Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
.
Atlantický val \ druhasvetova.com

 

Atlantický val – francouzské pobřeží

Úvod

Atlantický val byl největším opevněním, srovnatelným pouze s francouzskou Maginotovou linií. Jeho výstavba v samotné Francii si vyžádala přes 17 000 000 m3 betonu, 1 200 000 tun oceli a stála 3,7 miliardy říšských marek. Spotřeba oceli se tedy rovnala přibližně 5 % německé roční produkce. Atlantický val byl důkladně vyprojektován a dokonale zapracován do německého strategického plánování, přičemž značně odpovídal vynaloženým nákladům. Nicméně vznikl na základě Hitlerova okamžitého nápadu, byl vybudován ve spěchu, v plánování chyběla koordinace a odporoval taktické doktríně německé branné moci. Hitler nařídil jeho výstavbu jako reakci na britské nájezdy podél Lamanšského průlivu a jako hráz proti očekávané spojenecké invazi. Velitelé Wehrmachtu měli na tento projekt jen malý vliv a až do dne D se ve svých diskuzích zabývali hledáním lepšího způsobu, jak vzdorovat nevyhnutelnému spojeneckému obojživelnému útoku.

Přepracovaní Němci nebyli hospodářsky schopni uskutečnit Hitlerovy sny o „Pevnosti Evropa“ a Atlantický val nebyl nikdy dokončen. Velitel Wehrmachtu ve Francii, generál – polní maršál Gerd von Rundstedt, později Atlantický val posměšně označil za kolosální propagandistický bluf. V den D byl Atlantický val nejsilnější tam, kde Němci očekávali spojenecké vylodění, tedy na Železném pobřeží v oblasti Pas – de – Calais přímo proti Anglii. Spojenci se ale tomuto nejvíce bráněnému prostoru moudře vyhnuli a místo toho napadli Atlantický val v Dolní Normandii, kde byl méně pevný. Útočníci v den D proto Atlantický val překonali za necelý den. Dobytí ostatních úseků Atlantického valu, zejména kolem přístavů na pobřeží Lamanšského průlivu, bylo ponecháno na pozdější dobu, avšak ani tyto úseky nevzdorovaly většinou o mnoho déle.

( Celkový průběh Atlantického valu, sahající od francouzsko – španělských hranic na jihu až po severní Norsko )

Vývoj

Pobřežní obrana spadala v Německu do kompetence námořnictva již od dob reforem císaře Viléma I. v 80. letech 19. století. Spočívala především v obraně německých přístavů ležících na severomořském a baltickém pobřeží. V době 1. světové války chápala německá námořní doktrína pobřežní obranu jako víceúrovňovou – začínala válečnými loděmi a ponorkami na volném moři, které tvořily první bariéru, následovaly pobřežní námořní síly, jako byly torpédové čluny a miniponorky, představující vnitřní linii, za níž se pak nacházela závěrečná stabilní obrana, sestávající z minových polí a pobřežních baterií. Opevnění v této doktríně hrála jen malou úlohu. Za 1. světové války, když Německo okupovalo Belgii, se však tato doktrína ukázala jako nedostatečná. Německé válečné námořnictvo totiž nemělo dostatek lidských ani materiálních zdrojů, aby vytvořilo adekvátní obranu podél pobřeží Flander, kromě toho tradiční taktiku podrylo dominantní postavení britského Královského námořnictva v Lamanšském průlivu, vůči kterému německé válečné lodě měly jenom malou naději obstát. Válečné námořnictvo proto bylo nuceno obrátit se na pozemní vojsko, aby mu pomohlo s plněním tohoto úkolu, zejména budováním dělostřeleckých baterií podél pobřeží, které měly Brity odradit od podnikání nájezdů nebo případné obojživelné operace. Pro tyto dělostřelecké baterie byla použita jednoduchá otevřená kruhová postavení. Větší pozornost začalo německé válečné námořnictvo věnovat opevňování teprve ve druhé polovině 30. let 20. století, tedy po remilitarizaci Německa, za nové nacistické vlády v čele s Adolfem Hitlerem. Opevňovací úsilí se tehdy zaměřilo hlavně na ostrovy v Helgolandské zátoce při pobřeží Severního moře.

Na počátku 2. světové války si německé válečné námořnictvo uchovalo při obraně pobřeží svou tradiční úlohu. Nemělo sice jednotky zaměřené výhradně jenom na tento úkol, namísto toho ale byla obrana pobřeží přidělena oblastním námořním velitelstvím. Pobřeží Severního moře bylo bráněno pouze rozptýlenými pobřežními bateriemi a nově ustanovenými jednotkami protiletecké obrany, přičemž před rokem 1939 zde bylo k dispozici jen málo moderních pevnostních staveb. Po porážce Francie v létě 1940 začala německá branná moc připravovat obojživelný útok na Británii, operaci Seelöwe ( Lvoun ). Dne 16. července 1940 vydal Hitler rozkaz č. 16, kterým nařídil zřizování opevněných pobřežních baterií v prostoru Pas – de – Calais, které by svou palbou ovládaly Doverskou úžinu a chránily v tomto útočném prostoru německé invazní loďstvo.

lindemann.jpg

( Baterie Lindemann, těsně po dokončení )

Vybudování silných baterií však vyžadovalo čas a tak prvním těžkým dělostřelectvem, které zde zaujalo postavení v srpnu 1940, byla železniční děla pozemního vojska. Aby jim byla poskytnuta přiměřená ochrana proti britským náletům, bylo podél pobřeží u Calais, Vallée Heureuse, Marquise a Wimereux postaveno několik dóm – bunkrů. V této době disponovalo pozemní vojsko devíti pluky železničního dělostřelectva s celkem 16 bateriemi a válečné námořnictvo mělo k dispozici dvojici 15 cm železničních děl známých jako Baterie Gneisenau. Pozemní vojsko zde ustavilo velitelství pobřežního dělostřelectva, které mělo tento nový úkol řídit a dělostřelectvo pozemního vojska podél Lamanšského průlivu bylo podřízeno 104. dělostřeleckému velitelství. Mezi pozemním vojskem a válečným námořnictvem se však objevily spory o velení nad pobřežním dělostřelectvem, které skončily kompromisní dohodou, že námořnictvo bude řídit palbu proti námořním cílům, zatímco pozemní vojsko bude řídit palbu proti pozemním cílům a celkové velení převezme v momentě invaze do Británie.

Po příjezdu železničních děl začalo jak pozemní vojsko, tak i válečné námořnictvo do prostoru Pas – de – Calais přesouvat i další těžké dělostřelectvo. Válečné námořnictvo některá děla získalo odzbrojením již existujících pobřežních opevnění, zatímco pozemní vojsko zase získalo některé zbraně z pohraničních opevnění Západního valu, nebo od svých těžkých polních dělostřeleckých pluků. Počátkem roku 1941 byly dobudovány čtyři silné dělostřelecké baterie, které dostřelily až na britské území do okolí Doveru a Folkestone. Jednalo se o baterie Lindemann, Todt, Friedrich August a Grosser Kurfürst. Toto soustředění dělostřelectva v prostoru Pas – de – Calais předcházelo vzniku Atlantického valu a ve skutečnosti bylo útočnou sestavou k podpoře plánované invaze a nikoli obranným opevňováním. Ačkoliv se tedy nejednalo o skutečnou součást Atlantického valu, staly se tyto baterie kvůli častému výskytu v propagandistických filmových snímcích symbolem „Pevnosti Evropa“.

Železniční dělostřelecké baterie německého pozemního vojska a námořnictva ve Francii

baterie

prostor

výzbroj

EB.696

Saint – Pol

2 x 28 cm

EB.765

Frethun

2 x 28 cm

EB.688

Coquelles

2 x 28 cm

EB.710

Nieulay

2 x 28 cm

EB.713

Hydrequent

3 x 28 cm

EB.701

Hydrequent

1 x 21 cm

EB.712

Pointe aux Oies

2 x 28 cm

EB.655

Montreuil

4 x 15 cm

EB.6/100

Saint Firmin

2 x 27,4 cm

EB.685

Auderville – Laye

2 x 20,3 cm

EB.532

Plounez/Paimpol

3 x 34 cm

EB.673

Le Begot/Plouharnel

2 x 28 cm

EB.721

Le Verdon

2 x 28 cm

EB.664

Guethary

2 x 24 cm

EB.674

Mondeguy

3 x 24 cm

 

Úloha dělostřeleckých baterií v prostoru Pas – de – Calais se postupně měnila tak, jak se měnily německé válečné plány. Možnost uskutečnění operace Seelöwe se rozplynula v zimě 1940 a původní úloha baterií se posléze přesunula na čistě námořní nasazení proti britské lodní plavbě v Lamanšském průlivu. Železniční děla byla odsunována zejména poté, co Hitler obrátil svou pozornost na operaci Barbarossa, tedy na útok na Sovětský svaz plánovaný na léto 1941. Výstavba některých velkých dělostřeleckých baterií zahájená v létě 1940 sice pokračovala, ale bez nějaké zvláštní priority, a většina velkých baterií v oblasti Pas – de – Calais nebyla před rokem 1942 dokončena. Jediný prostor, který si udržel pozornost, byly Normanské ostrovy. Hitler trval na tom, aby byly silně opevněny kvůli britským pokusům o jejich opětovné ovládnutí, takže v říjnu 1941 schválil, aby na nich vyrostla mohutná opevnění.

Pobřežní obrana začala přitahovat pozornost německých okupačních sil ve Francii teprve poté, co začaly být z britských ostrovů podnikány nájezdy na norské a francouzské pobřeží. V únoru 1941 předložilo pozemní vojsko návrh taktické směrnice s odůvodněním, že by měla být sjednocena pobřežní obrana, v níž by pozemní vojsko převzalo oproti námořnictvu vedoucí úlohu. Tento návrh byl ale OKW rázně odmítnut, čímž válečnému námořnictvu zůstala odpovědnost za pobřežní dělostřelectvo a letectvu za protiletadlovou obranu pobřeží včetně námořních protiletadlových baterií. Až do útoku na Sovětský svaz v červnu 1941 se obecně zabraňovalo rozsáhlému opevňování francouzského pobřeží z obavy, že by se tím potvrdil záměr německé branné moci upustit od vylodění v Británii a uskutečnit vpád do Sovětského svazu.

budování objektu.jpg

( Budování objektu Atlantického valu )

V březnu a prosinci 1941 podnikly britské přepadové oddíly útok proti Lofotskému souostroví u severního pobřeží Norska. To vyvolalo vydání dalšího Vůdcova nařízení ze 14. prosince 1941 o výstavbě nového Západního valu. Tento rozkaz připouštěl, že v důsledku války se Sovětským svazem zůstalo na západě Evropy skutečně málo jednotek a navrhoval nahradit chybějící lidské zdroje opevněním. Byla schválena výstavba lehkých opevnění a ornamentních opěrných bodů podél ohroženého pobřeží, jakožto klíčových postavení. Přednost byla dána norskému pobřeží, které Hitler pokládal za nejvíce zranitelné. Teprve druhé v pořadí bylo francouzské pobřeží, po něm následovalo pobřeží nizozemské a Helgolandská zátoka. Hitler rovněž nařídil zesílit pobřežní obranu protiletadlovými bateriemi, které měly plnit dvojí úlohu – kromě obrany proti letadlům mohly být eventuálně nasazeny i proti vyloďovacím plavidlům. Na základě tohoto rozkazu začal vrchní velitel na západě, generál – polní maršál Erwin von Witzleben, označovat některé nejdůležitější francouzské přístavy jako pevnostní prostory, aby je upřednostnil pro následné opevňování. Za vlastní obranu přístavů bylo sice v první řadě odpovědné válečné námořnictvo, ale pozemnímu vojsku bylo uloženo postarat se o pozemní obranu proti případnému útoku ze vzduchu.

