Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
Spustili jsme beta verzi nového vzhledu našich stránek: novy.druhasvetova.com
sevastoopol, 1942 \ druhasvetova.com

 

Sevastopol

Konec černomořské pevnosti

V červenci 1942 jednotky Wehrmachtu dobyly během bojů o Krym mohutnou pevnost Sevastopol. Bitva, v níž se na německé straně svými velitelskými schopnostmi vyznamenal Erich von Manstein, se stala proslulou nejen díky hrdinné obraně sovětských jednotek, ale i v souvislosti s použitými mimořádnými dělostřeleckými prostředky.

Strategicky významný přístav Sevastopol se zapsal do dějin válečnictví již za tzv. krymské války v letech 1854 – 1856. Tehdy vzdoroval 347 dní spojeným armádám Velké Británie, Francie a Sardinského království, než došlo ke kapitulaci. Po vypuknutí války mezi Německem a Sovětským svazem pronikly do oblasti Krymu jednotky německé 11. armády vedené svým novým talentovaným velitelem, generálem pěchoty Erichem von Masteinem. Jeho úkolem bylo obsadit poloostrov včetně Sevastopolu a poté zaútočit podél severního pobřeží Azovského moře na Rostov. Německé velení si dobře uvědomovalo strategický význam Krymu, který svému držiteli umožňoval ovládat vody Černého moře. K obsazení poloostrova ale existoval ještě jeden podstatný důvod. Hitler se totiž obával tamních sovětských leteckých základen, z nichž bylo možné bombardovat tolik důležitá rumunská ropná pole. Proto byl Manstein vyzýván k co nejrozhodnějšímu postupu. Generál však věděl, že obsazení Krymu rozhodně nebude jednoduchou záležitostí.

Na Krym vedly z pevniny tři přístupy, z nichž nejvýznamnější byla Perekopská šíje. Právě zde zaútočili 12. září 1941 vojáci LIV. sboru generála Hansena s cílem dobýt oblast nečekaným přepadem a otevřít tak cestu do nitra poloostrova. Sovětští vojáci zde ale vybudovali důmyslný obranný systém tvořený mohutným protitankovým příkopem, překážkami z ostnatého drátu a soustavou bunkrů, takže první německý pokus o průlom ztroskotal. Manstein se proto rozhodl provést frontální útok třemi divizemi podporovanými silnou dělostřeleckou palbou. Úder byl zahájen 24. září a po třech dnech tvrdých bojů pronikly německé jednotky sovětskou obrannou. Mansteinovi se tak naskytla příležitost ovládnout rychle celý poloostrov včetně Sevastopolu. Nadějný postup však zmařily spojenecké rumunské jednotky, které se po obdržení zprávy o údajném sovětském protiútoku daly na útěk. Německé útočné plány to zcela zhatilo a postup mohl být obnoven až po třech týdnech. Mezitím ovšem nechal Stalin evakuovat Oděsu a do Sevastopolu připlulo na transportních lodích asi 80 000 vojáků, kteří posílili obranu sovětské 51. armády. Nový německý útok začal 18. října a tentokrát se sovětskou obranu podařilo prolomit až po osmi krutých dnech bojů, kdy bylo třeba dobývat jedno obranné postavení za druhým. Sověti nakonec ustoupili a stáhli se na jih k obraně Sevastopolu. Následující německý postup byl ale poměrně rychlý. Už 1. listopadu 1941 obsadili vojáci Wehrmachtu správní centrum Krymu Simferopol a o dva dny později přístav Fedosija. V polovině měsíce padl do rukou útočníků silně opevněný přístav Kerč, a když brzy poté získali Jaltu, zůstal Sevastopol poslední významnou základnou na Krymu v sovětských rukou.

