Kohima/Imphál, 1944 – Druhá světová válka – druhasvetova.com

 

 Kohima/Imphál

První spojenecký krok ke znovudobytí Barmy

Počátkem roku 1944 se britské i japonské síly rozmístěné v neschůdném terénu indicko – barmského pohraničí připravovaly na ofenzívu. Generál William Slim se svou 14. armádou se chystal překročit řeku Čidvin a uskutečnit úder, jenž měl být předehrou ke znovudobytí Barmy, ztracené na jaře 1942. Zatímco na obou stranách 1 100 km dlouhého, respekt budícího horského masívu, který tvořil hranici mezi Indií a Barmou, pokračovaly boje, Slim neúnavně zvyšoval sílu svých vojsk, aby mohl zasadit tvrdý úder ve středu fronty.

Výchozím bodem hlavního útoku, v jehož čele měl být IV. sbor pod velením generálporučíka Geoffreyho Scoonese, byla Imphálská planina ve státě Anípur, jediné místo v neschůdném terénu pokrývajícím tisíce čtverečních kilometrů, kde bylo možné vybudovat letiště. Pozemní spojení s Imphálem, z něhož se rychle stala významná předsunutá zásobovací základna, zajišťovala jediná úzká silnice plná zatáček, vedoucí 210 km na sever do Ásámu. Překročovala průsmyk u Kohimy ve výšce 1 524 m. n. m. a pak klesala do Dimápuru, důležitého týlového střediska, v němž byly soustředěny dílny, nemocnice, skladiště i výcviková zařízení. Zde se silnice setkávala s neméně významnou Ásámskou železnicí, která pokračovala dále na sever a zásobovala americko – čínskou armádu generála Josepha Stilwella.

V téže době hodlal generál Renja Mutaguči otočit kolo válečné štěstěny ve prospěch Japonců. Jeho 15. armáda měla ještě před počátkem období monsunových dešťů obsadit hraniční průsmyky. Tažení začalo 4. února operací Ha – Go, silným protiútokem v jižním sektoru u Arakanu, jehož cílem bylo upoutat v bojích zálohy britské 14. armády. Na půli února byl naplánován hlavní útok, operace U – Go, ale vzhledem k tomu, že posily nedorazily včas, byl odložen až na 6. března.

( Bojiště u Kohimy )

Slim a jeho štáb měli množství informací svědčících o nepřátelském záměru zaútočit ve středním sektoru, takže mohli své plány přizpůsobit. Jakmile by přišla zpráva, že Japonci překročili ve větším počtu řeku Čidvin, měly se dvě předsunuté divize IV. sboru – 17. indická pod velením generálmajora D. T. Cowana na jihu a 20. indická generálmajora D. D.Graceyho na východě – ihned stáhnout k Imphálu, kde by vybojovaly bitvu na místě, které by si sami zvolily a proti nepříteli potácejícímu se na konci nesmírně dlouhých a obtížně udržitelných zásobovacích linií. V záloze na 65 km dlouhé a 30 km široké Imphálské planině měly být 23. indická divize generálmajora O. L. Robertse, 254. indická tanková brigáda a 8. pluk středního dělostřelectva. V neposlední řadě měli Britové k dispozici ohromný zdroj palebné síly, proti němuž Japonci nemohli postavit nic – 221. leteckou skupinu RAF pod velením leteckého vicemaršála  Stanleyho Vincenta.

Úvodním tahem Mutagučiho bylo vyslání dvou kolon elitní 33. divize generálporučíka G. Janagidy proti 17. indické divizi v Tiddimu, 290 km jižně od Imphálu, které se měly pokusit Indy odříznout. Téměř se jim to povedlo. Cowan, jehož vojáci si v prudkých střetech, jež se rozpoutaly po celé délce fronty, vedli velice dobře, zavelel k ústupu o něco později, než měl. Když se jeho obrovská kolona čítající 2 500 vozidel a 3 500 soumarů konečně vydala 14. března po klikaté silnici na pochod, často zjistila, že jí stojí v cestě japonské hlídky, které si zkrátily cestu džunglí. Scoones musel nasadit většinu záloh, aby 17. divizi vysvobodil z této potencionálně nebezpečné situace. Indické tanky byly pro Janagidu příliš velkým soustem a tak se odhodlal ke kroku, který byl na japonského generála neobvyklý – doporučil, aby byl útok odvolán. Okamžitě byl nahrazen generálmajorem N. Tanakau, jenž byl z jiného těsta a podél silnice Tiddim – Imphál sváděl prudké boje za pochodu.