Nájezdy britských přepadových oddílů pokračovaly i počátkem roku 1942, včetně odvážného nájezdu na Bruneval, jehož cílem bylo ukořistění radaru Würzburg. Jak německá branná moc stále více zabředávala do bojů na východní frontě, zdálo být se pravděpodobné, že západní fronta zůstane i pro další období pasivní. Na základě vývoje strategické situace vydal Hitler 23. března 1942 rozkaz č. 40, kterým položil základ budoucímu Atlantickému valu. Rozkaz stanovoval jenom málo podrobností o skutečné podobě tohoto opevnění a potvrzoval již dříve určené priority jeho výstavby, přičemž Norsku a Normanským ostrovům měla být věnována zvláštní pozornost. Již několik dnů po jeho vydání se uskutečnil dramatický britský nájezd na St. Nazaire, který způsobil určité škody na tamním životně důležitém suchém doku. To Hitlera přimělo zaměřit se znovu na svůj dřívější rozkaz a položit důraz na obranu přístavů, aby bylo zabráněno opakování nájezdu na St. Nazaire. První podstatné jednání k projektování Atlantického valu se uskutečnilo v květnu 1942 ve Vůdcově hlavním stanu Wehrwolf ve Vinice na Ukrajině, kde se jej zúčastnil rovněž nový říšský ministr zbrojení Albert Speer, který po smrti Fritze Todta při únorové letecké havárii převzal i vedení Todtovy organizace.

( Další z pevnůstek Atlantické valu )

Todtova organizace byla polovojenskou stavební organizací vytvořenou ve 30. letech 20. století, aby zajišťovala výstavbu hlavních stavebních projektů, včetně dálnic a opevnění Západního valu. Od té doby německá branná moc disponovala jenom velice nízkými stavebními kapacitami, zatímco Todtova organizace byla zodpovědná téměř za veškeré hlavní opevňovací a vojenské stavby ve Francii i v sousedních zemích, včetně dělostřeleckých baterií v prostoru Pas – de – Calais, nových ponorkových základen na francouzském pobřeží a opevnění budovaných na Normanských ostrovech. Za projektování a dozorování opevnění, budovaného Todtovou organizací, zodpovídal sbor pevnostních pionýrů, který byl součástí německé branné moci.

Skutečná výstavba Atlantického valu započala v červnu 1942 a bylo to poprvé, co spotřeba betonu pro tato nová opevnění překročila spotřebu betonu pro ponorkové bunkry. Dne 13. srpna 1942 Hitler vedl jednání s říšským ministrem Speerem a vrchním inženýrem OB – West, aby vypracovali pro Atlantický val strategické zadání. Hitler plánoval bránit 3 800 km pobřeží od Španělska po Norsko, kde mělo vzniknout 15 000 pevnůstek hájených 300 000 vojáky, které měly být dokončené do května 1943, tedy nejčasnějšího termínu, kdy by se mohla uskutečnit spojenecká invaze. Hitler kladl důraz na obranu přístavů, které viděl jako cíl spojenecké operace, zatímco opevňování otevřených pláží mezi přístavy přidělil nižší prioritu. Uplynulo pár dnů od skončení jednání a 17. srpna 1942 přišel spojenecký úder na přístav Dieppe v rámci operace Jubilee.

( Padlí kanadští vojáci, zničené britské tanky Churchill a vyloďovací plavidla, po nezdařeném spojeneckém vylodění u Dieppe )

Tento velký nájezd skončil fiaskem a ukázal, že i slabě bráněný přístav může být ubráněn. Dieppe bránily dva prapory se sníženými stavy mužstva od 571. pěšího pluku, 302. pěší divize, což byla typická okupační jednotka druhé třídy. Pobřežní město bylo částečně opevněno několika železobetonovými pevnůstkami, kulometnými hnízdy i dalšími zbraněmi v polních postaveních. Přestože opevnění nebylo tak rozsáhlé, jak bylo zvykem později, útesy na obou stranách 1,5 km široké pláže tvořily přirozená dominantní postavení pro vedení palby podél pobřeží. Na obou stranách města byly umístěny námořní dělostřelecké baterie vyzbrojené celkem deseti 10,5 cm děly, které však při odrážení hlavního útoku hrály jen malou roli. Když nájezd začal, obsadil německý velitel město divizní protitankovou rotou, která sehrála hlavní roli při zastavení kanadských tanků Churchill, lapených do pasti na pláži pobřežní stěnou, protitankovými překážkami a zrádnými valouny. Nájezd na Dieppe německé branné moci znovu potvrdil hodnotu pobřežní obrany, umožňující silně přetíženým jednotkám odolat obojživelnému útoku. Zároveň to posílilo německou důvěru, že hlavní spojenecké vylodění bude opět směřovat proti některému přístavu. Někteří němečtí důstojníci ovšem tušili, že úspěšné odražení nájezdu na Dieppe bylo zveličeno a pozdější plány na obranu Francie jen překroutilo.

Pro Spojence představovalo Dieppe cennou praktickou lekci v útoku na opevněný přístav, i když byl tak slabě chráněný. Britské plánovače přesvědčila, že by bylo při příštích útocích moudřejší nechat přístavy na pokoji a obrátit se proti mnohem slaběji bráněným plážím. Toto ponaučení se pak stalo jádrem plánu operace Neptun, obojživelného útoku na Normandii v den D o dva roky později. V letech 1943 – 1944 prohlásil OB – West řadu přístavních areálů za pevnosti, včetně Boulogne ,Brestu, Calais, Dunkerque, Cherbourgu, Le Havru, Lorientu, St. Nazaire, ústí Girondy a Normanských ostrovů. Americká invaze do francouzské severní Afriky v listopadu 1942 Němce přiměla, aby obsadili jižní část Francie nacházející se až doposud pod vládou ve Vichy, čímž jim přibyla starost s dalším pobřežím. Německé pobřežní fortifikace podél Středozemního moře byly označeny jako Jižní val. Nakonec si středomořské přístavy Marseille a Toulon podržely dřívější statut opevněného prostoru, jaký měly i některé přístavy na atlantickém pobřeží, třeba La Rochelle a Bayonne. Přístavy prohlášené za pevnosti byly opevněny jak na straně přivrácené k moři, tak i na straně k pevnině a byly zásobeny tak, aby vydržely vzdorovat přinejmenším po tři měsíce.

 

Obrana německého válečného námořnictva ve Francii

Německé námořní jednotky v okupované Francii se v letech 1943 – 1944 nacházely pod velením MGk – West ( Námořní skupinové velitelství na Západě ) sídlícího v Paříži, v jehož čele stál od 20. dubna 1943 admirál Theodor Krancke. Toto velitelství se dále členilo na regionální oblastní služebny, z nichž nejdůležitější bylo Velitelství pobřeží Lamanšského průlivu, které v dubnu 1943 nahradilo dřívějšího Námořního velitele pobřeží Lamanšského průlivu. V jeho čele stál od října 1943 do srpna 1944 viceadmirál Friedrich Rieve. Další části pobřeží pak podléhaly velení námořního velitele v Bretani a admirálovi atlantického pobřeží od St. Nazaire po španělskou hranici. Tato oblastní velitelství se ještě členila do 9 mořských velitelství, z nichž 7 se nacházelo podél Atlantického valu.

Velitelství

Sídlo

Seeko Pas – de – Calais

Calais

Seeko Seine – Somme

Le Havre

Seeko Normandie

Cherbourg

Seeko Normanské ostrovy

Guernsey

Seeko Bretaň

Brest

Seeko Loire – Gironde

St. Nazaire

Seeko Gaskoňsko

Royan

 

Každé z velitelství Seeko řídilo různé námořní jednotky umístěné v jeho sektoru. Nejdůležitější byla velitelství přístavů označená ve větších přístavech jako Hako a v menších jako Haka. Jejich součástí bývala i jednotka přístavní policie. Válečné námořnictvo aktivně zajišťovalo program na využití námořních min pro účely pobřežní obrany. Poněkud větší význam již měla řízená minová pole pro obranu přístavů. Nájezdy na St. Nazaire a Dieppe totiž zcela ukázaly, že jejich existující síť a další rozmach budování obrany přístavů jsou nedostatečné. To vedlo k dalším zkouškám řízených minových polí pro obranu přístavů, čemuž se válečné námořnictvo ve Francii předtím takticky vyhýbalo. Řízená minová pole byla ponechána neaktivovaná, aby bylo umožněno proplutí spřáteleného plavidla, avšak mohla být aktivována na ochranu přístavu v případě nějakého nájezdu. Pro tyto účely byly používány upravené, již existující standardní typy německých min, jako RMA, RMB, RMH a KMB, které byly vybaveny zařízením na dálkové odpálení, propojeným podvodním kabelem s odpalovací stanicí v přístavu. Tyto miny byly nakonec rozmístěny v mnoha francouzských přístavech, ale jejich nedostatek vedl i k tomu, že přímo na místě byla vyvinuta tzv. Franz WB ( Francouzská vodní bomba ),  k jejíž výrobě se používaly ukořistěné zásoby francouzských hlubinných náloží. Tyto řízené miny byly v přístavech rozmisťovány rovněž jako demoliční miny, například v Cherbourgu, St. Malo nebo Brestu, ke zničení jejich životně důležitého zařízení ještě před kapitulací přístavů před Spojenci.

( Těžká námořní baterie na francouzském pobřeží během výstavby )

Doktrína německé pobřežní obrany přikládala značný význam lehkým pobřežním silám, jako byly torpédové čluny a miniponorky. Veliteli Západního zajištění ve francouzských vodách podléhaly tři zajišťovací divize: 2. v Lamanšském průlivu, 3. v prostoru od Bretaně po ústí řeky Loiry a 4. zajišťovací divize podél atlantického pobřeží. Co se týče stavu pobřežních opevnění, nejdůležitější jednotkou byl oddíl pobřežního dělostřelectva, který se vyskytoval ve třech základních typech: jako oddíl námořního dělostřelectva MAA, lehký oddíl námořního dělostřelectva leMAA a námořní protiletecká brigáda MaFl – Br. Každý námořní dělostřelecký oddíl se skládal z několika dělostřeleckých baterií a každá baterie zaujímala stanoviště na jednom místě, kde bylo rozmístěno několik děl, postavení pro řízení palby a další přidružené obranné a zásobovací objekty. Podél francouzského pobřeží bylo rozmístěno 14 oddílů námořního dělostřelectva, plus dva další ( MAA 604 a 605 ) na Normanských ostrovech a sedm lehkých oddílů námořního dělostřelectva. Lehké oddíly námořního dělostřelectva byly zvláštností ostrovů u atlantického pobřeží. Jednalo se o hybridní formace tvořené několika dělostřeleckými bateriemi a několika rotami námořní pěchoty, určené pro obranu těchto ostrovů. Námořní protiletecké brigády, jak jejich název napovídá, zajišťovaly protiletadlovou obranu nejdůležitějších přístavů. Byly celkem tři: III. MaFl – Br v Brestu, IV. MaFl – Br v Lorientu a V. MaFl – Br v Saint – Nazaire.

Přístupy k pobřežním obranným zařízením Atlantického valu ve Francii velice vzácně chránily pobřežní torpédové baterie. Německé válečné námořnictvo se bolestně seznámilo se schopnostmi těchto baterií při ztrátě válečných lodí v roce 1940 za norského tažení a poté vyvinulo pobřežní verzi standardního torpédometu TR 53.3, používaného u rychlých člunů pro odpalování 533 mm torpéd G7. Tato zbraň však byla drahá a nepříliš vhodná k nasazení na otevřeném francouzském pobřeží ve srovnání s úzkými skandinávskými fjordy. K jedinému významnému použití pobřežních torpédových baterií ve Francii došlo pouze u přístavu Brest, kde byly v roce 1942 umístěny v blízkosti poloostrova Crozon ve fortu Robert a na mysu Cornouaille.

