Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
Spustili jsme beta verzi nového vzhledu našich stránek: novy.druhasvetova.com
Manila, 1945 \ druhasvetova.com

 

Manila

Bitva o hlavní město Filipín

Bitva o filipínské hlavní město Manilu se do historie zapsala jako jedna z nejkrvavějších operací tichomořského bojiště. V ulicích města zahynulo 100 000 civilistů. Američané přitom očekávali jen slabý odpor, ale bránící se Japonci bojovali do posledního muže.

Dva týdny po útoku na Pearl Harbor, 22. prosince 1941, napadla japonská 14. armáda o síle 100 000 mužů Filipíny. Souostroví bylo od konce 19. století pod mocenským vlivem USA, ale generál Douglas MacArthur musel především z důvodu neustálého nedostatku zásob ustoupit před nadšenými vojáky císaře Hirohita. Poslední spojenecké síly na Filipínách držely poloostrov Bataan a kapitulovaly v květnu 1942. Události měly tragickou dohru, když japonští vojáci přikázali 55 000 Filipíncům a 11 000 Američanům vydat se na více než stokilometrový pochod do zajateckých táborů. Podvyživení a často nemocní muži byli po cestě biti a nedostávali pití ani jídlo. Tisíce z nich Bataanský pochod smrti nepřežili, další zahynuli v japonských táborech. Krátce předtím, než MacArthur odešel z Filipín, vyhlásil, že filipínské bojiště bude základním kamenem konečného vítězství nebo porážky. Projev ukončil slavným slibem: „Já se vrátím!“ Od jara 1942 stály proti 350 000 japonské posádce na Filipínách jen malé skupinky partyzánů, ale průběh války se měl brzy vyvíjet v neprospěch Japonců.

lehké haponské tanky typu 95 v Manile.jpg

( Japonské lehké tanky typu 95 v ulicích Manily )

Počátkem roku 1944 probíhala jednání významných velitelů americké armády o dalším postupu v boji proti asijskému nepříteli. Zatímco většina důstojníků navrhovala, aby se východiskem pro další boj stal ostrov Thaj – wan, MacArthur trval na co nejrychlejším dobytí filipínského ostrova Luzon. Spor musel nakonec vyřešit až prezident Roosevelt, který se rozhodl pro druhou variantu. Uvědomoval si totiž, že ztrátou Filipín by Japonci přišli o přístup k zásobám ropy ve východní Indii a jihovýchodní Asii. Na podzim 1944 se stal vrchním velitelem japonských sil na Filipínách inteligentní, mohutný muž, vynikající nesmírně klidnou povahou, generál Tomojuki Jamašita. Důstojník s dlouholetou praxí se často procházel mezi svými muži, podporoval je a dodával odvahu. Tokijské velení armády a námořnictva současně stanovilo obranu Filipín za prioritu číslo jedna. Jamašitovy přípravy na hájení souostroví ale brzdily rozkazy vrchního velitele celé japonské Východní armády se sídlem v Saigonu – polního maršála Hisači Teraučiho. Představy těchto dvou vysokých armádních činitelů se totiž velmi lišily.

Časem došlo na MacArthurova slova. V rámci jeho taktiky skoků z ostrova na ostrov přistála v říjnu 1944 na ostrově Leyte 6. armáda generála Waltera Kruegera, což byl první z výsadků na hlavních filipínských ostrovech. Předehrou vylodění bylo těžké taktické bombardování, přičemž operace probíhaly na třech plážích. Na Leyte se nacházela jen jediná japonská divize, její příslušníci navíc neměli žádný plán obrany a Američanům čelili jen z izolovaných pozic. Navzdory tomu nepřátelské dělostřelectvo potopilo několik plně naložených člunů. Američanům asistovala i australská plavidla a posádka jednoho z nich, HMAS Australia, poznala hrůzy spojené s útokem sebevražedného letce – kamikadze. Řítící se letoun smetl věž pro řízení palby palubních děl a narazil do masivního předního stěžně. Devatenáct mužů včetně kapitána padlo, padesát čtyři námořníků bylo raněno.

McArthur se vrací na Filipíny.jpg

( Generál MacArthur se právě vylodil na Filipínách, aby splnil svůj slib, že se jednou vrátí )

Ve středu 6. prosince 1944, den před třetím výročím útoku na Pearl Harbor, se uskutečnila poslední operace japonských výsadkářů. Přesně 409 parašutistů vyskočilo v 18:00 hodin z více než tří desítek letounů, nad letišti drženými Američany. Dopravní stroje doprovázel početný roj stíhaček. Cílem akce bylo zničení hlavního stanu, zásobovacího skladu a tří leteckých základen 11. americké výsadkové divize. Po celou noc zuřily boje muže proti muži. Japoncům se podařilo zničit několik letadel, jeepů a skladů, ale brzy byli zahnáni do hustých lesů zamořených malárií. K překvapení Američanů zřejmě ani jeden z japonských výsadkářů nebyl správně vycvičen a jejich výzbroj byla velmi slabá. Každý měl u sebe malou bambusovou krabičku s necelým kilogramem bílého prášku, který se po přidání vody dal rozmíchat na sladkou kaši. Japonskému bojovníkovi údajně musely tyto zásoby vydržet týden.

