.

Belzec

 

( Ženy – vězeňkyně při tahání železničního vozíku v Belzeci  )

 

Pozdě na podzim roku 1941 začaly pracovní oddíly stavebních dělníků v obci Belzec na jihovýchodní hranici lublinského distriktu v Generálním gouvernementu stavět tábor, v němž bylo od března do prosince roku 1942 povražděno nejméně 400 000 Židů, pravděpodobně jich ale bylo dokonce až 600 000. Usmrcováni byli nejprve plynem z tlakových lahví, poté výfukovými plyny z tankových motorů a z motorů nákladních vozidel. Oběti byli přiváženi ve vlacích z evropských oblastí okupovaných Německem. Do plynových komor, jež byly kvůli maskování zařízeny jako sprchy, nahnaly strážní oddíly, tvořené příslušníky SS, policie a dobrovolnými pomocnými silami z Ukrajiny, nejprve muže.

 

Trvalo zhruba 10 minut, než byly všechny oběti usmrceny. Pak následovaly ženy a děti. Židé určení k práci odebírali mrtvým cennosti, které měli případně u sebe a z úst jim vylamovali zlaté zuby a plomby, těla byla pak naházena do připravených jam. Poté co bylo plynování v prosinci 1942 zastaveno, příslušníci SS dali mrtvoly vyhrabat a spálit. O masovém vraždění v táboře Belzec podal jako očitý svědek zprávu důstojník SS  Kurt Gerstein, který navázal kontakty s německými a nizozemskými odbojovými organizacemi i s církevními místy, ale jeho hrůzným sdělením nikdo nevěřil.

 

Bergen – Belsen

 

( Pohled ze strážní věže na koncentrační tábor Bergen – Belsen )

 

V polovině roku 1943 byl v oblasti Lüneburského vřesoviště u obce Belsen ( nedaleko Bergenu ) dokončen koncentrační tábor, proponovaný pro 10 000 vězňů, kteří měli být vyměňováni za internované německé občany v jiných státech. Uskutečnily se i jiné podobné obchody, ale menších rozměrů, například když Švýcarsko po 1 000 dolarech za jednoho vykoupilo 1 685 maďarských Židů. Ke koncentračnímu táboru byl přičleněn rekreační tábor pro 2 000 nemocných vězňů z jiných táborů. Poměry tam pochopitelně v žádném případě nebyly o nic lepší než jinde, úmrtnost v důsledku nedostatečné stravy, bídných hygienických podmínek a brutálního týrání byla vysoká.

 

Někteří pacienti byli stejně jako jinde usmrcováni fenolovými injekcemi. Koncem roku 1944 a počátkem roku 1945 přicházely do Bergen – Belsenu nemocné ženy z vyhlazovacího tábora v polské Osvětimi. Tábor byl posléze beznadějně přeplněn, protože do něho z ostatních koncentračních táborů postupně přicházely další a další tisíce evakuovaných vězňů, z nichž do poloviny dubna 1945 zemřelo více než 35 000. Dne 15. dubna 1945 předal jeho velitel Josef Kramer koncentrační tábor se 60 000 přeživšími Britům. Na následky vysílení a nákaz pak zemřelo ještě 13 000 osvobozených vězňů.

 

Buchenwald

 

( Kremační pece v koncentračním táboře Buchenwald )

 

V místech, kde Goethe kdysi podnikal dlouhé procházky lesem, zřídila nacistický režim v létě 1937 jeden z velkých koncentračních táborů. Na Ettersbergu u Výmaru vznikl tábor, jenž měl původně jen pár tisíc vězňů. Jméno Buchenwald pro něj vymyslel říšský vůdce SS Heinrich Himmler. Záhy se začalo s rozšiřováním tábora. Na počátku války tu bylo vezněno už 12 600 lidí, na konci roku 1944 jich bylo přes 60 000 a v únoru 1945 dokonce 86 000. Celkově prošlo táborem na 240 000 vězňů, z nichž 43 000 přišlo o život. Mnoho jich zemřelo v důsledku podvýživy, epidemií, týrání, trýznivých lékařských pokusů nebo nadlidské pracovní zátěže v kamenolomech či v některém ze 130 mimotáborových pracovišť a pobočných táborů.