( Barmská cesta plná zatáček )

Mezitím generálmajor C. Jamamoto vedl třetí kolonu složenou ze zbytků 33. divize a většiny tankových a dělostřeleckých jednotek 15. armády vzhůru Kabawským údolím. Měl se spojit s částmi 15. divize generálporučíka M. Jamaučiho a pokusit se zlikvidovat 20. indickou divizi. Tato jednotka se však již stáhla, aby vybudovala obranná postavení kolem Šenamského sedla. Ta měla chránit Palél, jedno ze dvou letišť na Imphálské planině, na němž mohla letadla přistávat i startovat za každého počasí. Tato oblast se v následujících týdnech stala dějištěm těžkých bojů, včetně jediné tankové bitvy v celém tažení. Graceyho jednotky však úspěšně odrážely pokusy Japonců proniknout na planinu.

S postupně se zvyšující intenzitou prudkých a často chaotických bojů jižně a východně od Imphálu během prvního týdne operace U – Go byly postupně do akce nasazeny všechny zálohy IV. sboru. Slim si uvědomil, že nepřítel postupuje k planině daleko rychleji, než se očekávalo a že je třeba co nejdříve přisunout posily. Na jeho popud se proto uskutečnil největší letecký most na Dálném východě. Při jeho organizaci nesmírně pomohl admirál lord Louis Mountbatten, vrchní spojenecký velitel v jihovýchodní Asii. Od 17. do 30. března přepravoval proud britských a amerických transportních letadel 5. indickou divizi s veškerou výzbrojí a výstrojí z arakanské fronty, 480 km na jih od Imphálu. Na zpáteční cestě odvážely letouny tisíce civilistů a příslušníků pomocných jednotek, aby denní dávky potravin mohly být vydávány jen vojákům bojových jednotek. Toto opatření se později bohatě vyplatilo.

( Britský generál Sir William Slim, velitel 14. armády )

Mezitím sehrála důležitou roli při ochraně Imphálu 50. indická parašutistická brigáda, která byla přesunuta dopředu a posílila Scoonesovu obranu v době, kdy se letecký most rozbíhal. Byla odeslána na severovýchod, po stezce vedoucí do Ukhrulu, aby se spojila s praporem 23. divize, který střežil přístup na Imphálskou planinu z tohoto směru. Dne 19. března na jejich postavení zaútočily silné kolony japonské 15. a 31. divize. Po dvoudenních rozhořčených bojích byli Indové donuceni ustoupit. U Sangšaku, zhruba 15 km jižně od Ukhrulu, se spojenecké jednotky statečně postavily Japoncům znovu na odpor, který tentokrát trval šest dní. Dne 26. března dostali hrdinní obránci čelící velké japonské přesile a trpící zoufalým nedostatkem vody rozkaz pokusit se uniknout do Imphálu. Jejich boj na zdrženou poskytl spojeneckému velení čas potřebný k přesunutí a rozvinutí větší části 5. indické divize, což poněkud uvolnilo napjatou situaci panující v okrajových částech planiny.