( Kasemata se 194 mm původně francouzským kanonem, na pobřeží Biskaje, květen 1944 )

Obrana německého pozemního vojska ve Francii

Až do roku 1943 byly prostory mezi přístavy mnohem méně bráněny, než samotné přístavy. Pobřežní dělostřelecké baterie námořnictva totiž byly zpravidla seskupeny kolem důležitého přístavu, zatímco rozsáhle prostory pobřeží ponechávaly bez jakékoliv ochrany. Ty pak byly jenom pozvolna pokrývány dělostřeleckými bateriemi pozemního vojska, rozmístěnými podél pobřeží jako šňůra perel, aby vytvořily základní obranný koridor. Pobřežní dělostřelectvo bylo pokládáno za skvělý prostředek, neboť jediná baterie mohla pokrývat zhruba 10 km pobřežní čáry na obě strany od svého stanoviště. Kromě toho byly nároky na zdroje pro jejich zřízení poměrně skromné, protože většina baterií byla vytvořena s použitím výzbroje ukořistěné ve Francii, Sovětském svazu i v dalších zemí. Stejně jako v případě celé obrany, byly i pobřežní baterie pozemního vojska nejvíce rozmístěny v oblasti Pas – de – Calais a v Horní Normandii, náležející do obranného sektoru 15. armády, kde hustota činila jednu baterii na 28 km. Naproti tomu v sektoru 7. armády v Dolní Normandii kolem Cotentinského poloostrova činila hustota pouze jednu baterii na 87 km. U 15. armády dosahovala hustota dělostřelectva téměř dvojnásobku než v ostatních dvou sektorech, takže zde bylo umístěno dělo téměř na každém kilometru. To jistě neodpovídalo Atlantickému valu, jak jej popisovala propaganda. Německá obranná doktrína doporučovala délku divizního úseku mezi 6 až 10 km, zahrnujíce v to hustotu kolem pěti až osmi děl na kilometr, tedy podstatně více, než tato hustota u Atlantického valu ve skutečnosti dosahovala.

Ačkoliv pobřežní dělostřelecké baterie byly ekonomickým řešením k pokrytí dlouhé čáry pobřeží s minimálními náklady, proti nájezdům britských speciálních oddílů zmohly jen málo. Úkolem střežit pobřeží byly proto pověřeny pěší divize rozmístěné v jeho blízkosti. Tyto sektory sestávaly z divizních KVA ( pobřežní obranný úsek ), které se dále členily do KVG ( Pobřežních obranných skupin ) bráněných pěšími pluky, praporních skupin opěrných bodů, opěrných bodů pro jednotlivé roty a nakonec do hnízd odporu WN pro pěší čety. Jakmile se od roku 1943 pustilo ve velkém do budování Atlantického valu válečné námořnictvo, byla tato postavení často mnohem menší než polní opevnění a byla vybavena malými počty permanentních stanovišť pro děla a úkrytů pro posádky. S výjimkou Pas – de – Calais byla tato malá pobřežní opevnění pro pěchotu dokončena v roce 1944. Bunkry a obranná postavení byly určeny k tomu, aby vyrovnaly kritickou početní slabost jednotek. Německá taktická doktrína doporučovala, že by pěší divize neměla bránit úsek delší než 6 – 10 km, avšak okupační divize ve Francii byly často pověřeny obrannou pobřeží o délce 50 až 100 km, někdy dokonce i více, například v zapadlých částech Bretaně nebo na atlantickém pobřeží.

( Jedna z kasemat Atlantického valu )

 Množství pevnostních objektů podél pobřeží nebylo v žádném případě nikterak jednotné. V roce 1943 byly německé síly rozmístěny ve třech velkých uskupeních: 15. armáda od Antverp podél pobřeží Lamanšského průlivu k ústí řeky Seiny u přístavu Le Havre, 7. armáda od Dolní Normandie do Bretaně a 1. armáda podél atlantického pobřeží od ústí řeky Loiry u Nantes až ke španělské hranici u Bayonne. Z těchto tří nejdůležitějších armádních sektorů ve Francii získala 15. armáda podél pobřeží Lamanšského průlivu z plánovaného počtu pevnostních objektů nepoměrně největší díl a 7. armáda nejvíce ze zbytku. Z 15 000 objektů předpokládaných plánem z roku 1942 se jich 11 000 nacházelo v prostorech 15. a 7. armády a zbytek na francouzském atlantickém pobřeží, v Nizozemí, v Norsku a Dánsku. Pro srovnání, sektor 1. armády, který pokrýval rozsáhlé atlantické pobřeží Biskajského zálivu, byl opatřen pouze 1 500 až 2 000 pevnostními objekty.

Odpovědnost za uskutečnění výstavby pobřežních opevnění nesla Todtova organizace, avšak řízení jejich plánování a umístění v terénu bylo v rukou sboru pevnostních pionýrů, který byl součástí německé branné moci. Válečné námořnictvo si až do května 1943 oficiálně nevytvořilo žádné opevňovací velitelství, takže personál pozemního vojska byl v první řadě odpovědný i za budování pevnostních staveb projektovaných námořnictvem a to samé platilo i pro válečné letectvo. Projekty fortifikačních odborníků pozemního vojska na výstavbu Atlantického valu byly zčásti založeny na předcházejících zkušenostech ze 30. let, získaných při budování Západního valu na německo – francouzských hranicích. Existovaly ovšem i velice podstatné rozdíly.

 ( Systém protitankových překážek Atlantického valu )

Mezi inženýry pozemního vojska a civilními odborníky Todtovy organizace totiž existovaly napjaté vztahy. Vojenští inženýři si často ztěžovali, že jejich protějšky v Todtově organizaci jsou příliš zaměřeni na umění, upřednostňují složité stavební projekty týkající se přístavů a snaží se vyhnout fádním taktickým postavením v odlehlých pobřežních partiích. Vojenští inženýři byli mnohem častěji ochotni ke kompromisům u stavebních norem s cílem dokončit svou práci v termínu, zatímco Todtova organizace měla sklon k puntičkářství, jako bylo například její trvání na dodávkách německého betonu nejvyšší třídy.

Zpočátku se stavební úsilí při budování Atlantického valu zaměřilo na postavení pobřežního dělostřelectva, která se příliš nelišila od toho, co bylo použito na Západním valu, takže nebylo nutné vytvářet novou škálu pevnostních objektů. Počáteční úloha pobřežního dělostřelectva byla zastavit vyloďující se síly ještě před tím, než dosáhnou linie pobřeží. Uspořádání pobřežních dělostřeleckých baterií ovšem bylo předmětem sporu mezi pozemním vojskem a námořnictvem. Námořnictvo si totiž tradičně představovalo pobřežní baterii jako prodlouženou ruku válečného loďstva a proto je umisťovalo na okraj pobřeží, odkud se mohly nejsnadněji zapojovat do dění na moři. Zkušenosti ze spojeneckých obojživelných vyloďovacích operací ve Středozemním moři ale ukázaly, že hlavní výhodou Spojenců je těžká námořní dělostřelba.

( Maskované stanoviště řízení paleb )

Důsledkem pro program námořnictva na výstavbu Atlantického valu se stalo rozmístění dostatečného množství pobřežního dělostřelectva, které by udrželo spojenecké válečné lodě daleko od pobřeží, což by tuto jejich výhodu zmařilo. Vzorem pro pobřežní baterie námořnictva se stala organizace válečného námořnictva. Vybaveny čtyřmi až šesti děly byly umisťovány na přímou viditelnost z moře a propojeny kabeláží s komplikovaným stanovištěm řízení palby, které bylo vybaveno optickými dálkoměry a zaměřovacím systémem podobným jako na válečných lodích, umožňujícím palbu proti pohybujícím se cílům. Pozemní vojsko se těmto bateriím posmívalo jako válečným lodím v dunách a prohlašovalo, že jejich umístění tak blízko pobřeží je dělá pro nepřátelská válečná plavidla okamžitě viditelná a tudíž zranitelná nájezdy nebo útokem pěchoty v případě obojživelného útoku.

Postoj pozemního vojska k pobřežním bateriím byl založen na předpokladu, že budou v první řadě potřebné k odražení obojživelného útoku a nikoli k tomu, aby sváděly souboj s lodním dělostřelectvem. Výsledkem bylo, že pozemní vojsko bylo spokojené s umístěním svých baterií ve větší vzdálenosti od pobřeží, i když některé z nich byly umístěny podél pobřeží, zejména pokud jim to udělovalo užitečný odměr pro vedení palby. Tak tomu bylo v případě, kdy okraj pobřeží tvořily útesy, protože zřízením pobřežních baterií na výběžcích mohly svou palbou po celé délce ostřelovat sousedící pláže a vyhnuly se tak tomu, že by jim v tom útesy naopak vadily. Postavení pro řízení palby budovaná pozemním vojskem byla mnohem méně komplikovaná než stejné objekty námořnictva, i když také ona disponovala dálkoměry a pozorovacími přístroji, zato postrádala zaměřovací systémy umožňující palbu proti pohybujícím se cílům. Pozemní vojsko kladlo větší důraz na kabelové nebo rádiové spojení s dalšími vojenskými jednotkami, jejich dělostřelectvo bylo závislé při ostřelování cílů ležících mimo jejich dohled na pomoc předsunutých pozorovatelů. Námořnictvo si ovšem ztěžovalo, že tyto baterie nejsou schopné utkat se s pohybujícími se loděmi.

( Pravděpodobně baterie Lindemann během své výstavby )

Kromě těchto odlišností v přístupu k taktice nasazení pobřežního dělostřelectva se válečné námořnictvo a pozemní vojsko velice lišily i svými pohledy na ideální technické parametry pobřežních děl. Námořnictvo upřednostňovalo děla umístěná v pancéřových věžích, která mohla vydržet i déletrvající dělostřelecký souboj s válečnou lodí. Několik opravdových věží z válečných lodí bylo k dispozici a ty byly umístěny v místech, kde bylo dostatečně hluboké skalní podloží, do kterého by mohla být zapuštěna spodní část věžové konstrukce: po dvou věžích, každá se dvěma 20,3 cm kanony SKC/34, z nedokončeného těžkého křižníku Seydlitz na ostrovech Ile de Ré a Ile de Groix. Avšak pancéřování bylo luxusem a opevnění ležela příliš nízko na žebříčku priorit Třetí říše, takže nebylo možné pro pobřežní dělostřelectvo pancéřové věže speciálně vyrábět. Tato situace vedla k vývoji dělostřeleckých kasemat, které měly dělo chránit proti ostřelování shora, s malým pancéřovým štítem kolem samotné zbraně. Toto uspořádání ovšem omezilo odměr zbraně ve srovnání s jejím umístěním do věže. Později se to ukázalo jako fatální nedostatek, pokud útok směřoval proti straně kasematy obrácené do vnitrozemí, protože střílny jen málokdy umožnily odměr vyšší než 120°, vymezující palebný vějíř děla proti cílům na moři. Válečné námořnictvo si tento problém uvědomovalo, jelikož však jeho prvořadým posláním byla hrozba z moře, byl tento problém odložen stranou.

