ( f ) ) v 58 bateriích, 95 kusů 10,5cm kaonů vzor 1936 ve 24 bateriích a 109 kusů 15,5cm kanonů vzor 1917 v 21 bateriích. Nejrozšířenějším německý dělem byl zastaralý 21cm moždíř vzor 1918, který v celkovém počtu 40 kusů tvořil výzbroj 13 baterií.

Do roku 1944 Wehrmacht v Norsku rozmístil celkem 12 pobřežních dělostřeleckých praporů válečného námořnictva a 11 pobřežních dělostřeleckých praporů pozemního vojska. Oba druhy dělostřeleckých jednotek spadaly pod velitelství válečného námořnictva a byly podřízeny zvláštnímu dělostřeleckému štábu u místních velitelství Seeko. Kvůli velkým vzdálenostem, stejně jako dezorientující zeměpisné poloze baterií námořnictva a pozemního vojska, se vrchní velitelství Wehrmachtu rozhodlo vytvořit v Norsku střední stupeň dělostřeleckého velení, který nebyl nikdy jinde na Atlantickém valu použit. Stala se jím Dělostřelecká skupina, která řídila směsici baterií námořnictva a pozemního vojska. Některé z těchto skupin byly docela velké, neboť zahrnovaly několik dělostřeleckých baterií, torpédových baterií i radarových stanovišť. Proto se větší dělostřelecké skupiny někdy ještě dále členily do taktických dělostřeleckých podskupin, které řídily obranu určité lokality, jakou byl například fjord. V případě Bergenu a Narviku si značný počet baterií v těchto oblastech vynutil pro účely koordinování dělostřeleckých jednotek vytvoření tří velkoskupin. Art.Ob.Gr. ( Artillerie – Obergruppe ) Forde řídila dělostřelecké skupiny v prostoru kolem Bergenu, Art.Ob.Gr. West – Lofoten dohlížela na pět dělostřeleckých skupin na jižních přístupech k Narviku, zatímco Art.Ob.Gr. Lodingen kontrolovala tři dělostřelecké skupiny v oblasti kolem Harstadtu na severních přístupech k Narviku. Ve srovnání s ostatními částmi Atlantického valu, jako byla Francie nebo Nizozemsko, bylo součástí pobřežní obrany v Norsku jenom málo jednoúčelových protiletadlových pluků. Místo toho byly protiletadlové baterie rozmisťovány v rámci pobřežních dělostřeleckých pluků pozemního vojska.

 

Vůbec nejpůsobivějším pobřežním dělostřelectvem v Norsku byly tři tucty těžkých lodních děl, obvykle nadbytečné výzbroje válečných lodí, používaných pro kritická místa obrany. Nejmohutnější z nich byly tzv. Adolfkanonen ( Adolfovy kanóny ), soubor 40,6 cm kanonů původně určených pro nepostavené bitevní lodě třídy H. Tato děla byla umístěna na ostrovech chránících přístav Narvik tak, aby k němu svými palbami pokryla veškeré námořní přístupy. Baterie Vara nedaleko Kristiansandu na pobřeží průlivu Skagerrak tvořily podobné jednodělové pancéřové věže s 38 cm kanony, usazené na kruhových ložištích S169. Ve výstavbě se rovněž nacházelo několik dělostřeleckých kasemat, které ale do konce války nebyly osazeny výzbrojí. V Norsku bylo rozmístěno mnoho dalších nadbytečných lodních pancéřových věží, i když méně působivých, včetně osmi 15 cm kanonů SKC/28 ve dvojhlavňových věžích C/36, určených pro nedokončenou letadlovou loď Graf Zeppelin.

baterie Trondenes.jpg

( Baterie Trondenes I byla obsluhována příslušníky 5. /MAA 511 a byla vyzbrojena mohutným dělem ráže 40,6cm, baterie chránila severní přístup k Narviku )

