Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
.
Tažení v Normandii, 1944 \ druhasvetova.com

 

Tažení v Normandii

Nadešel čas odplaty

6. června 1944, v den D, zaútočilo na Hitlerovu „pevnost Evropa“ největší invazní loďstvo v dějinách, čímž Spojenci otevřeli druhou frontu, kterou Stalin požadoval již v roce 1941. Ale ještě dříve, než Sověti začali požadovat akci, která by uvolnila německý tlak na východní frontě – v podstatě krátce po evakuaci od Dunkerque v roce 1940 – zahájili Britové přípravy na přenesení války zpět do Evropy, řečeno slovy ministerského předsedy Winstona Churchilla „bude-li to nutné, třeba i sami.“ Bylo zapotřebí shromáždit dostatečné množství vojáků a válečného materiálu a zároveň klást odpor silám Osy na ostatních válčištích, tyto přípravy trvaly celkem čtyři roky.

O invazi do Evropy jednali Churchill a Roosvelt již na konferenci v Casablance v lednu 1943, ale v tomto roce ji ještě nebylo možné uskutečnit, potřebné prostředky nebyly k dispozici. Po vzájemné dohodě však jmenovali britského generálporučíka Fredericka Morgana náčelníkem generálního štábu, budoucího vrchního velitele spojeneckých sil ( COSSAC ) a pověřili ho vypracováním podrobného plánu invaze do okupované Francie. Morganův plán s kódovým názvem „Overlord“, počítající s útokem přes Normandii, který měl být zahájen 1. května 1944, byl schválen na plánovací konferenci konané v srpnu 1943 v Quebecku, již se zúčastnil Churchill i Roosvelt.

Vrchní velitel spojeneckých expedičních sil byl však jmenován až v prosinci. Byl jím americký generál Dwight D. Eisenhower, který velel úspěšným spojeneckým vyloďovacím operacím v severní Africe a Itálii. Zbytek „hlavounů“ v operaci „Overlord“ byli Britové – zástupcem vrchního velitele byl hlavní letecký maršál Sir Arthur Tedder, velitelem spojeneckých námořních sil admirál Sir Trafford Leigh – Mallory, velitelem spojeneckých pozemních sil generál Sir Bernard Law Montgomery.

( Pohled z jednoho z vyloďovacích člunů směrem k invazní pláži Omaha, kde se právě vyloďují Američtí vojáci )

Tempo příprav na invazi se nyní dramaticky zrychlilo. Eisenhower i Montgomery se domnívali, že počet vojáků a šířka fronty uvedené v plánu náčelníka generálního štábu nejsou dostatečnou zárukou úspěchu operace. K původním pěti divizím, které se měly účastnit počáteční fáze útoku, byly proto přidány tři další, dvě přepravované po moři a jedna vzdušná výsadková. Šířka fronty v ústí Seiny, východně od Cherbourgského poloostrova, se zvýšila z 55 na 80 km. Rozšíření plánu však vyvolalo další problém, nebyl dostatek výsadkových plavidel. Eisenhower své loďstvo doplnil na úkor generála Sira Harolda Alexandera operujícího v Itálii a posunul datum invaze z května na červen, aby do ní mohl začlenit i výsadková plavidla vyrobená v tomto měsíci. V měsících předcházejících invazi, bylo normandské pobřeží prozkoumáno. Informace poskytnuté odvážnými piloty průzkumných letounů byly doplňovány občasnými návštěvami na pobřeží, které měly prověřit terénní podmínky a stav německé obrany. Díky úsilí polního maršála Erwina Rommela, jehož Hitler v listopadu 1943 jmenoval velitelem skupiny armád B ve Francii, šel z německých obranných postavení strach. Rommelovi byla svěřena zvláštní odpovědnost za vylepšení neuspokojivého stavu opevnění po celé délce Atlantického valu. Rommel zpevnil železobetonové bunkry a pozice děl, posílil a rozšířil síť zákopů, zvýšil počet kulometných hnízd a minometných baterií. Na plážích byly rozesety různé překážky – některé výbušné, jiné nikoliv – které měly odradit výsadkové čluny. Rommel byl od samého počátku přesvědčen, že o úspěchu či neúspěchu vylodění se rozhodne na plážích, tento názor však nesdílel jeho bezprostředně nadřízený, polní maršál Gerd von Rundstedt, vrchní velitel na západní Evropě, který měl v úmyslu invazní jednotky odříznout a zničit až ve vnitrozemí. K tomuto účelu měl Rundstedt k dispozici skupinu armád B pod velením Rommela, skupinu armád G generálplukovníka Johanese Blaskowitze a tankovou skupinu Západ pod velením generála Lea Geyra von Schweppenburga.

