Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
.
Peleliu, 1944 \ druhasvetova.com

 

Peleliu

Ostrov zaplacený krví

Útok na Peleliu považovala americká námořní pěchota za jednoduchou, téměř vycházkovou akci. Dokonce i zájem novinářů o účast na tomto tažení odpadl, když se dozvěděli, že dobytí ostrova bude otázkou jen několika dní. Všechno ale bylo jinak a námořní pěšáci museli svést zoufalé boje s fanatickými obránci, kteří využívali neviditelné bunkry postavené v nepřehledném terénu.

Již na začátku tažení Tichomořím se Sbor náčelníků štábů rozhodl používat strategii žabích skoků, což v praxi znamenalo, že některé ostrovy byly ponechány v rukou nepřítele, pokud při námořní a letecké blokádě okolních vod nemohly vyvíjet bojovou činnost. Takto byl vynechán například atol Truk, hlavní japonská základna ve středním Pacifiku se silnou posádkou, která však byla po zničení tamních letišť odsouzena k živoření a do dalších bojů už nezasáhla. Rozhodnutí, který ostrov bude obsazen a který obejit, však bylo často předmětem sporů, protože letectvo a námořnictvo mělo na věc často zcela jiný názor, vycházející z odlišných požadavků obou druhů zbraní na dobytá území. V létě roku 1944 už byli Japonci vytlačeni ze středotichomořských ostrovů a Sbor náčelníků štábů zvažoval, jak pokračovat dál k japonským mateřským ostrovům.

vylodění na Filipínách.jpg

( Americké výsadkové lodě na pláži ostrova Peleliu )

Jedna cesta, podporovaná generálem MacArthurem, předpokládala obsazení atolu Morotai a jeho využití jakožto základny pro obsazení Filipín. Další možností bylo Filipíny obejít a zaútočit na Formosu a Okinawu. Tuto možnost prosazoval admirál Nimitz. Každá z možností měla své zastánce a odpůrce, MacArthur navíc požadoval znovudobytí Filipín za svou osobní záležitost. V roce 1942, když Filipíny obsadili Japonci a on se musel na přímý rozkaz nadřízených zachránit před zajetím, přísahal, že se vrátí a Filipíny znovu osvobodí. Nyní měl možnost slib splnit a dělal všechno proto, aby další tažení vedlo tímto směrem. Nakonec se vrchní velení přiklonilo na jeho stranu a začalo se s plánováním tažení, ve kterém se počítalo i s obsazením Palauských ostrovů pro vybudování podpůrných letišť.

Palauské ostrovy leží mezi Marianským souostrovím jejichž ostrovy Tinian, Saipan a Guam již byly obsazeny Američany a souostrovím Filipíny. Skládají se ze tří hlavních ostrovů, Angaur, Peleliu a Babelthuap a řetězu menších ostrůvků. Původně to byly německé državy, které Japonci obsadili v 1. světové válce, po níž bylo jejich vlastnictví potvrzeno Společností národů. Vzdálené ostrovy neměly kromě fosfátů žádné přírodní bohatství a ani z vojenského pohledu nebyly nijak významné, protože po vypuknutí války zůstaly v hlubokém zápolí. V dubnu 1944 se však vše změnilo, Palauské ostrovy se ocitly na bojové linii a japonské velení začalo posilovat jejich obranu. Původně na nich byla posádka asi 5 000 příslušníků námořnictva, ale ti byli brzy posíleni skvěle vycvičenou 14. divizí pozemního vojska pod velením velmi schopného velitele, generálporučíka Sadae Inoueho. Ten byl zodpovědný za obranu celé souostrovní oblasti a po příjezdu na místo ihned začal s budováním obrany. Narazil však na starý problém a to vzájemnou řevnivost mezi námořnictvem a armádou. I když to bylo s podivem, námořnictvo i v tak vypjaté situaci odmítalo jakkoli spolupracovat s armádními jednotkami a obě složky budovaly obranné systémy bez vzájemné koordinace. Armáda neměla své pracovní jednotky, takže nezbylo, než aby se do budování tunelů a podzemních krytů zapojili vojáci bojových jednotek.

