Základní technické údaje: Heinkel He 219A – 7/R2

Typ: dvoumístný noční stíhací letoun, pohonná jednotka: dva řadové pístové motory Daimler – Benz DB 603E nebo G, každý o výkonu 1 800 – 1 900 koní, výkony: max. rychlost 585 km/h ve výšce 6 000 m, dostup 9 800 m, dolet 1 850 km, hmotnost: plná 15 100 kg, rozměry: délka 16,34 m ( včetně radarové antény ), rozpětí 18,5 m, výzbroj: dva 20 mm kanony v kořeni křídel, dva stejné kanony na horní straně trupu, dva 30 mm kanony v šikmých úchytech na trupu ( pokud byly použity )

Tato moderní, výkonná a potencionálně efektivní noční stíhačka se poněkud paradoxně zrodila na začátku války z návrhu stíhacího bombardéru. Původní studie nevzbudily téměř žádný zájem oficiálních míst, zejména proto, že se od firmy Heinkel očekávaly designy především bombardérů, ale poté, co rostla potřeba získat noční stíhačku, jako zbraň proti nočním náletům RAF, byly tyto konstrukční studie přehodnoceny a na nový design se začalo pohlížet jako na potencionální noční stíhačku. Došlo k tomu i přesto, že se He 219, jak byl letoun označen, setkával se značně odmítavým postojem několika vysoce postavených nacistických pohlavárů. Navzdory tomu se z He 219 vyklubala noční stíhačka, která zároveň leteckému světu představila to, co se později stalo nezbytným prvkem výbavy všech bojových letadel. Byla to vystřelovací sedačka pro oba členy posádky.

První letoun, He 219 V1, vzlétl 15. listopadu 1942. Čtvrtý prototyp He 219 V4, byl vybaven palubním stíhacím radarem, což byl začátek hlavního výrobního programu, který později přinesl velké množství všech možných odlišných variant, podtypů a volitelných možností výzbroje/výbavy. Řada z nich se ale nakonec nevyráběla a vývoj byl opakovaně oklešťován kvůli nerozhodnosti oficiálních míst. Značné problémy způsobilo též spojenecké bombardování výrobních zařízení v severoněmeckém Rostocku. Počátkem roku 1943 byla vyrobena skupina předvýrobních He 219A – 0 a v té době byly také na základě zkušebních testů porovnávány výkonnostní charakteristiky s ostatními německými nočními stíhačkami včetně improvizovaných Ju 88S a Dornier Do 217N. Heinkel prokázal podstatně lepší výkonnost než všichni jeho konkurenti.

He 219A – 0 si svou bojovou premiéru odbyl v červnu 1943, kdy jediný letoun sestřelil pět Lancasterů RAF během jediného letu. Poté následovalo několik operací, během nichž se Heinkelům podařilo sestřelit řadu nepřátelských strojů de Havilland Mosquito. Navzdory všem těmto úspěchům byl nicméně celý projekt v květnu 1944 ukončen. Heinkelu se podařilo nějakým způsobem pokračovat ve výrobě a následně bylo vyrobeno ještě 288 He 219 všech verzí. Mezi hlavní výrobní varianty patřily He 219A – 2, He 219A – 5 a He 219A – 7, které byly všechny ještě vylepšeny různými sadami přídavné výzbroje. Bylo jich však příliš málo na to, aby mohly mít nějaký zásadní vliv na vývoj válečné situace, která se stále více obracela proti Německu. Ukončení všech vývojových programů kromě proudových letadel a jednomístných stíhaček v Německu znamenalo definitivní konec výroby He 219.