 

Další, mezi nimi i prominenti jako Ernst Thälmann, byli plánovitě vražděni výstřelem do týla v objektu zvaném maštal nebo v krematoriu. Nemocní vězni byli převáženi do likvidačních zařízení provozovaných v rámci vyhlazovacího programu eutanazie. Jiné vězně, mimo jiné válečné zajatce, vraždil táborový lékař  Erwin Oskar Ding – Schuler evipanovými a fenolovými injekcemi. Ten mimo jiné provedl zhruba 1 000 pokusů na zdejších vězních. Poměry začaly být neúnosné už i v očích velení SS. První velitel tábora Karl Koch, jenž velel do roku 1941, byl proto ještě v dubnu 1945 odsouzen k smrti a zastřelen. Jeho nástupce Hermann Pister zemřel ve spojenecké věznici. Když 11. dubna 1945 přišli američtí osvoboditelé, nalezli 21 000 přeživších, kteří po útěku většiny strážných dostali tábor pod svou kontrolu. Německé obyvatelstvo Výmaru a okolí bylo pak donuceno chodit se na scenérii nacistických zvěrstev s horami mrtvol dívat.

 

Dachau

 

( Hromady mrtvých vězňů,které byly nalezeny po osvobození americkými jednotkami )

 

Ani ne dva měsíce po uchopení moci Adolfem Hitlerem ( 30. ledna 1933 ) vznikl první nacistický koncentrační tábor. Na kraji hornobavorského městečka Dachau, které tehdy mělo něco kolem 8 000 obyvatel, zřídila bavorská zemská policie v bývalé muniční továrně 22. března 1933 tábor původně pro 5 000 vězňů, na něž byla uvalena tzv. ochranná vazba. Dne 11. dubna 1933 byl tábor předán pod velení SS. Později sem byli posíláni příslušníci všech skupin, které byli v nemilosti režimu: zločinci, političtí odpůrci, Židé, duchovní, homosexuálové a během války ve stále větší míře obyvatelé a odbojáři z okupovaných zemí. Byli rozděleni do detašovaných pracovišť a táborů, jichž nakonec bylo 125 a při nedostatečné stravě a za neudržitelných hygienických podmínek museli vykonávat nucené práce v rašeliništi, při stavbě silnic a později především ve zbrojním průmyslu.

 

Mučení, týrání, hlad a epidemie byly na denním pořádku a mnoho vězňů stály život. Další oběti si vyžádaly lékařské pokusy, zabíjení nemocných a postižených lidí plynem v likvidačním zařízení Hartheim i rozsudky smrti. Při celkovém počtu 206 000 vezněných lidí, kteří si Dachau protrpěli, bylo doloženi 31 951 úmrtí. Zásluhou velitele Theodora Eickeho, který tu působil od léta 1933, se z Dachau stal vzorový koncentrační tábor, jehož organizaci, služební a trestní předpisy přebíraly ostatní tábory. "Školu" násilí tu vychodila řada pozdějších velitelů v koncentračních táborech a dalších válečných zločinců, mimo jiné i Adolf Eichmann. V Dachau vznikly útvary SS Totenkopf, původně strážní oddíly koncentračních táborů. Tábor osvobodily 29. dubna 1945 americké jednotky, které nalezli 30 000 přeživších.

 

Flossenbürg

 

( Celkový pohled na koncentrační tábor Flossenbürg )

 

Levná práce vězňů se postupem času stala ve Třetí říši velmi významným ekonomickým faktorem. Dbalo se tedy o co nejrovnoměrnější rozložení koncentračních táborů. Jeden z nich byl v květnu 1938 zřízen ve Flossebürgu u Weidenu v Horní Falci. Ležel poblíž kamenolomu a byl proponován pro 5 000 – 6 000 vězňů. Během posledních měsíců války se jich zde tísnilo až 18 000. Ke konci byli rozděleni až do 90 přechodných mimotáborových pracovišť a pobočných táborů, kde byli komandováni na práci ve zbrojním průmyslu. Vězňové pocházeli z různých zemí, především z Východu ( Poláci, Rusové ).

 

V kmenovém táboře dřeli v kamenolomu, kde mnoho z celkově oslabených lidí zkolabovalo. Ti pak byli jako ostatní nemocní vyčleňováni a zabíjeni. Mnoho dalších obětí si vyžádaly popravy, například 9. dubna 1945, kdy byl popraven bývalý šéf německého Abwehru ( Německé zpravodajské služby ) admirál Wilhelm Canaris. Další zemřeli při týrání například při trestném execírování v bahňáku, nádrži po kolena plném marastu, při epidemiích, celkovém vyčerpání, ubytování v nelidských podmínkách ( tři až čtyři vězni v jedné posteli s jedinou dekou ) a naprosto nevyhovující stravování. Koncentračním táborem Flossenbürg prošlo více než 100 000 vězňů, z nichž nejméně 30 000 zde nalezlo smrt. Dne 20. dubna 1945, tři dny před osvobozením americkými jednotkami, byl tábor až na pár vězňů evakuován. Všichni museli nastoupit pochod do Dachau, při němž vězni neschopní chůze byly na krajích silnic bez milosti stříleni.

