Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
Spustili jsme beta verzi nového vzhledu našich stránek: novy.druhasvetova.com
Mussoliniho tažení v Řecku, 1940 \ druhasvetova.com

 

Mussoliniho tažení v Řecku

Den ne!

28. říjen 1940 vešel do řeckých dějin jako Den ne! Řecký premiér Metaxos tehdy zareagoval na ponižující ultimátum italského diktátora Benita Mussoliniho slovy „Takže to je válka“. Vyjádřil tak ochotu a nadšení celého řeckého národa, který se nemínil sklonit před italskou agresí a sršel odhodláním vzkřísit svou hrdinskou minulost houževnatým odporem.

Jako většina balkánských států i Řecko se nacházelo po vypuknutí 2. světové války ve stádiu hledání alternativ obrany a očekávání, jak se bude dále vyvíjet válečná situace. V samotném Řecku byla společnost značně polarizovaná a o vliv zde mezi sebou soupeřili pravicoví roajalisté republikáni a také komunistická strana. Režim generála Ioannise Metaxase, který vládl v Řecku jako ministerský předseda v letech 1936 – 1941, byl svými prvky částečně fašistickou diktátorskou vládou, kterou komunistická propaganda označovala jako monarchofašismus, protože v Řecku stále formálně vládl král Jiří II. Je však důležité zdůraznit, že navzdory několika prvkům, Metaxas se nechal označovat jako vůdce, v zemi uplatňoval metody policejního státu a vytvořil i mládežnickou instituci EON, která měla ve svém znaku minojskou dvoubřitou sekeru zvanou labrys, královskou korunu a vavřínovou ratolest, nápadně připomínající italské fašistické symboly, nelze jeho režim označit za plně fašistický především z toho důvodu, že v Řecku neexistovala fašistická státostrana a chyběly zde i expanzivní ambice.

Italo-Grecian_War_1940-1941_-_political_map_of_operations.gif

( Mapka s jednotlivými postupy italských i řeckých vojsk v říjnu 1940 )

V zahraniční politice Metaxas prosazoval probritsky zaměřenou neutralitu, kterou považoval za jediné možné východisko k zajištění bezpečnosti své země před případným italským útokem. Situace se však po italské okupaci Albánie dne 7. dubna 1939 a útoku na Egypt v září roku 1940 vyvinula tak, že se vojenské operace odehrávaly v bezprostřední blízkosti východního Středomoří. Mussolini chtěl všemožně zabránit tomu, aby se Řecko, které spadalo do jeho sféry vlivu, dostalo do rukou Německa či Velké Británie a proto začal do Albánie přesouvat značné vojenské síly, které záměrně vyvolávaly řecko – albánské napětí v oblasti Tsamurie a podílely se na mnoha provokačních akcích. Pro útok na Řecko se Mussolini rozhodl zřejmě i z důvodu jakési žárlivosti na výrazné úspěchy Adolfa Hitlera. Dosavadní italské vojenské operace totiž nebyly zdaleka tak úspěšné, pokud se o úspěchu dá vůbec mluvit. Mussolini předpokládal, že Řecko nedokáže vzdorovat přesile italské armády a stane se snadnou kořistí, v níž každý spatří triumf italské válečné mašinérie. Velice se však mýlil. Co se týče potenciálu řeckého vojska, nelze říci, že by je duce ( vůdce ) celkově podcenil. Současně ale nedokázal plně zhodnotit důležitou vedlejší stránku, představovanou morální silou a historickou vůlí k odporu vůči cizí nadvládě, kterou Řekové získali v období dlouhé osmanské poroby i v průběhu vítězného boje za svou nezávislost v první polovině 19. století.

Italské provokace se vystupňovaly potopením řecké válečné lodi Elli italskou ponorkou v přístavu u ostrova Tínos dne 15. srpna 1940 během tradičních řeckých církevních oslav. Potopení Elli provázely i letecké útoky na řecké lodě, které převážely poutníky, Itálie však tyto útoky nikdy nepřiznala. Mussolini začal být netrpělivý a rozhodl se jednat na vlastní pěst, tedy bez vyrozumění Adolfa Hitlera, který s takovou alternativou vůbec nesouhlasil. Konečné zahájení italského útoku tak připadlo na 28. říjen 1940, krátce před třetí hodinou ráno, kdy italský velvyslanec Emanuele Grazzi předložil Mataxosovi ultimátum o dočasném umístění italských vojsk na řeckém území během válečného konfliktu Itálie s Velkou Británií. Metaxas zareagoval jednoznačným postojem, který odrážel mínění celého národa vyjadřované slůvkem Ne! Následující italská ofenzíva pak trvala až do 13. listopadu 1940.

