Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
.
Ostravsko-opavská operace, 1945 \ druhasvetova.com

 

Ostravsko – opavská operace

Zoufalý německý odpor na pomezí Moravy a Slezska

Přestože byla na jaře 1945 válka pro Německo definitivně ztracená, jeho armády pokračovaly na východní frontě v houževnatém odporu. Těžké boje se tak nevyhnuly ani území Sudet a protektorátu, kde Wehrmacht při obraně Ostravy jako dopravního uzlu a průmyslové centra využil i prvorepubliková opevnění.

Ostravská operace ( oficiálně Ostravsko – opavská operace ) sice nepatřila svým rozsahem k největším bojovým operacím 2. světové války, přesto dodnes vzbuzuje velký zájem. Není divu, šlo totiž o jedno z posledních velkých střetnutí 2. světové války. Na rozdíl od jiných bitev na území tehdejšího protektorátu se zde významněji zapojili také Čechoslováci, bojující nikoli v rámci partyzánských skupin, ale sloužící v pravidelné armádě – v    1. československém armádním sboru, který zde operoval v rámci 4. ukrajinského frontu Rudé armády. Tvořili jej příslušníci 1. československé samostatné tankové brigády a 1. československé smíšení letecké divize. Celá operace proběhla úspěšně takříkajíc až napodruhé a charakterizovaly jí rychlé a dynamické tankové údery prováděné bez dlouhodobé přípravy přímo za pochodu. Operace, která rovněž posloužila k pokrytí jižního křídla sovětského útoku na Berlín, trvala oficiálně od 10. března do 5. května 1945, kdy byly splněny všechny operační cíle. Boje nabývaly na intenzitě především v obcích severně a severozápadně od Ostravy, byly vedeny tvrdě a bez soucitu s nepřítelem. Po vniknutí do města přistoupily poražené německé síly k urychlené evakuaci celého prostoru. Docházelo vesměs ke zrychlenému přesunu k jihozápadním hranicím, který se nakonec změnil v neorganizovaný útěk.

Na konci 2. světové války disponovalo nacistické Německo již pouze omezeným průmyslovým potencionálem, který se paradoxně z velké většiny nacházel mimo hranice samotné Říše. Poslední oázou klidu se tak nedobrovolně stal Protektorát Čechy a Morava, jehož továrny stále chrlily zbraně. Zdejší vojenské sklady zůstávaly doslova přecpány materiálem všeho druhu. V obchodech bylo stále ještě co nakupovat a ve zdejších lazaretech se léčily desetitisíce raněných německých vojáků. Navíc tu přebývalo mnoho etnických Němců prchajících z území obsazených Rudou armádou. Ostravsko představovalo skutečně poslední oblast těžkého průmyslu, kterou Němci disponovali. Podstatněji ji nezasáhlo ani letecké bombardování. Nezanedbatelná byla rovněž funkce Ostravy jako dopravně – komunikačního uzlu, jehož obsazení by znamenalo přetnutí páteřní železnice protektorátu. Z geografického hlediska pak jeho ovládnutí rozhodovalo o možnosti průchodu Moravskou bránou do nitra bývalého Československa. Všechny tyto faktory německé velení zvažovalo a zájem o Ostravsko projevovali i nejvyšší představitelé Třetí říše, Hitlera nevyjímaje. Osobně se do města dostavil a přípravy k obraně zkontroloval i Karl Hermann Frank, aby vyzval všechny pracující na Ostravsku k dodržování pracovní kázně.