Pobřeží v jižní Francii a od francouzsko – španělských hranic až do Nizozemí střežilo celkem 38 divizí, sedm záložních divizí bylo soustředěno v oblasti Pas – de – Calais a tři další v Normandii. Čtyři z deseti Rundstedtových tankových divizí tvořily mobilní strategickou zálohu, která měla být nasazena proti invazi. Tři nejsilnější se ovšem měly zapojit do bojových operací až na výslovný rozkaz Adolfa Hitlera. Luftwaffe měla ve Francii pouze 160 bojeschopných strojů, 70 stíhaček a 90 bombardérů. Kriegsmarine měla v kanálu La Manche jen několik torpédoborců, torpédových člunů a ponorek. Proti těmto německým silám různé kvality nasadili spojenci celkem 39 divizí ( 20 amerických, 14 britských, 3 kanadské, 1 divizi Svobodných Francouzů a 1 polskou ), téměř 11 000 bojových letounů ( z toho 5 000 stíhaček ), 2 300 dopravních letounů a 2 600 kluzáků a více než 6 000 válečných a dopravních lodí a výsadkových plavidel. V čele útoku měly být pro tento účel speciálně vyvinuté „plovoucí tanky“ a jiná důmyslná obrněná vozidla. Zásoby se budou vykládat ve dvou obrovských umělých přístavech a pohonné hmoty bude přímo do Normandie dopravovat podmořské potrubí nesoucí označení Pluto.

( Američtí vojáci, příslušníci kluzákové pěchoty, čekají již v kompletní výstroji a výzbroji na rozkaz k zahájení akce )

Němci si uvědomovali, že v létě 1944 pravděpodobně dojde k invazi, ale její přesné datum a místo zůstávaly nejlépe utajovanými skutečnostmi celé války. Spojenci navíc prováděli složitou a úspěšnou dezinformační kampaň, která měla nepřátele přesvědčit, že se vylodění uskuteční v oblasti Pas – de – Calais.

Po odložení operace „Overlord“ z původně plánovaného květnového termínu připadalo příští období, které splňovalo potřebné požadavky – tj., noc ozářenou měsíčním svitem a nejnižší příliv těsně po úsvitu – na 5., 6. a 7. června. Eisenhower se rozhodl pro 5. červen. Na počátku června se však počasí zhoršilo natolik, že ustaraný generál operaci odložil o dalších 24 hodin. Na schůzce jeho nejvyšších velitelů 5. června ve 4 hodiny ráno meteorologové opatrně předpověděli, že následujícího dne se počasí nakrátko zlepší. Eisenhower měl na vybranou – vydat rozkaz k vyplutí invazního loďstva, nebo operaci na delší dobu odložit. Nakonec s lakonickými slovy „Dobrá, půjdeme na to,“ rozhodl pro 6. červen. Němci byli zmateni. Dne 5. června večer vysílala BBC dva verše Verlainovy „Podzimní básně“, které správně identifikovali jako signál francouzskému odboji, že se invaze uskuteční každým okamžikem, počasí bylo přitom tak špatné, že jim takový útok připadal neuskutečnitelný. O nereálnosti útoku byl v každém případě přesvědčen Rommel, který se rozhodl vzít dovolenou a odjed za manželkou. V noci z 5. na 6. června však Němci na obrazovkách radarů zaznamenali zvýšenou aktivitu leteckých a námořních sil v oblasti Boulogne a Dieppe. Přišla i hlášení o seskocích parašutistů. Byla to však pouze součást promyšleného spojeneckého plánu na odvedení protivníkovy pozornosti nesprávným směrem. Zatímco se pod pláštěm tmy blížilo k normandským břehům ohromné loďstvo válečných a transportních lodí, britští a američtí parašutisté a výsadkáři přepravovaní kluzáky přistávali za nepřátelskými obranými zařízeními na pobřeží, aby zajistili křídla předmostí, které bylo rozděleno na pět úseků: Utah, Omaha, Gold, Juno a Sword.

