Koncentrační tábor Auschwitz (Osvětim) a Auschwitz II Birkenau – Druhá světová válka – druhasvetova.com

 

Koncentrační tábor Auschwitz ( Osvětim ) a Auschwitz II Birkenau

Po dobu pěti let tábor Auschwitz vyvolával pocit strachu mezi obyvatelstvem zemí okupovaných nacisty za 2. světové války. Byl vybudován pro polské politické vězně v roce 1940. Původně měl sloužit jako nástroj teroru a vyhlazování Poláků. Časem sem začali nacisté posílat lidi z celé Evropy, zejména Židy – občany různých států a také sovětské válečné zajatce a Romy. Mezi vězni se vyskytovali rovněž Češi, Jihoslované, Francouzi, Rakušané, Němci a další. Do konce existence tábora sem přicházely transporty polských politických vězňů.

( Táborová vlečka v táboře Birkenau v roce 1944 )

Po porážce Polska bylo město Osvětim s přilehlými obcemi začleněno do Třetí říše. Zároveň jej nacisté přejmenovali na Auschwitz. Již koncem roku 1939 se v Úřadě vyššího vedoucího SS a policie ve Vratislavi zrodila myšlenka vybudovat koncentrační tábor. Návrh byl motivován jak přeplněním věznic na území Slezska, tak nutností provést další vlnu hromadného zatýkání obyvatelstva Slezska a Generálního Gouvernementu. Několik zvlášť pro tento účel zvolených komisí zahájilo hledání místa vhodného pro lokalizaci tábora. Volba padla na opuštěné předválečné kasárny v Osvětimi. Nacházely se mimo městskou zástavbu, což umožňovalo rozšiřování a izolaci. Bez významu nebyl ani fakt, že Osvětim měla dobré dopravní spojení, protože byla jedním z důležitějších železničních uzlů.

Rozkaz vybudovat tábor byl vydán v dubnu roku 1940 a jeho velitelem byl jmenován Rudolf Höss. Dne 14. 6. 1940 poslalo gestapo do koncentračního tábora Auschwitz první vězně – 728 Poláků z věznice ve městě Tarnow. V době vzniku tábor čítal 20 budov, z toho 14 přízemních a 6 poschoďových. V letech 1941 – 1942 ve všech přízemních budovách vězni přistavěli patro a postavili osm nových. Celkem tábor čítal  28 poschoďových budov ( kromě kuchyně a hospodářských baráků ). Průměrný početní stav kolísal mezi 13 000 a 16 000, v roce 1942 jednorázově přesáhl 20 000. Vězni byli ubytováni v blocích, k tomuto účelu se využívaly také půdní a sklepní prostory. Souběžně se zvyšováním počtu vězňů se rozšiřovalo území tábora, který se proměnil v obrovskou továrnu na smrt. Tábor Osvětim – Auschwitz I se stal kmenovým táborem ( Stammlager ) pro celou sít nových táborů. V roce 1941 byla ve 3 km vzdálené vesnici Březinka zahájena výstavba druhého tábora, později nazvaného Auschwitz II – Birkenau a v roce 1942 v Monowicích u Osvětimi byl vedle závodů IG Farbenindustrie vybudován Auschwitz III. Navíc v letech 1942 – 1944 vzniklo asi 40 poboček kmenového tábora, podřízených Auschwitz III, umístěných hlavně poblíž hutí, dolů a továren, využívajících vězňů jako laciné pracovní síly.

osvetim brana2.jpg

( Hlavní brána v Auschwitz I s nápisem Arbeit Macht Frei – Práce osvobozuje )

Tábory v Osvětimi a Březince jsou jako památková rezervace zpřístupněny návštěvníkům. Mezi nejvýznamnější objekty patří: v Březince – zbytky čtyř krematorií a plynových komor a také spalovacích hranic, železniční rampa, na níž probíhaly selekce přivážených do tábora, rybník s lidským popelem, v Osvětimi pak blok smrti. Kromě toho se v obou táborech dochovaly bloky a část vězeňských baráků, hlavní táborové brány, strážnice, strážní věže a oplocení z ostnatého drátu. Některé SS zničené objekty byly rekonstruovány z původních dílů, např. pece v krematorium I, demontované esesáky.