Torpédové baterie

O významu torpédových baterií pro obranu četných norských fjordů se německé válečné námořnictvo bolestně přesvědčilo 9. dubna 1940, když byl dvěma 28cm torpédy z Oscaborské pevnosti v Oslofjordu potopen těžký křižník Blücher. Norské námořnictvo zahájilo v roce 1890 budování pobřežních torpédových baterií, jejichž torpédomety byly skrytě umístěny pod vodou. Tyto baterie kryly průjezdy fjordů o šířce až 5 000 metrů. Kriegsmarine několik norských torpédových baterií převzala, využila vybavení norského námořnictva ke zřízení dalších a zřídila i několik vlastních torpédových baterií. Nakonec jich bylo 17. Ve srovnání s původními norskými torpédovými bateriemi byly tyto nové německé charakteristické tím, že používaly trojice torpédometů z torpédoborců, umístěné na povrchu v betonové stavbě, v jejíž blízkosti se nacházelo stanoviště řízení palby, často doplněné světlometem. Typická torpédová baterie byla osazena třemi důstojníky a 40 muži a podřízena praporu pobřežního dělostřelectva dislokovanému v dané oblasti. Kromě těchto pobřežních torpédových baterií byly v Bergenu umístěny ještě dvě baterie plovoucí.

Dánsko

Dánská část Atlantického valu je málo známá. Před německým vpádem v roce 1940 mělo Dánsko velice slabou pobřežní obranu, soustředěnou zejména kolem kodaňského přístavu. Wehrmacht dočasně rozmístil v létě 1940 u nejvýznamnějších dánských přístavů a hlavních úžin vedoucích do Baltického moře 15 pobřežních baterií námořnictva, osazených především starým dělostřeleckým materiálem ukořistěným v dánských zbrojnicích. Námořní velitelství v Dánsku neslo označení Admirál Skagerraku a bylo podřízeno Vrchnímu baltickému námořnímu velitelství, pod které spadala tři Seeko. Tomu odpovídající úrovní velení bylo Vrchní velitelství pozemního vojska v Dánsku ( AOK – Dänemark ). Na podzim 1940 byly zahájeny první větší stavební práce, které měly za cíl umístit v Dánsku dvě těžké pobřežní baterie – jednu v Hanstholmu proti Norsku, aby ovládala průliv Skagerrak a druhou na ostrově Bornholm v Baltickém moři, která měla kontrolovat průliv Kattegat. Po německém útoku na Sovětský svaz v červnu 1941 ztratily plány na opevnění Bornholmu na významu, avšak opevňovací práce v Hanstholmu pokračovaly, společně s budováním adekvátní pobřežní baterie na norské straně Skagerraku, baterie Vara.

( Většina německého opevnění v Dánsku byla tvořena opevněním polního typu, namísto složitých železobetonových bunkrů, zde otevřené  kruhové ložiště, opatřené maskovacím nátěrem )

Nájezdy britského Královského námořnictva na norské pobřeží počátkem roku 1941 přinutily Wehrmacht, aby stávající slabou ochranu dánského pobřeží zreorganizoval. Koncem dubna 1941 se pozemní vojsko rozhodlo umístit v Dánsku deset pobřežních baterií, zatímco námořnictvo rozšířilo pokrytí svými bateriemi i na průlivy Sund a Malý i Velký Belt. Stejně jako v Norsku i tady byla až do roku 1944 pozornost věnována především obraně výzkumných přístavů, ačkoli v Dánsku zahrnula i hlavní úžiny vedoucí do Baltického moře. Jelikož nad Dánskem často přelétávaly spojenecké bombardéry mířící k německým přístavům, nacházela se na jeho území rozsáhlá opevnění Luftwaffe a stavební úsilí se soustředilo na četné radarové stanice a palebná postavení protiletadlového dělostřelectva. V létě 1943, kdy byla výstavba Atlantického valu ve Francii, Belgii a Nizozemsku již v plném proudu, začal Wehrmacht zkoumat možnou hrozbu spojeneckého vylodění v západním Dánsku, jehož cílem bylo dosažení severního Německa. Jako nejpravděpodobnější místo vylodění se jevilo severní Jutsko nebo okolí přístavu Esbjerg. Jedním z bezprostředních opatření bylo podstatné rozšíření počtu pobřežních baterií na ostrově Fano před přístavem Esbjerg, stejně jako dělostřeleckých baterií, přímo určených k obraně tohoto přístavu. Do Dánska bylo rovněž přiděleno dalších 12 baterií pozemního vojska. Čtyři oblasti byly prohlášeny na obranné sektory: Esbjerg, Hansted, Frederikshavn a Aalborg. Různá stávající pěchotní a dělostřelecká postavení byla sloučena do skupin opěrných bodů s cílem dosáhnout větší jednotnosti velení. Celkem bylo vytvořeno 20 takových skupin, z nichž však 7 bylo spíše leteckými základnami než pobřežními obrannými sektory.

