Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
Spustili jsme beta verzi nového vzhledu našich stránek: novy.druhasvetova.com
Konvoj PQ-17, 1942 \ druhasvetova.com

 

Konvoj PQ – 17

Masakr obchodních lodí a jejich doprovodu

Zkáza konvoje PQ – 17 byla svým způsobem triumfem těžkých hladinových lodí, ačkoli v přímých útocích nehrály žádnou roli. Pouhá hrozba jejich zásahu postačila, aby se konvoj rozpadl a v tom okamžiku byl jeho osud zpečetěn.

Před vypuknutím 2. světové války vlastnilo německé válečné námořnictvo několik těžkých křižníků a řadových bitevních lodí. Nebylo jich dost na to, aby ohrozily Královské námořnictvo, ale přesto ovlivnily směr, kterým se válka ubírala. Strategie existence flotily spočívala v tom, že větší německé lodě místo střetů v téměř jistě prohraném boji vázaly pouhou svou existencí značnou část spojenecké flotily, která mohla být využita jinde, třeba ve Středomoří či v Tichomoří. Slabší námořní mocnosti tradičně sahaly po tzv. křižníkovém válčení, tj. napadání lodní dopravy nepřítele. Třebaže se běžně jedná o práci pro křižníky a ponorky, měla bitevní loď potenciál rychle rozdrtit konvoj i s jeho doprovodem.

Velké hladinové lodě německého námořnictva byly proto vážnou hrozbou pro spojenecké zásobovací kanály. Ačkoliv nebyly nájezdy těžkých lodí účinné tak, jak se doufalo, útoky na významné cíle s vyšší koncentrací lodí, jako byly velké konvoje, mohly přinést výsledky strategického významu. Na obranu před německým válečným námořnictvem bylo vynakládáno značné úsilí, zvláště pokud byl na cestě významný konvoj. Některé konvoje byly pod ochranou bitevních lodí. Mnohé oblasti byly ale pro řadové bitevní lodě příliš riskantní. Jednou z nich byla arktická cesta do Murmanska.

( Britská materiální pomoc Sovětskému svazu, tanky Matilda II  v přístavu Murmansk )

Německý útok na Sovětský svaz v roce 1941 přivedl Sověty do války na straně Spojenců a nakonec odsoudil Osu k porážce. Zpočátku však byla situace v Rusku zoufalá a nový spojenec potřeboval podporu. Jediným možným způsobem byla lodní doprava velkého množství tanků, vozidel, děl, letadel a dalšího materiálu do sovětských přístavů a jediná dostupná cesta vedla přes Severní ledový oceán okolo severního pobřeží Norska a do zátoky Kola v Bílém moři.

Arktické konvoje byly dostatečně obtížné i bez nepřátelských zásahů. Neustálým nebezpečím byl led, nejen ten na vodě, ale i na lodích. Způsoboval zadření kormidel a rumpálů a co bylo ještě nebezpečnější, zvyšoval celkovou hmotnost tak, že se lodě více nakláněly a stávaly se vratkými. Odstraňování ledu bylo věčným úkolem. Severní ledový oceán v zimě z velké části zamrzá a pole ledových ker postupuje na jih. Proto musely lodě projíždět relativně blízko severnímu pobřeží Norska, které v té době okupovaly německé jednotky. V Norsku umístěná německá letadla a ponorky tak nemusely cestovat nijak daleko, aby našla konvoj a výhodou bylo, že stačilo prohledávat menší oblast. Zimní konvoje probíhaly alespoň pod ochranou tmy. V létě mohly konvoje plout severnější cestou, což zvýšilo vzdálenost mezi loděmi a nepřítelem, ale tuto obrannou výhodu částečně znehodnocovalo neustálé denní světlo.

( Eskorta konvoje PQ – 17 před jeho vyplutím z Islandu )

Konvoje dostávaly krycí jména a čísla, která těm, kdo byli zasvěceni do systému utajení, naznačovala jejich cestu a někdy i složení a rychlost. Rychlé konvoje měly odlišné označení než ty, které pluly relativně nízkou rychlostí. Každá cesta měla svůj pár kódových písmen. Arktické konvoje do Sovětského svazu nesly označení PQ, vracející se konvoj pak QP. PQ konvoje začaly konvojem PQ – 1, který se shromáždil na Islandu a vyplul 29. září 1941. Do jara 1941 byla ze 103 lodí ztracena jen jedna, ale potopení torpédoborce ponorkou v lednu 1942 bylo varováním před tím, co přijde. Ztráty rostly, letadla a ponorky zvyšovaly tlak. PQ – 16 ztratil pět ze svých 30 obchodních lodí a čtyři další dorazily do cíle poškozené.

