Německý útok na Sovětský svaz ( operace Barbarossa )

Hitlerova euforie z rychlého podmanění většiny západní Evropy ani jeho kvapné přípravy na invazi do Velké Británie neodsunuly do pozadí jeho dlouho hýčkaný úmysl zmocnit se mnohem větší kořisti – Svazu sovětských socialistických republik.

Německo – sovětská smlouva o neútočení podepsaná v srpnu 1939 ho nijak netrápila. Téměř rok zvětšovaly oba gigantické státy svá území na úkor slabších, aniž mezi nimi došlo ke konfrontaci. Teď pro Hitlera nadešel čas návrtu k základnímu cíli národního socialismu, který formuloval ve svém díle Mein Kampf – expanzi německého národa na východ, kde měl najít nový životní prostor a svržení komunismu.

Koncem července roku 1940 oznámil Hitler svému štábu, že má v úmyslu na jaře příštího roku napadnout Sovětský svaz. O několik dní později, při jednání se svými nejvyššími generály, formuloval svůj cíl takto: Zničit samu existenci Ruska. V následujícím období byla zvýšena výroba válečného materiálu, vzrostl počet německých ozbrojených sil, vojska a výzbroj byly hromadně přesouvány do Východního Pruska a Německem okupované části Polska. V prosinci poctil Hitler svůj obrovský vojenský podnik kódovým názvem Barbarossa podle slavného německého císaře. Operace Barbarossa měla původně začít počátkem května 1941 a podle vůdcova optimistického odhadu trvat dva měsíce. Za tuto dobu se měl komunistický režim Josifa V. Stalina pod náporem blitzkriegu zhroutit. Neobvykle deštivé jaro, které by ztížilo použití mechanizovaných jednotek a neplánované nasazení některých německých divizí při okupaci Jugoslávie a Řecka však Hitlera přimělo tento termín pozměnit. Začátek svého ruského dobrodružství odložil tedy až na 22. červen 1941.

( Německé tanky a polopásové transportéry postupují rovinou Sovětského svazu )

Vrchnímu veliteli armády, polnímu maršálovi Waltheru von Brauchitschovi, se kritické šestitýdenní zdržení vůbec nelíbilo. Správně předpokládal, že jeho vojska na východě nebudou schopna splnit všechny Hitlerovy požadavky před příchodem zimy. Avšak Hitler byl neústupný a navíc ani nedovolil německým továrnám zahájit výrobu řádné zimní výstroje s tím, že jí nebude třeba. V Rusku mezitím panoval klid. Stalin nevěnoval pozornost opakovaným varováním, že se na něj Německo v dohledné době chystá zaútočit. Podle jeho názoru šlo pouze o průhlednou snahu třetí strany ( zejména Velké Británie ) narušit sovětsko – německý pakt o neútočení.

Sovětský svaz byl naprosto nepřipraven na gigantický útok, který proti němu Německo 22. června 1941 ve 3:15 na frontě sahající od Baltu až po Černé moře zahájilo. Postupující Němci byli celkově lépe vycvičení, měli lepší vedení i výstroj a výzbroj než překvapená Rudá armáda, která se teprve začala zotavovat ze stalinských čistek důstojnického sboru koncem 30. let. Tato převaha se v počátečním období války projevila i na výsledcích bitev. Podle náčelníka štábu německé armády, Franze Haldera, Německo na počátku tažení nasadilo do pole 102 pěších divizí, 19 tankových divizí, 14 motorizovaných divizí, 5 zvláštních divizí a 1 jezdeckou divizi. Proti nim stálo na sovětské straně 154 pěších divizí, 26 jezdeckých divizí a 37 tankových brigád. Mimoto na německé straně bojovaly i finské, maďarské, slovenské, chorvatské, rumunské a italské jednotky a rovněž divize španělských dobrovolníků.