Sovětské tanky v Ostravě.jpg

( Sovětské těžké tanky IS – 2 v Ostravě )

Podle svědectví pamětníků představovali němečtí vojáci na Ostravsku v té době už jen stín své bývalé slávy. Měli na sobě opotřebované uniformy šité z náhradní látky, byli unavení a často apatičtí. Mnozí dokonce dezertovali. Jako o prvních zbězích se často mluví o vojácích z oblasti Alsaska a Lotrinska, přinejmenším vlažný postoj ale nově zastávali také vojáci z Rakouska, dříve často patřící k nadšeným podporovatelům spojení s říší. Rakušané se ke svému původu hlásili i později v zajetí, neboť doufali ve slušnější zacházení ze strany rudoarmějců. Upadající morálku museli drasticky řešit hlavně důstojníci – přibývalo poprav za dezerce, německé vojáky věšela nejen vojenská policie, ale i příslušníci SS. Německá armáda se ale přes všechny potíže pokusila o opravdu důslednou obranu a tak došlo na ostravském i opavském směru od ledna 1945 k budování celkem pěti pásem polního opevnění. Vše paradoxně efektivně doplnilo bývalé prvorepublikové opevnění. Obranu Němci připravili do hloubky 40 – 50 kilometrů. Hlavního protivníka pro Rudou armádu pak představovala 1. tanková armáda armádní skupiny Střed. Němci v oblasti disponovali osmi divizemi, dvěma bojovými skupinami, třemi samostatnými pluky a šestnácti samostatnými prapory, celkem asi 155 000 muži. Proti nim stálo zhruba 225 000 sovětských vojáků.

Dodnes se traduje, že nedobytnou překážku na cestě sovětského i československého postupu představovaly původní prvorepublikové pěchotní sruby a řopíky. Přání je zde ale spíše otcem myšlenky. Opevnění se totiž počátkem roku 1945 nacházelo v žalostném stavu, pancéřové zvony a kupole již dávno skončily v německých hutích, případně jako součást Atlantického valu. Objekty byly poničené německými testy nebo stály volně v terénu bez vnitřního vybavení. Proběhla tedy jejich reaktivace, spočívající především v opravě střílen nekvalitním betonem a v dodání jednoduchého vybavení. To představovaly například jednoduché dřevěné střelecké stoly pro kulomety, ostře kontrastující s dřívější sofistikovanou výbavou. O složité ventilaci s filtry nebo tvorbě přetlaku v objektech nelze vůbec hovořit. Opevnění tak Němcům posloužilo především jako úkryt před ničivou dělostřeleckou přípravou. Když nastal samotný boj, preferovali Němci boj ve volném terénu před obranou v bunkrech. Hlavní výzbroj pěchotních srubů, původní československý 47 mm protitankový kanon vz. 36 již nemohl sovětské tanky T – 34 vážněji ohrozit. Zbraň byla do srubů ale přece jen tu a tam vrácena.

Sovětská pěchota na postupu ulicí.jpg

( Příslušníci 128. gardové střelecké divize se probojovávají do středu Ostravy )

Nejprudší boje se na linii opevnění nakonec odehrály u obcí Štítiny, Hrabyně a Dolní Benešov. Velké ztráty sovětské pěchotě způsobovala také kulometná palba z řopíků. Linie opevnění, táhnoucí se od severovýchodu nad Ostravou, tak do bojů zasáhla, ale spíše jen v epizodní roli. Stačilo využít znalostí štábního kapitána 1. československé samostatné tankové brigády Emanuela Šrámka, který v jednom z pěchotních srubů již za první republiky sloužil. Šrámek upozornil sovětské velení na nepostavený objekt v plánované linii, což se nakonec ukázalo jako rozhodující. Právě mezerou mezi obcemi Dolní Benešov a Háj ve Slezsku byla linie opevnění prolomena. Pak už nezbývalo nic jiného než posádky jednotlivých objektů likvidovat postupně z týlu drastickými metodami, za použití plamenometů a silných náloží, které byly přikládány ke stěnám objektů.

Prologem k samotné operaci bylo provedení Hornoslezské operace vojsky 1. ukrajinského frontu. 4. ukrajinský front pod velením generála Petrova, později nahrazeného generálem Jerjomenkem, zahájil Ostravskou operaci 10. března 1945 z dnešního polského území. Front tvořila 18. armáda pod velením generálporučíka Gastiloviče, 38. armáda generálplukovníka Moskalenka, 1. gardová armáda generálplukovníka Grečka a 8. letecká armáda generálporučíka letectva Ždanova. Sověti disponovali poměrně dobrými informacemi o německé obraně. Rozhodli se, důkladně poučeni německou školou obchvatu, k provedení obkličovacího manévru 100kilometrovým obloukem kolem Ostravy ze západu a severozápadu. Operace měla nakonec tři fáze, jež byly částečně dílem improvizace.