U Imphálu se však schylovalo k dalším bojům, jejichž kolísavý průběh výstižně charakterizoval sám generál Slim ve své knize o tažení v Barmě ( Od porážky k vítězství ). Zatímco v polovině března zuřily u Imphálu těžké boje, v okolí Kohimy, 100 km severně od Imphálu, na jediné silnici vedoucí k hlavní zásobovací základně IV. sboru v Dimápuru, se situace vyvíjela potenciálně daleko nebezpečněji. S odkrytým křídlem silnice si Slim nedělal příliš velké starosti. Britové se domnívali, že i kdyby Mutaguči skutečně vyslal vojáky ke Kohimě, 60 km úsekem džungle, dělící japonská postavení na řece Čidvin a silnicí, by nedokázala proniknout silnější jednotka než pluk, navíc bez podpory dělostřelectva. Na základě tohoto předpokladu byl proto ke krytí východních přístupů ke Kohimě, která v počáteční fázi ofenzívy U – Go fungovala jako hlavní shromaždiště spojeneckých sil mezi Imphálem a Dimápurem, vyčleněn pouze jediný prapor Ásámského pluku. Vesnice byla správním a zdravotním střediskem, nacházely se zde sklady, velký počet týlových jednotek i civilních pracovníků. Pak přišly zprávy, že se nepřátelské síly stahují ke Kohimě. Ani teď však horečné přípravy na obranu vesnice nebyly v Kohimě brány tak vážně, jak si situace zasluhovala.

( Britská kolona se zásobami míří do Dimápuru )

Slim si byl vědom nebezpečí, které hrozilo nejen zásobovacím liniím IV. sboru, ale i velké a nechráněné základně v Dimápuru a tak se rozhodl přisunout do této oblasti početné síly. Přesun však nebylo možné zorganizovat okamžitě. Proto byl do Kohimy jako posádkový velitel vyslán plukovník Hugh Richards, chladnokrevný padesátiletý důstojník pěchoty, velice zkušený ve válce v džungli, aby zorganizoval její obranu. Když do vesnice 23. března dorazil, zjistil, že kromě praporu Ásámských střelců, který hlídkoval východně od základny, praporu místní domobrany pochybné kvality a několika čet Ásámského střeleckého pluku tvořila jeho posádku pestrá směsice příslušníků nejrůznějších jednotek, z nichž mnozí neuměli vůbec zacházet se zbraněmi. Základna však měla dostatečné zásoby potravin a munice do ručních zbraní.

Richards se rozhodl zaujmout obrané postavení na Kohimském hřebenu, skalnaté ostruze zhruba 1,6 km dlouhého a 320 m široké, kolem jejíž paty se vinula úzká silnice. Dne 27. března se ke svému zděšení dozvěděl, že proti němu nebude stát pouze jediný pluk, jak se původně předpokládalo. Ke Kohimě se blížila celá 31. divize generála Satóa. O tři dny později se Japoncům podařilo přetnout silnici mezi Imphálem a Kohimou, takže od této chvíle se obránci museli spoléhat jen na letecké zásobování. Krize u Kohimy vyvrcholila a do vesnice plynul neustálý proud vzájemně si protiřečících rozkazů, na jejichž základě jednotky až příliš často vycházely z Kohimy a opět se do ní vracely. Richards nevěděl, kolik bude mít následující den k dispozici vojáků, aby mohl obsadit připravené okopy a opěrné body. Když Slim nechal z arakánské fronty letecky dopravit indickou 161. pěší brigádu do Dimápuru a vyslal ji do Kohimy, zdálo se, že Richardsovy trampoty pominou. V den, kdy 161. pěší brigáda dorazila do Kohimy, však byla obratem poslána zpět, aby střežila velkou týlovou základnu. Velitel brigády dal své jednotce přezdívku Pitomci vévody z Yorku.

( Barmská hvězda, vyznamenání, které dostali všichni muži i ženy, sloužící v letech 1942 – 1945 v jihovýchodní Asii )

5. dubna se japonská pěchota poprvé střetla s kohimskou posádkou a většina příslušníků domobraneckého praporu dezertovala. Plukovník Richards byl však potěšen tím, že pestrou směsici obránců posílí kvalitní britská jednotka – 4. prapor Královnina vlastního západokentského pluku, který byl vyčleněn ze 161. brigády a odeslán na pomoc obráncům průsmyku. Spolu s Brity dorazila i baterie indického 20. pluku horského dělostřelectva. Síly, jimž Richards velel, tak vzrostly na 1 500 vojáků a 1 000 příslušníků pomocných a nebojových jednotek. Třebaže plukovník předpokládal, že v nejhorším případě bude muset Japoncům odolat jen několik dní, prokázal neobyčejnou předvídavost a dal vydat všem postavením příděly potravin a střeliva na 14 dnů. Jak se později ukázalo, bylo jich zapotřebí. Satoóvi se podařilo ásámskou džunglí přesunout nejen 15 000 mužů, což byl sám o sobě obdivuhodný kousek, ale i polní děla ráže 75 mm, která pak ostřelovala hřeben. Na postavení obránců se valila vlna za vlnou japonských pěšáků. Každý japonský útok předcházelo ostřelování z děl s krátkým dostřelem, minometná palba a mračna ručních granátů. Početní převaha nepřítele se začala projevovat a Richardsův obranný perimetr se začal scvrkávat, neboť předsunutá postavení již nebylo možné udržet. Na jednom úseku, za bungalovem britského komisaře, dělil oba protivníky pouze tenisový kurt.