Část objektů byla úplně zničena příslušníky SS zametající stopy zločinů a v několika případech s ohledem na závažnost problému, je muzeum rekonstruovalo a umístilo tam, kde se nacházely v době existence tábora. Jsou to především „popravčí zeď“ a hromadná šibenice na shromaždišti. Na území první části osvětimského tábora Auschwitz I se ve vězeňských blocích nalézá expozice prezentující dějiny koncentračního tábora Auschwitz  a národní expozice prezentující dějiny a národní expozice. Do bývalého tábora v Osvětimi vede brána s cynickým nápisem „Arbeit Mach Frei“ – Práce osvobozuje, kterou denně odcházeli do práce a po více než deseti hodinách se vraceli vězni. Na malém dvorku vedle kuchyně táborový orchestr hrál pochody, které měly přispět k hladšímu pochodování vězňů a usnadnit jejich počítání esesáky.

2291185.jpg

( Židovské děti za plotem z ostnatého drátu, „čekají“ na smrt )

Koncentrační tábor  Auschwitz byl největším nacistickým koncentračním táborem pro Poláky a vězně jiných národností, který hitlerovský fašismus odsoudil k izolaci a postupnému vyhubení hladem, těžkou prací, experimenty, ale také k okamžité smrti v důsledku individuálních nebo hromadných poprav. Od roku 1942 se tábor zároveň stal největším střediskem vyhlazování evropských židů. Většina židů deportovaných umírala v plynových komorách bezprostředně po příjezdu, aniž by byli vzati do stavu a obdrželi vězeňská čísla. Proto je tak nesmírně obtížné určit přesný počet zavražděných. Tato otázka je již mnoho let předmětem diskuzí historiků v mnoha zemích, kteří uvádějí různé odhady, zpravidla v rozmezí do 1,5 milionu. I nadále pokračuje pátrání po dalších dokumentech, které by umožnily bližší zpřesnění tohoto počtu. Urna s popelem odebraným na území tábora je památkou na zahynulé.

V koncentračním táboře Auschwitz umírali občané mnoha států, lidé s různými politickými a náboženskými názory, civilní obyvatelstvo a členové hnutí odporu, ale také váleční zajatci. V roce 1941 říšský vůdce SS Heinrich Himmler určil tábor Osvětim jako místo realizace programu úplného vyhlazení židovského obyvatelstva. Velitel tábora Rudolf Höss ve svých vzpomínkách cituje Himmlerova slova a vysvětluje motiv jeho rozhodnutí: „Místa vyhlazování na Východě nezvládnou akci prováděnou ve velkém měřítku. Proto jsem k tomuto účelu zvolil Osvětim, jak pro její výhodné umístění z hlediska dopravy, tak protože toto území lze snadno izolovat a maskovat.“ V prvních měsících roku 1942 byla zahájena operace hromadného vyhlazování židů. První transporty židů určených k likvidaci byly vypraveny z Horního Slezska, poté z Generálního gouvernementu a od jara začaly přicházet hromadné transporty ze Slovenska, Francie, později z Belgie a Nizozemska, na podzim z Německa, Norska a Litvy i dalších okupovaných evropských zemí.

23909.jpg

( Hlavní brána do tábora Birkenau, která byla zároveň hlavní strážnicí SS, od jara 1944 tudy přijížděly transporty )

Téměř okamžitě po nacistickém útoku na Sovětský svaz byli v Osvětimi umístěni sovětští váleční zajatci, což odporovalo všem předpisům mezinárodního práva. Na základě počtu přidělených čísel se zjistilo, že v táboře bylo zaregistrováno 12 000 zajatců. Během asi pěti měsíců zahynulo 8 320 osob, část z nich byla zavražděna plynem, část zastřelena a zbytek zemřel vysílením. Jedním z důkazů tohoto zločinu je původní kniha zemřelých, uložená nyní v archivu muzea, z níž pocházejí fotokopie několika stránek. Koncentrační tábor Auschwitz se stal rovněž místem vyhlazování Romů. Jedním z důkazů tohoto zločinu jsou, vězni ukradené a ukryté, evidenční knihy cikánského tábora obsahující asi 21 000 jmen zaregistrovaných Romů.