Přestože se Spojenci v červnu 1944 vylodili v Normandii, Wehrmacht i nadále znepokojovalo možné ohrožení Dánska. Tento předpoklad byl založen na chybném úsudku zpravodajské služby, že si Spojenci uchovávají vojenské síly pro eventuální operace proti Dánsku nebo Norsku. Kriegsmarine byla přesvědčena, že největší nebezpečí hrozí průlivu Kattegat u východního pobřeží Jutského poloostrova. Spojenci by jeho ovládnutím zabránili ponorkám stavěným v baltických přístavech dostat se do nových operačních základen v Norsku. Tyto úvahy vedly k zahájení stavebního programu, zahrnujícího 29 nových pobřežních baterií válečného námořnictva. Avšak Hitlera a velení pozemního vojska více znepokojovalo ohrožení západního pobřeží Jutského poloostrova, jako možné zkratky vedoucí do severního Německa. Tyto obavy vedly k výstavbě tří vnitrozemských obranných linií s kódovými označeními Brunhilda, Gudrun a Kriehilda, které byly tvořeny protitankovými příkopy a spíše polními než složitými železobetonovými opevněními.

( Německá miniponorka Molch )

Koncem roku 1944 se situace ještě více zhoršila v důsledku postupu Rudé armády od východu a sovětských operací v Baltickém moři. Následkem toho byl názor AOK – Dänemark odsunut do pozadí a přednost dostalo budování obranných pozic na pobřeží Kattegatu, jak to doporučovalo námořnictvo. Kriegsmarine tu počátkem roku 1945 plánovala rozmístit dalších 20 baterií, avšak zhroucení německého válečného hospodářství tomu zabránilo. V dubnu 1945 došlo ke značným přesunům pobřežních dělostřeleckých baterií z Dánska na východní frontu. Podobně velký zmatek panoval u baterií pozemního vojska, když si AOK – Dänemark uvědomilo, že mnohem pravděpodobnějším nebezpečím než spojenecké obojživelné vylodění je postup Spojenců do Dánska od jihu přes Německo. Proto byl značný počet pobřežních baterií pozemního vojska přesunut do jižní části Dánska, aby zde vytvořily novou obrannou linii. Celkem bylo za 2. světové války v Dánsku rozmístěno 22 pobřežních baterií pozemního vojska a 46 baterií válečného námořnictva, i když se tyto počty neustále měnily, především v období 1944 – 1945. Válečné námořnictvo zde rovněž rozmístilo pro obranu důležitých přístavů 16 protiletadlových baterií.

Opevnění prověřená bojem

Jedinou zemí ze čtyř, o nichž se zde zmiňujeme, která zakusila na svém území významnější boje o Atlantický val, bylo Nizozemsko. Krátké pobřeží Belgie bylo osvobozeno kanadskou armádou během bleskového postupu v září 1944. Norsko zažilo omezené boje v říjnu 1944, když Rudá armáda zaútočila na polární oblast Finnmark při vytlačování Wehrmachtu z Finska. Nicméně Atlantického valu se boje týkaly jenom v malé míře a stranou významnějších bojů zůstal i Atlantický val v Dánsku.

