Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
Spustili jsme beta verzi nového vzhledu našich stránek: novy.druhasvetova.com
Stalingrad, 1942 \ druhasvetova.com

 

Stalingrad

Zničení německé 6. armády

Obrovské ztráty a nesmírné těžkosti německé armády od počátku operace Barbarossa v červnu 1941 nevyvedly Hitlera z míry. Právě naopak, v roce 1942 naplánoval velkou letní ofenzívu, která měla zlikvidovat sovětskou schopnost klást odpor. Führer, který se jmenoval i do funkce nejvyššího operačního velitele na 1 600 km dlouhé východní frontě, se mylně domníval, že v zimních bojích přišla Rudá armáda o většinu svého lidského potenciálu i materiálu, takže na východní frontu spěšně odesílal posily. Nátlakem na Rumunsko, Maďarsko a Itálii se mu podařilo poslat do pole početně silnou armádu, která byla sice dobře vybavená, ale obsahovala i složky, jejichž bojeschopnost byla krajně podezřelá.

Hlavní německý útok měl být veden proti průmyslovým a ropným oblastem na jihu. Na severu mělo pokračovat obléhání Leningradu, síly na středním úseku fronty měly držet svá postavení. Ofenzíva začala v červnu, Rusy překvapila a zpočátku zaznamenávala úspěchy ve starém stylu bleskové války. Díky tomu se Hitlera zmocnil nepřiměřený optimismus. Dne 23. července vydal Směrnici č. 49, v níž opustil koncepci postupného dobývání jihu, počínaje Stalingradem. Hodlal provést současně dvě útočné operace v rozbíhajících se směrech, jednu proti Stalingradu, druhou na Kavkaz. Nedbal varování svých generálů, že pro splnění obou záměrů nemají dostatek sil.

002.jpg

( Němci si v roce 1942 znovu připomněli taktiku bleskové války, kdy jim padli do rukou tisíce zajatců )

Konečným cílem 6. armády pod velením generálplukovníka Friedricha Pauluse a 4. tankové armády generálplukovníka Hermanna Hotha, které v červnu a počátkem července postupovaly na jihovýchod, byl Stalingrad. Kdyby nebylo Hitlerova zásahu, mohlo být možná město dobyto bez boje. Hitler však poslal Hothovu armádu na Kavkaz a nevyužil příležitosti vstoupit do města dříve, než Sověti stačí zorganizovat obranu. O čtrnáct dní později Hitler nařídil 4. tankové armádě, aby se obrátila na severovýchod a zamířila znovu ke Stalingradu. Svou šanci však již promarnil. Dne 9. srpna zastavil Hotha nedostatek zásob ve vzdálenosti 160 km od města. Paulusova 6. armáda mezitím překročila Don. 23. srpna dosáhla pravého břehu Volhy severně od Stalingradu a postupovala do jeho předměstí. V situaci kdy odpor ruské 62. a 64. armády bránících Stalingrad postupně sílil, získal Paulus kontrolu nad úsekem mezi Donem a Volhou, zřídil zde letecké a zásobovací základny a 2. září se spojil s Hothem.

Navzdory několikadenním těžkým bojům a četným náletům bombardérů Rusové pod velením generála Čujkova zničené město uhájili. Německé vrchní velení se obávalo, že síly, které měly chránit levé křídlo 6. armády podél řeky Don, nejsou dostatečné. Proto doporučilo stáhnout se ze Stalingradu, konsolidovat linii fronty a zabránit eventuálnímu odříznutí Paulusových vojsk v případě nepřátelského průlomu. Hitler však namísto toho přesunul jednotky ze slabého donského sektoru k 6. armádě a nařídil jí město dobýt.

st083.jpg

( Německá pěchota na postupu ruinami traktorového závodu ve Stalingradu )