V okolí bungalovů bylo také možné spatřit pozoruhodné ukázky dělostřeleckého umění. Baterie 20. pluku horského dělostřelectva se nemohla pod japonskou dělostřelbou rozvinout, ale její důstojníci řídili palbu zbývajících děl 24. pluku z kopce poblíž Džotsomy, 3 km severozápadně od Kohimy, kde Satoóvy jednotky zablokovaly postup 161. brigády, která znovu spěchala Richardsovi na pomoc. Palba byla tak přesná, že tato děla dokázala položit palebnou přehradu těsně před pozice posádky Kohimy. Osm dlouhých dnů dokázali obránci překvapivě odolávat Satóovým útokům. Pak nadešel černý 13. duben. Japonské dělostřelectvo se zastřílelo na nemocniční zákopy přeplněné raněnými a většina padáků, na nichž byly shozeny tolik potřebné zásoby vody a střeliva pro minomety, byla zanesena do nepřátelských postavení. Současně se zvýšila i intenzita útoků Satóových pěšáků.

( Japonští důstojníci studují mapu bojiště )

Odhodlání oslabené posádky udržovaly opakované přísliby vyproštění od 161. brigády a částí britské 2. divize postupujících po silnici z Dimápuru. Její situace však byla zoufalá. Přesto však obránci našli v sobě sílu vzdorovat ještě další čtyři strašlivé dny. Teprve pak se podařilo posilám prolomit japonské zátarasy na silnici severně od Kohimy. Když 18. dubna dorazily do vesnice, zjistily, že Richards a jeho muži jsou natěsnáni v páchnoucím a krátery granátů poznamenaném čtverci 320 x 320 m, zdecimovaní, ale nezlomení. V bojích ztratily Richardsovy jednotky přes 600 padlých a raněných. Bitva o Kohimu však zdaleka neskončila. Japonci vyčlenili část svých sil na vybudování a obsazení silné opevněné linie v průsmyku, který nyní ovládali. Slim nařídil veliteli XXIII. sboru, generálporučíku M. Stopfordovi, který nyní řídil operace na kohimské frontě, aby na Satóa vyvíjel neustálý tlak. V polovině května byl nepřítel na pokraji sil, chyběly mu zásoby a jeho vojáci trpěli, ale v žádném případě se nechystali kapitulovat. Obdobná situace panovala na všech místech Imphálské planiny, třebaže bylo zřejmé, že ofenzíva U – Go je odsouzena k neúspěchu.

Slim postupně získal trojnásobnou početní převahu a zaútočil na všech frontách. Ačkoliv koncem května začalo období dešťů, trval na tom, aby ofenzíva pokračovala s neztenčenou silou. Japonci byli nuceni krok za krokem ustupovat. Dne 22. června bylo obnoveno silniční spojení mezi Kohimou a Imphálem, toho dne se tanky 2. divize postupující z Kohimy setkaly 16 km severně od Imphálu s pěší hlídkou 5. divize. Celá Mutagučiho 15. armáda nyní ustupovala přes řeku Čidvin. V dlouhotrvajících bitvách u Kohimy a Imphálu činily japonské ztráty celkem 53 000 mužů, z toho 30 000 padlých. Slim, který ztratil 16 000 mužů, mohl nyní začít se znovudobytím Barmy.

 

 
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
© 2008 - druhasvetova.com      Design by Jakub M.      o tomto webu \ kontakt