( Spojenecké jednotky na pláži Walcherenu )

Tažení k Šeldě

Ačkoliv britská armáda dobyla přístav Antverpy již v polovině září 1944, oba břehy ústí řeky Šeldy bohužel vyčištěny nebyly, protože pozornost Spojenců se upnula na příležitost překonat Rýn vzdušným útokem v operaci Market – Garden. Avšak bez ovládnutí ústí Šeldy byl antverpský přístav úplně k ničemu, neboť námořní provoz blokovaly četné německé pobřežní baterie, rozmístěné na obou stranách říčního ústí. Bez zásob, které by jinak mohly být dodávány přes Antverpy, se postup Spojenců na podzim 1944 zastavil. Následovala jejich porážka u Arnhemu a generál Dwight Eisenhower nyní požadoval, aby se Montgomeryho 21. skupina armád znovu zaměřila na ovládnutí řeky Šeldy.

Rozhodující význam Šeldy si uvědomovalo rovněž německé vrchní velení, a proto začalo ve třetím zářijovém týdnu promyšleně posilovat svá postavení na obou březích řeky. Hitler označil Breskenskou kapsu na jižním břehu za Festung Chelde – Süd, zatímco ostrov Walcheren a jižní Beveland na severu byly označeny jako Festung Chelde – Nord. Tato změna označení však měla na nějaké zesilování opevnění jen malý vliv, jednalo se spíše o symbolické gesto, když Hitler nařizoval všem pevnostem, aby se držely do posledního muže. Dne 15. září 1944 převzala obranu ostrova Walcheren a Jižního Bevelandu 70. pěší divize a 18. září zaujala postavení v Breskenské kapse 64. pěší divize. Zatímco 64. pěší divize byla ostřílenou jednotkou složenou z veteránů východní fronty a představovala tedy velice tvrdého nepřítele, 70. pěší divize byla tzv. žaludková, skládala se z vojáků se zdravotními potížemi a představovala statickou jednotku pro obranné úkoly na pobřeží. Obraně Breskenské kapsy významně pomohly vodní překážky tvořené Kanálem de – la – Lys a Leopoldovým kanálem, stejně jako na ně napojené zaplavené oblasti. V roce 1944 bylo navíc ještě vyvinuto úsilí vytvořit pozemní obranné postavení jižně od Breskensu, tvořené permanentními pevnůstkami. Ačkoliv se v Breskenské kapse nacházelo pět významných pobřežních dělostřeleckých baterií, v následujících bojích sehrály jenom omezenou úlohu. Jelikož děla v kasematách mířila pouze na moře. Dne 6. října 1944 uskutečnila 3. kanadská divize přechod Leopoldova kanálu a 9. října došlo k obojživelnému vylodění u Terneuzenu na východním křídle Breskenské kapsy. Navzdory těmto úspěchům se německá 64. pěší divize odhodlaně bránila, takže trvalo až do počátku listopadu, než se Breskenskou kapsu podařilo vyčistit.

( Kanadské jednotky překonávají za pomoci obojživelných vozidel LVT řeku Šeldu )

Mezitím byla 2. kanadská divize prověřena úkolem vyčistit Jižní Beveland, kam si měla prorazit cestu od šíje na východě. Problémy spojené s takovým útokem však vedly k odvážnému rozhodnutí přepravit 26. října přes Šeldu dva prapory britské 52. divize pomocí obojživelných vozidel Buffalo LVT 79. obrněné divize, podporované obojživelnými tanky Sherman DD 2. kanadské divize, která si prorážela cestu Jižním Bevelandem, která se dostala k úzké silnici po hrázi na ostrov Walcheren 31. října. Po úspěšné obojživelné operaci 52. divize byla naplánována ještě náročnější operace – obsazení ostrova Walcheren. Počátkem měsíce udeřily bombardéry RAF na hráz Westkapelle, kterou prolomily, takže většinu ostrova zaplavila voda. To sice Němcům značně zkomplikovalo obranu, avšak polovina jejich pobřežních baterií zůstala stále v suchu na vyvýšených hrázích. Obojživelný útok byl koncipován jako dvojitá operace, sestávající z části Infatuate I – dalšího vylodění 52. divize u přístavu Vlissingen pomocí obojživelných vozidel 79. obrněné divize a dále části Infatuate II, kdy se měla vylodit z moře u Westkapelle 4. brigáda zvláštních služeb.