V průběhu roku 1943 začali němečtí pevnostní inženýři experimentovat s pokročilým druhem železobetonu, který místo obvyklé klasické armatury z ocelových prutů používal předpjaté dráty. To se stalo příslibem pro podstatné vylehčení staveb a vedlo to k vyprojektování plně otočné železobetonové věže, překonávající omezení odměru u pevných kasemat. Počátkem roku 1944 byl u Paříže dokončen pokusný kus a poté se začala budovat první železobetonová otočná věž na Atlantickém valu v baterii M1 ( Waldam ) v blízkosti fortu Vert východně od přístavu Calais. Nicméně tato stavební metoda se objevila příliš pozdě, než aby mohla být za války použita v širším měřítku. Pozemní vojsko nepreferovalo pevně umístěná děla jako námořnictvo a dávalo přednost nasazení obyčejného polního dělostřelectva. To bylo založeno na předpokladu, že baterie mohou být přemístěny z úseků, kde neprobíhá žádná bojová činnost, aby posílily obranu na místě, proti kterému je veden útok. Pozemní vojsko poukazovalo na předcházející případy britských obojživelných útoků, jako bylo Gallipoli za 1. světové války, kde se obojživelný útok změnil na zdlouhavé tažení. Proto pozemní vojsko nejprve upřednostňovalo jednoduchá otevřená kruhová postavení ve stylu 1. světové války, která byla snadno vybetonována a opatřena chráněnými prostory pro uložení střeliva. Samotné dělo zde zůstalo zcela nechráněné, avšak dělostřelecké postavení bylo doplněno podpůrnými pevnostními objekty, jako byly úkryty pro posádku, skladiště střeliva a stanoviště řízení palby.

( Součástí opevnění byly i věže zastaralých tanků, zde z lehkého PzKpfw II )

Takové uspořádání převládalo u pobřežních baterií pozemního vojska zřizovaných v roce 1942 a počátkem roku 1943. Avšak jakmile se aktivita spojeneckého letectva nad francouzským pobřežím zvýšila, stala se zranitelnost takových baterií proti leteckým útokům předmětem velkých obav. Intuitivně se tedy zdálo, že kasematy námořnictva skýtají před nálety lepší ochranu než otevřená kruhová postavení. Avšak na základě současných bojových zkušeností někteří pevnostní inženýři tvrdili, že tomu tak není. Omezený prostor kasemat byl totiž náchylný na soustředění výbuchu bomby v blízkosti střílny, zatímco děla v otevřených postaveních zůstávala nálety téměř nepoškozena, s výjimkou velmi vzácného přímého zásahu. Nicméně na základě zkušeností z nájezdu na Dieppe se přístup k této problematice posunul k plnému ochránění pobřežních baterií pozemního vojska v kasematách. Ty se podobaly kasematám námořnictva, s tou výjimkou, že obecně měly v týlové stěně vnější vstupní vrata, která měla v případě potřeby umožnit snadné přemístění děla na jiný úsek.

Pevnostní inženýři pozemního vojska zavedli pro budované pevnostní objekty stupně odolnosti používané již na Západním valu, které se týkaly železobetonových konstrukcí. Pevnostní stavby stupně E měly stěny a stropy o tloušťce 5 m, avšak tato odolnost nebyla obvyklá a používala se hlavně pro strategická velitelství, jako byl například Vůdcův bunkr. Nejvyšším stupněm odolnosti pro taktická opevnění byl stupeň A, který měl za základ tloušťku 3,5 m. Své použití nalezl u rozsáhlých staveb, jako byly ponorkové základny a některá klíčová zařízení, třeba těžké dělostřelecké baterie v oblasti Pas – de – Calais nebo speciální vojenské nemocnice. Většina opevnění Atlantického valu byla postavena v odolnosti B, tedy o tloušťce 2 m, což chránilo proti dělostřeleckým granátům do ráže 21 cm a proti 500 kg pumám. Množství menších bunkrů, jako všudypřítomné tobruky, bylo vybudováno ve slabší odolnosti B1 s tloušťkou 1 – 1,2 m, protože tyto stavby byly částečně zapuštěné do země. Jelikož se projektanti pokoušeli minimalizovat spotřebu oceli potřebnou pro výstavbu pevnostních staveb, bylo na nejmenší míru omezeno použití armatury, ocelového plechu a zejména pancéřových desek. V rámci opevňovací programu Západního valu byla rovněž vyvinuta unifikovaná řada malých pancéřových kopulí, dveří a střílen, která se nyní použila i na Atlantickém valu. Většina úkrytů a dalších izolovaných pevnostních objektů postavených v období 1942 – 1943 byla také vybavena ochranným systémem proti útoku bojovými plyny, který mohl neprodyšně uzavřít jejich vnitřek od vnějšího prostoru, stejně jako zařízením na filtraci vzduchu. Je zřejmé, že toto nebylo možné použít u velkých dělostřeleckých kasemat, avšak úkryty pro posádku kolem nich byly touto protiplynovou ochrannou vybaveny.

( Generál – polní maršál Erwin Rommel během inspekce opevnění a protitankových překážek )

Sbor pevnostních inženýrů v Berlíně vyprojektoval pro specifická užití řadu unifikovaných pevnostních objektů. Některé z nich vycházely z předchozího stavebního programu Západního valu, ale většina byla navržena nově. Původní stavby Západního valu byly označeny jako řady OB nebo Vf. I když některá z těchto označení během budování Atlantického valu neztratila na významu, objevila se i řada nových označení. Vyskytují se rozdíly v tom, jak jsou tyto typizované stavby označovány, takže například pevnůstka 611 je známá buď jako Bauform 611 ( stavební provedení 611 ), R611 ( typizovaná stavba 611 ) nebo H611 ( pozemní vojsko 611 ), aby byly odlišeny objekty pozemního vojska od staveb letectva ( L – Luftwaffe ) a Námořnictva ( M – Marine ). Celkově existovalo přes 700 těchto typizovaných staveb, z nichž kolem 250 bylo použito na Atlantickém valu. Tyto typizované objekty byly na některých místech výstavby upravovány tak, aby lépe zapadly do terénu. Kromě těchto typizovaných staveb byly na některých místech budovány jiné, které se od nich odlišovaly, nebo byly úplně nově navržené. Takové pevnostní objekty jsou někdy označovány jako SK. Standardizované stavby zajišťovaly širokou škálu různých funkcí. Netvořily ovšem jediný druh opevnění, ale pokrývaly jeho hlavní typy.

Pevnostní objekty německého pozemního vojska na Atlantickém valu ve Francii v roce 1944

 

Aok 15

Aok 7

Aok 1

celkem

Úkryty

R621 ( 501 ) pro jeden oddíl

393

447

266

1 106

R622 ( 502 ) pro dva oddíly

433

398

202

1 033

R668 malý úkryt pro devět mužů

84

59

70

213

Ostatní úkryty

47

56

16

119

Skladiště střeliva

R607

102

18

70

190

R134

236

66

21

232

Ostatní skladiště střeliva

6

28

28

62

Zdravotnické a zásobovací objekty

72

57

42

171

Spojovací objekty

20

10

6

36

Velitelské objekty

98

58

36

192

Dělostřelecké pozorovatelny

54

34

46

134

Skladiště výzbroje

52

69

30

151

Bojové kasematy

R669 pro polní dělo

44

189

141

374

R667 pro 5cm tankový kanon

35

193

118

346

R630 ( R105 ) pro kulomet

178

89

10

277

R671 pro plní dělo

38

38

112

188

R634 ( R112 ) pro kulomet v pancéřové kopuli

52

66

2

120

R680 pro 7,5 cm protitankový kanon Pak.40

24

40

47

111

R667 pro 8,8 cm protitankový kanon

24

36

43

103

Pro další typy děl

239

165

82

486

R612 pro polní dělo nebo protitankový kanon

133

60

178

371

 celkem

2 364

2 176

1 566

6 106

 

 

Principy obrany

Tak jako mnoho Hitlerových vášní, i stavební program Atlantického valu byl dotažený jenom napolovic. Komáří štípance britských přepadových oddílů podél francouzského a norského pobřeží Hitlera vyprovokovaly, aby se pustil do gigantické výstavby zcela nepřiměřené vůči její taktické hodnotě. Hitler byl v jádru nadšenec pro megalomanické opevnění, což vycházelo z jeho zážitků z 1. světové války, které se jako mladý pěšák zúčastnil v zákopech na západní frontě. Bylo ironií, že to byla právě německá branná moc, kdo prokázal marnost lineární obrany proti kombinované síle palby mechanizovaných vojsk a leteckých útoků. Kromě toho bylo atlantické pobřeží tak dlouhé, že nevyhnutelně vyústilo v jeho slabé a zranitelné uspořádání.

Němečtí vojenští velitelé měli z koncepce Atlantického valu smíšené pocity. Někteří z nich věřili, že Atlantický val skutečně může spojenecké vylodění odrazit, ale většina z nich už nějakou dobu cítila, že by vzhledem k ubohé kvalitě jednotek přidělených pro pobřežní obranu stálo za to dát opevňování určitou míru. Jádrem tohoto kontroverzního postoje byl nesoulad mezi opevňovací koncepcí Atlantického valu a taktickou doktrínou pozemního vojska. Je to zřejmé, zkoumáme – li německé taktické reakce na spojenecké obojživelné operace na středomořském válčišti v letech 1943 – 1944. Než aby připoutala k lineární obraně italského pobřeží obrovské zdroje, německá branná moc vyloděním na Sicílii, v Salernu a u Anzia raději přímo nebránila. A když už se vylodění uskutečnilo, zmobilizovali místo toho němečtí velitelé své mechanizované síly a podnikli protiútok proti předmostí.

( Polní maršál Erwin Rommel při inspekci pobřežních překážek )

Když byl na jaře 1943 generál – polní maršál Gerd von Rundstedt jmenován vrchním velitelem na západě, ihned nařídil provést komplexní inspekci obranných zařízení Atlantického valu. Uskutečnila se od května do října 1943. Problémem nebyla ani tak nedokončenost Atlantického valu, nýbrž neustálé odčerpávání zdrojů z Francie na východní frontu. Pěší divize umístěné ve Francii byly druhořadé statické jednotky, které byly stěží schopné zajišťovat poziční obranu. Trvale klesající kvalita jednotek v roce 1943 byla poněkud vyvážena pokračujícím opevňováním pobřeží, neboť němečtí velitelé obecně věřili, že málo kvalitní jednotky budou mít větší šanci na odpor z bezpečí bunkrů než z nechráněných polních postavení.

Za těchto okolností se OB – West pokusil přijmout taktickou doktrínu zahrnující také opevnění Atlantického valu. Výslednou taktiku lze charakterizovat formulací: krunýř – utlumení – kladivo. Atlantický val byl krunýřem, který měl zastavit nebo pozdržet prvotní spojenecké vylodění a získat pro pozemní vojsko čas potřebný k nasazení mobilních záloh. K utlumení měl posloužit pobřežní prostor ležící bezprostředně za Atlantickým valem, který by byl krytý navrhovanou druhou obrannou linií. Jednalo se o nesmělý pokus, zahájený v listopadu 1943, dodat Atlantickému valu určitou hloubku obrany prostřednictvím řady polních postavení. Jelikož nebyl k dispozici dostatek betonu, byla tato výstavba omezena na čistě zemní obranné objekty. Nakonec se ale druhá obranná linie nikdy nepřeměnila na skutečný obranný program, jelikož generál – polní maršál Rommel trval na tom, že důraz je nutné položit na čelní krunýř Atlantického valu. Utlumení pobřežního obranného pásu proto sloužilo jako nárazníková zóna, poněvadž velitelé tankových jednotek nechtěli operovat v blízkosti pláží v dostřelu spojeneckých válečných lodí. Tento jejich postoj vycházel ze středomořského bojiště, kde byly tankové útoky opakovaně rozdrceny palbou lodních děl. Kladivem se pak měly stát zálohy OB – West, v první řadě Západní tanková skupina pod velením generála tankových vojsk Leo Geyra von Schweppenburga.