 

Gross – Rosen

 

( Vstupní brána tábora Gross – Rosen )

 

Svůj koncentrační tábor mělo i Slezsko. Původně pracovní tábor byl zřízen v roce 1940 u Striegau ( polsky Strzegom ) v okrese Svidnice ( Schweidnitz, Śvidnica ) zpočátku pro nepříliš velký počet vězňů. S postupným přemisťováním zbrojních závodů na východ se však stále více rozrůstal, až měl nakonec 70 pobočných táborů, respektive mimotáborových pracovišť s 80 000 vězni, kteří otročili jednak v těchto závodech, jednak v kamenolomech provozovaných v režii SS. Táborem Gross – Rosen prošlo celkem 125 000 lidí, z nichž nejméně 40 000 přišlo o život v důsledku hladu, týrání, vyčerpání, epidemií způsobených špatnými hygienickými podmínkami, při popravách a za evakuace tábora v únoru 1945. Ten, kdo při pochodu na západ nestačil, byl na kraji silnice zastřelen. Při zahlazování stop v táboře komanda SS zabila asi 30 ruských a polských vězňů, kteří se tam ukryli. Utrpění a umírání v Gross – Rosenu zde od roku 1983 připomíná muzeum.

 

Herzogenbusch

 

( Židovští vězni z koncentračního tábora Herzogenbusch )

 

Jako první byli do koncentračního tábora Herzogenbusch – Vught, zřízeného v Nizozemsku počátkem roku 1943, umístění němečtí zločinci – recidivisté. Fungovali tam pak jako kápa a dozorcům pomáhali trýznit holandské vězně, dopravované tam později, mimo jiné Židy, kteří zde čekali na další transport do vyhlazovacích táborů. Kromě toho existoval i tábor ženský a jiný pro opoziční studenty. Všichni vězni museli vykonávat nucené práce, mj. u firmy na elektrospotřebiče Philips. Stejně jako v ostatních koncentračních táborech umírali i zde vězňové v důsledku vysílení, nemocí a týrání, nejvíce obětí si však vyžádaly další transporty na východ a v září 1944 evakuace do Německa. Celkem bylo v koncentračním táboře Herzogenbusch vězněno téměř 30 000 lidí.

 

Kaiserwald

 

( Koncentrační tábor Kaiserwald situovaný poblíž lotyšské Rigy )

 

Koncentrační tábor a tábor nucených prací poblíž Rigy, v němž bylo v letech 1943 – 1944 zavražděno anebo za oběť nelidským podmínkám padlo přes 10 000 lotyšských a z Říše deportovaných Židů. V září 1944 byl před blížící se Rudou armádou v rámci exhumační operace zbavován stop masového vraždění.

 

 

Kulmhof

 

( Židé z lodžského ghetta, čekající na transport do vyhlazovacího tábora Kulmhof )

 

Koncem roku 1941 zřídila SS nedaleko Lodže v říšské župě Powartí, anektované roku 1939, vyhlazovací tábor. Skládal se z pevné budovy ( zámku ) a tábora uprostřed lesa. Pod záminkou transportu na práci do Říše sem vozili především Židy z lodžského ghetta. V zámku museli kvůli dezinfekci odložit svršky, pak je nahnali do plynových aut, tam je usmrtili a židovští vězni, kteří byli plynu prozatím ušetřeni, je naházeli do masových hrobů u lesního tábora. V létě 1942 byla i zde zahájena exhumační operace a začalo se se spalováním mrtvol. Koncem března 1943 byl Kulmhof zrušen a zámek vyhozen do povětří, židovští dělníci, příslušníci tzv. Sonderkommanda zastřeleni. Zachované sklepní prostory zámku a některé provizorní baráky byly od dubna 1944 opět využívány jako vyhlazovací tábor. V lednu 1945 bylo nařízeno tábor definitivně zrušit a přeživší vězně zastřelit. V první fázi fungování tábora bylo zavražděno nejméně 145 000 Židů, ve druhé nejméně 7 176, polské údaje hovoří o celkovém počtu 300 000 obětí.

 

 

Krakov – Plaszow

 

( Židovští vězni vracející se po několikahodinové práci )

 

Koncentrační tábor zřízený počátkem roku 1942 na krakovském předměstí, zprvu jako tábor nucených prací spolu s táborem pro politické trestance ( asi 1 000 osob ) a  s dalším pro židovské vězně, kterých bylo něco kolem 25 000. Museli dřít v podnicích provozovaných v režii SS nebo ve zbrojovkách. Po tisících umírali v příšerných podmínkách vazby a na následky týrání, v případě nemoci či pracovní neschopnosti je čekala kulka. Oskarovi Schindlerovi se odtud podařilo zachránit asi 900 vězňů.