Přístav Vlissingen byl silně opevněný jako MKB Kernwerk Vlissingen, spadající pod 9. /MAA 202. Rozhodnutí vylodit se těsně před rozedněním podstatně snížilo ztráty v průběhu vyloďovací fáze, avšak boje ve městě byly mnohem těžší kvůli četným zdejším pevnostním objektům. Oblast přistání u Westkapelle byla ohrožována třemi pobřežními dělostřeleckými bateriemi, obsazenými příslušníky MAA 202 MKB Westkapelle, 6. /MAA 202, byla vyzbrojena čtyřmi britskými 3,7“ protiletadlovými kanony ukořistěnými Němci v roce 1940 u Dankerque a osazenými v kasematách R671, které doplňovaly dva 7,5cm kanony v otevřených kruhových postaveních. Tato baterie byla součástí opěrného bodu Tiefland, který bránil 5. prapor 1018. granátnického pluku. Sousední MKB Zoutelande, 7. /MAA 202, byla vyzbrojena čtyřmi 15cm lodními kanony TbtK C/36, ukrytými v kasematách R671, které ještě doplňovaly dva 7,5cm kanony v kasematách R671. Tato baterie byla součástí opěrného bodu Rheingold, hájeného 5. praporem 1018. granátnického pluku. Kromě obou pobřežních baterií se přímo ve vyloďovacím prostoru nedaleko Zoutelande nacházela MKB Domburg,5. /MAA 202, se čtyřmi francouzskými 22cm kanony K532 ( f ) v otevřených kruhových postaveních, které na místo vylodění snadno dostřelily. I když RAF na tyto baterie podnikla řadu náletů, jejich hlavní výzbroj byla v době britského vylodění stále funkční.

( Speciální odminovací střední tank M4 Sherman sjíždí z vyloďovacího člunu na Westkapelle )

Britské obojživelné jednotky v čele útočné vlny směřující ráno 1. listopadu 1944 k Westakapelle zahrnovaly rovněž plavidla s dělostřeleckou i raketovou výzbrojí a také bitevní loď HMS Warspite a monitory HMS Erebus a HMS Roberts. Dělostřelecký souboj mezi Královským námořnictvem a MAA 202 začal krátce po 08:00, kdy HMS Warspite ostřelovala W17, HMS Roberts W13 a HMS Erebus W15. HMS Erebus však měl potíže s otáčením své dělostřelecké věže, takže HMS Roberts musel ostřelovat obě nepřátelské dělostřelecké baterie. Flotila blízké podpory měla svá dělová a raketová plavidla rozdělena do dvou skupin, aby odvedla pozornost německých dělostřelců od zranitelných vyloďovacích plavidel na přepravu pěchoty. Dvě raketová plavidla LCT  ( R ) jižní skupiny udeřila na MKB Zoutelande, avšak po vypálení většiny svých raket se musela stáhnout. Skupina devíti dělových podpůrných plavidel se pokoušela ostřelovat německé bunkry, ale většina jich byla během tohoto nerovného souboje těžce poškozena. Situace severní skupiny nebyla o mnoho lepší a nehoda na jednom raketovém plavidle vedla k tomu, že několik raket zasáhlo dva dělové čluny. Silně se bránící MKB Westkapelle se ukázala být lepší v dělostřeleckých soubojích, když těžce poškodila většinu dělových podpůrných plavidel. Z celkem 27 podpůrných lodí nasazených při této operaci jich bylo deset potopeno a šest těžce poškozeno. Padlo nebo bylo nezvěstných 172 námořníků a 125 jich bylo zraněno. Avšak oběti dělových podpůrných plavidel nebyly marné, neboť umožnily 4. brigádě zvláštních služeb, aby se v 9:57 vylodila u Westkapelle téměř netknutá. V době, kdy vyloďovací plavidla vyjela na břeh, došlo MKB střelivo. MKB Westkapelle pokračovala v palbě a poškodila dvě vyloďovací plavidla tanků. Nakonec byla kolem poledne obsazena 41. námořním přepadovým oddílem, zatímco MKB Zoutelande obsadil 48. námořní přepadový oddíl. MKB Domburg byla obsazena teprve následujícího dne. Ačkoliv MAA 202 nedokázala vylodění zabránit, byly tyto její dvě baterie pravděpodobně nejničivějšími dělostřeleckými bateriemi Atlantického valu za celou 2. světovou válku.