Japonci se bránili z téměř neviditelných postavení.jpg

( Japonci se bránili z téměř neviditelných bunkrů a palebných postavení )

Japonci se poučili z předchozích porážek a začali používat novou taktiku. Upustili od sebevražedných útoků, které končily v palbě automatických zbraní nepřítele, podporovaného dělostřelbou a letectvem, hroznými masakry a přešli k budování neviditelných bunkrů a palebných postavení, odkud byli obránci schopni brzdit postup útočníků po dlouhou dobu. Japonskému velení bylo jasné, že pokud je okolní moře ovládáno nepřítelem, nelze boj vyhrát a zbývá jen bojovat do posledního muže, aby byl získán čas na budování obrany na jiných místech. Japonci zde dokonale využili terénu, byli rozhodnuti neplýtvat silami a připravit Američanům krvavou lázeň. Všechny pláže vhodné k vylodění byly zaminovány a posety protiinvazními překážkami. Všechna děla byla pečlivě ukryta v bunkrech, kopce byly provrtány spletí tunelů, umožňujících skryté přesuny jednotek nebo sloužících jako sklady a velitelská stanoviště. Na okraji budoucí vyloďovací pláže se nacházela vyvýšenina, nazývaná Američany Bod, která byla rovněž opevněna a vybavena 47 mm dělem a těžkými kulomety, jež mohly z boku ostřelovat přistávající útočné jednotky.

Pro útok na ostrov byla vyčleněna 1. divize námořní pěchoty, která se proslavila na Guadalcanalu a byla jednou z nejzkušenějších jednotek v Pacifiku. Její velitel, generálmajor Rupertus, prohlašoval, že celý ostrov obsadí během čtyř dnů a nebude ani potřeba nasazovat zálohu, tvořenou 81. armádní divizí. Po týdnech těžkých bojů, kdy se denní postup Američanů někdy měřil na metry, musel změnit názor. Plán byl stejný jako při útocích na jiné ostrovy. V jihozápadní části ostrova byly vytyčeny vyloďovací sektory Oranžová a Bílá pro jednotky 1., 5. a 7. pluku námořní pěchoty, které měly pokračovat do vnitrozemí a co nejdříve obsadit letiště. Za nimi pak námořní ženijní útvary, přezdívané mořské včely, nastupovaly s těžkými stavebními stroji, umožňujícími co nejrychleji letiště zprovoznit pro letecké operace. Celá akce měla krycí název Stalemate II a jejím vrchním velitelem byl jmenován admirál Halsey, agresivní velitel se zkušenostmi z mnoha bitev. I další velitelé, jako například generál Geiger, velící III. výsadkovému sboru, jehož součástí byla i 1. divize, získali zkušenosti v bojích na Guadalcanalu a dalších ostrovech. Nic z toho je ale nepřipravilo na to, co je čekalo na Peleliu.

výsadek na Peleliu.jpg

( Námořní pěchota se vyloďuje na Peleliu )

Síla Američanů byla nepředstavitelná, celé akce se zúčastnilo 800 lodí a přes 200 000 mužů všech druhů vojsk. Jejich hlavní námořní uskupení, 3. loďstvo, disponovalo stovkami válečných lodí a díky zásobovacím plavidlům mohlo operovat na moři dlouhé měsíce. Na palubách 16 velkých a 20 eskortních letadlových lodí byly ke vzletu připraveny stovky letounů, které zajišťovaly vzdušnou dominanci, protiletadlovou obranu a podporu pozemních jednotek. Bitevní lodě a křižníky měly po tři dny ostřelovat nevelký ostrov a pokusit se zničit japonskou obranu. Bohužel však rozvědka nebyla schopna zajistit přesné mapy a identifikovat cíle, takže nezbylo, než prostě zasypat celý ostrov tunami oceli a doufat, že alespoň některé střely zasáhnou cíl.

Americké loďstvo připlulo k Palauským ostrovům a početné námořní a letecké hlídky začaly kontrolovat přilehlé vody, aby zabránily posilování japonské posádky na Peleliu. Dne 12. září 1944 začalo v 5:30 ráno ostřelování z lodních děl bitevních lodí a křižníků, které pokračovalo až do dne D. Zatímco na ostrov dopadaly těžké střely, vyrazili k plážím potápěči podmořských demoličních komand, kteří čistili pobřežní vody od min a označovali průjezdy v korálových bariérách. Japoncům jejich přítomnost nezůstala utajena a ostřelovali je z kulometů. Teď už jim bylo jasné, že invaze je otázkou několika dní, ale nemohli dělat nic jiného, než čekat a předčasně neprozrazovat svá postavení. Nutno říci, že se jim to podařilo skvěle. Když po třídenním ostřelování nastal 15. září den D a ke břehu vyrazili první útočné vlny námořních pěšáků v obojživelných vozidlech, uvítala je velmi silná palba a mnoho vozidel bylo zasaženo a zničeno. Námořní pěchota začala rychle postupovat do nitra ostrova, ale Japonci ostřelovali z Bodu vše, co se pohnulo, a způsobili útočníkům velké ztráty.

