Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
.
Narvik, 1940 \ druhasvetova.com

 

Narvik

Bitva o norský přístav na dalekém severu

Počátkem dubna 1940 začal závod mezi Velkou Británií a Německem o to, kdo dřív obsadí strategický, životně důležitý přístav Narvik na severu Norska. Německý generál Eduard Dietl, velitel německých expedičních sil o počtu 2 000 horských myslivců, se v Narviku bez odporu vylodil 9. dubna.

Příjezd Němců na deseti torpédoborcích bránily pouze dvě zastaralé norské ozbrojené lodě, které byly okamžitě potopeny pomocí torpéd. Berlín Dietlovi a jeho mužům tvrdil, že budou Nory považováni za osvoboditele. Výru v tento výmysl posílil místní velitel plukovník Konrad Sundlo okamžitou kapitulací. Jeho zástupce Major Spjeldnes však vyvedl svých 209 vojáků ven z města přímo pod nosem zmatených Němců, které vesele pozdravil Guten Morgen. Když se to dozvěděl Dietl, vydal rozkaz, aby byli všichni Norové odzbrojeni. Narvik padl bez jediného výstřelu.

Dalšího dne za úsvitu dorazily do přístavu čtyři britské torpédoborce s velitelem Královského námořnictva Bernardem Warburtonem – Leem. Leeho lodím se podařilo potopit dva německé torpédoborce, přičemž kapitán jednoho z nich sice zůstal na torpédované lodi, ale přežil. Leeho vlajková loď však narazila do blízkého útesu. Velitel Lee byl posmrtně vyznamenán řádem královny Viktorie. O tři dny později se Královské námořnictvo vrátilo, aby pomstilo Leeho smrt potopením zbývajících osmi torpédoborců. To potěšilo lorda admirality Winstona Churchilla, ale velmi popudilo Adolfa Hitlera. Dietlovy síly byly nyní zcela odříznuty a Hitler je chtěl stáhnout zpět. Dietl však nelenil. Vybavil zbylých 2 500 námořníků zbraněmi zabavenými Norům a vybudoval okolo Narviku a podél železniční tratě Ofot do Švédska silné obranné opevnění. Neutrální Švédové Němce štědře zásobovali a předávali jim informace.

normal_norway_Narvik.jpg

( Spojenecké válečné a nákladní lodě v Narviku )

Dne 16. dubna telegrafoval nepříliš důrazný britský generál Pierse Mackesy vládě do Londýna zprávu, že postup k Narviku není možný. Dalšího dne Hitler zrušil Dietlův rozkaz k evakuaci a Spojenci, místo aby vytlačili Dietlovu izolovanou posádku z Narviku, se soustředili na udržení jižní části Norska. Od Švédů, kteří měli zachovávat neutralitu, obdržel Dietl 24 nákladních vagónů zásob ( včetně velmi potřebné munice ) a tři vojenské oddíly – přestrojené za zdravotníky. Nicméně koncem dubna čítal spojenecký expediční sbor ( AEF ) pod velením admirála lorda Corka 30 000 vojáků včetně čtyř praporů alpských střelců, polské horské brigády a dvou praporů cizinecké legie.

Dne 28. dubna 1940 přistál generál Antonie Bérhouart v Harstadtu, sídle nejvyššího vojenského velitelství Spojenců, kde ho Mackesy seznámil se svým plánem dobýt Narvik útokem ze tří stran. Béthouart s tím ale nesouhlasil, chtěl, aby jeho alpští střelci spolu s norskou lyžařskou divizí dobyli poloostrov Oyjord jako předmostí konečného útoku na Narvik. Dne12. května, kdy zářilo slunce, a sníh se třpytil, začala spojenecká flotila pálit na Bjerkvik ležící na sever od Narviku a obsazený německou jednotkou Windisch. Příslušníci francouzské cizinecké legie se vylodili a postupovali proti těžké nepřátelské palbě. Bjerkvík se proměnil v peklo, v němž křížová dělostřelecká palba zmasakrovala civilní obyvatele. Za dvě hodiny byl Bjerkvík vyčištěn.