V prosinci se Američané vylodili na ostrově Mindoro, v lednu 1945 zase na ostrově Luzon, konkrétně v Lingayenské zátoce. Během osmi hodin docházelo k mnoha náletům kamikadze, kteří využívali hornatý terén ostrova a shazováním staniolových pásků rušily radary. Během tří dnů potopili Japonci svými letouny šest lodí. Průběh invaze osobně kontroloval MacArthur. Část amerického vojska dosáhla severu Luzonu, další jihu ostrova a obě síly směřovaly do jeho centrální části k hlavnímu městu Manile. Na Filipínách tehdy zuřil tajfun předznamenávající husté deště. Bahno, obrovské bažiny a popadané kmeny stromů pak zdržovaly postup Američanů. Ti, čelili zpočátku jen slabému odporu z opuštěných rýžových polí. Pěšáci nacházeli všechny mosty zničené, některé chátraly ještě z bojů v roce 1942. Při přecházení vodních překážek používali Američané obojživelná vozidla. Těžká bojová technika pomalu postupovala centrální planinou obklopenou hradbou hor, která se asi 30 km před Manilou zužuje do úzkého hrdla. Japonský odpor postupně sílil, někteří veteráni ho srovnávali s fanatickým bojem na Guadalcanalu. MacArthur chtěl původně Manily dosáhnout 26. ledna 1945, kdy plánoval oslavit své 65. narozeniny a uspořádat velkolepou vojenskou přehlídku. Tyto ambice se ale ukázaly jako nereálné.

postup amerických tanků na Filipínách.jpg

( Americké střední tanky M4 Sherman následované pěchotou si probojovávají pomalu cestu k Manile )

Za klíčový při znovudobývaní Filipín považoval MacArthur pád Manily. Různé jednotky dokonce soutěžily, která dosáhne města jako první. Američané si uvědomovali důležitost spolupráce s domácím obyvatelstvem a tak například 24. prosince 1944 shazovaly nízkoletící letouny B – 24 Liberator vánoční pohlednice. Vrchní velitel japonských sil generál Jamašita neměl v úmyslu bránit Manilu, neboť ji pokládal za strategicky nedůležitou. Navíc si uvědomoval nereálnost držení rozsáhlé plochy s množstvím hořlavých domů. Proto nařídil generálovi Šizuovi Jokojamovi zničit mosty přes řeku Pasig rozdělující město na severní a jižní část a také vyhodit do vzduchu klíčová městská zařízení. Následně rozkázal 14. armádě složené ze šesti pěších divizí a dvou samostatných smíšených brigád ustoupit do hornatého kraje Asin na severu ostrova Luzon. Zde v okolí řeky Baguio se japonská vojska bránila až do konce války. Rozkaz ale neuposlechl admirál Iwabuči Sanji, který přikázal téměř 20 000 námořních pěšáků neopouštět město. Na Sanjiho příkaz museli vybudovat soustavy zákopů, natahat ostnaté dráty a vytvořit minová pole. Vraky nákladních automobilů, ale hlavně tramvaje sloužily jako barikády. Relativně dobře vyzbrojení Japonci, se zakopali a čekali na příchod nepřítele.

Dne 3. února 1945 část 1. americké jízdní divize, které velel generál Vern Mudge, dosáhla severního předměstí Manily a zmocnila se životně důležitého mostu přes řeku Tullahan. Příslušníci 8. motostřelecké jednotky začali s útokem na areál univerzity Svatého Tomáše, který během války sloužil jako internační tábor. Smutná statistika ukazovala, že každý desátý zajatec se z tábora nevrátil. Japonci zde věznili nejen filipínské civilisty a americké vojáky, ale i cizince a zdravotní sestry, známé jako andělé z Bataanu. Tyto ženy strávily v zajetí více než dva roky. Objekty a prostory univerzity se staly vhodnými pozicemi pro obsluhy amerických houfnic. V Manile ale po japonské devastaci téměř neexistovaly mosty vedoucí přes početné vodní toky, takže Američané museli využívat pro přesuny jak obojživelná vozidla, tak ale i obyčejné dřevěné prámy. Obzvláště tvrdé boje probíhaly na ostrově Provisor, kde se nacházelo průmyslové centrum města. Dne 11. února se 11. výsadkové divizi podařilo dobýt Nicholsonovo letiště a úplně uzavřít Manilu. Krvavé pouliční boje od ulice k ulici ale pokračovaly ještě tři týdny. Japonci ignorovali výzvu ke kapitulaci, kterou rozkázal vysílat z amplionů generál Oscar Griswold. Ustoupili do vnitřního města Intramuros ohraničeného pevnými, tři staletí starými pevnostními zdmi a rozhodli se bojovat do posledního muže. Tady čelili Američanům, kteří v městském boji do velké míry využívali granáty a plamenomety.