( Moždíř Karl ráže 600 mm se připravuje ke střelbě na přístav )

Dosavadní průběh operací naplnil německé velitele optimismem, i když ztráty jejich jednotek byly značné. Pokud se však domnívali, že i Sevastopol brzy padne, tak se hluboce mýlili. Rusové obranu základny dobře připravili a byli odhodláni bránit ji do posledního muže. Už 4. listopadu došlo k vytvoření tzv. sevastopolského obranného okruhu v čele s velitelem černomořské flotily viceadmirálem Filipem Sergejevičem Okťjabrským. Dále se zde nacházely jednotky pobřežní armády generálmajora Ivana Jefimoviče Petrova. Obránci mohli počítat s 50 000 vojáky pravidelné armády, k nimž se připojilo jako domobrana 15 000 obyvatel města. K dispozici bylo dále 170 děl různých ráží včetně mohutných kanonů baterie Maxim Gorkij ráže 305 mm. Sovětští inženýři také vybudovali kolem pevnosti důmyslnou soustavu minových polí a drátěných překážek ke ztížení nepřátelského postupu. Manstein chtěl přístav dobýt ještě před Vánocemi, aby pak mohl svou armádu uvolnit pro další postup směrem na Kavkaz.

První útok na samotný Sevastopol začal 17. prosince 1941 a zapojilo se do něj sedm německých pěších divizí podporovaných dvěma rumunskými horskými brigádami. Pevnost s okolím ostřelovalo celkem 1 275 děl a podporu ze vzduchu poskytovalo až 300 strojů z VIII. leteckého sboru generála Wolframa von Richthofena. Úderné prapory postoupily první den útoku o šest kilometrů, ale houževnatá sovětská obrana sílila a ztráty narůstaly každým okamžikem. Posádky sovětských bunkrů a kulometných hnízd pálily ze všeho, co měly po ruce, a Němcům se nedařilo postupovat. Obráncům také vydatně pomáhala palba bitevní lodi Parižskaja Kommuna, jejíchž dvanáct děl ráže 305 mm představovalo úctyhodnou palebnou sílu. Na Štědrý den tak už bylo jasné, že původní plán dobytí Sevastopolu byl příliš optimistický. Nový rozkaz velení tedy zněl, že pevnot musí padnout do Silvestra.

( Pomocný sovětský výsadek u Kerče se zdál být velkým úspěchem, nakonec však byli Sověti zahnáni do moře a tři jejich armády byly zničeny )

Následující dny probíhaly ve znamení stále úpornější německé snahy o postup vpřed. Nejúspěšnější byl velitel 16. pěšího pluku plukovník Dietrich von Choltitz, jehož muži se 28. prosince probojovali až k fortu Stalin ovládajícímu severní obranný úsek Sevastopolu. Rozhodující úspěch už byl na dosah, když do Mansteinova štábu dorazila zpráva o nečekané pohromě. Sovětské velení totiž mezi 26. a 30. prosincem 1941 uskutečnilo vylodění vojsk 51. armády v okolí Kerče a 44. armády u Fedosije ve východní části Krymu s cílem ulehčit obráncům obležené pevnosti. Němci měli v tomto prostoru pouze jednu divizi podporovanou nepočetnými rumunskými jednotkami, takže vojákům Rudé armády se po vylodění podařilo uchytit na pobřeží a proniknout do vnitrozemí. Prokázali přitom neuvěřitelnou fyzickou zdatnost. Při dvacetistupňovém mrazu se museli brodit po krk v ledové vodě.

Němcům nyní reálně hrozilo, že by jejich divizím před Sevastopolem mohli Rusové vpadnout do zad. Manstein tak stál před rozhodnutím, co dál. Věděl, že pokud by nápor proti Sevastopolu přerušil a poslal odtud jednotky k Fedosiji, splnil by záměry sovětského velení, které přesně o tohle svým vyloděním usilovalo. Proto uvažoval o tom, že na Kerčský poloostrov pošle pouze jednu divizi a ostatní jednotky vyvinou maximální úsilí k dobytí pevnosti. Jenže velitel XXXII. sboru generál hrabě Sponeck nařídil mezitím Kerčský poloostrov vyklidit a Manstein nakonec vydal rozkaz boje u Sevastopolu ukončit. Sovětům se tedy jejich plán zdařil a mělo trvat dlouhých pět měsíců, než Wehrmacht u Sevastopolu obnoví nápor.

