Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
Spustili jsme beta verzi nového vzhledu našich stránek: novy.druhasvetova.com
Matapan, 1941 \ druhasvetova.com

 

Matapan

Těžká italská námořní porážka

V letech 1940 – 1943 proběhla ve Středomoří řada střetnutí mezi britskými a italskými válečnými plavidly, která obvykle končívala britským vítězstvím. Nikdy však nebyla italská porážka tak těžká, jako v bitvě u Matapanu koncem března 1941.

Počátek válečného roku 1941 byl ve Středozemním moři velmi hektický. Němci se připravovali na úder proti Jugoslávii a Řecku a také Italové by rádi napravili svou válečnou reputaci, pošramocenou neúspěchy v severní Africe ve druhé polovině předchozího roku. Britové si uvědomovali důležitost Řecka pro své válečné plány a od začátku března urychleně přepravovali pod krycím označením Lustre do této balkánské země posily, což vyvolalo intenzivní pohyb konvojů v oblasti mezi Suezským průplavem a řeckým přístavem Pireus. Tyto konvoje se stávaly terčem útoků zejména německého letectva z X. sboru, ale ztráty nebyly příliš vysoké. Velení italského válečného námořnictvo však i přes tuto britskou operaci postupovalo značně pasivně, což se pochopitelně nelíbilo jeho německým spojencům. Kriegsmarine proto 14. března poslalo Italům žádost o provedení útoku na britské konvoje mezi Egyptem a Řeckem. Také italský diktátor Benito Mussolini tlačil na své admirály, aby už konečně podnikli něco významného. Teprve po tomto nátlaku tedy začal být vypracováván plán útoku.

Náčelník štábu italského válečného námořnictva admirál Arturo Riccardi vypracoval společně s admirálem Angelem Iachinem a dalšími veliteli plán, který počítal s nasazením dvou svazů křižníků proti britským konvojům. Jeden měl být vyslán do oblasti severně od ostrova Kréta a druhý jižně od ní k ostrovu Gaudos. Námořní síly přitom měly úzce spolupracovat s letectvem, jehož úkolem bylo zajistit nepřetržitý průzkum, ochranu vlastních námořních sil a taktickou podporu. V této souvislosti se počítalo především s německým X. sborem operujícím z letišť na Sicílii a v Kalábrii. Je ovšem říci, že cílem připravovaného útoku nebyl žádný konkrétní britský konvoj nebo námořní svaz, Italové prostě chtěli jen zaútočit na námořní trasu, kudy konvoje proplouvaly. Vůbec přitom nebylo jisté, že se zde nějaký objeví zrovna v den, kdy má operace proběhnout. Celou připravovanou operaci se Italům nepodařilo utajit a britská rozvědka o ní již velmi brzo získala konkrétní informace. Britům navíc hrála do karet ještě jedna důležitá věc. Na základě nesprávného hlášení z průzkumného letounu došli Němci k přesvědčení, že ve východním Středomoří zůstala v pohotovosti už jen jediná britská bitevní loď HMS Valiant a situace je tedy pro útok na konvoj velmi příznivá. Italové sice věděli, že tato informace neodpovídá skutečnosti, ale svému agresivnímu spojenci mohli jen těžko oponovat. Nezbývalo jim nic jiného, než útok provést. Datum zahájení operace bylo stanoveno na 26. března 1941.

( Italská vlajková bitevní loď Vittorio Veneto )