( Barbarossa je v plném proudu, německá pěchota a tanky postupují na východ )

Brauchitsch měl k dispozici tři velké skupiny armád, každou z nich podporovala jedna letecká armáda Luftwaffe. Německé operace byly největším útokem v historii pozemních válek. Skupině armád Sever velel polní maršál Wilhelm von Leeb, skupině armád Střed polní maršál Fedor von Bock a skupině armád Jih polní maršál Gerd von Rundstedt. Ve všech případech šlo o zkušené vojevůdce. Na sovětské straně proti nim stáli Kliment Vorošilov na severu, maršál Semjon Timošenko ve středu a maršál Semjon Buďonnyj na jihu, kteří měli k dispozici masy nevycvičených vojáků na mírových stavech. Chyběly jim dopravní prostředky a při předávání rozkazů se museli spoléhat hlavně na civilní komunikační síť.

Hitler ignoroval logickou touhu svých generálů zaútočit nejprve na Moskvu jako na sídlo Stalinovy vlády, duchovní domov komunismu, centrum ruské železniční sítě a důležité průmyslové středisko. Trval na tom, že je třeba dobýt především Leningrad na severu a Kavkaz na jihu, jejichž obsazení mělo podle jeho názoru zaručit zhroucení sovětské říše. V počátečních fázích velké ofenzívy pronikly německé tankové síly rychle do značné hloubky Sovětského svazu, přičemž odřízly a zajaly obrovské počty sovětských vojáků a zmocnily se jejich výzbroje. Skupina armád Střed polního maršála von Bocka, která svedla první významnou bitvu operace Barbarossa, zajala 290 000 mužů, zmocnila se 2 585 tanků a 1 449 děl. Ani Luftwaffe nezahálela a většinu zastaralých strojů sovětského letectva zničila na zemi dříve, než stačily vzlétnout. Než nastal červenec, byl Leeb na půl cesty k Leningradu, Bock postupoval na Smolensk a Rundstedt se dostal na území Ukrajiny.

( Sovětská letadla zničená na svých letištích )

Německý tábor nad těmito ohromujícími úspěchy dosaženými na tak široké frontě pochopitelně jásal, ale v červenci se začaly projevovat první známky toho, že jakékoliv oslavy vítězství by byly předčasné. Od prvního dne invaze byli němečtí vojáci na Ukrajině téměř všude vítáni jásajícími davy jako osvoboditelé od stalinského a ruského útlaku, avšak Hitler jejich pomocí pohrdnul. Pohlížel na ně jako na nižší rasu a později s nimi prostřednictvím zvláštních jednotek SS zacházel stejně krutě, jako to předvedl už předtím v několika zemích, které dobyl. Tím si odcizil prostý lid. Stalin naproti tomu chytře nasadil laskavější masku a obrátil se přímo na své bratry a sestry s citově zabarvenou výzvou, aby se v nadcházející Velké vlastenecké válce postavili bok po boku proti agresorovi. Německou brutalitou znechucení Rusové se stavěli pod jeho prapor. Za německými liniemi začaly vznikat partyzánské oddíly, ke svým plukům spěchaly tisíce žáložáků a v polovině července odpor Rudé armády podstatně zesílil.

 Německá lavina se však valila dál, často rozsáhlými oblastmi lesů a bažin, jejichž nezpevněné cesty nebyly v žádném případě určeny pro tanky a motorová vozidla. Za to, že se dostali tak daleko za tak krátkou dobu, mohli Němci vděčit hlavně svému odhodlání. Dne 19. července, kdy skupina armád Střed sváděla rozhořčenou bitvu u Smolenska, pouhých 320 km vzdušnou čarou od Moskvy, se Hitler rozhodl zastavit nezadržitelný postup von Bocka na hlavní město Sovětského svazu a namísto toho dosáhnout cílů na levém a pravém křídle fronty. Přes vytrvalý odpor vrchního velení armády nakonec prosadil svou.

