Průlom z Normandie

Po zabezpečení svých pozic v Normandii se rozhodlo velení spojeneckých armád v červenci 1944 o uskutečnění razantní akce s cílem proniknout do nitra Francie. Operace dostala krycí název Cobra.

Vylodění spojeneckých vojsk v Normandii 6. června 1944 představovalo operaci grandiózního rozsahu. Přestože vyloďující se jednotky narazily na silnější odpor, než jejich velení očekávalo, uchycení na normandských březích probíhalo s výjimkou pláže Omaha vcelku bez problémů a německé divize nedokázaly zatlačit útočníky zpět do moře. Po vytvoření a konsolidaci předmostí pokračovali Spojenci pozvolna kupředu. Britové 7. června dobyli město Bayeux, zatímco Američané postupovali směrem na Cherbourg. Když došlo k vylodění druhé a třetí vlny, měli Spojenci 12. června ve Francii už celkem 326 000 mužů a příliv posil společně se zásobami dále pokračoval. Američané s Brity také využívali svoji leteckou převahu a nepřetržitě útočili na německá postavení. Špatný vývoj situace rozzuřil Hitlera, který 17. června přijel do města Soissons nedaleko Paříže na setkání s maršály Gerdem von Rundstedtem a Erwinem Rommelem. Zkušení velitelé požadovali stažení do výhodnějších pozic, ale Führer tyto požadavky smetl ze stolu a označil vojáky za zbabělce.

Hitler si mnoho sliboval od nasazení raketových střel V – 1. První střela tohoto typu dopadla na Londýn 13. června a vládce Třetí říše svým maršálům tvrdil, že tato zbraň donutí Anglii ukončit válku. Realita však byla mnohem skromnější. V – 1 sice způsobila Britům hodně nepříjemností, ale o jejich odchodu ze spojenecké koalice samozřejmě nemohla být žádná řeč. Naopak spojenecký postup v Normandii přes rozhořčenou německou obranu pokračoval. Američané pozvolna drtili Němce u Cherbourgu bráněného muži generála Schliebena. Přístav byl silně bombardován a ostřelován válečnými plavidly, načež jej americký VII. sbor v průběhu 26. a 27. června obsadil. Tím Spojenci získali velmi důležitou základnu, i když odstranění škod způsobených tvrdými boji určitou dobu trvalo. Horší situace však nastala u Caen. Spojenecká 21. skupina armád pod velením generála Montgomeryho zde narazila na silné obranné pozice a navíc musela čelit protiútoku 1. tankového sboru SS. Kvůli obtížnému terénu a zuřivé německé obraně tak postup uvázl a teprve 8. července začal po mohutném bombardování útok britských a kanadských jednotek. Bojovat musely doslova o každý metr půdy a podobně na tom byli Američané u Saint – Lo, kde sváděli tvrdé boje zejména o strategickou kótu 192. Vojáci V. sboru zde bojovali pět dní a 17. července byl kopec i s okolím konečně v jejich rukou.

( Američané se vyloďují na pláži Utah, kde vylodění proběhlo bez vážnějších problémů )

Po dobytí kóty 192 Němci viděli, že své pozice u Saint – Ló neudrží a začali se stahovat. Americký XIX. sbor pak obsadil trosky města v průběhu 18. července. Spojenecké velení však bylo přes tento dílčí úspěch nervózní, protože původně počítalo s mnohem rychlejším postupem do nitra Francie. Nyní to však vypadalo, že se operace v Normandii zasekly a Britové s Američany nedokážou prolomit nepřátelskou obranu. Za klíčové byly považovány německé pozice u Caen a právě sem směřoval další spojenecký úder s krycím označením Goodwood. Britské a kanadské jednotky zahájily útok ve stejný den, kdy Američané obsadili Saint – Lo. I v tomto případě mu předcházela mohutná letecká příprava, během níž bylo na německé pozice svrženo přes 7 000 tun bomb. Jejich exploze německou obranu silně narušily a zprvu se zdálo, že spojenecký postup bude rychlý. Jenže negativní úlohu zde sehrály přírodní překážky. Vojáci totiž museli překročit caenský kanál a řeku Orne, přičemž byly k dispozici pouze čtyři mosty. To postup velmi zpomalilo a navíce se po bombardování zvedla obrovská mračna prachu, která stěžovala orientaci. Přesto v následujících dnech útoky na jih i západ od Caen pokračovaly, ale tvrdá německá obrana spojenecký postup výrazně zpomalila.