Svazy K v Nizozemsku

Německé válečné námořnictvo si bylo dobře vědomo Antverp, ale jelikož mu k odříznutí přístavu chyběly prostředky, pověřilo úkolem zastavit útočící spojenecké loďstvo Svazy K. Jejich operace začaly skromně v noci z 5. na 6. října 1944, když se K – flotila 214 podporovaná údernou jednotkou MEK 60 pokusila ze své základny v Groningenu zaútočit na spojenecké minolovky. Malé čluny však byly v typicky podzimních podmínkách Severního moře neschopné plavby a poté, co o téměř polovinu svých člunů přišla, flotila se musela vrátit do Německa k přestavbě, aniž by něčeho dosáhla. Její místo pak zaujala K – flotila 215. Jejich špatné výkony v bojových akcích vedly k návrhu používat čluny k zásobování obklíčených německých posádek v Dunkerque a Breskenské kapse. Tyto říjnové akce však skončily fiaskem kvůli omezené kapacitě člunů a jejich malé odolnosti vůči podmínkám na moři. Svazy K se je pak pokoušely používat v klidných vodách Šeldy, kde v noci na 23. října uskutečnily nájezd proti spojeneckým přístavům, zásobujícím operace v Jižním Bevelandu, avšak rovněž jen se skromnými výsledky. Flotily člunů byly prostě neúčinné a viceadmirál Helmuth Heye doporučil, aby byly ponechány v záloze jako případná síla k protiútoku proti jakémukoliv spojeneckému obojživelnému vylodění v severním Holandsku.

( Viceadmirál Helmuth Heye, jež doporučoval stažení všech flotil neúčinných výbušných člunů Linse )

Při nájezdu na Moerdijk v noci na 21. listopadu byla vyhozena do vzduchu některá nebráněná přístavní zařízení, zatímco operační základna výbušných motorových člunů Linse v Burgsluisu byla 4. prosince bombardováním vymazána z povrchu zemského. Nájezd 5. prosince byl odražen náletem RAF a většina z více než deseti člunů Linse byla potopena. Pokus o nájezd 12. prosince zaplatily další dva čluny Linse a zbytek flotily byl odvolán a poslán k doplnění do Německa. Další čluny Linse byly poslány do Nizozemska v roce 1945, ale ukázalo se, že tato malá plavidla jsou větším nebezpečím pro jejich posádky než pro Spojence. Operace prováděné čluny Linse byly tak nákladné a bezvýsledné, že velitel na Severním moři doporučil, aby byly zastaveny. Nicméně velkoadmirál Karl Dönitz trval na jejich pokračování, neboť Kriegsmarine měla málo jiných hladinových válečných lodí, s výjimkou rychlých torpédových člunů, které by mohly operace v Severním moři provádět. V průběhu roku 1945 podnikly čluny Linse 171 výpadů a 54 jich bylo přitom ztraceno, aniž by potopily jedinou spojeneckou loď.