( Situační mapka a místa vylodění jednotlivých  spojeneckých jednotek )

Britská 6. vzdušná výsadková divize kryla úsek Sword na levém křídle Spojenců a dosáhla všech určených cílů, odvážně se zmocnila i dvou mostů přes Caenský kanál a řeku Orne. Dvě americké vzdušné výsadkové divize, 82. a 101., chránily vnitrozemskou oblast za úsekem Utah na pravém křídle, ale jejich vojáci byli při seskoku daleko více rozptýleni a utrpěli větší ztráty než Britové. Některé německé jednotky sice přistávající výsadkáře zpozorovaly a pustily se s nimi do boje, ale obrana na pobřeží kupodivu nebyla uvedena do plné bojové pohotovosti.

Podle plánu se všechny výsadky měly uskutečnit hodinu po nejnižším odlivu, vzhledem k tomu, že na Cherbourgském poloostrově začínal příliv dříve, Američané se měli začít vyloďovat na plážích Utah a Omaha v 6:30, kdežto Britové na úsecích Gold, Juno a Sword museli čekat až do 7:25. Žádný ze spojeneckých výsadků nebyl vržen zpět do moře, jak to požadoval Rommel. Na pláži Utah americká 4. pěší divize, v jejímž čele postupovaly obojživelné tanky Sherman, prorazila Atlantický val vcelku bez problémů. Také proto, že byl tento úsek obsazen ne příliš kvalitními německými jednotkami. Dne 6. června postoupili Američané do hloubky 10 km do vnitrozemí a spojili se s parašutisty 101. výsadkové divize. Na pláži Omaha přivítala plukovní bojové skupiny americké 1. pěší divize podporované pouhými pěti obojživelnými tanky dobře mířená palba jediné bojem ostřílené německé jednotky, která se v té době v Normandii nacházela, čerstvě přisunuté 352. divize. Američané pohrdli speciálními tanky na vytvoření průchodů v minových polích, které jim nabídli Britové. Americké pěšáky, kteří přežili nebezpečný sprint po pláži, přibila německá palba k zemi a přinutila je vyhledat pochybný úkryt za 6 m širokým pásem naplaveného štěrku táhnoucím se po celé délce úseku. Generál Omar Bradley, který velel americkým jednotkám z válečné lodi u pobřeží, vzhledem k těžkým ztrátám vážně uvažoval o ústupu z úseku Omaha. V 11:00 si však jeho pěchota již probojovala cestu německými postaveními a nakonec se jí podařilo probít až k pobřežní silnici. Britské jednotky, které se v 7:25 začaly vyloďovat na úseku Gold mezi Asnelles a La Riviére, se skládaly z 50. pěší divize a 8. obrněné brigády, jejíž tanky vzaly německá obranná postavení ztečí. Nejtěžší boje se strhly u vesnice Le Hamel, jejíž posádku tvořil oddíl elitní 352. pěší divize. Britové na úseku Gold však poměrně rychle postoupili až do hloubky 13 km. Na úseku Juno, po obou stranách rybářské vesničky Courseulles, narazila 3. kanadská pěší divize při postupu ke břehu na prudký odpor. Třebaže Kanaďané zpočátku neměli podporu tanků, které na rozbouřeném moři nebylo možné vysadit, smetli nepřátelskou obranu a postoupili o 11 km do vnitrozemí. Poslední úsek spojeneckého vylodění, Sword, sahal od Lion sur Mer v ústí řeky Orne k Ouistrehamu. Britská 3. pěší divize a 27. obrněná brigáda zde překonaly všechny nepřátelské opěrné body, odrazily německý protiútok a vytvořily 10 km široký a hluboký perimetr.

( Britové si prohlíží jeden z objektů Atlantického valu, který museli útočníci překonat na pláži Gold )

Na sklonku 6. června měli Spojenci ve Francii více než 150 000 vojáků s výzbrojí a podařilo se jim zmocnit se 200 km čtverečních území okupované Francie. Vzhledem k rozsahu operace byly jejich ztráty poměrně nízké. Američané měli přibližně 6 000 padlých a raněných, Britové a Kanaďané 3 500. Němci neměli na své straně prakticky žádné výhody, v době útoku nebyli na frontě přítomni žádní vyšší velitelé, včetně Rommela. Nedostatek dopravních prostředků bránil rychlému nasazení pěchoty a v důsledku protichůdných rozkazů se jediná tanková divize nacházející se v dostatečné blízkosti místa vylodění chaoticky přesunovala sem a tam. Tři další tankové divize mezitím zůstávaly v klidu, protože nikdo nesebral odvahu probudit spícího Hitlera, říci mu o invazi a požádat ho o svolení k nasazení tankových záloh do boje. Přes důkazy svědčící o opaku byli Hitler, Rommel a celé německé vrchní velení přesvědčeni, že výsadek v Normandii je pouze pomocnou operací hlavního úderu na pobřeží Pas – de – Calais.

