Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
.
Operace Sonnenwende, 1945 \ druhasvetova.com

 

Operace Sonnenwende

Jeden z posledních německých protiútoků na východní frontě

V únoru 1945 podnikla německá armáda jeden z posledních zoufalých pokusů zvrátit situaci na východní frontě. V rámci operace Sonnenwende zaútočilo deset německých divizí v Pomořanech na protažené křídlo 1. běloruského frontu.

V lednu 1945 zahájila Rudá armáda stojící na řece Visle ambiciózní strategickou operaci zamířenou do srdce Německa. Během tří týdnů sovětská vojska postoupila o 500 kilometrů až k Odře, necelých 80 kilometrů od Berlína. Na konci ofenzívy tak sovětské jednotky stanuly hluboko na území německého Pomořanska, jehož větší část je dnes součástí Polska. Klíčovou roli v tomto úderu sehrálo nejmocnější sovětské bitevní uskupení, 1. běloruský front pod velením maršála Žukova, v jehož sestavě se nacházelo deset armád, z toho dvě tankové. Sovětský postup obyvatele Německa šokoval. Dosud vzdálená válka náhle vtrhla do jejich domovů a statisíce běženců z východních území Třetí říše zaplavili ústupové cesty vedoucí na západ. Vpřed je hnaly také zprávy o násilí páchaném sovětskými vojáky v dobytých oblastech.

Německé vrchní velení se v reakci na sovětské úspěchy rozhodlo přijmout protiopatření, útok na protažené a zranitelné boky sovětského uskupení. Pokud by se sbíhavými údery podařilo odříznout vysunuté útočné klíny Rudé armády od přísunu munice a pohonných hmot, znamenalo by to jejich znehybnění, snížení bojeschopnosti a možnost jejich postupného zničení. K tomu se nabízelo využít tanková uskupení z neúspěšné ardenské ofenzívy. To však Hitler odmítl a uvolněnou 6. tankovou armádu SS nařídil přesunout z Arden k Balatonu s cílem bránit naftová pole v Maďarsku. Německé velení proto přijalo polovičaté řešení provést ofenzívu pouze ze severu na jih, zhruba v ose měst Stargard – Arnswalde a dále rozvíjet úder směrem na jih na Küstrin. Provedením útočné operace byla pověřena skupina armád Visla, které velel Reichsführer SS Heinrich Himmler. Ambiciózní plán předpokládal obklíčení sovětských vojsk v kotli na pravém břehu Odry a jeho první krok měl spočívat v prolomení sovětského obklíčení města Arnswalde.

Nashorny v zimě 1944 na východní frontě.jpg

( Němci shromáždili poměrně velké množství obrněných vozidel, jako například stíhačů tanků Nashorn )

K provedení útoku Němci vyčlenili deset divizí v celkové síle asi 50 000 mužů a 1 200 obrněných vozidel. Většina z nich však síly skutečné divize dávno nedosahovala. Do zahájení operace se navíc podařilo soustředit pouze část z tohoto plánovaného uskupení, především kvůli oslabené výkonnosti německých železnic, které již nedokázaly zajistit rychlý převoz vyčleněných vojsk a těžké techniky. Seřaďovací nádraží musela čelit neustálému bombardování, vozový park byl poškozen a nedostávalo se ani uhlí pro pohon lokomotiv. Na soustředění sil však nebylo mnoho času, protože úspěch útoku podmiňovala rychlost jeho provedení a následné překvapení, které mělo nepříteli znemožnit přesun posil na nejohroženější místa fronty. Nakonec se ale přece jen před útokem podařilo shromáždit na tehdejší německé poměry slušné množství obrněné techniky, celkem asi 330 tanků ( zejména typů PzKpfw IV a PzKpfw V Panther ) a stíhačů tanků ( Hetzer, Jagdpanzer IV a Jagdpanther ).

Operace se zúčastnil i 503. prapor těžkých tanků SS s necelou padesátkou strojů PzKpfw VI Ausf. B Tiger II. Tanky praporu, přes taktická doporučení, nebojovaly jako jeden celek, ale byly rozděleny do několika míst předpokládaných bojů, zpravidla v množství kolem deseti vozidel. S relativně vysokým počtem nasazených tanků kontrastovalo omezené množství pohonných hmot a munice, zhruba pouze na tří až pět dnů bojových operací. Divize SS soustředěné v polovině února 1945 k operaci Sonnenwende tvořili z velké části zahraniční dobrovolníci, zejména Valoni, Vlámové, Norové, Nizozemci a Dánové, jejichž základní motivace v oficiální ideologické dikci spočívala ve snaze uchránit Evropu před bolševismem. Veškeré síly pro operaci Sonnenwende byly soustředěny do 11. tankové armády SS pod velením SS – Obergruppenführera Felixe Steinera. Armáda o třech sborech zaujímala úsek fronty o celkové délce asi 50 kilometrů. Těžiště ofenzívy měl tvořit útok 3. tankového sboru SS ve středu sestavy.