Za této situace naplánoval velitel americké 1. armády generál Omar Bradley novou ofenzívu, která měla konečně přinést průlom fronty. Přípravy jasně ukázaly, že se generál z průběhu bojů v Normandii poučil a nechce opakovat dosavadní chyby. Zatím totiž Američané útočili po celé délce fronty a právě toto rozptýlení sil zabraňovalo dosažení většího úspěchu. Němcům napomáhal i terén, který umožňoval efektivnější obranu. Nyní však Bredley hodlal zaútočit mohutnými silami v úseku fronty širokém pouze 5,5 kilometru. Hlavní úder měl provést VII. sbor generála Josepha Lawtona Collinse podporovaný na pravém křídle VIII. a na levém XIX. sborem. Cílem operace bylo prolomit po úvodním těžkém bombardování nepřátelské pozice a poté vést úder tankovými a motorizovanými kolonami směrem k západnímu pobřeží Cotentinského poloostrova, což by odřízlo německé jednotky LXXXIV. sboru. Plán nové operace nazvané Cobra předložil Bradley Montgomerymu, který jej schválil.

( Německé jednotky byly neustále vystavovány drtivým spojeneckým leteckým útokům a tak není divu, že tito příslušníci Waffen – SS se strachem pozorují oblohu nad sebou )

Útok měl začít již 20. července, ale Spojence zradilo deštivé počasí, kvůli němuž museli zahájení operace odložit o několik dní. Na opačné straně fronty mezitím očekávaly úder jednotky německé 7. armády generála Paula Haussera. V předchozích bojích utrpěla značné ztráty, ale její velitel doufal, že se podaří využít přírodní překážky v podobě soustavy těžko prostupných živých plotů rostoucích na zhruba metr vysokých náspech. Jednalo se o ideální prostor k umístění odstřelovačů, kulometných hnízd a dělostřeleckých postavení. Američané si byli obtížnosti terénu dobře vědomi, a proto přišli s nápadem, který jim situaci výrazně ulehčil. Seržant Curtis G. Culin upevnil na přední část tanku Sherman dvě mohutné radlice. Tank s touto výbavou najel do živého plotu a bez výrazné ztráty rychlosti a se zachováním plné palebné kapacity dokázal překážkou projet.

Jelikož se počasí začalo lepšit, byl večer 23. července vydán rozkaz k provedení leteckých úderů. Nad ránem příštího dne však opět začalo pršet a velení proto akci odvolalo. Jenže tento signál už k některým jednotkám nedorazil včas a z letišť ve Velké Británii odstartovala část bombardérů k náletům na německé pozice. Vzhledem ke špatné viditelnosti ale došlo k tragickému omylu, když letouny zaútočily na pozice americké 30. divize. Zabito nebo zraněno přitom bylo přes 150 vojáků a celá akce navíc generála Haussera upozornila, ve kterém sektoru fronty nepřátelský úder proběhne. Proto sem rychle přesunul svou jedinou mobilní zálohu v podobě bojové skupiny 2. tankové divize SS Das Reich.

( Vojáci 2. tankové divize SS odpočívají před nadcházejícím střetem )

V ranních hodinách 25. července se obloha nad Normandií konečně vyjasnila a operace Cobra mohla začít. Před desátou hodinou pokropilo 900 stíhacích bombardérů americké 9. letecké armády nepřátelské pozice podél silnice ze Saint – Lo do Périers více než třemi stovkami tun bomb. Hlavní část leteckého úderu provedlo 1 500 těžkých bombardérů B – 17 a B – 24 ze sestavy 8. letecké armády, které během pouhé hodiny zasypaly pozice protivníka v prostoru 6,5 kilometru dlouhém a 2,5 kilometru širokém celkem 3 400 tunami výbušnin. Třetí fázi leteckých úderů zajistily střední bombardéry, které dokončily dílo zkázy jižně od prostoru napadeného strategickým letectvem. Němce rozsah úderu a následné ztráty šokovaly. Vzhledem k nevelké šířce cílového prostoru ale opět dopadla řada bomb do amerických předních pozic a výsledkem bylo okolo 600 mrtvých a zraněných mužů, většinou opět ze sestavy nešťastné 30. divize. Bomby vlastního letectva dokonce zabily i generálporučíka Lesleyho McNaira.