mapa bojů na Peleliu.jpg

( Mapa ostrova Peleliu, vylodění a směry postupů amerických jednotek )

Bylo jasné, že Bod musí být umlčen, jinak dojde na plážích k opravdovým jatkám. Přiblížit se k němu z prostoru pláží ale bylo sebevražedné. Nakonec se jedna rota probila k Bodu z týlu a zlikvidovala obránce v bunkrech ručními granáty. Zničením palebných postavení na Bodu se situace na plážích zlepšila, i když na levé části invazní pláže byli Američané nuceni přednostně nasadit zálohy. Ve stření části nebyl odpor zdaleka tak silný a tak se námořním pěšákům podařilo proniknout už kolem deváté hodiny k okraji letiště. Tam se však museli zastavit a přejít do obrany, protože ostatní jednotky narazily v jižní části ostrova na soustavu bunkrů a skrytých postavení, jež bylo nutno likvidovat pomalu plamenomety a náložemi. Do bojů se také zapojily tanky Sherman vedoucí palbu na prakticky neviditelné cíle podle pokynů pěšáků, se kterými byly ve spojení polními telefony, zavěšenými zvenčí na pancíři. Velitelé tanků kvůli ostřelovačům nemohli otevřít poklopy a pozorování periskopy k ničemu nevedlo.

Odpoledne začala sílit nepřátelská palba z minometů a děl a Japonci vyrazili do protiútoku. Nešlo ale o sebevražedný útok, známý z jiných bojů, Japonci se pohybovali přískoky a využívali přírodních krytů. Na jejich podporu bylo nasazeno i 13 lehkých tanků, z nich však bylo 11 brzy zničeno palbou Shermanů a jen dvěma se podařilo stáhnout. I útok pěchoty byl odražen a Američané začali chystat postavení, ve kterých chtěli přečkat noc. Japonci nezaútočili a veteráni se nenechali vyplašit neznámý zvuky džungle, takže až do rána byl relativní klid. Jen na pláže připlouvaly posily a byly přiváženy zásoby, hlavně munice a voda. Druhý den ráno začali Američané útočit po celé délce linie. Během dalších dvou dnů se podařilo dobýt letiště, kde bez ohledu na japonskou střelbu zahájily mořské včely již 19. září opravy letištní plochy. Mezitím jednotky 7. pluku vyčistily celou jižní část ostrova a tak zde bylo možno ukončit bojovou činnost a přesunout hlavní síly k severu, kde věci nešly zdaleka tak dobře.

ranění na Peleliu.jpg

( Ranění příslušníci 1. divize námořní pěchoty, kteří byli po svém zranění evakuováni na pláž, kde čekají na transport do nemocničních lodí )

1. pluk námořní pěchoty se vylodil v nejsevernější části pláže. Měl za úkol bojovat na levém křídle a zlikvidovat odpor na hřebeni Umurbrogol, na němž byly hlavní obranné pozice protivníka. Poté, co byl obsazen Bod, začali námořní pěšáci postupovat k severu, kde ale narazili na obranný komplex vzájemně se podporujících bunkrů, na které jejich zbraně nestačily. Postup byl obnoven až po jejich likvidaci 356 mm děly bitevní lodi USS Pennsylvánia zdržující se u pobřeží. Před nimi byl korálový hřeben s desítkami jeskyní, tunelů a palebných postavení, jež bylo nutno likvidovat sice osvědčenou, ale velmi obtížnou metodou známou z předchozích bojů. Malé skupiny námořních pěšáků postupovaly od jedné jeskyně ke druhé a postupně je ničily nebo zavalovaly. Jednotlivá postavení se však navzájem kryla palbou, takže ztráty mezi vojáky, vyzbrojenými plamenomety nebo náložemi, prudce narůstaly a denní postupy se často měřily jen na desítky metrů. Vojáci byli sice na hranici vyčerpání, ale přesto stále pronikali k severu.

