Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
Spustili jsme beta verzi nového vzhledu našich stránek: novy.druhasvetova.com
Okinawa, 1945 \ druhasvetova.com

 Okinawa

Poslední velká bitva 2. světové války

Na jaře roku 1945 vstoupilo invazí na Okinawu americké tažení proti Japoncům v Tichomoří, prováděné strategií žabích skoků z ostrova na ostrov, do poslední fáze před útokem na vlastní Japonsko.

Tak jak se bojové akce přibližovaly k japonskému mateřskému území, narůstal i nepřátelský odpor a Američané proto předpokládali, že při pokusu zmocnit se tohoto nepřitažlivého, ale strategicky nedocenitelného skalnatého ostrova, dlouhého 100 a širokého maximálně 30 km, narazí na fanatický odpor. Největší ostrov souostroví Rjúkjú, ležící jen 600 km jižně od Japonska, nabízel vynikající přístav, letiště a možnost rozmístění silného kontingentu vojsk. Byl perfektní hlavní základnou pro eventuální útok na Japonsko silou.

Američané byli odhodláni ji získat a předpokládali, že se budou muset střetnout s přibližně 65 000 vojáky. To bylo třikrát víc než na Iwodžimě, kde v únoru a počátkem března narazila americká námořní pěchota na velké obtíže. Americký průzkum, prováděný jen na dálku vysoko letícími letadly, neposkytoval ovšem zdaleka přesná čísla. Na Okinawě je čekalo 120 000 mužů 32. armády generála Micuru Ušidžimy. Navíc Japonci nasadili k obraně důležitého ostrova několik tisíc letadel a císařské námořnictvo, přestože mělo nedostatek paliva, vyslalo k Okinawě operační svaz, jehož součástí byla i bitevní loď Jamato.

( Námořní pěchota na Okinawě )

Pro operaci Iceberg, jak zněl kódový název útoku na Okinawu, shromáždily Spojené státy značné síly v boji ostřílených jednotek. Invazní svaz, největší v průběhu války v Tichomoří, tvořila 10. armáda generálporučíka Simona Bucknera, tři divize námořní pěchoty a čtyři armádní divize s celkovým počtem 155 000 mužů. Než bitva skončila, mělo však do krvavých bojů zasáhnout více než 300 000 amerických vojáků. Námořní část invaze zajišťovalo americké 5. loďstvo admirála Raymoda Spruance, které se členilo do celé řady operačních svazů. Největším bylo vlastní invazní loďstvo pod velením admirála Richmonda Turnera, označené TF 51, skládající se přibližně z 300 válečných a více než 1 000 transportních lodí a plavidel. Krýt Turnerovo loďstvo a provádět ofenzivní operace proti Japoncům měl TF 58 pod velením viceadmirála Marka Mitschera, skládající se ze čtyř velkých skupin amerických letadlových lodí a TF 57, svazu britských letadlových lodí pod velením viceadmirála Sira Bernarda Rawlingse.

TF 52, kterému velel viceadmirál William Blandy, dostal za úkol zahájit předběžné ostřelování Okinawy a vyčistit rozsáhlá minová pole položená na přístupech ke zvoleným invazním plážím u Haguši na západním pobřeží ostrova. Invaze byla naplánována na 1. dubna, což byla Velikonoční neděle a 18. března zahájili Američané sérii zneklidňujících útoků na nepřítele. Udeřili tvrdě na námořní a letecké základny na mateřském území i okolních ostrovech a stupňovali bombardování a ostřelování obranných postavení na Okinawě. Sousední ostrov Kerama byl obsazen jako předsunutá základna pro hlavní útok. Americká 77. pěší divize, která dobyla ostrov Kerama, se zmocnila též 200 japonských sebevražedných člunů naplněných výbušninami, čímž neutralizovala vážnou hrozbu invaznímu loďstvu.