 

Lichtenburg

 

( Oděv politického vězně, nejen v táboře Lichtenburg, ale prakticky ve všech německých táborech )

 

Koncentrační tábor zřízený na jaře 1933 u Prettinu v okrese Torgava, jehož zhruba 4 000 vězňů pracovalo především v zahradnictví provozovaném v režii tábora. Někteří byli utýráni k smrti, jiné při pokusu o útěk roztrhali psi. V letech 1937 – 1939 byl tábor postupně rušen, muži byli převáděni do Buchenwaldu, ženy do Ravensbrücku.

 

 

Majdanek

 

( Pohled ze strážní věže na táborové baráky vyhlazovací tábora v polském Majdanku )

 

V říjnu 1941 zřídila SS na jihovýchodním okraji Lublinu poblíž předměstí Majdanek koncentrační tábor až pro 50 000 většinou židovských vězňů. Při naprosto nevyhovujícím stravování a ubytování byli nuceni pracovat v zemědělství a lesnictví, prudce tak stoupla úmrtnost. Počty obětí zvyšovaly epidemie, týrání, likvidace nemocných a svévolné vraždění. V říjnu 1942 byl uveden do provozu objekt s plynovými komorami, v nichž byli usmrcováni nově příchozí z Itálie, Německa, Nizozemí a z dalších zemí, kteří neměli dost sil na práci. Do podzimu 1943 to bylo nejméně 200 000 lidí.

 

Pak se už do plynu posílat přestalo, zbylí Židé byli zastřeleni při akci „Dožínky“. V říjnu 1960 začalo vyšetřování dosud žijících osob zodpovědných za masové vraždy, až konečně v listopadu 1974 byla vznesena obžaloba proti jedenácti mužům a osmi ženám. Poté co několik z nich zemřelo nebo nebylo schopno účastnit se jednání a rovněž po čtyřech případech zproštění viny, bylo roku 1981 odsouzeno k trestům odnětí svobody pouhých osm obžalovaných. Pozdní proces s viníky z Majdanku jako nejdelší soudní řízení v historii německého soudnictví však aspoň zajistil nedocenitelný důkazový materiál proti zapomínání a proti falšování dějin.

 

Mauthausen

 

( Příjezd amerických jednotek hlavní bránou tábora Mauthausen )

 

Pár týdnů po anšlusu Rakouska dostala Východní marka v srpnu 1938 vlastní koncentrační tábor, 20 km východně od Lince situovaný Mauthausen. Byli tam do ochranné vazby posíláni prakticky nenapravitelní vězni. Na počátku války jich bylo 1 500, v dubnu 1942 přes 40 000. Na konci války téměř 50 000 a na 56 mimotáborových pracovištích dalších 24 000 lidí. Osazenstvo tábora, původem z téměř všech evropských národů, bylo donuceno pracovat v žulových lomech Německých podniků pro pozemní a lomové práce, provozovaných v režii SS a ve zbrojním průmyslu. Zcela nedostatečná strava, provizorní ubytování a nevyhovující sanitární zařízení měly za následek ohromné množství nemocných a tomu odpovídající vysokou úmrtnost. Týrání, usmrcování nemocných, popravy a lékařské pokusy na vězních stály podle oficiálních úmrtních knih život nejméně 71 000 lidí.

 

Natzweiler

 

( Natzweiler – proslulý hlavně bestiálními lékařskými pokusy )

 

V Alsasku – Lotrinsku, fakticky přičleněném k Říši, byl od května 1941 umístěn koncentrační tábor, pojmenovaný podle nedaleké obce Natzweiler u Schirmecku ( podle tamější usedlosti označovaný také jako Struthof ). Byl proponován pro 1 500 vězňů, na podzim 1944 ho však zaplňovalo 7 000 osob. Dalších 25 000 lidí z 49 mimotáborových pracovištích bylo nahnáno na nucené práce v žulových dolech, na stavbě silnic, v podzemních zbrojovkách a na těžbu živičné břidlice a to za nelidského zacházení, stravování a ubytování. To všechno si do konce roku 1944, kdy byl tábor před blížícími se spojeneckými armádami zrušen, vyžádalo celkem 12 000 obětí. Natzweiler proslul především bestiálními pokusy na lidech. V malé plynové komoře byli vražděni vězňové pro zvětšení sbírky koster na štrasburské univerzitě. Další zemřeli při pokusech s chemickými bojovými látkami a s původcem tyfu skvrnitého.