( Obránce podporovala i Bitevní loď Parižskaja Kommuna se svými děly ráže 305 mm )

Jestliže se zpočátku kerčsko – fedosijská operace Rudé armády jevila jako velký úspěch, nakonec skončila katastrofou. Němci totiž po přísunu posil podnikli protiofenzívu a v průběhu května 1942 zničili na Kerčském poloostrově tři sovětské armády. Nově vzniklá příznivá situace pak umožnila von Mansteinovi soustředit veškeré své síly k dobytí Sevastopolu. Pevnost tehdy měla tři obranná pásma tvořená celkem 350 kilometry zákopů, stovkami betonových bunkrů s pancéřovými prvky, dělostřeleckými bateriemi různých ráží, raketomety, minomety, minovými poli a drátěnými zátarasy. Rozhodující úder začal 3. června těžkými nálety strojů Luftwaffe, které za jediný den svrhly na pevnost 525 tun bomb. Letecká převaha byla důležitým faktorem úspěchu celé operace a slabost Sovětů nejlépe ilustrovala skutečnost, že za celý 3. červen ztratili Němci přes silnou protiletadlovou palbu pouze jediný střemhlavý bombardér Ju 87. Také v dalších dnech pokračovaly nálety s neztenčenou silou a do zahájení pozemního útoku 7. června provedly německé letouny celkem 3 069 bojových letů, přičemž shodily 2 264 tun výbušných bomb a 23 800 kusů zápalných pum. Sovětská obranná postavení byla zároveň zasypávána hustou dělostřeleckou palbou všech možných ráží. Právě pětidenní důkladná dělostřelecká a letecká příprava měla být podle Mansteinových představ klíčem k dosažení úspěchu. Nad ránem 7. června 1942 pak vyrazila do útoku pěchota. Hlavní těžiště úderu leželo na severu, kde útočily jednotky LIV. sboru, ze západu a z jihu útočil XXX. sbor posílený rumunskými jednotkami. Sovětští vojáci však i po předchozí mohutné protivníkově palbě vykazovali vysokou bojovou morálku a o první obranná postavení se ihned rozpoutaly tvrdé boje.

Zbrani, které se během operace přikládala mimořádná důležitost, bylo dělostřelectvo. Němci soustředili před Sevastopolem celkem 758 hlavní střední a těžké ráže a k tomu bylo třeba připočítat ještě 112 děl rumunských. Nacházely se zde i dva železniční kanony ráže 250 mm a několik dalších děl a moždířů ráží 305, 355 a 420 mm. To ale nebylo vše. Německé velení se rozhodlo nasadit proti tvrdošíjně odolávající pevnosti ty nejtěžší kalibry a tak se zde objevily i dva samohybné moždíře Karl ráže 600 mm. Pojmenovány byly Odin a Thor. Na Sevastopol vypálily celkem 129 ran a jejich terčem se stala zejména zmíněná baterie Maxim Gorkij, která byla vážně poškozena přímým zásahem odpoledne 7. června. Ani tyto supermoždíře však nebyly tím nejtěžším, co měli Němci ve svém dělostřeleckém parku k dispozici. Nad ránem 5. června totiž otřásla Sevastopolem ohlušující exploze většího rozsahu než všechny předchozí. Jejím původcem byl obří železniční kanon Dora ráže 800 mm, který Němci umístili u paláce někdejších krymských chánů v Bachčisaraji. Na Sevastopol vypálilo toto obří dělo celkem 48 ran a po pádu pevnosti bylo rozebráno a odvezeno. Jeden z vypálených granátů zdevastoval v zátoce Severnaja sovětský muniční sklad, který se nacházel 30 m pod zemí a byl považován za nezničitelný.