 Pochybná hodnota výbušných člunů Linse způsobila, že se pozornost znovu obrátila k trpasličím ponorkám a kromě nečinné K – flotily 261, umístěné od září v Pooterhavenu, byly v prosinci umístěny dvě jednotky ponorek Biber, K – flotily 262 a 266, v Groningenu. Úvodní operace v polovině prosince 1944 skončila velkým neúspěchem kvůli citlivosti malých ponorek na zimní počasí a několik jich bylo na moři ztraceno ještě dřív, než mohly zasáhnout proti spojeneckým lodím. Operace K – flotily 261 v noci na 22. prosince byla rovněž pohromou, když britské torpédové čluny MTB zachytily flotilu v momentě, kdy byly miniponorky vlečeny na moře čluny R. Čtyři ponorky Biber byly ztraceny okamžitě a z pěti, které unikly, byly čtyři ztraceny při nájezdu. Další skupina desíti miniponorek Biber, která dostala za úkol položit v Šeldě miny, přišla ještě téhož večera na minách o dvě ponorky, jiná byla zastižena na hladině hlídkovým člunem Královského námořnictva a potopena. Několik dalších bylo potopeno nebo poškozeno britskými protiponorkovými hlídkami 23. prosince. První úspěch K – flotila zaznamenala 23. prosince v 16:25, když jeden Biber torpédoval panamskou nákladní loď Alan Duke, plující do Antverp. Útoky ponorek Biber tak postupně koncem měsíce doznívaly kvůli špatnému počasí. Královské námořnictvo deklarovalo 27 ukořistěných, potopených nebo pravděpodobně potopených a dalších 16 možná potopených ponorek.

( Kanadská hlídka, hlídá německé zajatce, jež přežili krvavé boje na ostrově Texel )

Zimní počasí omezovalo operace rovněž v novém roce 1945. Když byly útoky v březnu 1945 doopravdy obnoveny, spojenecké protiponorkové síly projevily velkou aktivitu, neboť hlásily 35 zničených miniponorek v březnu a 19 v dubnu, spolu s 16 možná potopenými v březnu a čtyřmi v dubnu. Skutečné ztráty však byly mnohem větší a Svazy K přišly během 102 výpadů o 70 trpasličích ponorek Biber a Molch. Zranitelnost Svazů K byla nejpatrnější v noci z 11. na 12. března, při důležité operaci proti lodní dopravě na Šeldě, kdy bez potopení jediné lodi bylo ztraceno 13 Biberů, 9 Molchů a 16 člunů Linse. Během akcí v roce 1945 se trpasličí ponorky používaly především ke kladení min a na účet si připsaly také sedm malých spojeneckých lodí o celkovém výtlaku téměř 500 tun. Činnost miniponorek Biber posilovaly mnohem lepší ponorky Seehund, které operovaly na moři jako opravdové ponorky. Celkově lze shrnout, že výsledky operací Svazů K byly mimořádně chabé se zřetelem na prostředky, které jim byly přiděleny, obzvláště ve srovnání s rychlými torpédovými čluny, operujícími z odolných přístavních bunkrů. Jak již bylo zmíněno, v Norsku byly rozmístěny daleko významnější síly, včetně čtyř z pěti K – divizí, které však do bojů nikdy nezasáhly.

Boje v Norsku

Pobřežní dělostřelectvo v Norsku zasáhlo během 2. světové války do bojů velice málo. Jeden německý důstojník odhadl, že baterie v jižním Norsku vypálily během války kolem dvou set střel, většinou v noci proti malým britským plavidlům. Do největšího střetnutí v prosinci 1944 a v lednu 1945 při akcích britských torpédoborců a křižníků u Stavangeru se zapojila svými 12,7cm kanony baterie Egersund. Na rozdíl od pobřežního dělostřelectva byly protiletadlové jednotky námořnictva i pozemního vojska, jako součást pobřežních dělostřeleckých skupin, nasazeny při mnoha příležitostech proti spojeneckým náletům. Když se Finsko 4. září 1944 vyvázalo z války, musel se Wehrmacht podle podmínek uzavřeného příměří z Finska stáhnout. Protože Rudá armáda již ovládala pobřeží Baltického moře, znamenalo to pro německé jednotky, že si musí ústup přes severní Finsko do oblasti Finnmark na severu Norska probojovat. Němci zřídili kolem Petsama opevněnou oblast a nyní doufali, že by se tady mohl jejich 19. horský sbor udržet až do zimy, za polárním kruhem nastupující velice časně, neboť byli přesvědčeni, že Rudá armáda bude se svým útokem vyčkávat, dokud se počasí nezlepší. Když si však uvědomili své velice zranitelné postavení, schválil Hitler 3. října 1944 operaci Severní světlo, zahrnující stažení ze severního Finska do Lyngenského postavení, neboli obranné linie podél Lyngenfjordu a severního výběžku Švédska.