řecké dělostřelectvo.jpg

( Řečtí dělostřelci zahajují palbu na postupující italské jednotky )

Ještě před vypršením ultimáta zaútočilo z Albánie na Řecko osm italských divizí vedených generálem Sebastianem Visconti Prascou. Víru v rychlé a bezstarostné tažení dokumentují slova populární italské pochodové písně z podzimu 1940, kde se zpívalo o obsazení Egejského moře, Pirea a nakonec i Athén. Italové doufali v rychlý postup, kterým by se vyrovnali svým německým rivalům, avšak těžký a složitý terén horské oblasti Épeiru, při nedostatku potřebných map, průběh invaze hned zpočátku zpomalil. Dalším nepřítelem Italů bylo také nepříznivé počasí, které se během zimy ještě výrazně zhoršilo a znemožňovalo leteckou podporu jejich operací. Navíc, řecké jednotky se pod velením generála Alexandrose Papagose postavily na zuřivý odpor, k němuž hned několik hodin po začátku invaze vyzýval parafrází známého proslovu z Aischylovy tragédie Peršané, v rádiu sám Ioannis Metaxas.

Řecká armáda byla podstatně slabší než italské okupační síly. Jejím vrchním velitelem byl polní maršál a pozdější ministerský předseda Řecka Alexandros Papagos, jemuž obrana Řecka vynesla velkou slávu doma i v zahraničí, dne 10. prosince 1949 se dostal na titulní stranu časopisu Time s podtitulem Velitel Řeků. Řecká armáda měla kolem 250 000 až 300 000 mužů, za Italy však výrazně zaostávala v oblasti bojové techniky. Řecké jednotky byly podle geografického klíče rozmístěny do šesti oblastí – Kavály, Thrákie, Épeiru, Západní Makedonie, Střední Makedonie a Východní Makedonie, ke kterým byly přiděleny jednotlivé armádní sbory: Alf, Beta, Gama, Delta, Epsilon, skupina Kosmas a nezávislá skupina divizí. V oblasti ručních planých zbraní byli Řekové vyzbrojeni například belgicko – francouzsko – španělskými pistolemi Ruby, rakousko – uherskými puškami Mannlicher – Schönauer M1903/14 i známými britskými Lee – Enfield. Mezi kulomety zase figurovaly francouzské exempláře typu Hotchkiss M1926, St. Etienne MLE 1907 či rakousko – uherské Schwarzlose. Co se týče dělostřelectva, Řekové používali britské, francouzské, německé a ukořistěné italské zbraně. Protiletadlovou výzbroj představovala převážně německá protiletadlová děla Flak 30 a Flak 38. Mezi protitankovou výzbrojí se nacházely britské protitankové pušky Boys nebo italské trofejní S – 18/100 Solothurn ráže 20 mm švýcarsko – německé výroby.

( Italští tankisté se v Řecku museli potýkat s těžkým terénem )

Vrchní velitel italské armády maršál Pietro Badoglio se útokem na Řecko pustil do poměrně riskantního podniku. Důvodem k obavám byl především obtížný terén, kterým měl být útok veden a celková nepřipravenost armády. Detailní plán útoku na Řecko s krycím názvem Emergenza G vypracoval už před rokem na příkaz generálního štábu generál Alfredo Gazzoni. Podle něj by Italové potřebovali k poražení Řeků minimálně 18 – 20 divizí a časový horizont se měl pohybovat kolem tří měsíců. Mussolini předpokládal úspěch při nasazení devíti divizí za pouhé dva týdny. Italská invaze začala o půl šesté ráno 28. října 1940 postupem jednotek směrem k přístavu Igoumenista, ke správnímu středisku Épeiru a k městu Janina a dále k průmyslovému průsmyku Metsovo v pohoří Pindos. Fronta v délce kolem 150 km se kvůli složitému terénu v podstatě rozdělila na dvě části, na tzv. épeirskou a makedonskou. Italské okupační jednotky se pak k 28. říjnu 1940 dělily do čtyř uskupení. V sektoru Épeiros ( armádní sbor Ciamuria, divize Siena, Ferrara, Centauri a alpská divize Julia ), sektor Makedonie ( XXVI. armádní sbor, divize Parma ), sektor jugoslávských hranic ( divize Venezia a Arezzo ) a rezervní divize Piemonte.