Většina židů určených k vyhlazení v osvětimském táboře přicházela s přesvědčením, že jsou vyváženi na východ Evropy, který mají „osídlit“. Podváděni byli zvláště Židé z Řecka a Maďarska, jimž nacisté prodávali neexistující stavební parcely, statky, obchody, nabízeli práci ve fiktivních závodech. Proto také posílání na smrt s sebou přiváželi nejhodnotnější předměty ze svého majetku. Vzdálenost, dělící zatčené od tábora dosahovala 2 400 kilometrů. Tuto cestu absolvovali převážně v zapečetěných a zadrátovaných nákladních vagonech aniž by obdrželi jakoukoli potravu. Lidé, napěchovaní ve vozech, cestovali do Osvětimi 7 a někdy i 10 dní. Proto také, když v táboře otevřeli dveře, často se ukázalo, že část deportovaných, především staří lidé a děti, už nežila, zatímco zbytek byl ve stavu krajního vysílení. Vlaky zastavovaly na osvětimském nákladovém nádraží a od jara 1944 na zvláště pro tento účel postavené železniční rampě v Březince, kde důstojníci a lékaři SS prováděli selekci deportovaných židů, přičemž práceschopné posílali do tábora, zatímco označené za neschopné do plynových komor. Podle prohlášení Rudolfa Hösse bylo do plynových komor posíláno 70 – 75 % deportovaných. Do plynové komory v Birkenau chodili lidé do podzemní šatny. Byli klidní, protože esesáci je ujistili, že na ně čeká koupel. Nařídili jim svléknout se a pak je zahnali do další podzemní místnosti, napodobující koupelnu. U stropu byly umístěny sprchy, ze kterých nikdy voda netekla. Do místnosti o rozloze 210 m2 předvedli asi 2 000 obětí. Po uzavření dveří plynové komory esesáci dovnitř otvory ve stropě sypali cyklon B. Lidé umírali během 15 – 20 minut. Zavražděným trhali zlaté zuby, stříhali vlasy, zabírali prsteny a náušnice a poté mrtvoly putovaly do kremačních pecí nacházejících se v přízemí, nebo pokud nestíhaly spalovat, na spalovací hranice. Cyklon B vyráběla firma Degech, která prodejem tohoto plynu vydělala v letech 1941 – 1944 téměř 300 000 marek. Jen v Osvětimi se v letech 1942 – 1943 spotřebovalo 20 000 kg cyklonu B. Podle velitele tábora Hösse k usmrcení asi 1500 osob bylo zapotřebí 5 – 7 kg plynu. V táborových skladech byly po válce nalezeny hromady plechovek po spotřebovaném cyklonu B a dokonce plechovky s celým obsahem.

.osvetim-46f3903a2ee38.jpg

( Uprostřed, velitel táboru Rudolf Höss )

Během osvobozování tábora v Osvětimi Sovětská armáda našla ve skladech asi 7 000 kg vlasů zabalených do pytlů. Byly to zbytky vlasů, které vedení tábora nestačilo prodat a odeslat do vnitrozemí. Analýza, provedená v Ústavu soudních expertíz, prokázala, že obsahují stopy kyanovodíku, vlastní jedovaté složky přípravků nazývaných cyklonem. Z lidských vlasů německé firmy vyráběly mimo jiné krejčovské plátno. Nalezené role plátna ve městě Kietrz, byly podrobeny analýze a bylo konstatováno, že jsou vyrobeny z lidských vlasů, pocházejících pravděpodobně z ženských hlav.

Zlaté zuby, vytrhané zavražděným, se přetavovaly na cihly a předávaly Hlavnímu zdravotnímu úřadu SS. Lidský popel se používal jako hnojivo nebo k zavážení okolních rybníků. Veškerý majetek, který do tábora přivezli deportovaní, byl tříděn, skladován a poté odvážen do vnitrozemí pro potřeby SS, Wehrmachtu a civilního obyvatelstva. Předměty, patřící zavražděným v plynových komorách, používali rovněž esesáci zaměstnaní jako personál tábora. Obraceli se k veliteli tábora se žádostmi o poskytnutí dětských kočárků, kojeneckých výbaviček a dalších předmětů. Přes neustálé vypravování vlaků s uloupeným majetkem, sklady zůstávaly plné a dokonce se mezi nimi vršily hromady nevytříděných zavazadel. Když se k Osvětimi blížila Rudá armáda, byly sklady urychleně vyprazdňovány a nejcennější věci odesílány. Několik dní před osvobozením, v rámci zametání stop zločinů, esesáci zapálili sklady. Shořelo 30 táborových baráků, v ostatních byly po osvobození nalezeny tisíce párů bot, oděvů, kartáčů, štětek na holení, brýlí, protéz atd.