( Sovětská pěchota podporovaná tankem T – 34/76 na cestě k Odře )

Ofenzívou 1. běloruského frontu od Visly až na území Třetí říše vznikl výběžek dotýkající se Odry. Na špici a pravé straně klínu útočila 2. gardová tanková armáda pod velením generálplukovníka Semjona Bogdanova ( dva tankové a jeden mechanizovaný sbor ) a 61. armáda,které velel generálporučík Pavel Bělov ( tři armádní sbory ). Zdálo se, stejně jako v případě celého 1. běloruského frontu, že jde o velmi působivá uskupení, ovšem sovětská vojska byla v důsledku předchozích bojů a vyčerpávajících přesunů značně oslabena. Proti svému předepsanému stavu měla většina střeleckých divizí polovinu či ještě méně mužů. Pokles se ale týkal i kvality vojsk. Ve srovnání se sovětskými veterány, kterým se podařilo projít více než třemi roky války na východní frontě, byla úroveň nových odvedenců, zpravidla z osvobozených oblastí Ukrajiny a Běloruska, výrazně nižší, především kvůli zkrácenému výcviku. Lepší situace panovala u tankových jednotek. Ztracené tanky sice dokázal sovětský průmysl nahrazovat, ale i v tomto případě se začínal projevovat nedostatek vycvičených posádek.

Páteř sovětských tankových vojsk tvořily střední tanky T – 34, ve výzbroji měla Rudá armáda také těžké tanky IS – 2. V boji měly, podobně jako německé stroje Tiger II, především překonávat nepřátelskou obranu. Technicky převyšovaly starší tanky nepřítele a rovnat se jim mohly pouze tanky typu Panther a Tiger. Ve srovnání s německými protějšky měly tanky IS – 2 slabší pancéřování a kratší dostřel svých kanonů. V sestavách sovětských frontů působily celé samostatné tankové brigády tvořené pouze těmito kolosy. Velení 1. běloruského frontu v čele s maršálem Žukovem získalo částečné informace o koncentraci německých vojsk na svém pravém křídle a uvědomovalo si zranitelnost svých příliš roztažených pozic, které navíc muselo zásobovat po stále se prodlužujících trasách. Věřilo však, že hrozbu na křídle neutralizuje postup severního souseda, 2. běloruského frontu. Ten však kvůli tuhým bojům ve Východním Prusku zaostával. Pravé křídlo Žukovových vojsk tak zůstávalo nebezpečně odkryté.

( Příslušníkům 11. divize pancéřových granátníků SS Nordland se podařilo probít do obklíčeného města Arnswalde )

Dne 15. února 1945 zahájila útok 11. divize pancéřových granátníků SS Nordland, složená z dobrovolníků ze skandinávských zemí a operující v sestavě 3. tankového sboru SS. V důsledku předčasné jarní oblevy sníh roztál, po deštích byla půda rozbředlá a významně ztěžovala přesun osob i techniky. Přesto se divizi podařilo využít momentu překvapení a první den postoupit asi o deset kilometrů směrem k obleženému městu Arnswalde. Při postupu divize SS prorazila sestavou dvou střeleckých divizí Rudé armády, které tvořily část obklíčení města. Druhého dne, 16. února, se divizi Nordland podařilo navázat kontakt s obránci Arnswalde a poté probít široký koridor podél silnice vedoucí do obklíčeného města. Ihned začala postupná evakuace, nejdříve zraněných vojáků a poté i civilních osob. Tím došlo ke splnění nejbližšího cíle operace a další útoky divize jižně od města již sovětská obrana odrazila. Muži z divize Nordland se proto zachytili v Arnswalde a okolních vesnicích s cílem zabezpečit hladký průběh evakuace a očekávali příchod posil. Vzhledem k předpokládanému sovětskému protiútoku její první linii posílila desítka tanků Tiger II.

Jedním z protitahů, kterým sovětská strana čelila rozbíhající se ofenzívě 11. tankové armády SS, bylo nasazení těžkých tanků IS – 2, které měly neutralizovat působení Tigerů II. V průběhu operace Sonnenwende proběhlo několik vzájemných střetů těchto těžkých tanků, především na východních okrajích města Arnswalde a přilehlých vesnicích. V těchto soubojích mohly posádky německých Tigerů II plně uplatnit schopnost svých tanků vést boje na delší vzdálenost, mimo účinný dosah kanonů svých sovětských protějšků. Umožňovaly to lepší balistické vlastnosti tankového kanonu s mnohem kvalitnější optikou. Tiger II tak zahajoval palbu na nepřítele již na vzdálenost 1 800 m, zatímco sovětské tanky IS – 2 mohly účinně bojovat ze vzdálenosti 1 000 m, ideálně 800 m. Pokud německé tanky dokázaly plně využít svých taktických výhod, působily sovětským strojům, ať již typům IS – 2 nebo T – 34, v přímých střetech vysoké ztráty, nesrovnatelné s vlastními.