( Německá pěchota v zákopech, kdesi v Norsku očekává sovětský útok )

Ve skutečnosti Rudá armáda zahájila ofenzívu již 7. října 1944, v jejím průběhu překonala německé obranné linie ve Finsku a 15. října dobyla Petsamo. Avšak s pouhým vyhnáním Němců z Finska se Sověti neuspokojili a ve třetí fázi své ofenzívy se zaměřili na norský přístav Kirkenes, který dobyli koncem měsíce, pak celou ofenzívu ukončili. Na bojích se podílely také některé pobřežní dělostřelecké baterie, když poskytly těžce zkoušeným německým obráncům palebnou podporu, při níž vypálily asi 600 ran. Mnohé mobilní baterie byly z pobřeží staženy, aby posílily Lyngenské postavení, přičemž ty, které zůstaly vzadu, byly obvykle zničeny, aby nepadly do rukou sovětských sil. Sovětský postup donutil Kriegsmarine přesunout bitevní loď Tirpitz z jejího vzdáleného kotviště v Altafjordu do Tromso, aby mohla být použita jako plovoucí pobřežní baterie. Loď, poškozená 15 nálety RAF i letounů Královského námořnictva, se tím znovu ocitla v ohrožení britských bombardérů Lancester, které udeřily na tuto válečnou loď 12. listopadu 1944 a konečně ji potopily.

Poslední bitva

Jedna z nejkurióznějších bitev na Atlantickém valu v Nizozemsku se odehrála v dubnu 1945 na ostrově Texel. Byla vlastně bezděčným výsledkem německé politiky z let 1943 – 1945 rozředit německé okupační jednotky rozmístěné na Atlantickém valu sovětskými válečnými zajatci, kteří se raději dobrovolně přihlásili ke službě ve Wehrmachtu, než aby riskovali smrt v příšerných zajateckých táborech. V únoru 1945 byl 822. gruzínský prapor, tvořený 800 gruzínskými a 400 německými vojáky, vyslán, aby obsadil pěchotní obranné postavení opěrného bodu Texel. Tato jednotky byla součástí 219. pěší divize, postavené v březnu 1945 z německých vojáků uvolněných z obranného sektoru Den Helder. Kromě této jednotky se na ostrově nacházely tři pobřežní dělostřelecké baterie a množství dalších německých obranných zařízení, včetně radarového stanoviště. V noci z 5. na 6. dubna 1945 se gruzínští vojáci vzbouřili a většinu německých vojáků jejich praporu pozabíjeli. Nedokázali však zdolat baterie námořnictva MKB Eierland a Horst, obsazené 2. a 4. /MAA 607, ani baterie pozemního vojska 1. /HKAA 1230, jejichž obsluhu tvořili pouze němečtí vojáci. Zatímco dělostřelecké baterie vázaly vzbouřence, z pevniny dorazily posily, především 163. námořní ochranný pluk.

Prudké boje, v nichž stáli gruzínští vojáci a bojovníci nizozemského hnutí odporu proti německým jednotkám, trvaly dva týdny a Gruzínci v nich přišli zhruba o 565 mužů. Při povstání zahynulo rovněž 800 Němců a 117 nizozemských civilistů. Gruzínci pak na ostrově pokračovali v boji proti Němcům dokonce i po jejich všeobecné kapitulaci 8. května 1945 a toto krveprolití ukončili teprve kanadští vojáci, kteří na ostrov dorazili až 20. května. Vleklý boj na ostrově Texel byl pak označen jako poslední bitva 2. světové války.

 
© 2008 - druhasvetova.com design by Jakub M.       TOPlist        archiv - o webu - kontakt
.