( Jeden z objektů Atlantického valu, chytře maskovaný jako selské stavení )

OB – West stoupající měrou od počátku podzimu 1943 znepokojovaly spojenecké klamné plány, jako byla operace Starkey, které naznačovaly, že by invaze proti Pas – de – Calais mohla započít každou chvíli. Se stoupající hrozbou spojeneckého vylodění ve Francii si dokonce Hitler uvědomil, že západní fronta již nesmí být déle opomíjena. Prvním krokem, který na podzim 1943 učinil, se stalo jmenování generála – polního maršála Erwina Rommela velitelem nové skupiny armád zvláštního určení ( později skupina armád B ), vytvořené přímo pro invazní frontu. Hitler rovněž 3. listopadu 1943 schválil směrnici č. 51, kterou alespoň na papíře přeorientoval strategické priority zdrojů a nařídil uskutečnění dodatečných opatření k posílení západní fronty kvůli pravděpodobnosti spojenecké invaze někdy v roce 1944.

Rommel přistoupil ke svému novému úkolu s typickým elánem. V prosinci 1943 zahájil v Dánsku cestu po obranných postaveních a dolů na francouzské pobřeží se propracoval počátkem roku 1944. Ke svému novému velení přistupoval s odlišným pohledem než většina ostatních vyšších německých důstojníků, neboť předtím strávil několik let bojem se Spojenci na středomořském a hlavně africkém bojišti a ne proti Rudé armádě na východní frontě. Při svém předchozím působení velel německým jednotkám v severní Itálii, a i když to přímo nezahrnovalo boj s nedávnými spojeneckými obojživelnými útoky, účastnil se také diskuzí o nejlepších přístupech k odražení spojeneckého vylodění. Na Sicílii v červenci 1943 a v Salernu v září 1943 se německá branná moc držela schválené doktríny, ale rozdrtit vylodění se jí nepodařilo. V obou případech totiž nebylo zpočátku vojenskému vylodění bráněno, avšak byly ihned zmobilizovány tankové jednotky, které pak najednou zaútočily na předmostí na plážích. A v obou případech byly tyto mechanizované útoky chladnokrevně zastaveny koordinovanou kombinací houževnaté obrany spojenecké pěchoty podporované palbou lodních děl. Během Rommelovy inspekční cesty podél Atlantického valu uskutečnili Spojenci v lednu 1944 ještě vylodění u Anzia a i zde v únoru 1944 německý mechanizovaný protiútok zkrachoval s těžkými ztrátami. To posílilo Rommelovy pochybnosti o správnosti taktiky používané proti spojeneckým obojživelným útokům.

( Němečtí ženisté budují obranu normanských pláží )

Rommelovy netradiční náhledy se rozšířily i do dalších oblastí obranných plánů. Německé plánování předpokládalo, že nejpravděpodobnějším místem spojeneckého vylodění bude oblast Pas – de – Calais. Jednalo se totiž o nejužší místo Lamanšského průlivu, které leželo v blízkosti britského území, takže invazní síly by mohly být podporovány stíhačkami umístěnými v jižní Anglii. Skýtalo rovněž lepší možnosti přístupů do Německa ve srovnání s mokrými nížinami Nizozemí nebo kopcovitými lesy belgicko – německé hranice. Důsledkem bylo, že hustota obranných staveb Atlantického valu, jakož i rozmístění jednotek byly v oblasti Pas – de – Calais hustší než kdekoliv jinde na francouzském pobřeží. Již skutečnost, že tato volba byla tak očividná, vedla Rommela k tomu, aby si lámal hlavu, zdali by některé jiné místo nemělo lepší šanci. Polní maršál Gerd von Rundstedt a vysocí velitelé Wehrmachtu setrvávali v přesvědčení, že Spojenci udeří na přístav nebo jeho okolí. Udělali to tak v Salernu a Anziu, avšak vylodění na Sicílii jasně ukázalo, že mohou provést obojživelné vylodění i bez přístavu.

Rommel proto začal být přesvědčen, že je třeba k celé záležitosti přistoupit nově. Z taktického hlediska odmítl současnou doktrínu a místo ní obhajoval hloubkovou obranu. Podle ní tankové divize zůstanou v záloze daleko od pláží a všechny dostupné zdroje budou přesunuty, aby co nejlépe uzavřely pravděpodobné prostory vylodění. Na základě italského tažení byl přesvědčen, že pokud nebude invaze zastavena bezprostředně po svém zahájení, pak už nemůže být zastavena nikdy. Kromě toho pochyboval, zda Spojenci mají skutečně síly na to, aby udeřili na nějaký přístav. Jejich vylodění v určité vzdálenosti od přístavu by vlastně mohlo vést k jeho obchvatu a dobytí. Navzdory Rommelovu značnému vlivu na Hitlera nebyly jeho názory německými vysokými veliteli ve Francii obecně přijaty. Diskuze o nejlepším přístupu k rozmístění tankových divizí pokračovala až do dne D a nebyla vyřešena ke spokojenosti žádné z diskutujících stran.

( Protitanková mina na jednoduchém dřevěném sloupku, o který se měla vyloďovací plavidla rozbít, během přílivu byly tyto překážky zaplaveny a nebyly tak vidět )

Z pohledu Atlantického valu mělo Rommelovo vedoucí postavení několik důležitých důsledků. Rommel stimuloval úsilí na obranu pláží mezi důležitými přístavy, zejména pak podél pobřeží Pas – de – Calais a v Normandii. Počátkem roku 1944 dostalo válečné námořnictvo k dispozici většinu zdrojů Todtovy organizace a všechny přístavy proto byly dobře opevněny. Větší pozornost tak nyní měla směřovat na obranu linie pobřeží zajištěnou pozemním vojskem. Kromě zvýšení počtu pevnostních objektů podél pobřeží Rommel zdůrazňoval, že musí být rovněž věnováno více pozornosti rozšíření obrany mimo samotné pláže. Jeho vlastní zkušenosti s tažením v poušti jej přesvědčily o významu minových polí a překážek, takže tvrdil, že vytvořením zátarasů podél pobřeží bude obojživelným vyloďovacím plavidlům zabráněno dosáhnout úkrytu na břehu. Ve spojení se zvýšeným počtem pevnostních objektů na plážích to vytvoří smrtící zónu podél celé pobřežní linie. Místo vylodění v blízkosti ochranných pobřežních stěn by se pěchota musela vylodit stovky metrů od břehu, čímž bude vystavěna palbě. Na rozdíl od jeho argumentů o obranné taktice byla Rommelova doporučení týkající se vylepšení pobřežní obrany vítána Rundstedtem i ostatními vysokými veliteli, kteří viděli, že pozemní vojsko bylo při budování Atlantického valu ve srovnání s válečným námořnictvem dlouho zanedbáváno.

Díky Rommelovým zásahům nastala pro opevňovací program příznivá doba. Tempo výstavby Atlantického valu totiž spadlo z vrcholu dosaženého v dubnu 1943 na svou nejnižší úroveň v lednu 1944, kdy byla dokončena teprve méně než polovina objektů. Zatímco část tohoto poklesu byla sezónní, jiné faktory byly důležitější. V noci ze 16. na 17. květen 1943 prorazilo britské Královské letectvo několik hrází na řece Ruhr, v důsledku čehož došlo k zaplavení části průmyslového srdce Německa a k vyřazení generátorů vodních elektráren. Speer se Hitlerovi zavázal, že Todtova organizace tyto problémy odstraní co nejdříve a tak byly zdroje staženy z budování Atlantického valu po celé léto 1943. Na podzim 1943 se stal Hitlerovým novým rozmarem připravovaný program zázračných zbraní V a hlavní stavební úsilí Todtovy organizace se soustředilo na Normandii a Pas- de – Calais, kde budovala odpalovací stanoviště pro střely, což ještě více podrylo opevňovací úsilí. Nakonec se spojenecké letecké tažení předcházející invazi koncem zimy a počátkem jara 1944 zaměřilo na ochromení železniční a silniční sítě, takže pracovníci Todtovy organizace byli z opevňovacího programu staženi, aby přispěli k obnovení komunikačních spojnic.

( Polní maršál Erwin Rommel na další ze svých inspekcí Atlantického valu )

Ve snaze kompenzovat chybějící pracovníky Todtovy organizace začala si německá branná moc v roce 1944 vypomáhat při budování pevnostních objektů pěšími divizemi rozmístěnými podél pobřeží. U každého pěšího sboru byl tímto úkolem pověřen štáb pevnostních pionýrů, organizovaný podobně jako pluk se třemi podřízenými prapory. Šlo však o administrativní jednotky, nikoli o bojové útvary a jejich hlavní úloha spočívala v projektování a řízení výstavby opevnění v rámci jejich úseku. Koncem zimy a během jara 1944 k nim byly přiděleny další jednotky, často východní prapory sovětských dobrovolníků, aby jim pomohly při výstavbě pevnůstek. Hlavní činností, na kterou byly pěší útvary nasazeny, bylo napomáhat při zřizování obrany podél pobřeží. Jelikož byly zdroje velice omezeny, většina těchto činností zahrnovala buď převážení překážek ze zbytečných obranných zařízení v okupované Evropě, nebo v budování improvizovaných překážek s využitím místních zdrojů. Překážky Cointet, Belgické brány či elementy C, byly velké ocelové rámové konstrukce, vyráběné ve 30. letech k zatarasení belgických pohraničních cest. České ježky byly shromážděny z československého opevnění v Sudetech, stejně jako byly vyhledány podobné překážky po celé okupované Evropě. Další překážky se vyráběly ze železného šrotu a z betonu, včetně betonových čtyřstěnů. Jedním z nejjednodušších typů překážek proti vyloďovacím plavidlům byly šikmé tyče, často nahoře opatřené protitankovou minou. Během inspekce obranných zařízení byla v únoru 1944 Rommelovi na pláži Hardelot předvedena místní technika rychlého vytváření jam pro tyto kůly za pomoci hasičských hadic, která se poté široce rozšířila po celé Francii. Některé z těchto prací však byly příliš uspěchané a špatně naplánované. Když se totiž někteří důstojníci rozhodli ověřit účinnost kůlových překážek s použitím britského vyloďovacího plavidla ukořistěného u Dieppe, byli šokováni, když zjistili, že plavidlo prorazilo překážkami bez jakýchkoli problémů. Výsledkem těchto zkoušek se stala mnohem robustnější konstrukce trámové zábrany podobající se velké trojnožce.

Nejúčinnějším prostředkem proti vyloďovacím plavidlům se stala mina válečného námořnictva nazývaná KMA, kterou tvořila betonová základna obsahující 75 kg výbušniny, na níž byla namontována ocelová rámová trojnožka s odpalovacím zařízením. Ačkoliv byla tato mina laciná a účinná, objevila se příliš pozdě, než aby mohla být položena podél celé čáry pobřeží. Nejprve byla kladena podél pobřeží Lamanšského průlivu od Boulogne jižním směrem k Le Havru, jelikož byl tento prostor vyhodnocen jako nejpravděpodobnější z hlediska napadení. Tato etapa byla dokončena počátkem června 1944. Dalším prostorem, který měl být zaminován, bylo ústí řeky Seiny kolem přístavu Le Havru, kde se mělo začít 10. června. Kvůli vylodění v Normandii se to již nikdy neuskutečnilo. Jelikož byl min KMA nedostatek, pozemní vojsko vyvinulo laciné prostředky, z nichž nejobvyklejším byl louskáček, tvořený francouzským nárazovým dělostřeleckým granátem na betonové základně s ocelovou tyčí, která sloužila jako odpalovací zařízení. V roce 1944 jich bylo vyrobeno a rozmístěno 10 000 kusů.