1586-1192980653.jpg

( Pohled do táborového baráku v Auschwitz II Birkenau )

Část vězňů přicházejících v transportech do koncentračního tábora Auschwitz byla bez selekcí posílána rovnou do tábora, kde umírali v důsledku hladu, poprav, vysilující práce, trestů, vražedných hygienických podmínek, vyčerpáním, nemocí a epidemií. Vedoucí tábora jim první den oznámil, že přišli do koncentračního tábora, odkud není jiné cesty ven, než komínem krematoria. Do tábora byly posílány také nepočetné osoby z hromadných židovských transportů, které lékaři SS během selekcí uznali práceschopnými. Nově příchozím vězňům byly odebírány oděvy, veškeré osobní věci a ostříhány vlasy, pak procházeli dezinfekcí a lázní, dostávali čísla a byli zaevidováni. Zpočátku se každému vězni pořizovaly fotografie ve třech záběrech. V roce 1943 bylo zavedeno tetování. Koncentrační tábor Auschwitz byl jediným nacistickým táborem, v němž se vězňům čísla tetovala.

Podle důvodu zatčení byli vězni označováni barevnými trojúhelníky, které si spolu s číslem našívali na oděv. Část nosila červené trojúhelníky označující politické vězně. Židé obdrželi hvězdu sestávajícího se ze žlutého trojúhelníku složeného s trojúhelníkem barvy vyjadřující důvod zatčení. Černý trojúhelník nosili Romové a vězni považování Nacisty za asociály. Vyznavači bible dostávali fialové, homosexuálové růžové a kriminální vězni zelené. Tenký pruhovaný vězeňský oděv nechránil vězně před chladem. Prádlo se vyměňovalo po několika týdnech, nebo dokonce měsících, přičemž vězni neměli možnost si je vyprat. To vedlo k šíření epidemií různých nemocí, zejména skvrnitého a břišního tyfu a také svrabu.

auschwitz_plan.gif

( Z tohoto obrázku můžeme porovnat velikosti  táborů. Vpravo Auschwitz II Birkenau, vlevo kmenový tábor Auschwitz I )

Za celou dobu existence táborovou epidemií prošlo asi 400 000 vězňů různých národností, sovětských válečných zajatců, vězňů určených k převýchově a vězňů z bloku 11, kteří spadali pod policejní stanný soud gestapa v Katovicích. Ručičky táborových hodin nemilosrdně a jednotvárně odměřovaly běh života vězně. Od ranního gongu k večernímu, od jedné misky polévky k další, od prvního apelu až po ten, kdy mrtvola vězně byla spočítána naposled. Jednou z útrap táborového života byly apely, během kterých probíhalo počítání vězňů. Trvaly občas několik a někdy dokonce více než deset hodin ( např. 6. července 1940 – 19 hodin). Velení tábora také často organizovalo trestné apely, během nichž museli vězni dřepět nebo klečet a v některých případech je nutili i několik hodin držet zvednuté ruce.

Efektivním prostředkem ničení vězňů, se vedle poprav a plynových komor, stala práce. Vězni byli zaměstnáni v různých odvětvích ekonomiky. Zpočátku pracovali při rozšiřování tábora, výstavbě nových bloků a baráků, cest a příkopů. Později levnou pracovní sílu začal ve stále větší míře využívat průmysl Třetí říše. Práci museli vykonávat často v poklusu, bez okamžiku odpočinku. Pracovní tempo, hladové příděly potravy, neustálé bití a týrání zvyšovaly úmrtnost. Při návratu do tábora pracovní komanda táhla nebo vezla na kolečkách či kárách vězně zavražděné nebo zraněné obušky a lopatami. K nejtěžším patřila práce u válce. Přednostní právo získat vězně na práci měl německý koncern IG Farbenidustrie, který postavil v Monowicích u Osvětimi závod na výrobu syntetického kaučuku a benzínu – Buna Werke. Většina osvětimských poboček vznikala ve Slezsku poblíž hutí, dolů a závodů. Vězni mimo jiné těžili uhlí, pracovali ve zbrojařské a chemické výrobě, na stavbách a rozšiřování průmyslových objektů.

