Základní technické údaje: Junkers Ju 287 V1

Typ: prototyp rychlého těžkého bombardovacího letounu, pohonná jednotka: čtyři turboreaktivní motory Junkers Jumo 109 – 004b – 1 o tahu 8,82 kilonewtonu ( 900 kg ), výkony: max. rychlost 559 km/h ve výšce 6 000 m, dostup 10 800 m, dolet 1 500 km, hmotnost: prázdná 12 510 kg, plná 20 000 kg, rozměry: délka 18,3 m, rozpětí 20,11 m, výzbroj: až 4 000 kg pum a hlavňová výzbroj v ocasním střelišti

Revoluční Junkers Ju 287 Junkersova technika Dipl. Ing. Hanse Wockeho se stal výsledkem jeho studia bombardovacích letounů v červnu 1943, tedy v době, kdy Luftwaffe stále ještě sázela na koncepci lehkých a rychlých bombardérů. Namísto toho, aby Wocke využil technologii konvenčních šípových křídel, rozhodl se aplikovat nosné plochy s dopřednou šípovitostí, která při zachování příznivého poměru mezi délkou náběžné hrany a tloušťkou křídla poskytovala letounu ve vysokých rychlostech ještě lepší vlastnosti, navíc ale umožňovala stabilní let i při rychlostech nízkých.

Pro urychlení stavby prototypu Ju 287 V1 použil konstruktér kuriózní metodu kombinace již existujících komponentů, např. trup z He 177, ocasní plochy z Ju 388, hlavní podvozkové nohy z Ju 352 a přídový podvozek z ukořistěného bombardéru B – 24 Liberator. Letoun, jehož vývoj přímo řídil Dipl.Ing. Ernst Zindel, úspěšně v Brandisu, poprvé vzlétl 16. srpna 1944. Za řízením seděl Flugkapitän Siegfried Holzbauer. Pohon zajišťovaly čtyři turboreaktivní motory Jumo 109 – 004B – 1, při startu prototypu pomohly také odhazovatelné raketové pohonné jednotky Walter 109 – 501 umístěné pod hlavními motory.

Dříve než odpovědná místa na myšlenku proudového bombardéru rezignovala, proběhlo sedmnáct úspěšných letů. Z nějakého důvodu, který se nepodařilo uspokojivě vysvětlit se v březnu 1945 ministerstvo letectví k filozofii tohoto bombardéru vrátilo a nařídilo sériovou výrobu Ju 287 V2 se šesti motory a Ju 287 V3 se čtyřmi výkonnějšími turboreaktivními motory. Ani jeden se ale před koncem války nedočkal zalétání. Celý program si odvezla Rudá armáda do Podberežného v Sovětském svazu i s techniky, kteří na něm pracovali. V Sovětském svazu pokračovaly letové zkoušky až do roku 1948.