 

Neuengamme

 

( Celkový pohled na koncentrační tábor Neuengamme )

 

V prosinci 1938 byl na východním okraji Hamburku u osady Neuengamme zřízen pobočný tábor koncentračního tábora Sachsenhausen pro původně 500 vězňů. Stále se však rozrůstal a v červnu 1940 obdržel status samostatného tábora, kterým do konce války prošlo celkem 105 000 lidí, z nichž 56 000 zde zahynulo. Ohromný podíl zemřelých napovídá, za jak nelidských podmínek museli lidé zde veznění žít a pracovat. Podvyživení, týraní, byli zneužívání k práci v cihelně, při regulaci Labe a na dalších celkem nakonec 74 mimotáborových pracovištích při realizaci zbrojních projektů. Drakonické tresty a hromadné popravy například sovětských válečných zajatců byly na denním pořádku. V dubnu 1945 bylo ve škole v Bullenhuserdammu oběšeno 20 židovských dětí, aby se zamaskovaly experimenty s tuberkulózními bacily, které na nich byly prováděny. Když se blížila fronta, SS tábor evakuovala a většinu vězňů umístila na lodích v Lübeckém zálivu, například na lodi Cap Arcona. Dne 3. května 1945 jich na palubě této lodě 7 000 padlo za oběť britským leteckým útokům. Část hororového areálu je dodnes zachována jako památník.

 

 

Ohrdruf

 

( Generálové Patton a Bradley v táboře Ohrdruf po jeho osvobození )

 

Při koncentračním táboře Buchenwald zřídila SS v lednu 1945 poblíž obce Ohrdruf pracovní tábor, do něhož byli posíláni Židé a ruští váleční zajatci evakuovaní z Východu. Vězňové stavěli podzemní hlavní velitelství Wehrmachtu, 4 000 z nich zahynulo v důsledku špatné stravy a těžkého týrání. Ti, kdo přežili, byli před blížícími se americkými jednotkami 3. dubna 1945 zahnáni pochodem smrti do Dachau. Ohrdruf byl prvním koncentračním táborem, kde byly americké jednotky v plném rozsahu konfrontovány se skutečnými rozměry teroru nacistů. Světovým tiskem prošly fotografie hromad vychrtlých mrtvol.

 

 

Oranienburg

 

( Vězni kopající jámu pro latríny v táboře Oranienburg u Berlína )

 

K prvním koncentračním táborům patřil od března 1933 Oranienburg severně od Berlína. Byli zde vězněni především političtí odpůrci režimu, tedy v první řadě sociální demokraté a komunisté, při pozemních pracích a stavbě silnic je střežila SA. Tábor, obsazený místy a 900 vězni, převzala v červenci 1934 SS a v březnu 1935 byl uzavřen.

 

Osvětim

 

( Vstupní brána do Osvětimského tábora I s nápisem Arbeit mach frei – Práce osvobozuje )

 

Největší koncentrační a vyhlazovací tábor zřídila SS nedaleko Krakova u Osvětimi v okupovaném Polsku. Stal se z něho největší masový hrob lidských dějin. Během čtyř a půl let tam skončil život téměř 1,5 milionu lidí. V naprosté většině to byli Židé ze všech okupovaných evropských zemí. Koncentrační tábor Osvětim byl rozdělen do tří táborových sektorů. Základní tábor Osvětim I byl zřízen v květnu – červnu 1940 a zpočátku byl zaplněn polskými občany, kteří se stavěli na odpor okupační moci. Byl obehnán plotem z ostnatého drátu vysokým 4 m do něhož byl pouštěn proud o vysokém napětí a celý byl oklopen strážními věžemi. Nad vstupní branou se tyčil cynický nápis Arbeit mach frei ( Práce osvobozuje ). Osvětim II, sektor největší, pojmenovaný podle nedaleké vesnice Březinka ( Birkenau ), byl od konce roku 1941 až do roku 1944 stále rozšiřován a v konečné fázi ho tvořilo přes 250 kamenných domů a dřevěných baráků. Byl rozdělen na několik menších táborů, vzájemně izolovaných drátěnými ploty. Muži a ženy byli ubytováni odděleně. Na západní straně areálu stála úložna movitých předmětů, v níž se skladovala a třídila Židům odebraná zavazadla, šatstvo, klenoty atd. U vchodu do tábora, rovněž obehnaného plotem z ostnatého drátu pod napětím, končilo několik kolejí.