( Letecký pohled na Auschwitz II Birkenau z května 1944 )

Celodenní strava měla hodnotu asi 1300 – 1700 kalorií. K snídani vězni obdrželi asi 1/2 litru „ kávy“nebo bylinkového čaje, k obědu asi 1 litr bezmasé polévky často uvařené ze shnilé zeleniny. Večeře se stávala z přibližně 300 – 350 gramů černého mazlavého chleba, malého množství salámu či margarínu, případně sýra a bylinkové tekutiny či „kávy“. Těžká práce a hlad vedly k úplnému vysílení organismu, které často končilo smrtí. Sotva si dnes dokážeme představit tragické scény, které se každý den odehrávaly v táboře. Bývalí vězni, umělci se ve své tvorbě pokusili vyjádřit atmosféru těchto dní. V Auschwitz byli vězněni rovněž děti, posílané do tábora spolu s dospělými. Byli to hlavně děti židovské, romské, ale také polské a ruské. V táboře s nimi zacházeli stejně jako s dospělými. Většina židovských dětí umírala ihned po příjezdu v plynových komorách. Nepočetné, vybrané během selekcí, posílali do tábora, kde podléhaly stejnému režimu jako ostatní. Některé děti ( např. dvojčata ) sloužily k zločinným experimentům. Jiné musely těžce pracovat. Děti, poslané do tábora, byly evidovány a často vedeny jako političtí vězni. Životní podmínky, ač rozdílné v jednotlivých obdobích existence tábora, byly vždy katastrofální. První transporty spaly na slámě pohozené na betonové zemi, později byly zavedeny slamníky. V sále, který měl kapacitu sotva 40 – 50 osob, spalo 200 vězňů. Posléze zavedené palandy ubytovací podmínky výrazně zlepšily. Na jednom patře ze tří leželi obvykle dva vězni. K přikrytí jim sloužily kusy špinavých a roztrhaných pokrývek. Lepší podmínky měli vězni vykonávající různé funkce, kterým obvykle přidělovali samostatné místnosti. V kmenovém táboře většina vězňů bydlela v patrových zděných barácích, zatímco v Březince v barácích bez základů, přímo na bahnité půdě.

Malarické podnebí Osvětimi, špatné životní podmínky, hlad, nedostatečné a před chladem nechránící oblečení, dlouho neprané, krysy a hmyz přispívaly ke vzniku nemocí a epidemií decimujících tábor. Velký počet nemocných, kteří se hlásili v nemocnicích, nemohl být hospitalizován pro její přeplnění. Proto lékaři SS prováděli periodické selekce mezi nemocnými a uzdravujícími se lidmi, stejně jako mezi vězni nacházejícími se v jiných blocích. Oslabené a ty bez vyhlídek na brzké uzdravení posílali na smrt v plynových komorách nebo zabíjeli injekcemi fenolu do srdce. Z toho důvodu vězni nemocnici často nazývali „předsíní krematoria“.

( Selekce maďarských židů na táborové rampě v Birkenau )

Stejně jako v ostatních táborech, rovněž v Auschwitzu lékaři SS prováděli na vězních zločinné experimenty. Například profesor doktor Carl Clauberg za účelem vypracování metody rychlého biologického vyhlazení Slovanů, prováděl na Židovkách v bloku 10 kmenového tábora zločinné sterilizační pokusy. Doktor Josef Mengele v rámci genetických a sterilizačních výzkumů podroboval zkoumáním děti – dvojčata a invalidy. V Osvětimi probíhalo také testování nových léků a přípravků – vězňům byly do pokožky vtírány toxické látky, prováděly se transplantace kůže a podobně. Stovky vězňů během pokusů zemřeli a u těch, kteří přežili, byla zjištěná vážná ublížení na zdraví nebo trvalé poškození. Dvůr mezi bloky 10 a 11 je ze dvou stran obehnán vysokou zdí. Dřevěné bednění na oknech bloku 10 mělo zabránit sledování prováděných poprav. Před popravčí zdí příslušníci SS zastřelili několik tisíc vězňů, především Poláků. Na dvoře bloku 11 příslušníci SS vykonávali také trest bičováním a tzv. sloupek spočívající ve věšení vězně za ruce vykroucené směrem dozadu. Blok 11 byl izolován od zbytku tábora. V jeho podzemí se nacházela táborová věznice.