Dne 21. září 1944 provedl velitel sboru generálmajor Geiger inspekci přímo v oblasti boje 1. pluku a došel k závěru, že bude lepší jej stáhnout a vystřídat čerstvými jednotkami 81. pěší divize. Námořním pěšákům se tento rozkaz nijak nezamlouval, protože považovali jednotky pozemního vojska všeobecně za druhořadé a 81. divizi, která si teprve odbývala bojový křest při dobývání sousedního ostrova Angaur, tím více. Velitel sboru však na svém rozkazu trval a nutno říci, že to bylo ku prospěchu společné věci. První pluk byl převelen do zápolí. Silně prořídlé jednotky 1. pluku vystřídal 321. pluk 81. divize pozemního vojska a spolu s námořní pěchotou obnovil 24. září útoky na Umurbrogol. Postup však byl stejně pomalý, nepříznivý terén a skvělá obranná postavení vyrovnávaly technickou a početní převahu Američanů. Letiště už fungovalo, i když bylo sporadicky stále ostřelováno, takže hlavního cíle operace již bylo dosaženo. Den za dnem se bráněný prostor zmenšoval, Japoncům také docházely síly, navíc z Babelthuapu byl vyslán pouze jeden prapor pěchoty. Více vojáků nechtěl velitel oblasti poslat, protože by mu pak mohli chybět v dalších bojích. Japonci si však neuvědomili, že Američané na Babelthuap útočit nebudou, neboť obsazení ostrova by jim nepřineslo žádnou taktickou výhodu a vedlo by jen ke zbytečným ztrátám.

americké tanky postupují ostrovem Peeliu.jpg

( Americké střední tanky M4 Sherman, následované pěchotou postupují do nitra ostrova )

V polovině října už byla většina hřebene dobyta, ale japonský odpor přesto neustával. Bylo rozhodnuto, že likvidaci posledních ohnisek odporu provede 81. divize. Oba zbývající, již také značně prořídlé pluky 1. divize námořní pěchoty byly staženy a nahrazeny 322. a 323. plukem. Koncem října bojové akce přerušily silné lijáky omezující jakoukoliv činnost až do 1. listopadu. Američané poté pokračovali v likvidaci hnízd odporu, ale teprve 13. listopadu se obrana začala pomalu hroutit. Američané odrazili několik protiútoků. Japonci bráněný prostor se zmenšil na stovky metrů. Dne 24. listopadu spáchal plukovník Nakagawa a generál Murai sebevraždu a zbytek obránců byl zabit v posledním zoufalém útoku. Tím boje na ostrově skončily, v dalších dnech bylo zlikvidováno několik zbývajících Japonců a 27. listopadu bylo oficiálně oznámeno zajištění ostrova a ukončení bojových aktivit.

Peleliu bylo konečně obsazeno a Američané vyrazili k Filipínám, zatímco 1. divize námořní pěchoty byla stažena k doplnění a reorganizaci. Velitelé námořní pěchoty byli kritizováni, že silně podcenili terén a nepřítele, takže získané výhody nebyly adekvátní lidským a materiálním ztrátám. Je pravdou, že letiště na Peleliu nesehrálo žádnou důležitější roli v bojích o Filipíny, ale to nemohl dopředu nikdo vědět. Navíc se podařilo vyřadit z dalších bojů posádku na Babelthuapu, která by jinak mohla posílit Filipíny a obsazením Peleliu byly znemožněny letecké a námořní operace v dané oblasti. O nutnosti útoku se vedly spory již za války a vojáci a historikové je vedou dodnes. Američané dostali i přes své vítězství tvrdou lekci, z níž se však poučili a získané poznatky se jim pak velmi hodily při bojích na dalších ostrovech, proklínaných námořními pěšáky, Iwodžimě a Okinawě.

letiště na Peleliu po bitvě.jpg

( Letecký pohled na letiště na ostrově Peleliu, několik týdnů po skončení bitvy )

V bojích o Peleliu padlo 1 252 a raněno bylo dalších 5 274 příslušníků 1. divize námořní pěchoty, která do boje nasadila celkem 16 459 mužů. O dalších 542 padlých a 2 736 raněných přišla armádní 81. pěší divize. Japonské ztráty činily odhadem 10 900 vojáků. I desítky let po válce lze stopy po bojích najít na ostrově prakticky všude. Vraky těžké techniky obou bojujících stran, zbytky výzbroje v ústích zavalených jeskyní a sestřelená letadla jsou vděčnými cíli zvědavých turistů. I potápěči si zde přijdou na své, protože v okolních vodách lze objevit potopená plavidla a vraky letounů.

 

 

 
© 2008 - druhasvetova.com design by Jakub M.       TOPlist        výměna odkazů - o webu - kontakt