 

Tábor Osvětim III, poblíž nedalekých Monowic byl zřízen pro potřeby chemického koncernu I.G. Farben, který v areálu postavil velkou továrnu na výrobu syntetického kaučuku. Vězni museli vykonávat nucené práce. Životní podmínky v Osvětimi byly katastrofální. Vězňové spali v nevytápěných kamenných budovách nebo v dřevěných barácích na trojposchoďových pryčnách, po třech nebo čtyřech na jednom lůžku, pod sebou jen seno nebo dřevitou vlnu s jedinou dekou na přikrytí. Všude se to hemžilo hmyzem. Sanitární vybavení bylo pod veškerou lidskou důstojnost, dávky jídla nedostatečné a vězni byli za chvíli kost a kůže. Pracovali nejen pro I.G. Farben, ale i pro SS v různých jejích provozech i pro další průmyslové podniky. Podvýživa, vyčerpání, choroby a infekční nemoci měly za následek hromadná úmrtí. Ke zvyšování počtu zemřelých přispívalo také týrání a svévolné zabíjení vězňů. Mnoho strážných z řad SS se obohacovalo tím, že obchodovali s majetkem vězňů nebo se dávali podplácet například jejich příbuznými.

 

Počátkem září 1941 dal velitel tábora Rudolf Höss první rozkazy k zabíjení vězňů pomocí cyklonu B. Zplynování se zpočátku provádělo ve vězeňských celách základního tábora. Záhy byla v krematoriu základního tábora zřízena plynová komora. Jako první tu byl plynem usmrcen transport 900 ruských zajatců. Od října 1941 byly v této plynové komoře zabíjeny i malé skupiny Židů. Byla v provozu do října 1942. V lednu 1942 byla v Birkenau dokončena přestavba jedné usedlosti na plynovou komoru ( bunkr I ). Tam byli vražděni nejprve polští Židé, později i Židé z ostatních zemí. Lidé z prvních transportů byli na Himmlerův rozkaz zabíjeni všichni bez výjimky. Velmi záhy však došel rozkaz, podle něhož se Židé po příjezdu mají třídit. Práceschopní lidé ( v průměru 10 – 15 % z každého transportu ) byli vyčleňováni na nucené práce, ostatní posíláni na smrt. Vzhledem ke stále většímu objemu transportů byla v červnu 1942 upravena na plynovou komoru další usedlost v Birkenau ( bunkr II ). V roce 1943 tam byla za účelem zvýšení smrtící kapacity dokončena stavba dalších čtyř krematorií včetně plynových komor. Čas od času byli vyřazováni a v plynových komorách nebo fenolovými injekcemi na marodkách zabíjeni i vězňové, které zprvu ušetřili, ale kteří posléze onemocněli a nebyli už schopni pracovat. Od konce října 1944 byly objekty, v nichž se vraždilo plynem, na Himmlerův rozkaz ničeny, poslední z nich v lednu 1945, krátce před příchodem sovětských vojsk. Stejně jako v dalších velkých táborech se i v Osvětimi prováděly na vězních četné lékařské pokusy. Nejznámější jsou experimenty, které prováděl lékař SS Josef Mengele na Romech, ale hlavně na dvojčatech a rovněž pokusy se sterilací žen, jež vykonával lékař SS Clauberg.

 

Ravensbrück

 

( Celkový pohled na táborové baráky v Ravensbrücku )

 

Pro vězněné ženy zřídila SS severně od Fürstenbergu nad Havolou 15. května 1939 koncentrační tábor Ravensbrück. Koncem roku 1939 tam bylo zadržováno na 2 000 žen, na konci roku 1942 už 10 800. Táborem a jeho 42 mimotáborovými pracovišti prošlo celkem 107 753 vězeňkyň mnoha národností. Těžké nucené práce v průmyslu, zemědělští nebo v podnicích provozovaných SS stály mnoho podvyživených žen život. Špatné ubytování a nedostačující hygienická zařízení měla za následek epidemie a vysokou úmrtnost. Další internované ženy se staly oběťmi týrání a pokusů na lidech, provozovaných od roku 1942 ( plynatá gangréna, infikování otevřené rány, experimenty se sterilizací vykonávané na Romkách ).

 

Pacientky s nepříznivou prognózou nebo ženy neschopné pracovat byly usmrcovány v rámci akce 14 f 13, jak se nazývalo pokračování eutanazie. V plynové komoře, uvedené do provozu ještě na jaře 1945, bylo zavražděno nejméně 2 300 žen. K dalším úmrtím docházelo při evakuaci Ravensbrücku v dubnu 1945. Ve dnech 29. – 30. dubna osvobodila tábor Rudá armáda. Celkový počet obětí se odhaduje na více než 75 000.