( Unavení američtí vojáci na svém pochodu Okinawou )

Tyto akce ovšem nebylo možné provést bez odporu a odvetných opatření Japonců. Hlavním cílem japonského letectva, zejména sebevražedných pilotů kamikadze, kteří byli poprvé nasazeni ve větším množství v bitvě v zálivu Leyte v říjnu 1944, se staly americké letadlové lodě a ještě před vyloděním byly čtyři z nich poškozeny. Krátce po 4. hodině ráno 1. dubna 1945 vyrazily výsadkové čluny s námořní pěchotou a jednotkami armády na čtyřapůlhodinovou plavbu k plážím u Haguši. Jejich plavba byla umožněna rozsáhlou odminovací operací Blandyho TF 52. Pod clonou intenzivní námořní dělostřelby dosáhly čelní jednotky pláže v 8:30 a ke svému údivu nenarazily na žádný odpor. Večer onoho prvního dne, překvapivě tak klidného, měl Buckner na břehu 60 000 mužů, kteří vytvořili na plážích předmostí 13 km široké a 5 km hluboké. Klamný útok námořní pěchoty na opačné straně ostrova nevyvolal také ani jediný japonský výstřel.

V příštích 48 hodinách postupovaly americké hlídky opatrně do vnitrozemí a obsadily střední část ostrova včetně dvou letišť. Potom se zpravodajští důstojníci dozvěděli od místních obyvatel odpověď na hádanku, která trápila americké vojáky – Ušidžima s většinou své armády na ně čekal v silně opevněných pozicích v jižní části Okinawy. XXIV. sbor generálmajora Johna Hodge se obrátil směrem k nepříteli a 3. dubna navázal kontakt s japonskými předsunutými pozicemi. V následujících 80 dnech měli američtí vojáci až příliš často vidět Ušidžimovy jednotky, které se rozhodly prodat svoji kůži co nejdráže v materiálové válce, kterou nemohly vyhrát.

( Pěšáci se kryjí před japonskou dělostřelbou, při svém postupu na Okinawě )

Zatímco na jihu se odvíjelo hlavní střetnutí, vyslal Buckner 6. divizi námořní pěchoty k severu, aby vyčistila druhou část ostrova od nepřítele a 77. pěší divizi na ostrov Ješima u severozápadního pobřeží, kde bylo letiště, kterého chtěl využít pro důkladnější letecké krytí nad Okinawou. Námořní pěchotě trvalo vyčištění severní části ostrova 17 dní, neboť nepřítel kladl tuhý odpor. A na Ješimě, bráněné 2 000 Japonci, vybojovali vojáci 77. divize patrně svůj nejtěžší boj celé války. Teprve po pěti dnech se ostrova zmocnili. Když se japonské námořní a letecké síly vzpamatovaly z amerických útoků na své základny v březnu, vstoupily 6. dubna do bojů o Okinawu. Letectvo zahájilo první z celkem deseti velkých útoků bombardérů a kamikadze na americké letadlové loďstvo a předmostí u Haguši. Navíc vyplula k ostrovu nejsilnější eskadra, jakou mohlo císařské námořnictvo sužované nedostatkem paliva na moře vyslat.

Japonské velení ovšem chladně kalkulovalo, že plavba povede je směrem tam. Přes těžké ztráty pronikla 6. dubna japonská letadla americkou stíhací obranou i palbou protiletadlových děl, potopila šest lodí a dvacet jedna dalších poškodila. V naprosté většině případů šlo o útoky kamikadze. Následujícího dne to však byli naopak Japonci, kteří ztratili půltuctu lodí v boji, jenž měl být poslední akcí císařského námořnictva za 2. světové války. Krátce po napadení 7. dubna se mamutí bitevní loď Jamato, lehký křižník Jahagi a osm torpédoborců, které pluly k Okinawě bez leteckého krytí, dostaly pod soustředěný útok obrovského množství střemhlavých a torpédových bombardérů startujících z letadlových lodí TF 58. Eskadra viceadmirála Sejiči Ita, která dostala rozkaz, aby způsobila co největší škodu, než podlehne přesile nepřítele, neměla žádnou šanci. Jamato, Jahagi a čtyři torpédoborce šly ke dnu, aniž by zahlédly nějakou americkou loď. Zbylé čtyři torpédoborce, z nichž dva byly těžce poškozeny, se obrátily a odpluly zpět do Japonska. Tvrdé boje s Japonci v jižní části ostrova začaly 5. dubna a do 12. dubna se americký postup narážející na odhodlaný odpor Japonců prakticky zastavil. Potom Ušidžima, jehož armáda utrpěla během týdne trvajících bojů přibližně desetkrát větší ztráty než Američané, přešel ve snaze zaskočit protivníka náhle do protiútoku. Po 48 hodin se na americká postavení valily útoky sebevražedného stylu banzai, všechny však byly odraženy a tak se 32. armáda vrátila opět k zaryté obraně.