( Norští a britští vojáci před útokem na německé horské myslivce u Narviku )

V Meby rozdrtila německý odpor děla britského křižníku Effingham, dva francouzské tanky Renault a 2. prapor francouzské cizinecké legie. V 7:30 ráno dobyla legie po třech hodinách intenzivních bojů Elvegaardsmoen a do francouzských rukou padlo velké množství německých zásob včetně Dietlovy korespondence. Bérthouart vyslal Poláky a své tanky prohledat poloostrov Oyjord. Němci uprchli. Německá armáda vpadla 10. května 1940, ve stejný den, kdy se Churchill stal britským premiérem, do Belgie a Nizozemska. Kontrolovala i část Norska jižně od města Osten a jejím cílem bylo vysvobodit Dietla z Narviku. Doba nebyla Spojencům příznivá. Dne 20. května Churchill kritizoval, že spojenecký expediční sbor plýtvá tolik potřebnými prostředky na vedlejší tažení.

Britský velitel polní maršál Claude Auchinleck a Béthouart  se dohodli na dobytí Narviku útokem na Němce ze čtyř stran. Dne 27. května začala ve 23:45 spojenecká flotila s ničivým bombardováním pláží, kde se měli Spojenci vylodit. Granáty dopadaly na Narvik, Ankenes, Fagernes a na celé pobřeží, dokud dřevěné domy, jež ho lemovaly, nevzplály jako pochodně. Celé pobřeží se zahalilo do hustého dýmu. Ve 12:15 se francouzští legionáři vylodili přímo před námořní dělostřeleckou jednotku Nöller čítající 50 mužů a střetli se s nimi v divokém boji muže proti muži. Námořníci před velkou přesilou ustupovali k železničnímu náspu. Do svahu je pronásledovali legionáři, kteří přes tvrdý odpor převzali kontrolu nad prostorem železniční tratě. Z blízkého tunelu na ně pálilo německé dělo. Legionáři proto na násep vytáhli francouzské dělo a stříleli jím do ústí tunelu, dokud německou baterii neumlčeli.

oppklaring.jpg

( Němečtí horští myslivci v severním Norsku )

Norský prapor se vylodil u Ornesetu a společně s legionáři zaútočil na kótu 457 obsazenou německými horskými myslivci a námořníky. Ti se odhodlaně bránili a postupující spojenečtí vojáci utrpěli těžké ztráty. Ve čtyři ráno se Poláci ocitli u Ankenes pod těžkou německou palbou, zatímco 2. praporu cizinecké legie se nepodařilo vylodit na druhé straně Rombaksfjordu. O půl hodiny později zaútočily na spojeneckou flotilu německé bombardéry, donutily jí k ústupu a utnuly krycí palbu expedičnímu sboru. Dvě německé jednotky okamžitě zaútočily na svahy kopce 457, zatlačily slábnoucí Spojence a ohrožovaly jejich nejisté předmostí. V Ankenes se ocitlo v ohrožení polské levé křídlo. Při bojích na moři zabila německá palba Béthouartova velícího důstojníka a potopila dvě vyloďovací plavidla. Situace nevypadala dobře. V 6 ráno se nad bojištěm objevily britské Hurricany a vyhnaly Luftwaffe, zatímco se 2. prapor cizinecké legie konečně vylodil u Taraldsviku. Legionáři spolu s Nory zatlačili nepřítele a ovládli kopec pokrytý krátery a těly padlých vojáků.

Mezitím 2. prapor s Nory zatlačoval Němce podél železniční tratě Ofoten a na severní straně Rombaksfjordu hnali alpští střelci spolu s Nory Němce směrem k Hundalu. 2. polský prapor ovládl Nybord, odkud mohl pálit na Ankenes. Jednotka majora Häussela v Narviku, složená ze 400 námořníků a horských myslivců, neměla již další zálohy, docházela jí munice a ztratila spojení s Dietelovým velitelstvím. Häussel se rozhodl Narvik opustit a odvést vojáky stále volnou beisfjordskou cestou. Malé skupiny Němců stále bojovaly na kótě 457 a ve Fargenes. Odpoledne spojenecké jednotky vedené Béthouartem triumfálně vpochodovaly do právě osvobozeného Narviku. Nemělo to však dlouhého trvání. Dne 7. června odpluli Spojenci z Narviku a vzali s sebou do britského exilu norského krále a vládu. V roce 1941 už přes Narvik putovalo do Německa 612 000 tun železné rudy. Všechno úsilí Spojenců bylo zbytečné.

 
© 2008 - druhasvetova.com design by Jakub M.       TOPlist        výměna odkazů - o webu - kontakt