S podporou bombardérů Luftflotte 4 zahájily německá pěchota a tanky rozsáhlý útok rychle se hroutícími ulicemi. O každý metr postupu se musely se Sověty střetnout v zuřivém boji muže proti muži. Bojovalo se o každý dům, každé patro, každý sklep, dokonce i ve stokách a kanálech. Toto odhodlání charakterizovalo celý průběh dlouhé a krvavé bitvy. Hlavní úlohu hrála pěchota, neboť hory trosek bránily účinnému zásahu tanků. Po týdnu urputných bojů se Němcům podařilo probít se do středu města. O několik dní později pronikly Paulusovy jednotky i do průmyslové čtvrti na severu, ale 29. září je Čujkov zatlačil zpět. Němci přeskupili síly, přisunuli posily a 14. října za podpory tanků a střemhlavých bombardérů znovu zaútočili. Celých deset dní bušili do ruských postavení. Třebaže Rusové stáli zpočátku proti výrazné početní převaze a byli přinuceni ustupovat, podařilo se jim v noci přepravit přes širokou Volhu čerstvé síly a životně nezbytné zásoby. Dne 24. října byl postup 6. armády v severní části Stalingradu, zastaven, aniž se Němcům podařilo sveřepého protivníka vypudit.

Z města, v němž před válkou žilo téměř 500 000 obyvatel, mnoho nezbývalo. Hitler sice připravil Rusy o jeho průmyslovou produkci, ale spojení sever – jih se mu přerušit nepodařilo, neboť železnice na východním břehu Volhy byla stále v provozu. Bitva se změnila v prestižní konflikt. Stalin trval na udržení města, které neslo jeho jméno. Hitler ho chtěl dobýt pro jeho symbolickou a propagandistickou hodnotu. Němci se tedy chystali zahájit mohutný útok v jižním sektoru.

1941+barbarossa+10.jpg

( Ruská pěchota v maskovacích kombinézách )

Pak přišly zprávy, které Hitlera přinutily poslat posily na jih, nikoliv na východ. Dne 5. listopadu utrpěl Rommel porážku u El Alameinu a 8. prosince se spojenci vylodili v Alžírsku a Maroku, čímž hrozili sevřít vojska Osy do kleští. Pro maršála Žukova, který na jihu připravoval ruskou protiofenzívu, to byl nečekaný dar z nebes. Žukov potajmu vybudoval obrovskou záložní armádu, s níž hodlal s příchodem zimy, tradičního spojence Rusů, zahájit útok. Mohutný ruský útok 19. listopadu překvapil a rozdrtil 3. rumunskou armádu severozápadně od Stalingradu a obnažil levé křídlo 6. armády, což němečtí generálové předpovídali již v létě. O 24 hodin později Sověti obrátili na útěk smíšené německo – rumunské síly chránící Paulusovo druhé křídlo. Obě sovětská útočná uskupení se za čtyři dny spojila. 6. armáda generála Pauluse s 200 000 vojáky a 70 000 příslušníky pomocných jednotek se octla v obklíčení.

V době, kdy kruh obklíčení nebyl ještě zcela pevně uzavřen, prosilo vrchní velení armády Hitlera, aby povolil 6. armádě pokus o průlom. Velitel Luftwaffe Hermann Göring však zcela neopodstatněně tvrdil, že jeho letouny jsou schopny odříznuté 6. armádě dopravovat 500 tun zásob denně a tak jí udržovat bojeschopnou. Hitler se tohoto slibu chytil a 24. listopadu Paulusovy nařídil, aby opevnil svá postavení a čekal na vyproštění zvenčí. O tři dny později byl polní maršál Erich von Manstein jmenován velitelem pestré směsky jednotek nazvané Skupina armád Don a dostal rozkaz vyprostit Stalingrad z obklíčení. Neměl však připravit podmínky, které by umožnily stažení Paulusových jednotek. Měl vstoupit do těžce zkoušeného města a stabilizovat v něm německou frontu. Manstein zahájil tuto nezáviděníhodnou operaci 12. prosince a 21. už stál necelých 50 km od Stalingradu. Věděl, že se k jeho předsunutým pozicím stahují ruské jednotky a že je neudrží dlouho. Proto Paulusovy naznačil, aby vyrazil z města a pokusil se s ním spojit, než bude příliš pozdě. Paulus se však rozhodl, že bez Hitlerova přímého rozkazu Stalingrad nevyklidí a zůstane tam, kde je.