                                                                  

Sachsenhausen

 

( Vězni za doprovodu strážní eskorty procházejí hlavní branou koncentračního tábora Sachsenhausen )

 

V srpnu a září 1936 byli vězni z táborů na Emži přinuceni postavit u obce Sachsenhausen asi 25 km severně od Berlína další koncentrační tábor pro cca 10 000 osob. Počet vězněných neustále narůstal, místy se v táboře tísnilo více než 45 000 lidí. Táborem prošlo celkem 140 000 registrovaných trestanců, ale pravděpodobně tam bylo deportováno přes 200 000 osob, z nichž 30 000 přišlo o život, někteří z nich při pokusech na lidech, například s otrávenou municí. Ve zvláštním traktu, maskovaném jako lékařská ambulance, v němž se zabíjelo přesně mířeným výstřelem do týla, zavraždila speciální komanda nejméně 11 000 sovětských válečných zajatců, kteří nebyli v táboře vůbec registrováni. Další byli usmrceni na podzim 1941 v rámci testování plynového auta.

 

Byl i bezpočet obětí evakuace na jaře 1945, kdy ještě v táboře nebo po cestě byli zabíjeni vězni nemocní nebo neschopní pochodu. Rudá armáda ve dnech 22. – 23. dubna 1945 osvobodila ještě asi 3 000 vězňů. Sachsenhausen patřil k velkým koncentračním táborům a měl 61 pobočných táborů. Vězni, převážně ze zemí okupovaných Němci, byli přidělováni k nucené práci ve zbrojním průmyslu, museli dřít v cihelně, zvlášť zde za tím účelem postavené, anebo byli přiděleni k botnímu komandu, které na pochodových trasách vražedných délek testovalo odolnost vysoké obuvi určené pro Wehrmacht. Celkové zaopatření, strava, ubytování, sanitární zařízení, to všechno bylo na úrovni člověka nedůstojné. Na denním pořádku byly nejrůznější nákazy, týrání, popravy. V odděleném táboře byli umístěni prominentní vězni, mimo jiné rakouský spolkový kancléř Kurt von Schuschnigg a průmyslník Fritz Thyssen.

 

 

Sobibór

 

( Oto Globocnik na nádraží v Sobibóru )

 

V rámci akce Reinhard zřídila SS v lesnatém kraji při východních hranicích lublinského distriktu v březnu 1942 vyhlazovací tábor se třemi plynovými komorami, kde se po zkušebním zplynování asi třiceti židovských žen v květnu 1942 začalo s masovou likvidací. Po vyložení na nádraží v Sobibóru byly oběti po skupinkách odváděny do likvidačního zařízení a tam zabíjeny výfukovými plyny spalovacích motorů. Komando, skládající se z vězňů prozatím ušetřených, pak z plynové komory odstranilo oněch zhruba 200 mrtvol a naházelo je do masových hrobů. Na podzim 1942 začala SS stopy masového vyvražďování odstraňovat. Mrtvoly byly exhumovány a páleny na roštech. Další oběti byly už spalovány rovnou po usmrcení. V červenci vydal Heinrich Himmler rozkaz přeměnit Sobibór v koncentrační tábor, likvidace plynem se tam však v rozsahu o něco menším prováděla dál. Při povstání židovských vězňů dne 14. října 1943 se několika z nich podařilo uprchnout, ostatní byli zastřeleni, tábor byl uzavřen. Počet obětí ze Sobibóru byl po válce možno zjistit už jen přibližně. Podle všeho zde bylo zavražděno nejméně 150 000 Židů.

 

 

Stutthof

 

( Táborové baráky koncentračního tábora Stutthof )

 

Systém koncentračních táborů se postupně šířil po celém Německu. Roku 1939 vznikl východně od Gdaňska na okraji obce Stutthof tábor pro zajaté polské civilisty, jenž byl od listopadu 1941 veden jako zvláštní tábor SS a 13. ledna 1943 by přeměn ve státní koncentrační tábor. Zpočátku to byl tábor velmi malý, na počátku roku 1942 zde bylo zadržováno 3 000 vězňů, na konci května 1944 asi 8 000 lidí, ale v létě 1944 se jeho vytíženost prudce zvýšila, když sem dopravili maďarské Židovky a evakuované vězně z táborů v Pobaltí. Kolem přelomu roku 1944/1945 bylo ve Stutthofu a na 100 mimotáborových pracovištích vězněno více než 52 000 osob mnoha evropských národností. Celkem prošlo táborem 115 000 lidí. Byli nuceni pracovat v podnicích SS nebo v soukromých firmách. Vzhledem k tomu, že vybavení tábora nemohlo držet krok s příchodem nových vězňů, umíralo mnoho lidí už v důsledku naprosto nedostačujícího ubytování a katastrofálních hygienických poměrů.