( Původně československý protitankový 4cm kanon vz. 36 v jednom z objektů Atlantického valu )

Další změnou v opevňovacích plánech se počátkem roku 1944 stalo rozhodnutí rozmístit veškeré polní dělostřelectvo statických divizí na pobřeží pod betonovou ochranu, vycházející z ponaučení spojeneckého vylodění u Salerna. Tyto kasematy nebyly nijak zvlášť propracované a měly jednoduchou podobu garáží, jako byly objekty R669 a R612. Tento stavební program začal být vážně uskutečňován v lednu 1944. OB – West byl velice znepokojen možností spojeneckého vzdušného útoku a učinil proto několik kroků, aby se s touto hrozbou vyrovnal. Velká pole v blízkosti pobřeží byla zatarasena kůly a dalšími překážkami, které měly zabránit přistání kluzáků, avšak v praxi se to ukázalo být slabé a neúčinné. V takových nízko položených pobřežních prostorech, jako byla pole za pláží Utah a jihozápadně od Calais, je německá armáda zaplavila, aby znesnadnila další postup z pláží. Nicméně mnozí němečtí nižší velitelé nebyli příliš ochotní zaplavit cenná úrodná pole, na jejichž úrodě rozmístěné jednotky často závisely, aby nakrmily své muže a to těmto úmyslným záplavám stanovilo mez.

Plážové překážky na Atlantickém valu k 1. červnu 1944

armáda

15.

15.

15.

7.

7.

7.

1.

1.

Sbor

67.

47.

81.

84.

74.

24.

80.

86.

Štáb pevnostních pionýrů

12.

27.

21.

II.4 912

9.

17.

13.

28.

Úsek

Calais

Dieppe

Le Havre

Normandie

Severní Bretaň

Jižní Bretaň

Atlantické pobřeží

Bayonne

Délka pobřeží ( km )

329,5

125,5

253,5

300

450

816

596

221,9

Délka pobřeží s překážkami ( km )

142,7

119,2

174,7

205

136

220

520,8

117,9

Betonové sloupy

2 171

9 600

?

4 634

4 092

1 137

_

_

Dřevěné kůly

48 1941

60 631

75 020

10 939

29 334

23 483

35 545

38 047

Ocelové jehly

10 548

21 465

9 416

?

?

1 316

_

_

Betonové čtyřstěny

1 849

5 167

4 163

4 912

1 721

25 239

15 832

3 214

Louskáčky

4 797

1 964

2 433

?

445

146

_

_

Jiné typy

22 898

9 747

7 513

4 722

11 683

6 990

1 113

_

Belgické brány

644

6 631

4 256

2 375

3 202

3 674

933

400

Čeští ježci

9 461

7 849

16 269

15 932

4 420

1 703

1 426

10

Zakřivené PT – rampy

2

_

4 836

2 252

476

1 248

_

_

Miny

14 779

15 757

20 123

6 589

10 195

6 335

2 541

_

Hustota překážek na km

705

1 032

709

223

4 087

295

105

353

 

 

Obránci západního valu

Atlantický val byl obsazen rozmanitými jednotkami a to s ohledem na druh, místo a zaměření služby. Převažovalo pozemní vojsko, které zodpovídalo za místa se svým pobřežním dělostřelectvem, jakož i za množství malých opěrných bodů. Válečné námořnictvo zodpovídalo za místa na pobřeží s námořními bateriemi, jakož i za podpůrná místa, jako byly námořní přehledové radarové stanice. Válečné letectvo, které bylo zdaleka nejmenší z těchto tří složek branné moci zastoupených na Atlantickém valu, se staralo o místa s leteckými přehledovými radary, stejně jako o lokality v blízkosti pobřeží, kde bylo rozmístěno protiletadlové dělostřelectvo. Kromě toho bylo podél Atlantického valu dislokováno také několik polních divizí Luftwaffe, jejichž zkušenosti byly v podstatě zhruba stejné jako u srovnatelných pěších divizí pozemního vojska.

Postavení pozemního vojska byla obsazena pěšími divizemi a pevnostními jednotkami, které ovšem nebyly na tento úkol specializovány. Podél pobřeží se nacházely dva základní typy pěších divizí – statické divize a menší počet regulérních pěších divizí. Statické divize, jak jejich název naznačuje, byly určeny pro poziční obranu a postrádaly proto obvyklou kolekci dopravních prostředků. Mužstvo statických divizí bylo čerpáno ze dna lidských záloh, zpravidla starších mužů, osob se zdravotními problémy a rekonvalescentů po zraněních utrpěných na frontě. Situace s lidskými zdroji se počátkem roku 1943 zhoršila natolik, že OB – West byl nucen přijmout politiku ředění statických divizí tak, že u každého z pěších pluků podél Atlantického valu nahradil jeden z původních německých praporů praporem Ost ( Východ ). Tyto Východní prapory byly složeny ze sovětských válečných zajatců, kteří raději dobrovolně vstoupili do Wehrmachtu, než aby zemřeli hladem v zajateckých táborech. V létě 1943 byly divize rozmístěné v pobřežní obraně zbaveny svých nejlepších jednotek, které byly poslány na východní frontu. Dokonce i u nominálně německých praporů kvalita jednotek plynule upadala, jak se v nich zvyšoval počet Volksdeutsche z východní Evropy – etnických Němců, kteří v mnoha případech neuměli vůbec mluvit německy, jakož i Poláků, odvedených z oblastí na západě Polska, které byly po roce 1939 připojeny k Říši.

( Němečtí vojáci nastupují na pravidelnou strážní službu )

Denní rutina těchto jednotek byla v podstatě stejná jako u ostatních jednotek pozemního vojska okupační služby ve Francii, s běžným modelem budíčku, rozvodu do zaměstnání, taktického výcviku a strážní služby. Tak jak se zvyšovala možnost spojeneckého vylodění, stávala se taktická cvičení četnější, zejména překvapivé poplachy a polní cvičení boje proti výsadkářům. Pro většinu jednotek bylo přemístění do Francie úlevou ve srovnání s vysláním na východní frontu. Podmínky ve Francii se během války ovšem podstatně změnily, takže jednotky rozmístěné zde v letech 1941 – 1942 vzpomínaly na dostatek jídla a uvolněné pracovní podmínky, zatímco jednotky rozmístěné na podzim 1943 a počátkem roku 1944 si obecně ztěžovaly na nedostatek jídla a zvýšené množství jak výcviku, tak i stavebních prací. Statické divize rozmístěné podél obrany pobřeží byly jenom nevalně vybaveny vozidly a stěží mohly zvládnout dopravu svých vlastních zásob. Nedostatek pohonných hmot po roce 1942 velice omezil cestování dokonce i důstojníků a tak jednotky často používaly pro běžnou dopravu koně nebo jízdní kola.

Před dnem D se pobřežní obrana převážně nacházela v běžném stavu pohotovosti. Každá z pěších divizí měla rozmístěnu v postaveních pobřežní obrany pouze asi třetinu svých jednotek s tím, že dělostřelectvo a zásobovací oddíly byly dále od pobřeží. Teoreticky se předpokládalo, že všechny jednotky v pobřežní obraně budou trvale umístěny v opěrných bodech. Ve skutečnosti většina míst, s výjimkou vysoce exponovaných oblastí, jako bylo Pas – de – Calais, vůči plánu na výstavbu dostatečného počtu úkrytů postačujících pro celou posádku zaostávala. Výsledkem bylo, že jednotky pěších praporů rozdělených v pobřežní obraně byly často umístěny nedaleko svých opěrných bodů v domech nebo veřejných budovách, které tam byly k dispozici, zabraných jako kasárna. Pouze část pěších praporů byla nastálo rozložena podél pobřeží, kde držela nepřetržitou strážní službu. Typický opěrný bod pěší čety, tzv. hnízdo odporu, kam by při plné pohotovosti bylo přiděleno kolem 30 až 40 vojáků, zpravidla disponoval úkrytem pro mužstvo, poskytující ubytování pouze asi polovině jeho počtu nebo cca 20 mužům, což byl obvyklý stav pro strážní službu. Tento úkryt byl přecpaný, nevalně větraný, chladný a vlhký. S tím, jak vzrůstala pravděpodobnost spojeneckého vylodění, zvětšovaly se i tyto pohotovostní počty, zvláště po dubnu 1944 a koncem května 1944 byla většina opěrných bodů podél Lamanšského průlivu na plných stavech.

( Stanoviště německého těžkého kulometu MG 42 na pobřeží )

Obecně byly opěrné body střeženy z obranných postavení, protože byly umístěny tak, aby měly výhled na pláž. V noci byly vysílány pěší hlídky, avšak jen v omezené míře vzhledem k rozsáhlému výskytu minových polí. V opěrných bodech se měli důstojníci oblékat jako v bojových podmínkách, čímž bylo zmíněno nepoužívat žádné charakteristické odznaky ani výstroj, například pouzdra na mapy. V praxi se to však často ignorovalo, dokud nebyla na jaře 1944 vyhlášena pohotovost. Změnu v pracovní rutině nečekaně přinesl počátek roku 1944, kdy bylo nezbytné urychlit výstavbu, jednak kvůli Rommelovu naléhání budovat na pobřeží další obranná zařízení a jednak v důsledku obtíží s dostatkem pracovních sil, nutných pro pokračování stavebního programu. Výsledkem bylo, že většině pěších divizí bylo nařízeno uskutečnit tyto stavební práce vlastními silami, obvykle na úkor jejich taktického výcviku. V pamětech příslušníků německých jednotek z tohoto období se objevují zmínky o vyčerpávající dřině při osazování plážových překážek podél pobřeží, kopání zákopů, pomocných prací při stavbě pevnostních objektů a provádění jejich maskování. Jak již bylo zmíněno, v roce 1943 prodělaly statické divize program rozředění, při němž byl nevybíravě vždy jeden prapor ze tří nahrazen Východním praporem, složeným ze sovětských válečných zajatců. Ve skutečnosti však byla k bojové hodnotě těchto jednotek většina německých velitelů skeptická a tam, kde to bylo možné, se tyto prapory rozdělily mezi německé jednotky, aby byla zajištěna jejich spolehlivost.

Jednotky pobřežního dělostřelectva pozemního vojska byly obecně doplňovány staršími ročníky mužů, kteří se nehodili pro frontovou službu a důstojníky se zpravidla stávali bývalí záložní důstojníci z 1. světové války, povolaní zpět do služby. Tyto jednotky věnovaly svému výcviku více času, než tomu bylo u typických pěších útvarů rozmístěných v pobřežní obraně, protože jejich příslušníci museli být zpravidla seznámeni nejméně se dvěma typy děl. Navíc byl tento zvýšený výcvik standardní. Například pěchotní výcvik pro strážní službu a místní obranu byl spojen a cvičilo se podle předávaných povelů, předsunutí pozorovatelé zase cvičili stejně jako příslušníci zásobovacích služeb. To vše sloužilo k tomu, aby jednotka fungovala i v případě bojových ztát a také proto, že pobřežní baterie byly hluboce pod normovanými stavy na minimálních posádkách.

( Instalace těžkého děla do jedné z kasemat Atlantického valu )

Personální situace u pobřežních baterií válečného námořnictva byla obecně o něco lepší než u baterií pozemního vojska, zejména v letech před rokem 1943. Nicméně i válečné námořnictvo se od roku 1943 potýkalo se stejnými personálními problémy, v jejichž důsledku průměrný věk dělových obsluh na Atlantickém valu neustále stoupal. Kromě toho nedostatek lidí vedl u baterií k uplatnění nouzových válečných tabulkových počtů, což znamenalo o 10 % nižší stav, než byly normální počty. Zatímco dělové obsluhy toto nijak nepříznivě neovlivnilo, schopnost pobřežních baterií provádět blízkou obranu to omezilo a často pobřežní baterie námořnictva nutilo, aby žádaly sousední jednotky pozemního vojska o pomoc při zajišťování obrany opěrných bodů v jejich okolí. Výsledkem bylo, že některé opěrné body u pobřežních baterií námořnictva měly smíšené posádky složené z příslušníků námořnictva i pozemního vojska. Navzdory těmto problémům disponovaly pobřežní baterie mnohem lepšími vojáky než jiné námořní jednotky rozmístěné na Atlantickém valu k obraně pobřeží, jako byly přístavní roty, pohotovostní roty nebo námořní prapory. Pobřežní baterie námořnictva měly na Atlantickém valu přednost před většinou obranných postavení pozemního vojska, a proto zpravidla disponovaly plným stavem úkrytů pro mužstvo, které tak mohly pojmout všechny příslušníky posádky. Každá baterie byla obsazena 60 až 90 vojáky v závislosti na druhu a počtu jejích děl.