Přes těžké životní podmínky, stálý teror a ohrožení, vězni vedli v táboře ilegální činnost namířenou proti SS. Projevovala se v různých podobách. Navázání kontaktů s polským obyvatelstvem žijícím v okolí tábora umožňovalo pašování balíků s potravinami a léky. Z tábora byly předávány zprávy o zločinech páchaných příslušníky SS, jmenné seznamy vězňů, esesáků a také důkazy o zločinech. Všechny zásilky byly schovávány v různých předmětech, často pro tento účel připravených, korespondence mezi táborem a odbojovými centry v zemi se šifrovala. Velkou pozornost věnovala ilegální organizace boji s kriminálními vězni, kteří vykonávali řadu funkcí, svěřených jim příslušníky SS. Boj předpokládal postupné vytlačení z těchto funkcí vězňů, kteří bezvýhradně spolupracovali s esesáky a jejich nahrazení politickými vězni. V táboře byla také organizována akce vězeňské svépomoci, akce upevňující mezinárodní solidaritu proti hitlerismu, jako rovněž kulturní činnost spočívající v konspirativních diskuzích, schůzkách, přednesech národních poem a ilegálních bohoslužbách. Rozvíjela se rovněž ilegální výtvarná činnost. Během apelu příslušníci SS prověřovali početní stav tábora. Prováděly se zde také veřejné popravy. Dne 19. července 1943 esesáci oběsili 12 polských vězňů za udržování kontaktů s civilním obyvatelstvem a napomáhání útěku 3 spoluvězňům.

( Další snímek z Březinky, prosinec 1944 )

Krematorium se nalézá mimo vlastní oplocené území tábora. Před vchodem, v místě kde se v době existence tábora nacházel barák táborového gestapa, stojí šibenice, na které byl 16. dubna 1947 popraven první velitel tábora Rudolf  Höss. Největší místností krematoria je márnice, která byla provizorně předělána na plynovou komoru. Zde v letech 1941 a 1942 vraždili sovětské válečné zajatce a židy z ghett, vytvořených nacisty na území Horního Slezska. Ve druhé části se nacházejí dvě ze tří pecí, v nichž během dne spálili asi 350 těl. Do každé spalovací komory vkládali 2 – 3 mrtvoly najednou. Krematorium vybudovala firma Topf und Sehne z Erfurtu, stejná v letech 1942 a 1943 instalovala pece ve čtyřech krematoriích v Březince. Název firmy je viditelný na některých železných dílech pecí. Krematorium fungovalo v letech 1940 – 1943.

Asi 3 km od kmenového tábora se nachází další tábor Auschwitz II Birkenau, vybudovaný na území vesnice Březinka. Rozloha tohoto tábora činila asi 175 ha a bylo zde více než 300 táborových baráků. Do dnešního dne se všechny nezachovaly. Dochovalo se téměř kompletně jen 45 zděných a 22 dřevěných baráků. Na místě spálených nebo zničených, stojí dnes jen komíny a obrysy míst, které jednotlivé baráky zabíraly, dokládající jejich počet a velikost. Tábor v Březince byl rozdělen na několik polí a sektorů, které tvořily samostatné tábory. Počet všech uvězněných vězňů dosáhl v srpnu 1944 asi 100 000. Pohromou byl pro tábor nedostatek vody, katastrofální hygienické podmínky a obrovské množství krys. Na území Birkenau nacisté vybudovali většinu vyhlazovacích zařízení, tedy čtyři krematoria s plynovými komorami, dvě prozatímní plynové komory v přestavěných pro tento účel selských domech a také spalovací jámy a hranice. V Březince si lze prohlédnout obytné baráky vězňů, které se dochovaly v původním stavu. Baráky se rozkládají vlevo od železniční rampy. Byly vystavěny bez základů, přímo na bažinaté půdě. Většina neměla podlahu, ale jen udusanou hlínu, která se často proměňovala v bahno. Ve zděných barácích žily vězeňkyně, které spaly na třípatrových palandách, na shnilé a rozpadající se slámě. Na jednom patře leželo asi 8 osob. Dřevěné baráky vpravo od železniční rampy byly polní stáje pro 52 koní, v nichž po minimálních úpravách spalo až 1 000 vězňů. Uprostřed baráků byly postaveny rozvody komínů, jimiž procházel kouř, který měl vytápět celý vnitřek. Na konci rampy se nacházejí zříceniny dvou krematorií a plynových komor, vyhozených do povětří prchajícími esesáky, kteří se snažili zahladit stopy zločinů. V dochovaných troskách lze zcela snadno rozlišit podzemní šatnu, v níž se posílaní na smrt svlékali a plynovou komoru, na povrchu zase stopy 5 kremačních pecí – 5 jam po samostatných pecích a koleje, po kterých vozili mrtvoly. Krematorium číslo 4 částečně zničili vězni, během vzpoury, která se konala 7. října 1944. Mezi zříceninami krematorií číslo 2 a 3 stojí mezinárodní pomník obětem nacismu v Osvětimi, který byl slavnostně odhalen v dubnu 1967.

 

 
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
© 2008 - druhasvetova.com      Design by Jakub M.      o tomto webu \ kontakt