Varšavské povstání, 1944 – Druhá světová válka – druhasvetova.com

 

                                         Varšavské povstání

Boj o hlavní město okupovaného Polska

Ke konci války se Spojeni dohodli o rozdělení Evropy na sféry vlivu. Pro Poláky, kteří chtěli vytvořit opět suverénní a svobodný stát, to bylo nepřijatelné. Aby dali najevo svou nezávislost, naplánovali povstání, které mělo osvobodit hlavní město Polska ještě před příchodem postupující Rudé armády.

Polsko bylo jako jedna z prvních obětí nacistické agrese napadeno v září 1939. Armáda odolávala, jak nejlépe mohla, porážka však byla nevyhnutelná a dovršila ji i sovětská invaze, která proběhla na východní hranici Polska. Polský odpor však neskončil. Svobodné polské jednotky hrály na světových bojištích důležitou roli a odbojová síť doma dělala pro věc Spojenců vše, na co měla síly. Jakmile se vývoj války obrátil a německé jednotky začaly s dlouhým návratem z SSSR, bylo zřejmé, že Polsko bude osvobozeno Sovětským svazem a nevyhnutelně se tak ocitne v jeho sféře vlivu. Jakmile Rudá armáda vytlačí Němce, měla být podle plánů Stalina jmenována v Polsku prosovětská vláda. Polákům se však tyto vyhlídky nelíbily. Protože usilovali o svobodný a nezávislý stát, museli udělat víc než jen čekat, až odejde jedna cizí armáda a přijde druhá. Plán, pojmenovaný akce Bouře, počítal se sérií povstání v mnoha městech a s dalšími regionálními útoky v různých částech země.

( Známý snímek příslušníků SS – Brigade Dirlewanger ve Varšavě )

Plán měl za cíl vyhnat německé okupanty ještě před příchodem Rudé armády a také odvést německou pozornost, což mělo napomoci Spojencům. Po osvobození hlavního města se měli členové polské vlády vrátit z exilu a chopit se moci. Nikdo si nepředstavoval, že se povstání obejde bez krveprolití, Poláci se však chtěli obětovat. Po celou okupaci bojovali vskrytu a ztěžovali německou invazi v Sovětském svazu narušováním logistického řetězce na východ. Největší odbojová organizace Armija krajowa ( Zemská armáda ) měla přes 40 000 členů, vyzbrojených zbraněmi ze spojeneckých shozů či získaných od Němců – ať už krádeží, přepadením, či občasným nákupem na černém trhu. Navíc existovaly zásoby zbraní ukrytých během posledních svobodných dnů, kdy už bylo jasné, že postupující Němce nepůjde zastavit. K operaci nechyběla vůle ani zkušení bojovníci. Odbojové síly se tomuto způsobu partyzánského boje věnovaly léta, i když v menším měřítku. Nyní viděly šanci na rozhodující vítězství.

V červenci 1944 postupovala Rudá armáda k Varšavě a vypadalo to, že brzy začne boj o město, pokud německá posádka neodejde. To však bylo nepravděpodobné vzhledem k tomu, že město bylo hlavním logistickým a dopravním uzlem a mělo i politický význam. Němci, kteří se rozhodli vybudovat opevnění okolo města, jehož výstavbu měli provést polští dělníci, vydali rozkaz, aby se lidé hlásili do práce. Obyvatelstvo se k rozkazu stavělo s podezřením a většinou jej odmítlo uposlechnout. To ještě více zvýšilo napětí mezi obyvateli a okupanty a přimělo velitele Zemské armády, aby urychlili přípravu povstání. Rozkaz zahájit povstání byl vydán 1. srpna 1944.

( Příslušníci Zemské armády bránící se na barikádě  )

V době povstání měla Zemská armáda ve Varšavě asi 45 000 mužů pod velením generála Antoniho Chrusciela. Zhruba polovina z nich byla vybavena zbraněmi, pro ostatní bylo nutné zbraně zajistit ještě před počátkem povstání. Organizace operace v tak velkém měřítku nebyla jednoduchá, obzvlášť ve městě okupovaném nepřítelem. Bylo těžké před Němci utajit, že se něco děje. Posádka a jednotky vnitřní bezpečnosti, včetně vojáků SS a tajné policie, měly poplach a byly do určité míry v pohotovosti. Podle původního plánu měly první údery proběhnout v noci a nečekaně, ale místo toho musela Zemská armáda napadnout německé vojáky za denního světla. Úspěch nebyl jednoznačný. Někde se cíle podařilo dosáhnout rychle, jinde se útoky setkaly s intenzivní palbou z kulometů a ručních zbraní a byly odraženy.