Ačkoliv pobřežní dělostřelecké baterie disponovaly propracovanějšími pevnostními objekty, zároveň je také více potřebovaly pro svou obranu. V dubnu 1944 zahájily spojenecké bombardéry systematické tažení proti pobřežním bateriím podél Lamanšského průlivu. Úkryty pro mužstvo dokázaly přímému zásahu leteckých pum vesměs odolat a i těžký nálet na baterii většinou skončil pouze jedním či dvěma zásahy některého z jejích objektů. Německé dokumenty zaznamenaly jen málo příkladů selhání pevnostních objektů při vzdušném útoku, zpravidla zaviněných chybami při jejich výstavbě. Ať už ale byly bunkry zasaženy nebo ne, bombardovací tažení bylo jistě děsivou vyhlídkou pro vojáky schoulené uvnitř. A i když letecké útoky mezi dělovými obsluhami nezpůsobily žádné těžké ztráty, často ovlivnily účinnost baterií tím, že přerušily životně důležité spojovací vedení mezi stanovišti řízení palby a dělostřeleckými kasematami, zablokovaly střílny zeminou vyvrženou z kráterů po výbuších nebo zničily spojovací zákopy mezi jednotlivými pevnostními objekty.

( Z nácviku odražení spojenecká invaze )

Opevnění prověřená bojem

Dělostřelecké baterie v oblasti Pas – de – Calais se podílely na nesoustavném ostřelování anglického pobřeží kolem přístavu Dover, které započalo v roce 1940 a pokračovalo až do roku 1944. Odpovědí bylo vytrvalé opětování palby britskými bateriemi a dlouhotrvající letecké tažení proti Železnému pobřeží, kde stály německé baterie. I když toto letecké tažení nebylo nijak zvlášť účinné, aby dokázalo vyřadit pevnostní kasematy, prostory baterií brzy připomínaly kvůli mnoha kráterům po výbuších leteckých pum měsíční krajinu. V průběhu let došlo rovněž k několika palebným výměnám mezi pobřežními bateriemi a britskými válečnými loděmi a těžké dělostřelecké baterie v oblasti Pas – de – Calais často rovněž ostřelovaly pobřežní plavbu v Lamanšském průlivu.

Spojenecké tažení proti pobřežním bateriím zesílilo v roce 1944 a v dubnu tohoto roku se rozšířilo na Horní i Dolní Normandii a část Bretaně jako součást příprav k zahájení invaze. Tažení bylo úmyslně vedeno i proti jiným lokalitám, než byly invazní pláže vybrané pro den D, aby zůstalo Wehrmachtu utajeno, kde k vylodění opravdu dojde. Toto bombardovací tažení mělo velice různorodé výsledky – v některých případech účinně vyřadilo pobřežní baterie, jako například baterii pozemního vojska na Pointe – du – Hoc, v jiných případech selhalo, jako třeba u Merville, v dalších případech byl jeho úspěch nejistý, příkladem je baterie Longues – su – Mer, jejíž dělostřelecké kasematy zůstaly nepoškozené, avšak její výkonnost se zhoršila v důsledku zničení kabeláže mezi stanovištěm řízení palby a děly.

( Dělostřelecká kasemata jasně nesoucí znaky nedávných bojů )

Spojenci v den D v Dolní Normandii 6. června 1944 rychle německou obranu překonali. Pobřežní baterie s několika málo výjimkami byly vyřazeny ještě před vyloděním a umlčeno bylo dokonce i těch několik málo baterií, které se utkaly s vyloďovacím loďstvem, jako byly St. Marcouf, Azeville a Longues – sur – Mer. Závažný problém představovalo jediné obranné postavení na pláži Omaha, kde byl – ve srovnání s ostatními plážemi dne D – především vyšší počet obranných postavení, větší počet a lepší kvalita jednotek i náročnější uspořádání obrany, využívající útesů táhnoucích se podél pláže.

V den D, kdy probíhalo vylodění, k okamžitému vyklizení nebo oslabení jiných částí Atlantického valu nedošlo. Němečtí vysocí velitelé byli totiž přesvědčeni, že tato akce v Normandii je pouze předstíraná a že ke skutečnému vylodění dojde v jiné oblasti pobřeží. A věřili tomu dokonce několik týdnů. Obranná postavení Atlantického valu byla vtažena do nepřetržitého boje poté, co 1. americká armáda začala obsazovat Cotentinský poloostrov. Střet vyvrcholil koncem června, když americký VII. armádní sbor zaútočil na přístav Cherbourg. Ačkoliv byl na základě svého prohlášení za pevnost obklopen obrannými postaveními, ve skutečnosti nepostačovala k tomu, aby americkou armádu zastavila. Vnější prstenec obrany sice americký postup zdržel, avšak stačilo několik dní intenzivních bojů a byl kompletně prolomen. Obrana přístavu jako takového byla namířena více na moře, takže v boji o město sehrála jen malou roli. Původní francouzská opevnění kolem přístavu měla při jeho obraně nakonec větší význam než novější obranná zařízení Atlantického valu, jako například fort de Roule uprostřed města či opevnění kolem přístavu. Nejsilnější fortifikace, jakými byly četné pobřežní baterie námořnictva, sehrály naopak v boji jen malou nebo vůbec žádnou roli, protože jejich železobetonové objekty omezily odměry jejich zbraní pouze proti námořním cílům. Tyto zkušenosti se opakovaly i během pozdějších bojů o přístavy v Lamanšském průlivu, kde se většina tak usilovně vybudovaných opevnění Atlantického valu ukázala být v důsledku tohoto fatálního nedostatku zcela zbytečná.

( Americké jednotky se vyloďují na pláži Omaha, 6. června 1944 )

Další boje o Atlantický val následovaly koncem července po průniku z Normandie, který odstartoval spojenecký postup podél pobřeží do Pas – de – Calais a do Bretaně. Prudké boje se strhly o St. Malo, město tvořící křižovatku mezi Dolní Normandií a Bretaní, kde na americkou armádu čekalo mnohem těžší klasické souvislé bastionové opevnění obklopující přístav. Zteč přístavu St. Malo zahájila 83. pěší divize 5. srpna a trvalo téměř dva týdny, než byla 17. srpna zakončena zdoláním nepřítele. Ale i pak němečtí obránci pokračovali v odporu nedaleko na ostrově Cézembre a to až do 2. září. Jednou z nejsilněji opevněných lokalit na celém Atlantickém valu byl přístav Brest, jehož obranu začalo čelo amerických obrněných jednotek testovat 7. srpna. Město bylo postupně obklíčeno a 25. srpna zahájil VIII. armádní sbor Pattonovy 3. armády řádný útok. Ačkoliv opevnění a dělostřelecká postavení Atlantického valu sehrála při obraně Brestu určitou úlohu, jejich větší část nebyla pro obránce nijak zvlášť užitečná, s výjimkou některých omezených úseků. Také zde se ukázalo, že bývalá francouzská opevnění – fort Montbarey a fort de Portzic – jsou mnohem nedobytnější než novější a mnohem menší bunkry Atlantického valu, většinou orientované na moře. Stejně jako u Cherbourgu, i zde byla německá posádka nakonec přemožena, avšak německému válečnému námořnictvu se mezitím podařilo zničit přístavní zařízení. V důsledku toho se americká armáda rozhodla neútočit přímo na St. Nazaire nebo Lorient a dala raději přednost obklíčení německé posádky, než aby obětovala velký počet pěšáků za získání zničeného přístavu. Ten samý postup byl zvolen i na pobřeží Biskajského zálivu u opevněných přístavů Royan a La Rochelle, které odolávaly obklíčení až do května 1945. Ve snaze snížit počet amerických vojáků pověřených obléháním převzaly tyto úkoly postupně na podzim 1944 nově vytvořené francouzské jednotky.

Zatímco byla americká armáda zaměstnána opevněnými bretaňskými přístavy, 21. skupina armád polního maršála Bernarda Montgomeryho postupovala severním směrem do Horní Normandie, na pobřeží Pikardie a nakonec také do oblasti Pas – de – Calais. Čest obsadit Dieppe připadla 2. kanadské divizi bez větších bojů 1. září. Druhý hlavní přístav v Normandii, Le Havre, byl přidělen britskému I. sboru. Operace k jeho dobytí započala 3. září. Oslabit jeho obranu před pozemním útokem mělo ostřelování pobřeží, které 5. září zahájil monitor Královského námořnictva HMS Erebus, vyzbrojený dvěma 38,1 cm kanony v jediné věži. Ten však byl donucen k ústupu silnou koncentrací dělostřelectva západně od města, jehož postavení zahrnovalo jedinou těžkou dělostřeleckou baterii Bléville – La Corvée. Ležela na Clos de Ronces a měly ji tvořit tři 38 cm kanony určené původně pro nedokončenou francouzskou bitevní loď Jean Bart a osazené v jednodělových věžích, z nichž ale dosáhla bojeschopnosti pouze jediná. Tu podporovala baterie Goldbrunner 3. /HKAR 1254 se třemi 17 cm kanony K18, z nichž dva byly osazeny v kasematách R688. Kromě těchto těžkých baterií se v jejich bezprostředním okolí nacházelo ještě několik dalších baterií menších ráží, které se zapojily do pozdějších střetů. HMS Erebus se vrátil 8. září, avšak byl opět pod těžkou palbou německých pobřežních baterií donucen ustoupit. Ještě před tím, než I. sbor zahájil 10. září rozhodující útok, operaci Astonia, se HMS Erebus opět vrátil, tentokrát v doprovodu bitevní lodě HMS Warspite a společně svými 38,1 cm kanony problémové baterie zničily. Obě lodě pak pokračovaly šestihodinovým ostřelováním dalších pobřežních opevnění a obranných postavení. Bitva o Le Havre, kterou vedly dvě pěší divize podporované speciálními tanky 79. obrněné divize, pak trvala vzhledem k demoralizaci izolované německé posádky pouze dva dny.

