Základní technické údaje: Messerschmitt Me 163B – 1a Komet

Typ: jednomístný přepadový stíhací letoun, pohonná jednotka: raketový motor Walter 109 – 509A – 2 o tahu 16,67 kilonewtonu ( 1 700 kg ), výkony: max. rychlost 960 km/h ve výšce 3 000 m, počáteční stoupavost 3 600 m/min, dostup 12 100 m, dolet 80 km, hmotnost: prázdná 1 905 kg, plná 4 410 kg, rozměry: délka 5,69 m, rozpětí 9,33 m, výška 2,76 m, výzbroj: dva 30 mm kanony MK 108

Raketový přepadový stíhací letoun Messerschmitt Me 163 Komet vyšel z letitých výzkumů dr. Alexandra Lyppische započatých přibližně 15 let před válkou. První letové zkoušky prototyp absolvoval na jaře 1941 ještě jako bezmotorový kluzák, poté dostal raketový motor Walter RII 203, používající jako palivo látky T – Stoff a Z – Stoff. Motorové lety prototypu Me 163 V1 začaly koncem léta 1941 a druhého října stroj dosáhl rychlosti 1004,5 km/h. O dva měsíce později došlo ke schválení sériové výroby typu Me 163B Komet. U sériových letounů Me 163B se používal motor Walter 109 – 509A poháněný opět smísením látek, tentokrát T – Stoff a      C – Stoff, čímž vznikl tah 16,67 kilonewtonu ( 1 700 kg ).

Rané exempláře Me 163B – 0 létaly s výzbrojí dvou 20 mm kanonů, u Me 163B – 1 se objevily již kanony ráže 30 mm. Letouny neměly klasický podvozek, ale startovní vozík, jež okamžitě po startu odhazovaly. Vstup do aktivní služby u Luftwaffe se zpožďoval, riskantní byla jakákoliv operace s palivem, došlo také k řadě tragických nehod, takže létat na novém stroji mohli jen zkušení piloti. Sériové Me 163B – 1a se dostaly v červnu 1944 do výzbroje jednotky I/JG 400 v Brandisu poblíž Lipska, proti denním náletům amerických bombardérů B – 17 poprvé zasáhly 16. srpna 1944.

Ukázalo se, že piloti přes všechny své zkušenosti musí nejenom neustále myslet na rizika, jež podstupují, navíc že ani nejsou schopni s těžce ovladatelným strojem správně zamířit na cíl a zahájit účinnou palbu. Výsledkem se stalo zavedení 50 mm kanonů a neřízených raket pod nosnými plochami. Německé továrny vyrobily přibližně 300 kusů Messerschmittů Me 136B a několik Me 163C se zvětšenou kapacitou palivových nádrží a na konci roku 1944 na tento typ přešly i další dvě skupiny eskadry JG 400. Přesto všechno se dá s určitostí na konto těchto stíhacích letadel připsat pouhých devět sestřelů spojeneckých letounů.