( Americká námořní pěchota se snaží prorazit japonskou obrannou linii u Šuri )

V následujícím, více než měsíc trvajícím období se hlavní Bucknerova snaha soustředila na prolomení hlavních japonských linií, důmyslně připravené obrané zóny v celé šířce ostrova, opírající se o starobylé město Šuri. V této silně opevněné oblasti vybudovali Japonci své opěrné body tak, aby se navzájem kryly křížovou palbou, takže jejich dobývání si vyžádalo velkou námahu a značné ztráty. Hřebeny a pahorky, kterým Američané dali poetická jména, jako Cukrová tyčinka či Čokoládový drops, se staly skutečnými zónami smrti. Dne 4. května se Ušidžima pokusil znovu získat iniciativu protiútokem. Nehledě na několik dílčích úspěchů však byly jeho jednotky již příliš slabé a elán jim dlouho nevydržel. Po třech dnech byly nuceny znovu přejít do obrany.

V příštích 14 dnech se Američané snažili vyvinout tlak na křídla japonských linií a postupně ji ohýbali ke středu, takže nakonec hrozilo, že Šuri obklíčí. Dne 21. května se Ušidžima rozhodl ustoupit na jižní cíp Okinawy, kde hodlal svést poslední bitvu. Silné deště proměnily frontu v bahenní koupele a tak zatímco zadní japonské voje pokračovaly v boji s Američany, provedla 32. armáda spořádaný ústup na novou linii, v čemž jí nemohla bránit ani americká letadla, která nemohla pro špatné počasí vzlétnout. Šuri konečně padlo 31. května a americká 10. armáda se připravovala na poslední úder. Na jihovýchodním pobřeží provedla námořní pěchota obojživelný útok na poloostrov Oroku, kde se zmocnila důležitého letiště a zlikvidovala silné ohnisko odporu. Hlavní síly zatím postupovaly na Ušidžimovy pozice na hřebenu Jaedžudake a razily si cestu plamenomety a výbušninami.

( Mariňáci v ruinách města Šuri )

Po týdnu tvrdých bojů se japonská linie začala hroutit. Tehdy ztratili Američané 18. června na prahu vítězství svého velitele. Simon Buckner zemřel na zranění při jedné z návštěv v předních liniích. Za tři dny byl mrtev i Ušidžima, který spáchal sebevraždu. Odmítl americkou nabídku, aby kapituloval a zachránil životy zbylých vojáků. Namísto toho poklekl 21. června spolu se svým náčelníkem štábu pod velitelstvím k tradiční ceremonii a spáchal hara – kiri. Po 82 dnech bojů bitva o Okinawu skončila a následovaly již jen vyčišťovací operace.

Z 120 000 mužů japonské 32. armády jich téměř 110 000 padlo. Americká 10. armáda ztratila 7 374 padlých a přes 31 000 raněných, americké námořnictvo a námořní pěchota navíc 4 907 padlých a přibližně stejný počet raněných. Po zajištění Okinawy se zraky Američanů upřely na vlastní Japonsko. Byly vypracovány plány gigantické invaze, která měla být zahájena 1. listopadu 1945. Konvenční prostředky, jež měly dosáhnout konečného vítězství, které by bylo nevyhnutelně zaplaceno vysokými ztrátami na životech vojáků i civilistů, se však po nástupu atomového věku v srpnu 1945 již staly zbytečnými. Když dvě americké atomové pumy zničily města Hirošima a Nagasaki, Japonsko konečně kapitulovalo.

 

 
© 2008 - druhasvetova.com design by Jakub M.       TOPlist        archiv - o webu - kontakt
.