japonci s praporem.jpg

( Japonští námořní pěšáci i přes rozkaz neopustili Manilu a bojovali až do úplného konce )

Japonci vystavení neustálým útokům si uvědomovali, že bitva o město pro ně může skončit jedině zajetím, nebo smrtí. Mnozí si svůj hněv vybili na bezbranných civilistech. Manilané i deset let po válce s hrůzou vzpomínali, jak císařští vojáci mrzačili stovky filipínských mužů. Popravě zastřelením či upálením za živa neunikly ani ženy, děti, kněží nebo pracovníci Červeného kříže. Na ulicích bylo vidět naříkající děti s vypíchnutýma očima, Američané našli na nemocničních lůžkách připoutané pacienty, kteří zemřeli po strašném mučení. Dne 9. února japonští vojáci pochytali kolem dvaceti filipínských děvčat a pak je po tři dny znásilňovali. Až když budovu, v níž byly ženy drženy, zasáhla palba amerických děl, podařilo se několika ženám utéct. Jedna z nich poté podala o tomto zvěrstvu svědectví v tokijském procesu s válečnými zločinci.

Generál MacArthur sice zakázal útoky ze vzduchu, ale co v Manile nezničila palba dělostřelectva nebo pouliční boje, to Japonci vyhodili do vzduchu nebo zapálili. Američané nakonec dobývaní Manily završili jedním z nejmohutnějších dělostřeleckých útoků v dějinách, když z hlavní houfnic pršelo na pevnost Intramuros 10 000 granátů za hodinu. Dne 4. března 1945 byly od nepřátel vyčištěny poslední budovy. Během měsíčního dobývání města přišlo o život přibližně 1 000 amerických vojáků, dalších 5 500 bylo raněno. Konce války se nedožilo více než 16 000 japonských vojáků. Nejvyšší daň ale zaplatilo kolem 100 000 filipínských civilistů, kterým se stalo osudným bombardování a japonské běsnění. V této době mělo velkoměsto přibližně milion obyvatel. Zničení staré Manily, přezdívané Perla Orientu, pokládají Filipínci za národní tragédii. Úplně srovnaná se zemí byla obchodní čtvrť. Jedinečný stavební mix pramenící z asijského, amerického a španělského vlivu byl nenávratně pryč. Dne 18. února 1945 byl vybudován památník známý jako Svatyně svobody, který připomíná nejkrvavější události filipínské historie.

zajatí Japonci v Manile.jpg

( Srpen 1945, zbytky Jamašitových jednotek se vzdávají americkým vojákům )

Na ostrově Luzon i po pádu Manily pokračovaly tvrdé boje a pokusy o záchranu amerických zajatců. Během jednoho z nájezdů amerických vojáků a filipínských partyzánů na tábor v Los Banos padla celá japonská posádka. Za cenu jen dvou padlých Američanů se podařilo zachránit 2 100 zajatců. Boje trvaly až do konce války, přičemž japonským jednotkám zůstávalo stále méně prostoru. Operace na souši byly jen částí celkového vojenského snažení při znovudobývání Filipín. Zásadní se pro celý průběh války stala námořní bitva v zálivu Leyte v říjnu 1944, do níž Japonci nasadili polovinu svých válečných lodí a utrpěli těžkou porážku.

Filipínští partyzáni, kteří byli částečně aktivní po celou dobu japonské okupace, sehrávali stále významnější roli. Vrchní velitel japonských jednotek na Filipínách Tomojuki Jamašita se nakonec vzdal v srpnu 1945, v té době velel už jen 50 000 zubožených vojáků. Američané ho po skončení manilského soudního procesu popravili, přičemž rozsudek smrti podepsal sám generál MacArthur. Admirál Iwabuči Sanji zřejmě vykonal rituální sebevraždu seppuku, ale jeho tělo nebylo nikdy nalezeno.

 
© 2008 - druhasvetova.com design by Jakub M.       TOPlist        archiv - o webu - kontakt
.