 Italské velení vyčlenilo pro útok značné síly rozdělené do dvou skupin. V první pod velením admirála Iachina měla být v doprovodu čtyř torpédoborců od 13. divize nasazena vlajková loď Vittorio Veneto disponující devíti těžkými děly ráže 381 mm. Dále byla k dispozici 3. divize křižníků tvořená těžkými křižníky Trieste, Trento a Bolzano, jimž dělaly doprovod tři torpédoborce. Také druhá skupina byla početná. 1. křižníkovou divizi tvořily těžké křižníky Zara, Pola a Fiume, které doprovázely čtyři torpédoborce. Jako poslední se pak operace zúčastnila 8. divize křižníků složená z lehkých křižníků Abrazi a Garibaldi s eskortou dvou torpédoborců. Jednotlivé divize opustily 26. března své základny v Neapoli, Tarentu, Brindisi a Messině a následujícího dne zamířily směrem ke Krétě. Dlouho se nedařilo navázat kontakt s nepřítelem, až teprve ráno 28. března objevil průzkumný hydroplán z bitevní lodě Vittorio Veneto západně od Kréty čtyři křižníky v doprovodu stejného počtu torpédoborců. Italové přitom netušili, že Britové o jejich operaci vědí, protože se jim podařilo rozšifrovat Iachinův rozkaz obsahující plán celé akce. Velitel Středomořského loďstva admirál Cunnigham proto povolal nazpět konvoj, který krátce předtím vyplul z Alexandrie. Jeho cílem bylo střetnutí s Italy v námořní bitvě, k čemuž měl k dispozici celkem tři svazy válečných plavidel. Nejsilnější svaz A kotvil pod přímým Cunnighamovým velením v Alexandrii a jeho páteří byly bitevní lodě Warspite, Barham a Valiant podporované letadlovou lodí Formidable. Ke svazu dále patřila 14. flotila torpédoborců tvořená čtyřmi plavidly. V řeckém přístavu Pireus se nacházel svaz B v čele s viceadmirálem Pridhamem – Wippellem tvořený čtyřmi lehkými křižníky a čtyřmi torpédoborci. Nejslabší svaz C tvořený pěti torpédoborci pak byl připraven opět v Alexandrii.

Cílem admirála Cunnighama bylo Italy nevyplašit, protože je chtěl v nadcházející bitvě zničit. Proto nejprve vydal rozkaz svazu B, aby odplul do prostoru jihozápadně od ostrova Gaudos, kde se měl setkat s hlavními silami z Alexandrie. Britský admirál také použil účinnou lest, když si šel jakoby nic zahrát do místního golfového klubu. Dobře totiž věděl, že sem chodí i japonský konzul, který hlásil Italům vše o pohybech britského loďstva. Cunningham předstíral, že má v úmyslu v klubu přespat, ale po setmění nenápadně zmizel a vrátil se na svou vlajkovou loď HMS Warspite. Tato kamufláž zabrala a Italové vůbec nevěděli, že britská těžká plavidla ze svazu A vyplula na moře vstříc jejich silám. Admirál Iachino dostal pouze hlášení z průzkumného letounu, že se na moři nacházejí čtyři křižníky v doprovodu stejného počtu torpédoborců, což byla plavidla pod velením Pridhama – Wippella. Nařídil proto Sansonettiho eskadře, aby vyplula vstříc nepříteli a snažila se jej vylákat před ústí těžkých děl bitevní lodě Vittorio Veneto. Oba křižníkové svazy na sebe narazily ráno 28. března krátce před osmou hodinou. Italský velitel si byl vědom převahy svých děl ráže 203 mm oproti britským 152 mm.

( Bitevní loď Valiant, byla jednou ze tří britských bitevních lodí, která se zúčastnila masakru italských plavidel u mysu Matapan )

V 8:12 zahájili Italové palbu ze vzdálenosti 23 – 27 km, ale nedosáhli žádného zásahu a krátce poté začali odplouvat směrem na západ, což Britové nemohli pochopit. Nevěděli totiž, že se poblíž nachází bitevní loď Vittorio Veneto a že Italové se je snaží vylákat do její blízkosti. Když se Britové přiblížili na dohled, bitevní loď na ně okolo jedenácté hodiny začala pálit. Avšak ani v tomto případě se italští dělostřelci nijak nevyznamenali a žádný z devadesáti granátů ráže 381 mm nenalezl svůj cíl. Přesto byl svaz Pridhama – Wippella ve svízelné situaci, protože převaha nepřítele byla drtivá a britské hlavní síly se nacházely ve vzdálenosti 75 námořních mil od místa střetnutí. Jedinou nadějí tak zůstaly letouny z paluby HMS Formidable a britských letišť na Krétě a v Řecku. První vlna britských letounů vzlétla z paluby letadlové lodě krátce před desátou hodinou a tvořilo ji šest torpédonosných letounů Fairey Albacore a dva doprovodné stíhací Fairey Fulmar. Jejich původním cílem měly být italské křižníky, ale když velitel svazu zpozoroval na obzoru mohutnou siluetu bitevní lodě Vittorio Veneto, vybral si jako terč tento mnohem lákavější cíl.