S vyhlídkou na náročnou cestu byl zformován konvoj PQ – 17. Jednalo se o dosud největší konvoj čítající 36 obchodních plavidel. Doprovod se skládal ze čtyř torpédoborců, deseti lehčích plavidel ( hlavně ozbrojených rybářských lodí ) a dvou protiletadlových lodí. Vzdálené krytí poskytovaly čtyři křižníky a čtyři torpédoborce. V první části cesty se dalo počítat se silou dvou bitevních lodí, dvou křižníků a letadlové lodě, které však nemohly riskovat plavbu za Severní mys. Německé nejvyšší velení přikládalo přerušení trasy arktických konvojů velký význam a plánovalo těžké letecké a ponorkové útoky a také možné výpady hladinových jednotek. Spojenci si byli tohoto nebezpečí vědomi, nevěděli však, zda je naplánován přímý útok.

(  Pozemní personál připravuje torpéda pro střední bombardér Heinkel He 111 )

Konvoj lodí vyplul 27. června 1942. Zvolil severnější trasu, těsně míjející souostroví Špicberky, aby byl co nejdále od severních základen nepřítele. Znamenalo to občasný boj s ledem, který některé lodě poškodil. Jedna musela být odeslána zpět, aby se připojila k jiné, která se otočila hned po vyplutí z Islandu. Přesto všechno a navzdory tomu, že konvoj zaměřily ponorky a později i letadla, neutrpěl žádné ztráty až do 4. července. Po třech dnech občasných leteckých útoků se potopily tři lodě. Toho dne se však stalo ještě něco mnohem vážnějšího. Spojenci obdrželi zprávu, že vyplula bitevní loď Tirpitz.

Tirpitz by byl schopný porazit bitevní loď Spojenců, doprovodná plavidla konvoje i křižníky. Byl dostatečně rychlý, aby zničil doprovodné lodě a pak uštval pomalé obchodní lodě. Pokud by se dostal na dosah konvoje, jednalo by se o masakr. Ještě horší bylo, že podle hlášení se plavil spolu se dvěma těžkými křižníky a několika torpédoborci. Jedinou šancí na záchranu alespoň části konvoje bylo jej rozdělit a pak doufat, že těžcí nájezdníci najdou jen některé jeho části. Britská výzvědná služba následně zjistila, že se nejednalo o výpad proti PQ – 17, ale o pouhý přesun. Škoda však už byla způsobena. Byl vydán rozkaz se rozptýlit a krycí síly se stáhly. Mnohé z posádek válečných lodí byly otřeseny tím, co se poté ozývalo z rádia. Aniž mohly pomoct, slyšely, jak rozptýlené obchodní lodě bojují proti útokům ponorek a letadel, lodě volaly o pomoc a pak rádiové spojení utichalo.

Mnozí členové doprovodných posádek se v barech svých domovských přístavů setkali s nepřátelským přijetím. Ostatní námořníci je obviňovali z opuštění PQ – 17, ale i oni sami ventilovali své hořké pocity. Proběhlo mnoho rvaček a několik mužů bylo zabito. Stigma PQ – 17 trvalo dlouho, ačkoliv nic z toho, co se stalo, nebyla chyba námořníků – rozptýlení konvoje nařídila admiralita a kapitáni lodí museli rozkaz uposlechnout. Dne 5. července se konvoj dostal pod těžký útok letadel a ztratil šest lodí, o dalších šest se postaraly ponorky. Zbývající doprovod udělal pro blízké lodě vše, co mohl, ale mimo organizovaný konvoj byly obchodní lodě zoufale zranitelné, hlavně ponorkami. Aniž by ponorkám hrozil střet s torpédoborcem, mohly volně útočit a měly velké úspěchy.

( Posádka britského torpédoborce svrhává hlubinné miny na německou ponorku )

Též Luftwaffe mohla velmi přesně zacílit na své terče, protože lodě měly nedostatečnou protiletadlovou obranu. I to zvýšilo úspěšnost výpadů. Tak bylo během pěti dnů potopeno dalších devět lodí. Ty, které přežily, začaly 10. července připlouvat do Ruska. Během následujícího týdne dorazilo jedenáct lodí. Letadla a ponorky zničily více než polovinu konvoje. Některé z lodí by však byly potopeny i bez ohledu na přítomnost plného doprovodu. Ke zničení PQ – 17 tak stačila pouhá hrozba útoku. Samotná existence flotily znamenala pro trasu arktických konvojů zkázu.

Dopad opuštění na psychiku doprovodných posádek shrnuje prohlášení učiněné jedním ze zúčastněných kapitánů. Během operace Padestal, při níž se konvoj na Maltu dostal do těžkého střetu, tento důstojník prohlásil: „Je mi jedno, jaké pokyny od koho dostanu, dokud bude plout jediná obchodní loď, moje loď bude po jejím boku a poplujeme spolu na Maltu.“ Pod jeho velením byl jeden ze tří torpédoborců, které zachránily poškozený tanker Ohio a zázrakem jej dostaly až do Pearl Harboru.

 
© 2008 - druhasvetova.com design by Jakub M.       TOPlist        archiv - o webu - kontakt
.