Německý kulometčík s MG 42.jpg

( Německá kulometná hnízda uštědřovala postupujícím Sovětům těžké ztráty )

První trvala od 10. do 23. března 1945 a kladla si za cíl dosažení vzdálených přístupových míst k městu. Boje proběhly ve směru Strumień – Nový Jičín – Olomouc. Ve druhé fázi od 24. března do 14. dubna 1945 se těžiště bojů přesunulo ve směru Źory – Wodzislaw – Ślaski – Opava. A konečně poslední, třetí etapa bojů připadla na 15. duben až 5. květen 1945. Tehdy bylo dosaženo všech operačních cílů a část vojsk začala plnit úkoly v rámci Pražské operace. Sověti ovšem ihned v první fázi operace narazili na rozhodný odpor, který se měnil v poziční boje v prostoru Strumień. Ofenzívu proto 7. dubna zastavili, načež došlo k přeskupení stávajících vojsk i k jejich doplnění o 60. Kuročkinovovu armádu. Do bojů ještě nevstoupila 1. československá samostatná tanková brigáda. Její vojáci ale dostali za účelem motivace před nadcházejícím nasazením Válečné kříže, za předcházející boje v Dukelském průsmyku, což dle vzpomínek navodilo tu správnou bojovou atmosféru. Německá vojska volila v této době jistě i kvůli nevýhodnému početnímu stavu taktiku boje ve městech, představujících uzly obrany. Právě obrana v městské zástavbě umožňovala částečně kompenzovat početní převahu nepřítele. Hned první den druhé fáze bojů došlo k prolomení prvního pásu opevnění u města Zóry, ale to sovětskému vrchnímu velení zřejmě nestačilo. Proto sáhlo po výměně velení u 4. ukrajinského frontu, kde generála Petrova nahradil 26. března již zmíněný generál Jerjomenko, jenž přikročil k vybudování předmostí za Odrou. Předsunutý perimetr se stal terčem neúspěšného německého protiútoku a předznamenal konec druhé fáze operace.

Třetí a poslední fázi předznamenalo posílení německých vojsk, na něž silně Sověti tlačili. Německá 1. tanková armáda dosáhla stavu tří tankových, jedné motorizované a čtrnácti pěších divizí, které doplňovaly tři samostatné pluky a devatenáct samostatných praporů. Mezi nimi lze za elitní formaci považovat 4. divizi horských myslivců, jejíž někteří členové v srpnu 1942 zdolali kavkazský Elbrus. Opakem těchto vojáků byly narychlo sestavené jednotky Volkssturmu nebo příslušníci týlových složek, často posílaných maršálem Schörnerem           ( velitelem armádní skupiny Střed ) do bojových formací první linie. Hlavní část operace zahájila 15. dubna v 10:00 asi 70minutová dělostřelecká příprava. Útokem z prostoru obce Sudice byla na pravém křídle pověřena vojska 38. armády s podřízenou 1. československou samostatnou tankovou brigádou, které se podařil průlom nepřátelské obrany u obcí Rohov a Krzyzanowice. Útočníci byli nuceni se opakovaně vyrovnávat se silnou nepřátelskou obranou, která měla přes pozdější mýty často nejen vyrovnané, ale v některých případech i vyšší počty tanků a jiné obrněné techniky. Město Opava bylo při bojích vážně poškozeno a okolní obranné pásmo bylo prolomeno až ve dnech 20. – 23. dubna. Českoslovenští tankisté se zapojili do bojů v oblasti Kobeřic, které obsadili a postoupili na Bolatice. Dne 29. dubna 1945 mohl začít postup na Hlučín, který provedla sovětská 1. gardová armáda, jež ještě téhož dne postoupila až k Bohumínu. Čechoslováci svůj postup stočili na Kravaře, kam pronikli 18. dubna. Po celonočním boji pokračovali broděním s tanky přes řeku Opavu do Štítiny, kde německá armáda bránila po dva dny především strategické nádraží. Jeho obsazení znemožnilo transporty vojsk mezi Ostravou a Opavou.