( Rumunští pěšáci připravení k útoku )

Po zahájení útoku německých pěšáků vytvořili nejprve ženisté průchody v minových polích a úderné skupiny postupně likvidovaly jedno obranné postavení za druhým. Nebylo to však nic jednoduchého, protože sovětští vojáci zuřivě hájili každou píď půdy. Tvrdě se bojovalo hlavně o fort Stalin, kde obránci 9. června krvavě odrazili první pokus Němců o jeho dobytí. Ani palba Dory nepřinesla očekávané výsledky a fort z boje nevyřadila. O čtyři dny později proto zaútočili vojáci 16. pluku znovu a také tentokrát narazili na zuřivý odpor. Každá skulina či jáma soužila obráncům jako střílna a útočníci museli postupovat krok za krokem s pomocí plamenometů a ručních granátů. Sovětské velení zde nasadilo zfanatizované členy komunistické strany a komsomolu, kteří se odmítli vzdát a mrtvoly svých padlých druhů nakupili před jednu ze střílen jako ochranu proti nepřátelským projektilům. Teprve když spáchal sebevraždu jejich politický komisař, vypotáceli se čtyři poslední vojáci z trosek pevnůstky s rukama nad hlavou. Němci za dobytí fortu zaplatil krvavou daň a všichni důstojníci z obou útočících praporů padli.

Obdobné krvavé boje probíhaly od 17. června i v prostoru druhého obranného pásma. Situaci ztěžovalo nesnesitelné horko, v němž se mrtvoly padlých brzy začaly rozkládat, a nad bojištěm se linul hrozný zápach doprovázený hejny všudypřítomných much. Bavorská 132. pěší divize utrpěla tak velké ztráty, že musela být stažena z fronty a nahrazena 24. pěší divizí, která však na tom byla brzy ještě hůř. Přesto se jí podařilo dobýt forty GPU, Molotov a Čeka. Také na jiných místech Němci pozvolna v tvrdých bojích postupovali k samotnému přístavu. V cestě jim bránily různé kopce a strže, odkud se neustále ozývala palba. Obránci neváhali využít jako improvizovanou pevnůstku i starý vojenský hřbitov, kde byli pochováni padlí Britové z krymské války.

( Němci si probojovávají cestu přes sovětské pozice za pomoci plamenometu )

Když muži od 24. divize obsadili baterii Konstantinovskij, měli už všechny klíčové body kolem města ve svých rukou. Závěrečný nápor pak vedli společně s vojáky 22. divize. Německé dělostřelectvo mezitím neustále zasypávalo Sevastopol dělostřeleckými granáty, takže například 22. dělostřelecký pluk vypálil 26. června 1942 na pozice obránců už stotisící granát. O den později překonali němečtí vojáci v nafukovacích člunech zátoku Severnaja a poté obsadili elektrárnu na protilehlém břehu. Sovětská obrana se v tu dobu už začínala rozpadat a ve městě vypukl chaos. Na poslední chvíli se podařilo odplout oběma velitelům Okťjabrskému a Petrovovi a 4. července potlačili Němci poslední větší odpor ve městě, i když izolované skupiny obránců byly likvidovány ještě několik dní poté.

Sevastopol byl nyní v německých rukách, ovšem za cenu značných ztrát. Němci přišli během bojů o 27 000 padlých a raněných vojáků, dalších 8 500 ztratili Rumuni. Sovětské ztráty lze odhadnout jen těžko, ale mohly se pohybovat okolo 18 000 mrtvých a 5 000 raněných. Němci prohlašovali, že zajali celkem 90 000 příslušníků Rudé armády, ale toto číslo se zdá být nadnesené. Každopádně dobytí Sevastopolu přispělo k uvolnění von Mansteinovy 11. armády pro další postup směrem na Kavkaz a stalo se velmi vítanou událostí pro nacistickou propagandu, která pád nejsilnější pevnosti na světě náležitě vyšperkovala. Manstein byl oslavován jako hrdina a získal hodnost polního maršála. Ze svého triumfu se však Wehrmacht příliš dlouho netěšil. Už za půl roku přišla porážka u Stalingradu a následoval postupný přechod strategické iniciativy do rukou Rudé armády.

 
© 2008 - druhasvetova.com design by Jakub M.       TOPlist        archiv - o webu - kontakt
.