Italské letectvo začalo několik málo hodin po útoku společně s dopravními uzly bombardovat také některá řecká města, například Samamínu nebo Partu. Postup Italů se však nečekaně a velmi brzy zpomalil, protože už po několika kilometrech italské oddíly uvázly v blátě způsobeném vytrvalým deštěm. Italské tančíky L3/35 a stření tanky M13/40 jednoduše nedokázaly proniknout hornatým terénem a rozbahněnými cestami, které byly určeny jako komunikační tepny. Stejně tak Italové nečekali ani hrdinný řecký odpor, který sjednotil celý národ a na čas odsunul do pozadí i občanské problémy a nevoli vůči Metaxasovu režimu. Začátkem listopadu se italské jednotky postupně dopracovaly k hlavní řecké obranné linii i navzdory tomu, že povětrnostní podmínky znemožnily vylodění na Korfu a také výraznější leteckou podporu. Ani opakovanými pokusy se však Italům nepodařilo řecké obranné postavení prolomit a v bitvě na linii Elaia – Kalamas ( 2. – 8. listopadu ) utrpěli ostudnou porážku, která znamenala konec pro generála Sebastiana Visconti Prasca. Výraznější hrozbu představovala 3. alpská divize Julia o síle 10 800 mužů, směřující přes Pindos k průsmyku Metsovo. V případě jejího úspěchu by totiž došlo k rozdělení řeckého obranného postavení. V tzv. bitvě o Pindos však Italové utrpěli přímo katastrofální porážku, protože Řekové zde v plné míře využili hornatého terénu plného strží a roklí, kde italské jednotky uvázly a Řekové je svým rychlým přesunem přes kopce dokázali obklíčit. Divize Julia tak přišla o 5 000 mužů. Mussolini stále ještě žil ve svém snovém světě, vojákům obklíčeným v horách houževnatým nepřítelem už ale začalo docházet, oč se tu vlastně jedná.

němci v aténách.gif

( Vítězné německé jednotky, vyvěšují 21. dubna 1941 na athénské Akropoli říšskou válečnou vlajku )

Řecké vítězství ze začátku listopadu překvapilo celý svět a zřejmě i samotné Řeky. V podstatě lze hovořit o prvním vítězství Spojenců dosaženém nad státy Osy. Jejich úspěch pak způsobil, že 14. listopadu 1940 přešli Řekové na celé frontové linii do mohutného protiútoku. Generál Papagos měl v této době k dispozici už 250 000 mužů, čímž se Řekové dostali do početní výhody, Italové měli něco kolem 150 000 vojáků. Výsledkem nebylo jen osvobození řeckého území, ale hlavně přenesení bojových operací na území jižní a jihovýchodní Albánie. Dne 22. listopadu 1940 vstoupily řecké jednotky do města Korce a do půlky listopadu obsadily i Sarandu, Gjirokastru a Pogradec. Současně se výrazně přiblížily k městu Berat a také k Vlorë, nejdůležitějšímu přístavu v regionu. Pokus o dobytí těchto dvou strategicky významných míst a zahnání Italů do moře se však nezdařil. Frontová linie se tak v lednu 1941 stabilizovala a zůstala prakticky nezměněna až do dubna 1941, přestože na obou stranách probíhaly pokusy o zvrat.

Výrazným faktorem byla i zima s teplotami kolem - 20° C, neproniknutelnou mlhou a sněhovými bouřemi, považovaná za jednu z nejkrutějších zim v Řecku v první polovině 20. století. V jejím důsledku například uhynula polovina všech zvířat používaných řeckou armádou. Ztráty byly i na životech a to na obou stranách. Zimu a chlad italských vojáků ale nesdílel Mussolini, který na štědrý den 1940, když začalo v Římě sněžit, žoviálně prohodil k ministru zahraničí Cainovi: „Tahle zima a sníh jsou fajn.“ V březnu dorazil do Řecka první kontingent britských vojáků ze severní Afriky ( do 2. dubna 1941 počet britských vojáků, kteří měli podpořit řeckou obranu, vzrostl na 58 000 ), ani tato narychlo zorganizovaná britská pomoc však nemohla v konečném důsledku osud Řecka nijak zvrátit. Dne 9. března zahájili Italové mezi řekami Devoli a Vijose jarní operaci Primavera, kterou si vzal pod patronát samotný Mussolini se záměrem dohlédnout na rozmístění všech 12 italských divizí. Zisk města Himarë v jižní Albánii byl ale pouze částečným vítězstvím, protože zasadit Řekům rozhodující úder se Italům nepodařilo. Je poměrně obtížné posoudit, jak by se situace vyvíjela, kdyby se Hitler nerozhodl zakročit ve prospěch svého spojence. Všechny indicie se zdají nasvědčovat tomu, že Řekové by pravděpodobně italskému tlaku dokázali odolat. Historie však osud Řecka naplánovala jinak. Dne 6. dubna 1941 začal německý útok na. Metaxasovu linii na řecko – bulharském pohraničí a už 21. dubna 1941 Řecko definitivně kapitulovalo. I tak ale příklad hrdinského boje Řecka dobře ukazuje, že princip oprávněnosti dané války je pro dosažení vítězství mimořádně důležitým faktorem. Sami Řekové jsou na svůj odboj dodnes patřičně hrdí a Den ne!, se stal v Řecku i na Kypru váženým státním svátkem.

 

 
© 2008 - druhasvetova.com design by Jakub M.       TOPlist        archiv - o webu - kontakt
.