Tanky 1.samostatné tankové brigády v Ostravě.jpg

( Tanky T – 34 1. československé samostatné tankové brigády v ulicích Ostravy )

Postupně byly obsazeny další přístupové cesty a štáb 4. ukrajinského frontu mohl 24. března vydat rozkaz k přímému útoku na Ostravu. Postup od hranic k obci Štítina stál Čechoslováky 13 zničených tanků T – 34 a 27 padlých spolubojovníků, ovšem ztráty způsobené Wehrmachtu byly až dvojnásobné. Z obrněné techniky byly kromě dvou desítek tanků a samohybných děl ukořistěny nejen další dva tanky, ale i samohybné dělo, patrně typu Wespe. Němci dále utrpěli ztráty ve výši asi 400 mrtvých a zajatých, odepsali více než dvě desítky děl a značné množství dalšího válečného materiálu a zbraní. Hlavní údery přímo na Ostravu začaly 26. dubna 1945 útokem ve směru vesnic Háj ve Slezsku – Velká Polom – Klimkovice. Prudké boje se pak vedly především o vesnice Dolní Lhota a Čavisov, který byl protiútokem 27. dubna získán Němci zpět. Mezitím se odehrávaly těžké boje v prostoru obce Hrabyně. To už se ale osvobozující vojska dostala na dohled Ostravě, když večer 29. dubna stála na čáře Hýlov – nádraží Svinov. Všechny mosty přes Odru Němci vyhodili do povětří. Provést útok takového rozsahu jen za součinnosti dělostřelectva s pěchotou bylo proto vyloučeno. Nezbývalo než zajistit transport tanků na druhý břeh.

Brzy ráno 30. dubna 1945 překročily hlavní síly 38. armády řeku Odru jižně od Svinova. Opět to byla 1. československá samostatná taková brigáda, které se povedl v pravdě husarský kousek. Zdejší rodák, poručík Emanuel Gramiš,vybral vhodné místo k brodění jejích tanků. Celkem pět strojů se samopalníky na korbách překonalo v místě zvaném U korýtka řeku a vpadlo Němcům přímo do týlu. Následoval rychlý postup do středu města, kam tanky pronikly spolu se sovětskou 128. gardovou střeleckou divizí. Dle vzpomínek účastníků bojů se značná část německých vojáků po tomto zničujícím úderu urychleně stáhla z oblasti vítkovických továren, doposud patřících pod koncern Reichswerke Hermann Göring. K postupujícím osvoboditelům se navíc přidávali místní občané, kteří jim ochotně ukazovali místa předpokládaného odporu. Sami se také horlivě pouštěli do bojů se zbylými Němci. Kolem 19:00 došlo k překročení řeky Ostravice v samém centru města. Do centra města se nakonec sovětské jednotky přihrnuly ze všech směrů. Ostrava i její důležitá průmyslová část opět nabyly svobody 30. dubna 1945. V těchto závěrečných osvobozovacích bojích zaplatilo nezanedbatelné množství Čechoslováků. Jen v posledních deseti dnech operace přišla 1. československá samostatná tanková brigáda o 16 padlých a přibližně 90 raněných. Odepsáno bylo 9 tanků. Při bojích na předměstích a jednotlivých čtvrtích padlo dále 1 142 Sovětů a 388 českých civilistů. Německých vojáků a civilistů zemřelo asi 1 300.

 

 
© 2008 - druhasvetova.com design by Jakub M.       TOPlist        výměna odkazů - o webu - kontakt