Ve městě se nacházelo zhruba 11 000 německých vojáků pod velením generálporučíka Reinera Stahela. Asi tak polovinu tvořili vojáci pravidelného vojska, zbytek byli příslušníci především Luftwaffe. V oblasti bylo také přes 5 000 příslušníků Waffen – SS pod velením plukovníka Paula Giebela. Spolupráce těchto jednotek občas vázla a neexistovala jednotná strategie, jak proti povstání zakročit. Výsledkem byla velice zmatená situace, během níž byly skupiny obou stran odříznuty od svých spolubojovníků územím drženým nepřítelem. Povstalci stavěli barikády, upevňovali si pozice v dobytých částech města a postupně přebírali kontrolu nad městem. Do 4. srpna ovládali většinu Varšavy. Bylo jen potřeba vydržet do příchodu Rudé armády.

wars2.jpg

( Německé samohybné dělo Stug III v ruinách Varšavy )

Zatímco se polské povstání dostávalo do vrcholné fáze, na druhé straně došlo k zformování protipovstaleckých sil a protiopatřením. Dorazily další německé posily a všechny složky se sloučily pod jediného velitele generála Ericha von Bacha Zelewskiho, důstojníka SS, který vytvořil plány na zpětné dobytí města. Do města vjely čelní bojové oddíly a zabezpečily linii, za níž měli ulice pod pevnou kontrolou Němci. Tady mohly gestapo a SS operovat podle libosti. Neexistovala žádná zákonnost či spravedlnost – civilisté za německou linií byli prostě sehnáni dohromady a postříleni. Záměrem masakru bylo zlomit vůli obyvatel a ukončit povstání, aniž by bylo nutno postupovat dům od domu. To se nepodařilo. V reakci na vraždění se stal odpor ještě odhodlanějším a navíc bylo povstalcům jasné, že kapitulace by stejně znamenala rozsudek smrti. Jakmile bylo zřejmé, že represe není to pravé, byl zvolen jiný přístup. Místo rychlých poprav zajatých odbojářů byl některým uznán statut válečných zajatců a zacházelo se s nimi slušně ve víře, že kapitulace pak bude brána jako přijatelná volba. Ale ani to se nesetkalo s úspěchem.

Povstání mělo být krátkodobé a skončit poté, co se u hranic města objeví Rudá armáda. Ta však kupodivu zpomalila své aktivity a náhle nemohla či spíše nechtěla pokračovat příliš rychle ve svém postupu. Poláci byli proto nuceni bojovat dál. Příjezd tanků 7. srpna rovnováhu příliš nevychýlil. Povstalci připravili překážky a barikády, a ačkoli ztratili určitou část města, situace se 9. srpna stabilizovala. Konflikt pak dosáhl svého vrcholu mezi 9. a 18. srpnem, kdy se na velkém území města rozpoutaly obrovské pouliční boje. Dne 2. září 1944 došlo ke zvratu. Poláci se museli před leteckým bombardováním a dělostřelbou, proti nimž se nemohli bránit, stáhnout ze starého města. Aby se vyhnuli dopadení, použili k ústupu městské stoky. Boje se přesunuly jinam a německé síly si prorážely cestu způsobem ne nepodobným pouličnímu peklu ve Stalingradu.

V polovině září došly postupující jednotky Rudé armády téměř až k Visle a tlačily Němce opět na ústup. Ačkoli se zdálo, že Sověti nechtějí povstalcům pomoci, svobodné polské jednotky se přesunuly do města a přidaly se ke svým krajanům. Nedostalo se jim však podpory od sovětských druhů ve zbrani a utrpěly krutou porážku. Velitele svobodných Poláků generála Zygmunta Berlinga zbavili jeho sovětští spojenci velení a zbytek sovětské armády se zastavil před Varšavou a zůstal na místě. Mělo to vážné taktické důvody – v té době probíhaly silné střety mezi Sověty a německými jednotkami – nešlo však jen o ně.

warsaw-after-rising.jpg

( Varšava v době, kdy do ní vkročila Rudá armáda, leden 1945 )

Ačkoli Sověti měsíce volali po polském povstání, Stalin netoužil potom, aby varšavské povstání uspělo. Nepřál si nezávislost Polska, chtěl, aby se dostalo do jeho sféry vlivu. Protože vzbouřenci povstali ve jménu prozápadní vlády v londýnském exilu, hodlal se do situace vložit až po potlačení povstání, čímž si chtěl zajistit, aby se Polsko dostalo pod kontrolu Moskvy. Stalin také zakázal západním Spojencům používání sovětských letišť pro zásobování povstalců. Pár shozů se ještě uskutečnilo, letadla však musela startovat ze vzdálených letišť, což neneslo kýžený efekt. Spojenecká letadla, která převážela zásoby, byla dokonce sovětskými vojáky ostřelována, přestože byly tyto mise nakonec povoleny. To už ale bylo pozdě, povstalci byli sraženi na kolena a nemohli už déle odolávat.

Chruscielův nadřízený v Zemské armádě generál Tedeusz Bór – Komorowski vyhlásil 2. října 1944 kapitulaci zbytku varšavských sil po obdržení slibu, že bude s povstalci zacházeno jako s řádnými vojáky v souladu s relevantními konvencemi. Represí mělo být ušetřeno i civilní obyvatelstvo. Někteří z povstalců se nevzdali, ale pokusili se ztratit mezi civilisty. S těmi, kteří se vzdali, bylo zacházeno jako s jinými válečnými zajatci a byli posláni do zajateckých táborů v Německu. Ostatní povstalci skončili buď v koncentračních táborech, nebo na nucených pracích, ale většina byla rozehnána a zůstala na svobodě. Všichni ale museli město opustit. Varšava pak byla systematicky zničena ohněm a výbušninami. Některé domy zůstaly ušetřeny, ale cílem se staly zcela záměrně především veškeré veřejné a historické budovy. Rudá armáda nakonec vkročila do Varšavy v polovině ledna 1945, kdy z města nezbývalo téměř nic.

 

 
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
© 2008 - druhasvetova.com      Design by Jakub M.      o tomto webu \ kontakt