Letecké zásobování,zima 1941 - 1942.jpg

( Dopravní Junkersy Ju 52 nedokázaly obklíčené 6. armádě dodávat tolik zásob, kolik potřebovala )

Vyprošťovací jednotky v bojích ustoupily a pro odsouzenou 6. armádu nadešla poslední tragická fáze bitvy o Stalingrad. Ve stále pevnějším sevření sovětských sil, bez vhodné výstroje pro teploty hluboko pod bodem mrazu a s nedostatkem základních zásob, které Göringův vzdušný most nedokázal zajistit, pokračovaly slábnoucí Paulusovy jednotky zatvrzele v boji. Když Paulus koncem prosince viděl, že jeho hladovějící muži musejí pojídat syrové koňské mozky, vyslal k Hitlerovi osobního emisaře, který měl Führerovy poskytnout bezprostřední informace o zoufalé situaci 6. armády. Hitler mu však pouze vzkázal, aby vydržel.

8. ledna zaslal generál Rokossovskij Paulusovy ultimátum, ale ten kapitulaci odmítl. O dva dny později zahájili Sověti na jeho vyčerpané a zdemoralizované vojáky drtivý útok. Paulus zaslal Hitlerovy rádiem depeši, v níž mu sděloval, že situace je beznadějná. V poválečné svědecké výpovědi Paulus prohlásil, že mu Hitler odpověděl takto: „Kapitulace nepřipadá v úvahu. 6. armáda splní u Stalingradu svoji historickou povinnost do posledního muže“. Konec na sebe nenechal dlouho čekat. Do 25. ledna Rusové dobyli poslední německé letiště. Zabránili tak leteckému přísunu zásob a ukončili evakuaci nemocných a raněných. Na rádiovém přijímači, který zůstal jejich jediným pojítkem s vnějším světem, zachytili Němci 31. ledna zprávu, v níž Hitler s potěšením oznamoval Paulusovo povýšení na polního maršála. Téhož dne později se 6. armáda ozvala naposledy. Oznámila, že sovětské jednotky dorazily před budovu velitelství.

1941+barbarossa+12.jpg

( Jedni z tisíců německých vojáků, kteří bitvu přežili, ale jak dlouho? )

Nový polní maršál, který byl sám vyčerpán a nemocen, se musel i se zbytky svých vojsk vzdát veliteli 64. ruské armády, generálu Šumilovovi. O dva dny později kapituloval i XI. sbor, který se bránil v izolovaných ohniscích odporu v severní části zuboženého města. Přibližně 100 000 mužů odpochodovalo do zajetí ( z něhož se podle odhadů vrátilo 10 let po válce necelých 6 000 ). Hitler zuřil a hrozil Paulusovy válečným soudem. Nakonec však odpovědnost za obětovanou 6. armádu vzal na svá bedra. V bojích u Stalingradu zahynulo téměř 150 000 Němců – třikrát tolik, než činili přiznávané ruské ztráty. Skutečné zůstávají neznámé. Rusové se zmocnili všech Paulusových děl, vozidel a výstroje. Luftwaffe přišla o 500 dopravních letadel.

Třebaže německé ozbrojené síly nebyly počátkem roku 1943 zdaleka zlomené, nikdy se ze ztráty celé armády úplně nevzpamatovaly. Navíc již předním přišly na východní frontě o více než 1 000 000 mužů. Čas bleskových vítězství skončil. Hitler přepjal německé síly ještě dříve, než se proti němu Spojenci obrátili plnou vahou své moci a za svoji hloupost měl později pykat.

 

 
© 2008 - druhasvetova.com design by Jakub M.       TOPlist        archiv - o webu - kontakt
.