( Německé těžké tanky Tiger II  )

Například ze svých 39 strojů Tiger II jich 503. prapor těžkých tanků SS od ledna do dubna 1945 ( tedy za období mnohem delší než trvala operace Sonnenwende ) ztratil pouze 10 v důsledku činnosti protivníka a zbytek ztrát šel na vrub technickým poruchám či nedostatku paliva. Přitom tento samostatný prapor dokázal vyřadit okolo 500 sovětských tanků všech typů. Tigery II tak sice představovaly mimořádně efektivní zbraň, ale ke své činnosti potřebovaly složitý systém zabezpečení a údržby. Jednodušší výroba i údržba tanků IS – 2 umožňovala jejich produkci i obnovu v mnohem větších počtech, což se nakonec ukázalo jako rozhodující. Během bojů u Arnswalde se dala do pohybu i obě křídla 11. tankové armády SS. Na pravém boku útočily dvě tankové divize a 25. divize pancéřových granátníků SS Wallonien. Tankové divize se pokusily postupovat podél jezera Madü, nepodařilo se jim však prorazit a proto se přeskupily blíže do centra bojové sestavy armády a zaútočily znovu. Pravý bok jim kryla divize SS Wallonien, která ve své sestavě neměla žádnou obrněnou techniku, musela však již od druhého dne ofenzívy právě na svém směru odrážet opakované protiútoky Rudé armády.

Na levém křídle 11. tankové armády SS útočily dvě neúplné divize pancéřových granátníků SS, kterým se však podařilo postoupit pouze minimálně a to mimo jiné proto, že další divize, jež měly posílit levé křídlo, dosud nedorazily. Úkol levého křídla tak spočíval především ve vázání sovětských útvarů, které stály proti němu. Rozhodnutí mělo padnout ve středu a na pravém křídle, kde se předpokládalo semknutí postupujících čelních oddílů a uzavření sovětských sil ve vzniklém kotli. K tomu však už v průběhu operace Sonnenwende nedošlo. Jednotky Rudé armády se bránily velmi úporně a poté, co moment překvapení odezněl, sovětská vojska pod tlakem jednotek SS ustupovala jen velmi pomalu. I když se konec války blížil a nikomu se už umírat nechtělo, rudoarmějci se nevzdávali ani v případech obklíčení a naopak podnikali časté lokální protiútoky. Schopnost odolávat německému tlaku svědčila o rostoucí profesionalitě velitelského sboru Rudé armády a také o kvalitách zkušených frontových vojáků, vyrovnávajících nedostatky spojené s přísunem nově mobilizovaných posil.

( Německé jednotky postoupily v rámci operace Sonnenwende maximálně do hloubky 15 kilometrů )

Během celé operace ani jednou nenastala situace, která by byla pro sovětskou stranu skutečně kritická a to i přes moment překvapení při zahájení ofenzívy a zranitelné zásobovací linie. I v případě narušení přísunu posil a zásob ke 2. gardové tankové armádě a 61. armádě, mohl Žukov postavit do druhého sledu obrany proti pronikajícím jednotkám SS další vojska, která se nacházela nejblíže zóně bojů, především síly 1. gardové tankové armády, 47. armády a 3. úderné armády. Operace Sonnenwende tak frontovou linii pouze rozvlnila, ale nikdy zásadně neprolomila. Útoky na pravém křídle i ve středu bojové sestavy 11. armády SS proti silnému sovětskému odporu i opakovaným protiútokům postupně slábly a 18. února se zastavily úplně. Maximální hloubka německého postupu činila 15 km a další úspěch v tomto operačním směru se zdál být vyloučen. Himmler proto téhož dne operaci ukončil.

Prostor celého bojiště nepřevyšoval plochu 50 x 30 kilometrů, což vzhledem k ambicím operace nebylo mnoho. Někteří historici se naopak diví, že se ofenzíva vůbec uskutečnila a že dokázala postoupit vpřed, byť nedaleko. Základní důvod neúspěchu spočíval v celkové kritické situaci Německa na konci války a zní plynoucím nedostatku prakticky všeho. Nálety zničená infrastruktura neumožňovala ani přesuny vojsk v potřebné míře, ani jejich plynulé zásobování. Morálka vojsk SS, z části zahraničních dobrovolníků, sice zůstávala  po dobu operace Sonnenwende vysoká ( ještě věřili v uzavření příměří se západními Spojenci a společný postup proti Sovětskému svazu ) a kvalita německé vojenské techniky v řadě případů převyšovala sovětskou, bylo však jasné, že v globálním měřítku Německo bojovalo materiální bitvu, v níž nemohlo zvítězit. Německé šance na úspěch by pravděpodobně nezvýšilo ani přesunutí 6. tankové armády SS z Arden do Pomořanska místo k Balatonu. Bojeschopnost tankové armády by tak jako tak zásadním způsobem oslaboval nedostatek pohonných hmot, byť v Maďarsku díky ropným polím možnosti byly o něco lepší. Toto elitní uskupení by snad mohlo následný vývoj zpomalit, ale jistě by nedokázalo situaci zásadním způsobem zvrátit.

 
© 2008 - druhasvetova.com design by Jakub M.       TOPlist        výměna odkazů - o webu - kontakt