( Až příliš známý obrázek z prvních měsíců operace Barbarossa, Němci pochodují vpřed, Sověti s rukama nad hlavou  putují do zajateckého tábora, kde je čeká nejistá budoucnost )

3. tanková skupina generála Hermanna Hotha se obrátila na sever, aby pomohla von Leebovi při útoku na Leningrad, 2. tanková skupina generála Heinze Guderiana se přesunula na jih a v okolí Kyjeva se připojila k von Rundstedtovi. Dne 21. srpna Hitler své záměry jasně formuloval ve Směrnici č. 34. Tou dobou však již tažení neprobíhalo přesně podle představ armády. Útoky na Leningrad byly odraženy a von Leeb se musel uchýlit k obléhací taktice. Mezitím Timošenko podnikl několik tvrdých protiútoků proti skupině armád Střed a připravil ji o značný počet tanků a obrněných vozidel. Na jihu však pokračoval úspěšně postup na Kyjev.

V této situaci dospěl vůdce k názoru, že Moskva není druhořadým cílem. Pouhých 16 dnů po Směrnici č. 34 vydal Směrnici č. 35, v níž vyzval skupiny armád Sever a Jih k posílení skupiny armád Střed, rozbití Timošenkových vojsk a dobytí ruského hlavního města. Němečtí generálové se konečně mohli soustředit na to, co od počátku považovali za svůj hlavní cíl. Hitler však provedl čelem vzad příliš pozdě, aby ze změny jeho názorů mohli těžit. Když 30. září 1941 útok na Moskvu začal, zima již nebyla příliš daleko.

( Němečtí vojáci v ulicích běloruského Minsku )

Na téměř 500 km široké frontě se daly do pohybu tři německé armády podporované stejným počtem tankových skupin. Podle plánu měly 9. armáda s 3. tankovou skupinou a 4. armáda se 4. tankovou skupinou zaútočit na levém křídle a obklíčit svazky Rudé armády v prostoru Vjazmy, přibližně 200 km jihozápadně od hlavního města. Obě armády se tohoto obkličovacího manévru zhostily excelentně a zmocnili se 663 000 zajatců, 1 242 tanků a 5 412 děl. Dne 7. října padla Vjazma, následujícího dne Brjansk a 14. října vnikly Hothovy tanky do Kalininu. Pak se následovány pěchotou vydaly směrem k Moskvě, kde však počáteční paniku vystřídalo odhodlání uhájit město za každou cenu.

Stalin dal sice 12. října evakuovat vládu do Kujbyševa, 800 km jihovýchodně od Moskvy, avšak sám zůstal v Kremlu, aby řídil operace. Civilní obyvatelstvo kopalo zákopy a protitankové příkopy. Mezitím probíhaly změny ve velení Rudé armády. Neschopného Buďonného na Ukrajině nahradil Timošenko, který se měl pokusit ubránit Kavkaz a jeho cenná ropná pole před Němci, sovětské jednotky v moskevské oblasti byly svěřeny maršálu Georgiji Žukovovi, jež v následujícím střetu prokázal vynikající taktické schopnosti. Stále horší počasí zpomalovalo a často zastavovalo německý postup. Žukov toho dokázal využít k značnému posílení svých vojsk sibiřskými divizemi, o nichž neměla německá zpravodajská služba ani ponětí. Tyto jednotky byly díky neutuchajícímu úsilí ruských zbrojovek a muničních továren také dobře vybavené. Když se německé předsunuté jednotky pomalu plazily k Moskvě, ohlásily sněhové vločky brzký příchod největšího ruského spojence – zimy.