( Maskování bylo životně důležité, zde objekt pro protitankové dělo, kamuflovaný jako obyčejný domek )

Operace Astonia už byla plně v běhu, když kanadské jednotky začaly oťukávat vnější obranu obou přístavů Boulogne a Calais. Útok na Boulogne a proti německým opevněním na okolních kopcích pak kanadská 3. pěší divize označila jako operaci Wellhit. Na základě zkušeností z Le Havru byly k podpoře Kanaďanů opět nasazeny speciální tanky 79. obrněné divize. Pevnost Boulogne sestávala ze tří hlavních pevnostních uskupení: z trojice pobřežních baterií v blízkosti mysu Pointe de La Creche severně od města, ze skupiny obranných zařízení i dělostřelecké baterie 4/AR 147 na vrcholu Mont Lambert u hlavní silnice vedoucí do města od východu a konečně z množství bunkrů i pobřežních baterií na výšinách jižně od přístavu kolem Le Portel. Kromě toho operace Wellhit zahrnovala vedlejší útok na německá postavení v okolí vrchu La Trésorerie, zvedajícího se nad městem na severovýchodě, kde se nacházela námořní baterie Friedrich August 2. /MAA 240 se třemi 30,5 cm kanony SKL/45 v mohutných kasematách. Operace Wellhit začala 17. září útokem pluku North Shore na La Trésorerie a dvou brigád na Mont Lambert. Tento vrch byl však dobyt teprve 18. září poté, co byly ženisty pomocí výbušnin vyhozeny do vzduchu poslední bunkry. Dělostřelecké kasematy baterie Friedrich August urputně bránila okolní protiletadlová postavení, vyzbrojená 2 cm kanony, takže byly dobyty až druhý den pomocí protitankových střel PIAT a granátů. Kanaďané se pak probojovali do města a obsadili starou bastionovou citadelu, avšak vzápětí byli postaveni před problém vyčistit četné pevnostní objekty na výšinách jižně od města kolem Le Portel. Odtud byla proti nim vedena trvalá palba, když jediná protiletadlová baterie vypálila během tří dnů bojů 2 000 střel. Nakonec byla sice dobyta, nicméně boje o další bunkry na tomto vyvýšeném postavení pokračovaly až do 22. září, kdy německá posádka konečně kapitulovala. Kanadské jednotky začaly poté útočit na opevněný komplex La Creche, avšak jeho posádka kapitulovala ještě dřív, než se útok plně rozběhl.

Při operaci Wellhit bylo zajato přibližně 10 000 německých vojáků, na druhé straně si vyžádala ztrátu 600 Kanaďanů, navzdory osvědčené kombinované tankové a pěchotní taktice, která uspěla proti značnému počtu bunkrů a těžkých dělostřeleckých postavení. Dobytí přístavu trvalo šest dnů místo původně plánovaných dvou, ovšem operace se zúčastnila pouze asi třetina jednotek nasazených u Le Havru. Plamenometné tanky Churchill se ukázaly jako mimořádně užitečné a hlášení zpracované po akci zaznamenalo, že se mnohé německé pevnostní objekty vzdaly při první známce jejich nasazení. Tanky AVRE nebyly nijak zvlášť účinné, protože jejich odpalovač náloží, třebaže výkonný, nedokázal prorazit dvoumetrové železobetonové stěny bunkrů a tak tato zbraň mohla být použita teprve poté, co střílnu nebo pancéřové dveře bunkru prorazil jiný tank. Kromě toho měly krátký dostřel a malou přesnost. Letecké bombardování, které útoku předcházelo, pevnostní objekty nijak neohrozilo, v Boulogne navíc omezilo nasazení tanků tím, že vytvářelo krátery a sutiny. U pozdějších operací, například proti Calais, se proto kladl důraz na použití tříštivých pum, aby se tvorbě kráterů zabránilo. Boje prokázaly jisté meze Atlantického valu, neboť velká většina obrany byla namířena směrem na moře. Kasematy omezovaly palebný úhel svých těžkých děl do té míry, že většina baterií se na bojích nemohla vůbec podílet. Většinu kanadských ztrát tak mělo na svědomí několik málo baterií s vyhovujícím zaměřením, jako byly dvouúčelové protiletadlové baterie, uzpůsobené pro vedení bočních paleb podél přístavu.

( Spojenecké jednotky po úspěšném vylodění )

Přístav Calais se měl původně obejít a jednotky měly být použity k vyčištění ústí řeky Šeldy vedoucí do Antverp, avšak koncem září dospěl polní maršál Montgomery k názoru, že je nutné se Calais zabývat kvůli spoušti, kterou by toto silné dělostřelecké postavení mohlo napáchat na spojenecké plavbě Lamanšským průlivem. V noci z 9. na 10. září dobyl kanadský 1. prapor pluku Regina Rifles opevněné přístavní město Wissant a obsadil pevnostní objekty na Mont de Couple, odkud byl skvělý výhled na mys Cap Gruz – Nez a celou oblast kolem Calais. Provedením operace Undergo byla opět pověřena kanadská 3. pěší divize, podporovaná 6. útočným plukem 79. obrněné divize a jeho speciálními obrněnými vozidly. Po několika odkladech byl útok zahájen 25. září s mohutnou tankovou a dělostřeleckou podporou. Baterie Lindemann kladla jen slabý odpor, protože její děla směřovala na moře. Její posádka v poledne 26. září kapitulovala. Během dvou dnů zneškodnily dvě kanadské pěší brigády většinu obranných zařízení na jihozápadní straně města, zatímco ve stejnou dobu byly odříznuty všechny cesty k útěku východním směrem. Rovněž se zde ukázala stará francouzská opevnění, třeba fort Lapin, jako mnohem impozantnější než rozptýlené německé bunkry a byla dobyta pouze díky odhodlanému útoku kanadské pěchoty podporované plamenometnými tanky Churchill. Identický postup byl pak zopakován i při dobývání bastionového fortu Nieulay. Dne 29. září bylo uzavřeno dočasné příměří, aby mohla být zorganizována evakuace civilistů, kteří ještě pobývali ve městě.

Zatímco 7. a 8. brigáda byly zaměstnány v Calais, 9. pěší brigádu pověřili vyčištěním opevněného pásma mysu Cap Griz – Nez, včetně baterie Todt s jejími mohutnými 38cm kanony. V této době již měli Kanaďané dobře promyšlený postup, jak se vypořádat s bunkry a všechny čtyři hlavní německé baterie byly zdolány během několika hodin 29. září. Bylo v nich zajato 1 500 německých vojáků při ztrátě 42 mužů, z toho ale pouze pěti padlých. Evakuace civilistů z Calais ještě více podlomila morálku uvnitř pevnosti. Když příměří 30. září skončilo, obrana se jednoduše zhroutila a posádka se v 19:00 oficiálně vzdala. Navzdory ohromnému počtu těžkých děl a objektů pobřežní obrany byla pozemní obrana naprosto nedostatečná, aby odolala soustředěnému útoku, zejména s ohledem na chybějící dostatečný počet pěšáků v calaiské posádce. Ta přesto stačila přístav důkladně zničit, takže trvalo více než tři týdny, než se jej podařilo znovu zprovoznit.

 

Na rozdíl od Calais a mysu Cap Griz – Nez postrádalo Dunkerque dalekonosné baterie, proto se polní maršál Montgomery rozhodl přístav pouze obklíčit než ztrácet čas a vojáky při jeho dobývání. Posádku pevnosti Dunkerque tvořilo kolem 12 000 mužů. Obě strany se vzájemně napadaly pravidelnými dělostřeleckými přestřelkami a mezi 3. až 6. říjnem se uskutečnila evakuace civilního obyvatelstva. Většinu kanadských jednotek nahradila v blokádě města československá obrněná brigáda, která zde setrvala až do konce války. Poté, co německá posádka podnikla v noci z 19. na 20. říjen výpad, byla 28. října uskutečněna operace Waddle, aby Němcům propříště vzala chuť k podobným akcím. Jednalo se o poslední větší vojenskou akci do konce obléhání. Německá posádka byla vyzvána ke kapitulaci 4. května 1945 a město bylo osvobozeno 9. května.

německé zákopy.jpg

( Němečtí vojáci ve spojovacích zákopech, běží na své pozice )

Důsledky

Velitel německých sil na západě v roce 1944, polní maršál Gerd von Rundstedt, byl ve svých pozdějších hodnoceních jízlivý: „Atlantický val byl kolosální podvod, menší pro nepřítele než pro Němce. Hitler Atlantický val nikdy neviděl, ani jeho jedinou část. Byl spokojený, když mu Todtova organizace hlásila, kolik tun oceli a kolik kubických metrů betonu bylo spotřebováno.“ Atlantický val nedokázal Spojence od obojživelné invaze do Francie odradit, natož aby je zastavil – ve skutečnosti byla pobřežní obrana v Normandii ve většině případů překonána po několika hodinách boje. Bránit tak dlouhou obrannou linii byl úkol nesplnitelný, už jen vzhledem k problémům německého válečného hospodářství. Zatímco pro výstavbu Maginotovy linie bylo použito 12 000 000 m3, Atlantický val ve Francii spotřeboval 17 000 000 m3 betonu, navzdory tomu však nikdy nedosáhl hustoty potřebné k zastavení rozhodujícího útoku. Tento stavební program byl příznačným projevem neschopnosti nacistického Německa učinit účelná a efektivní rozhodnutí v obranném hospodářství, na vině bylo samozřejmě Hitlerovo amatérské nadšení. Německá branná moc trpěla po celou dobu války neustálým nedostatkem tanků, střeliva a dalších válečných nezbytností, přitom na některých místech, v tomto případě u Atlantického valu, se plýtvalo zdroji a to v nikoli zanedbatelném měřítku.

Hustota dělostřelectva Atlantického valu podle oblastí

Prostor

AOK 15

AOK 7

AOK 1

Celkem

Délka pobřeží ( km )

Branná složka

708,5

1 566

817,9

3 092,4

Námořnictvo/pozemní vojsko

Námořnictvo/pozemní vojsko

Námořnictvo/pozemní vojsko

_

Lehká  7,5 – 10,5 cm

256/35

282

90/135

885

Střední 15 – 15,5 cm

259/39

133/33

72/47

579

Těžká 17 – 40,6 cm

46/39

17/37

41/6

189

Dílčí součet

56/109

432/157

203/188

1 196/454

Celkem

670

589

391

1 650

Děl na 10 km

9,5

3,8

4,8

5,3

protiletadlový kulomet atlantik val.jpg

( Obsluha německého protiletadlového kulometu MG 34 v akci )

Argument, že těžká opevnění podél Pas- de – Calais donutila Spojence podniknout útok ve větší vzdálenosti od hranice Německa, v Normandii, těžko vysvětlí marnotratné mrhání betonem a ocelí na řadě jiných míst francouzského pobřeží, kde byla hrozba spojeneckého vylodění málo pravděpodobná. Kromě toho je diskutabilní, zda pohnutkou Spojenců pro výběr Normandie byla především obranná postavení Atlantického valu kolem Calais než mohutné soustředění německých divizí, včetně mnoha obrněných jednotek, v tomto prostoru. Samozřejmě lze také argumentovat, že Normandie byla pro střetnutí s německou brannou mocí ve Francii mnohem příhodnější, neboť to prodlužovalo německé zásobovací trasy, čímž je činilo mnohem zranitelnější vůči ničivé letecké síle Spojenců. Vezmeme – li v úvahu Hitlerův sklon k vydání rozkazů držet se až do smrti, ukázal být se Atlantický val přímo pastí pro téměř 200 000 německých vojáků, kterým bylo nařízeno bránit osamocené přístavy prohlášené za pevnosti. Myšlenka Atlantického valu vycházela hlavně z Hitlerova snílkovského zápalu pro architektonické velikášství než z německé vojenské doktríny. Od té doby ztratila pobřežní opevnění na oblibě a tak se Atlantický val stal posledním významným příkladem této dlouhé evropské tradice.

Dělostřelectvo Atlantického valu ve Francii podle druhů

Ráže

Námořnictvo

Pozemní vojsko

Železniční pozemního vojska

Polní pozemního vojska

Celkem

7,5 cm

129

0

0

4

133

7,62 cm

4

0

0

144

148

8,8 cm

23

24

0

0

47

10 cm

0

0

8

96

104

10,5 cm

64

116

0

164

344

Jiná lehká

23

6

0

12

41

12,2 cm

0

18

0

80

98

15 cm

56

4

4

72

136

15,5 cm

28

106

0

210

344

Jiná střední

45

24

0

0

69

17 cm

19

34

0

22

75

21 cm

4

3

1

8

16

24 cm

12

0

5

0

17

28 cm

10

0

15

0

25

Jiná těžká

37

14

2

0

53

Celkem

454

349

35

812

1 650

 
© 2008 - druhasvetova.com design by Jakub M.       TOPlist        archiv - o webu - kontakt