Po skončení leteckých úderů vyrazili do útoku vojáci Colinsova sboru. Napravo postupovala 9. pěší divize generálmajora Mantona S. Eddyho, v centru 4. divize generálmajora Raymonda O. Bartona a na levém křídle řídil postup velitel 30. divize generálmajor Leland S. Hobbs. Cílem bylo obsadit silnice vedoucí k jihu a vyčistit okolí. Pak měly vyrazit kupředu tanky 2. a 3. obrněné divize a rozvinout útok do hloubky. Přes těžké ztráty vlastních jednotek splnilo bombardování německých pozic svůj účel. Obrana byla totiž rozbita. Baterie flaku německého generála Fritze Bayerleina dostávaly zásahy, které polovinu z nich vyřadily a zbývající umlčely. Přední německé pozice vypadaly jako měsíční krajina a nejméně 70 % jeho vojáků bylo buď mrtvých, zraněných, šílených nebo ochromených. Všechny německé předsunuté tanky byly vyřazeny. Přesto někteří němečtí vojáci přežili v bunkrech a kladli odpor postupujícím Američanům. Protivníkova převaha však byla příliš velká a do večera 25. července postoupily jednotky VII. sboru o více než 3 kilometry do hloubky německé obrany. V porovnání s předchozími spojeneckými ofenzívami v Normandii to byl velký úspěch. Na západním křídle se sice postavili na odpor muži z 2. tankové divize SS Das Reich a 17. divize pancéřových granátníků SS, ale příval americké pěchoty a tanků zastavit nedokázali.

( Jakmile skončily letecké útoky, vyrazila americká pěchota do útoku )

Při hodnocení průběhu prvního dne ofenzívy dospěl generál Collins k závěru, že nepříteli už v prostoru úderu nezbývají žádné zálohy. Nad ránem 26. července proto nejprve opět zaútočily střední bombardéry a díky činnosti předsunutých leteckých návodčích už k žádnému bombardování vlastních jednotek nedošlo. Poté se vrhly vpřed tanky 2. a 3. obrněné divize směrem na Saint – Gilles a Marigny. Němečtí ženisté sice řadu silnic poničili a zbylé zaminovali, ale díky vynálezu seržanta Culina mohly americké tanky prorážet živé ploty a nemusely se tím pádem spoléhat jen na komunikace. Americká 2. obrněná divize bez problémů obsadila Saint – Gilles a večer postoupila až o 5 kilometrů ke Canisy. Složitější to však měla 3. obrněná divize, která do rána následujícího dne tvrdě bojovala o Marigny. Německá obrana se nakonec po celé délce průlomu začala hroutit. Černé představy německých velitelů se začaly 27. července naplňovat. Už v noci se 2. obrněné divizi podařilo postoupit o dalších 7 kilometrů a vpřed se hnaly také další jednotky. Němci reagovali tak, že vrhli příslušníky 2. tankové divize SS a 17. divize pancéřových granátníků SS do oblasti Coutances, aby pronikající jednotky VII. sboru zastavily. To se jim sice dočasně podařilo, jenže svým přeskupením odkryli severní část fronty, kam americké velení okamžitě poslalo část VIII. sboru generálmajora Troye H. Middletona. Coutances bylo obsazeno odpoledne 28. července. Zbytky německých jednotek ve zmatku ustupovaly a do večera čtvrtého dne ofenzívy Američané postoupili o celkem 25 kilometrů.

Německé velení reagovalo na nečekaný americký průlom pomalu. Nový vrchní velitel na západě maršál Günther von Kluge se totiž musel zabývat dalším náporem Kanaďanů u Caen, a proto nemohl 7. armádě poskytnout žádné posily. Ta se tak ocitla v bezvýchodné situaci, protože neměla zálohy a americký postup byl tak rychlý, že nedával možnost zkonsolidovat zbývající jednotky a vybudovat souvislou obrannou linii. Von Kluge se 30. července rozhodl osobně ujmout velení bojových operací, ale nebylo to už nic platné. Ve stejnou dobu převzal velení VIII. sboru generálporučík George S. Patton, který nařídil 4. a 6. obrněné divizi postup ke strategicky důležitému městu Avranches. Ještě v průběhu 30. července jej Američané dobyli a tím pádem se v jejich rukou ocitla celá západní část Cotentineského poloostrova, zatímco Němci museli ustoupit až k řece Vire. Zejména výkon 4. obrněné divize generálmajora Johna S. Wooda byl obdivuhodný, protože během necelých dvou dnů postoupila o 40 kilometrů a po překročení řeky Sélune se její vojáci ocitli na území Bretaně. Cestu do vnitrozemí měla nově vytvořená Pattonova 3. armáda otevřenou. Úspěch operace Cobra znamenal pro Němce faktickou porážku ve Francii, i když si to někteří němečtí generálové ještě dlouho odmítali připustit.