( Ruští civilisté kopou protitankové příkopy a obranná postavení kolem Moskvy )

První silné mrazy nastaly v noci na 3. listopad. Zpevnily povrch cest a umožnily německým mechanizovaným jednotkám znovu zrychlit postup, ale také ukázaly, že německá armáda není pro tuhou zimu dobře vybavena. V nadcházejících dnech klesly teploty hluboko pod bod mrazu a počet případů omrzlin dosáhl rekordní úrovně. Přes obavy některých vyšších důstojníků však německé vrchní velení podněcované Hitlerem naplánovalo rozhodující útok na Moskvu, která byla nyní pouhých 65 km od předních německých pozic. Tanky postupovaly jako obvykle vysokou rychlostí, ale pak zůstaly na holičkách, neboť postup Klugeho na pravém křídle dokázali Sověti téměř okamžitě zastavit a zbytek 4. armády musel čekat, dokud se jeho prořídlé jednotky nedají znovu dohromady. Koncem listopadu byla ofenzíva znovu obnovena, avšak v těžkých bojích bylo Klugeho pravé křídlo opět zastaveno. Tentokrát jednotky ve středu a na levém křídle postupovaly dál a 2. prosince se německé bojové hlídky dostaly až do moskevských předměstí.

Dále se však Němci nedostali. Hlídky byly zahnány a 4. armáda byla tváří tvář mrazům a urputnému protivníkovu odporu přinucena vzdát se všech nadějí na proražení Žukovovy obrany. Pancéřové kolony na severním a jižním křídle dospěly ke stejnému závěru. Mráz byl nyní tak silný, že muži, někteří oblečení stále do letních uniforem mrzli ve svých postaveních, vozidla se nedala nastartovat, letadla nemohla vzlétnout, ve zbraních tuhl olej. Hitlerovi plány zkřížila ruská zima snad ještě více než houževnatý odpor Rudé armády.

( Německá motorizovaná pěchota postupuje hořící ruskou vesnicí )

Nyní nastal čas, aby maršál Žukov zahájil svoji pečlivě připravovanou protiofenzívu. Jeho čerstvé sibiřské divize se zvláštní výstrojí vhodnou pro zimní boje se vrhly na nepřítele po celé délce 320 km fronty s divokostí, která Němci otřásla. Arogantní Hitler, který právě vyhlásil válku Spojeným státům, čímž zajistil, že Německo bude muset bojovat opět na dvou frontách, převzal 18. prosince od Brauchitsche velení armády. Třebaže mu jeho generálové doporučovali stažení na obrannou linii západně od Smolenska, trval na tom, že jeho těžce zkoušené armády nesmí ustoupit. Důstojníky přinucené ustoupit sesadil. Patřili k nim například generálové Guderian a Hoepner, kteří rozkazem k ústupu zachránili své tankové kolony před zničením.

Führer nakonec zjistil, že své tenčící se síly musí uchránit před nepřízní počasí a proto povolil omezený ústup do opevněných perimetrů předsunutých zásobovacích základen, jimž dali němečtí vojáci přezdívku ježci. Po celou tuto dobu probíhala ruská protiofenzíva doprovázená rušivými partyzánskými operacemi v německém týlu. Žukovovi muži ježky dobyli, a pokud je zdolat nedokázali, obešli je. Ani v hluboké sněhové pokrývce a při teplotách klesající až na - 40° C nepolevovaly sovětské jednotky v bílých uniformách, na lyžích a saních, v tlaku na zuboženou německou armádu. Němci dokonce zjistili, že sibiřští vojáci dokázali celý den ležet ve sněhu a za soumraku zaútočit. Tato situace přetrvávala až do jarního tání, při němž obě strany uvázly v blátě. Tak si mohli Němci i Rusové před znovuzahájením útočných operací vydechnout. Po vyschnutí půdy byli Němci natolik oslabeni, že mohli uvažovat o ofenzívě pouze na jihu. Když se spočítaly ztráty operace Barbarossa do konce března 1942, projevil se v nich ohromný rozsah bojů. Němci uváděli 1 073 000 padlých, raněných, zajatých nebo zmrzlých. Rusové své ztráty nikdy nezveřejnili, ale podle odhadů bylo jen padlých na 2 000 000.