Torpédové letouny sestoupily nízko nad hladinu a ze vzdálenosti zhruba 2 000 m vypustily svá torpéda. Doprovodné stíhačky se mezitím pustily do boje se dvěma německými letouny Ju 88, které se náhle objevily na scéně. Jeden z německých letounů byl sestřelen a druhý se stáhl. Italská bitevní loď ale obratným manévrováním všem torpédům unikla. Iachino však tváří v tvář této situaci dospěl k názoru, že nejlepší bude ustoupit z nebezpečného prostoru. Italská eskadra přestala pronásledovat svaz B a otočila se zpět ke svým základnám. Lehké křižníky pod velením Pridhama – Wippella se pak připojily k hlavním britským silám, aniž by byly za celou dobu zasaženy byť jen jediným nepřátelským granátem. Cunningham však nemínil nechat tučnou kořist jenom tak uniknout a přikázal leteckým silám znovu napadat ustupující Italy. Nejprve se terčem tří torpédových útoků stal těžký křižník Bolzano, ale nepodařilo se docílit žádného zásahu. Stejně neúspěšně dopadly další dva útoky bombardérů Blenheim od 84. a 113. perutě RAF, jejichž cílem byl opět Vittorio Veneto. Teprve následující úder pěti torpédových letounů z paluby HMS Formidable přinesl krátce po patnácté hodině výsledek. Letoun Albacore, jemuž velel John Dalyell – Stead, pronikl těžkou nepřátelskou palbou až do vzdálenosti pouhých 900 m od bitevní lodě a vypustil torpédo, které zasáhlo záď italského obra asi šest metrů pod hladinou. Statečný útočník byl sestřelen ještě před explozí a celá tříčlenná posádka zahynula, to však již nemohlo nic změnit na skutečnosti, že Vittorio Veneto byl vážně poškozen. Do jeho nitra proniklo přes 4 000 tun mořské vody a italská vlajková loď se naklonila na levobok, načež v 15:30 přestaly pracovat stroje.

( Letoun tohoto typu, Fairey Albacore zasáhl svým torpédem záď Vittoria Veneta a těžce ho poškodil )

V době zásahu torpédem se bitevní loď nacházela ještě 420 mil od námořní základny v Tarentu. Opravářské čety však pracovaly s maximálním úsilím a i když oba levé šrouby byly stále mimo provoz, pravé fungovaly bez problémů, takže po spuštění turbín mohl nakonec Vittorio Veneto plout rychlostí až 19 uzlů. Kolem něj se pak soustředila plavidla 1. a 3. divize křižníků, zatímco 8. divizi poslal Iachino na základnu do Brindisi. Italové však neměli příliš času na oddech, protože v 19:30 zaútočilo dalších šest torpédových letounů Albacore a dva Swordfishe z HMS Formidable, které podpořily ještě další dva Swordfishe z letiště v Maleme na Krétě. Italské lodě spustily zuřivou palbu ze všech protiletadlových děl a navíc začaly vypouštět kouřovou clonu, takže docílit za těchto podmínek zásahu bylo velmi obtížné. Jednomu z letadel velel poručík Frederic Michael Torrens – Spence a byl to zřejmě právě on, komu se přes nepříznivé okolnosti podařilo v 19:50 zasáhnout torpédem těžký křižník Pola. Výbuch vyřadil z činnosti lodní šrouby a kormidlo, takže loď zůstala nehybná. Iachino mezitím změnil kurz své bitevní lodě o 30° doleva, čímž zmátl pronásledující britské křižníky a torpédoborce. Poté však udělal několik chyb, které měly mít pro Italy tragické následky. Jednak se domníval, že hlavní síly nepřítele stále kotví v Alexandrii. Kromě toho trvalo skoro půl hodiny, než se dozvěděl o poškození křižníku Pola. Jeho svaz mezitím plul stále pryč a poškozenému plavidlu se tak hodně vzdálil. Až ve 20:18 vydal Iachino rozkaz, aby se viceadmirál Cattaneo s křižníky Zara, Fiume a čtyřmi torpédoborci vrátil zpět a nehybnému křižníku poskytl potřebnou pomoc. Cattaneovi se rozkaz příliš nelíbil a navrhoval, aby se k Pole vrátily jen dva torpédoborce, ale Iachino tento plán odmítl a zopakoval svůj původní rozkaz. Tím nevědomky vynesl ortel smrti nad celou 1. divizí křižníků.