Prvotřídní jednotky 15. armády zůstávaly v bojové pohotovosti v okolí Boulogne a proti invazi byly nasazeny pouze pěší jednotky. S rozšiřováním spojeneckého předmostí v Normandii si však Němci brzy uvědomili svůj omyl. Jenom Hitler nevěřil. Stále se domníval, že mohutný úder přijde nejkratší cestou přes kanál La Manche a jako jeho protiváhu nasadil do boje  Vergeltungswaffen ( odvetné zbraně ), létající pumy V1. Dne 13. června dopadly na londýnské civilní obyvatelstvo první z celkem 2 000 létajících pum zahajujících zastrašovací kampaň, která však měla pramalý vliv na spojenecké vojenské operace. Kdyby ovšem byly namířeny proti přístavům jako Portsmouth či Southampton, jimiž proudil vojenský materiál do Normandie, možná že by průběh a výsledky bojů ovlivnily.

Třebaže Spojenci po dni D postupovali hlemýždím tempem, zejména kvůli léčkám mezi křovinatými živými ploty, které byly pro tuto část Francie typické, Rundstedt a Rommel si uvědomovali, že jejich jedinou nadějí je ústup a vytvoření nové obranné linie. Hitler však nesouhlasil. Dne 18. června, po obsazení poloostrova Cotentin, Američané odřízli silně opevněný přístav Cherbourg. Následujícího dne se dobytí přístavu stalo prvořadou záležitostí, protože nejhorší letní bouře za posledních 80 let zničila americký umělý přístav Mulberry a britský poškodila. Na konci června, kdy angloamerické síly stále zaznamenávaly pouze omezené úspěchy, Rundstedt a Rommel znovu prosili Hitlera o svolení ke strategickému ústupu k Seině. Ten je však odmítl. Rundstedt byl vzteky bez sebe a 2. července, poté, co poznamenal, že jedinou rozumnou věcí, kterou může Německo udělat, je požádat o mír, ho ve funkci vystřídal polní maršál Günter Hans von Kluge.

( Američané míří k pláži )

Navzdory urputnému odporu německých tankových jednotek začali Spojenci postupně rozšiřovat svůj perimetr. Dne 9. července Britové a Kanaďané konečně dobyli Caen, které bylo jedním z cílů určených k obsazení již první den invaze. O týden později se Američané na jihu zmocnili klíčového města St. Lo. Všechno bylo připraveno k průlomu z předmostí. Na 18. červenec Montgomery naplánoval mohutný úder z Caen jižním směrem, na Falaise. Jeho záměrem bylo odlákat Němce z Bradleyova úseku fronty u St. Lo, aby generál Omar Bradley mohl snadno prolomit oslabenou protivníkovu obranu. K velkému zármutku Němců byl navíc Rommel 17. července těžce zraněn při ostřelování svého štábního automobilu spojeneckým letounem.

Montgomeryho útok, operace Goodwood, nebyl vůbec úspěšný. Ani nesmírně ničivá dělostřelecká palba a letecké bombardování nezlikvidovaly německé tanky a děla, které vyřadily přes 400 britských tanků. Němci začali přisunovat posily ještě dříve, než silné deště ukončily tankové operace. Za necelý týden zahájil Bredley bleskovou ofenzivu v prostoru St. Lo a podařilo se mu dosáhnout kýženého průlomu. Do tohoto průlomu byla nasazena nově vytvořená americká 3. armáda generála Georga S. Pattona. Její levá kolona se stočila na sever, Němcům do týla, druhá zamířila na západ do Bretaně. Krátce nato Hitler k hrůze Klugeho a jeho generálů nařídil, aby všech 250 tanků, jež byly k dispozici, zaútočilo s podporou pěchoty na oblast, kterou na severu rychle obkličovali Britové a Kanaďané a na západě a jihu Američané. Americké jednotky spěchaly k Falaise, aby se spojili s Kanaďany postupujícími od severu a téměř obklíčenou a zdecimovanou poslední obrannou linii nepřítele úplně uzavřely. Kanaďané však dorazili na místo teprve v době, kdy Němci zahájili ústup, a i když zkáza obklíčených jednotek byla strašlivá, z pasti uniklo zhruba 30 000 mužů. Zbylých 50 000 22. srpna kapitulovalo.

 
© 2008 - druhasvetova.com design by Jakub M.       TOPlist        výměna odkazů - o webu - kontakt