 

K tomu se přidávala úmrtí následkem týrání, hladu, poprav a systematického vyvražďování v plynové komoře, zřízené na jaře 1944. V lednu 1945 začala evakuace tábora, která si vyžádala další oběti. Poslední transporty odešly v dubnu 1945, lidé byli přepravováni lodí, na pláž u města Neustadt in Holstein v Lübeckém zálivu 400 vězňů postříleli, několika málo transportovaným se podařilo uprchnout. V táboře samém osvobodily sovětské jednotky 1. května 1945 ještě 120 vězňů. Ve Stutthofu přišlo o život celkem 65 000 osob.

 

 

Terezín

 

( Tzv. Malá pevnost Terezín, která sloužila jako věznice pražského gestapa )

 

Když se nacističtí okupanti rozhodli, že do Terezína umístí starší Židy z Protektorátu Čechy a Morava a říšskoněmecké židovské občany, muselo město opustit jeho 7 000 obyvatel. Terezín, asi 60 km severně od Prahy při soutoku Ohře a Labe, byl starým posádkovým městem, jež mělo oficiálně fungovat jako ghetto pro přestárlé, ve skutečnosti se však pro většinu příchozích stalo pouhým přestupním táborem. Aby byli oklamáni emisaři Červeného kříže, kteří měli v roce 1944 přijet na vizitaci, byla provedena rozsáhlá zkrášlovací kampaň. Film nazvaný Vůdce věnuje Židům celé město, jenž tam pak byl natočen, předváděl Terezín jako říšský domov důchodců a vzorové ghetto. Tam, kde kdysi žilo pár tisíc lidí, se tísnilo někdy až 58 000 osob.

 

Už to samo o sobě znemožňovalo lékařskou péči i dostatečné stravování, hygienická zařízení byla beznadějně přetížená. Tím se ještě zvyšovala úmrtnost, vzhledem k věkové struktuře už i tak značně vysoká, zvlášť staří lidé byli nuceni vydělávat si na živobytí v dolech a prací na poli a v lese. Z celkem 152 000 osob odeslaných do Terezína jich bylo 85 934 expedováno dál do vyhlazovacích táborů v Polsku, kde nejméně 84 000 z nich přišlo o život, dalších 34 000 lidí zahynulo v táboře samotném. Dne 8. května 1945 při osvobození nalezla Rudá armáda na místě asi 30 000 přeživších. Tzv. Malá pevnost Terezín sloužila jako policejní věznice pražského gestapa.

 

 

Treblinka

 

( Židé vystupující na nádraží vyhlazovacího tábora v polské Treblince )

 

V odlehlém koutě zalesněného kraje severně od Varšavy byly na konci května 1942 v blízkosti železniční stanice Treblinka zahájeny práce na stavbě tábora, kde se v červenci téhož roku v rámci akce Reinhard započalo s likvidací židovského obyvatelstva z Generálního gouvernementu. Příchozí Židé byli rozděleni na muže, ženy a děti. Šatstvo a zavazadla museli odevzdat  údajně k dezinfekci a cenné věci odložit u jakési pokladny. Do sprch, jak se tomu říkalo, šly jako první ženy a děti, to znamená, že táborový personál ( 40 Němců a 120 ukrajinských dobrovolných pomocných sil ) je hnal tzv. šlauchem, uličkou zvanou též cesta vzhůru, mezi svatý, do plynových komor. Po odstranění mrtvol následovali muži. Šli buď rovněž do plynu, anebo byli postříleni v připravených jámách.

 

Lidé nemocní a neduživí byli vražděni v části tábora zvané lazaret. Naživu zůstávaly přechodně jen osoby, které SS potřebovala pro práce v táboře, například na odstraňování mrtvol z plynových komor nebo při opravách. Byli mezi nimi pořadači a baliči ukořistěných cenností, zvaní Židi – zlatníci a dentisti, kteří měli za úkol vytrhávat mrtvolám zlaté zuby. Čas jejich přežití byl vzhledem k brutálnímu zacházení ze strany strážního personálu a vzhledem k nesmírné duševní i tělesné zátěži odměřen většinou také jen velmi krátce. Když už nemohli dál, zastřelili je stejně jako nemocné v lazaretu. Při likvidaci Treblinky byly masové hroby odstraňovány, mrtvoly exhumovány a spalovány na obrovských roštech. Konec tábora, který byl posléze srovnán se zemí, urychlilo povstání vězňů 2. srpna 1943. Dne 17. listopadu 1943 zastřelili příslušníci SS posledních 30 Židů na práci, personál byl převelen do Terstu. Celkem v Treblince zahynulo nejméně 700 000 Židů.