Krátce před 21:00 zamířily křižníky Zara a Fiume v doprovodu torpédoborců Vittorio Alfieri, Vincenzo Gioberti, Alfredo Oriani a Giosué Carducci zpět k poškozenému křižníku Pola. Iachino se zbývajícími plavidly mezitím plul do Tarentu. Jako první zaznamenal nehybnou italskou loď radar na britském křižníku HMS Ajax, ale Britové se mylně domnívali, že jde o Vittorio Veneto. Cunnighamovy těžké lodě pluly za sebou v pořadí Warspite, Valiant, Formidable a Barham. Ve 22:25 narazil britský svaz na italskou křižníkovou divizi plující zcela bezstarostně. Cattaneo si totiž myslel, že tma poskytne jeho lodím dostatečnou ochranu. Italové tehdy ještě nepoužívali radar a neměli ani tušení, že protivník již má na některých svých lodích tento přístroj nainstalován. Britové nejprve zamířili na zaskočená italská plavidla světlomet a poté zahájili palbu z celkem čtyřiadvaceti děl ráže 381 mm svých bitevních lodí. Italové pluli ve vzdálenosti pouhých 2 600 m, takže bylo nemožné je minout. V průběhu pouhých čtyř minut byly Zara i Fiume mnohokrát zasaženy a ocitly se v plamenech. Palbou bitevní lodi Barham byl těžce poškozen i torpédoborec Alfieri. Jelikož se Cunningham obával torpédového útoku, vydal příkaz ke zničení nepřátelských torpédoborců a zkázu křižníků měly dokončit vlastní torpédoborce.

( Mapa námořní bitvy u Matapanu dne 28. března 1941 )

Krátce před 23:00 odpálil HMS Stuart celkem osm torpéd na křižník Fiume, který byl několikrát zasažen a klesl ke dnu. Další obětí britského plavidla se stal torpédoborec Alfieri, který dostal také zásah torpédem a před půlnocí se potopil. Torpédoborec HMS Havock mezitím dostihl italský Carducci a rovněž jej torpédoval. Zkáza Italů pokračovala dál, když torpédoborec HMS Jervis odpálil z malé vzdálenosti pět torpéd na křižník Zara, který byl zasažen celkem třikrát a během pár minut se převrátil a klesl pod hladinu. Jako poslední přišel na řadu křižník Pola, kde již posádka propadla naprosté panice a naházela do moře veškerou munici, aby na lodi nedošlo k výbuchu. Mnoho námořníků se opilo a když se na obzoru objevily britské torpédoborce, křižník už neměl možnost jakékoliv obrany. Britové opatrně přirazili k boku nepřátelského plavidla a nalodili opilou posádku, která je vítala jako zachránce. Prázdná Pola se nakonec stala obětí torpéda vypáleného z torpédoborce HMS Nubian.

Ráno 29. března se všechny válečné lodě vítězně setkaly 30 mil od mysu Matapan a zamířily k místu nočního boje, aby se pokusily vylovit italské trosečníky. Žádné z britských plavidel neutrpělo poškození, takže vítězství bylo naprosté. Jedinou ztrátou za celou dobu bojů představovalo jedno sestřelené letadlo a tři mrtví letci. Pro Italy byla naopak tato zpackaná operace katastrofou. Potopeny byly tři těžké křižníky společně se dvěma torpédoborci a poškozena jedna bitevní loď. Celkem 2 331 námořníků zahynulo a mezi mrtvými se nacházeli viceadmirál Carlo Catteneo, velitelé křižníků Zara a Fiume námořní kapitáni Luigi Corsi a Giorgio Giorgis a také velitel 9. divize torpédoborců námořní kapitán Salvatore Toscano. Dalších 1 163 mužů padlo do britského zajetí. Porážka u Matapanu znamenala další tvrdou ránu italské prestiži a poškození vlajkové lodi mělo za následek vydání rozkazu zakazujícího bitevním lodím pouštět se do bojových akcí mimo dolet vlastního stíhacího letectva. Italové pak již nepodnikli žádný pokus o narušení námořních komunikací mezi Egyptem a Řeckem a jejich válečné loďstvo nezasáhlo do bojů ani tehdy, když byli Britové vzhledem k německým vítězstvím nuceni evakuovat svá vojska z Řecka a posléze i z Kréty a jejich námořnictvo utrpělo těžké ztráty během útoků palubních letounů. Pro Brity měl tedy tento úspěch do budoucna zásadní význam.

 

 
© 2008 - druhasvetova.com design by Jakub M.       TOPlist        archiv - o webu - kontakt
.