Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
.
Hürtgenský les, 1944 \ druhasvetova.com

 

 Hürtgenský les

Vědro plné krve

Dne 10. září 1944 vydal Hitler vrchnímu veliteli Západ rozkaz, aby o půlnoci 11. září jednotky Wehrmachtu zaujaly bojové postavení na Siegfriedově linii, k níž se blížily jednotky 12. skupiny armád. Na hranicích Německa se schylovalo k nejkrvavější bitvě, kterou americká armáda za 2. světové války v Evropě vybojovala.

V severním výběžku pohoří Eifel rozkládajícím se zhruba mezi městy Cáchy, Düren a Monschau na sebe navazují v délce asi 50 kilometrů polesí, rozeklaná bystřinami a říčkami do hlubokých roklí a strží. Tato krajina v západním pomezí Německa, kterou Američané pojmenovali společným jménem Hürtgenský les, se stala hrobem desetitisíců vojáků, když v září 1944 udeřila americká armáda na bránu nacistického Německa. V zimě 1944 – 1945 se zde rozpoutala nejdelší bitva, jakou US Army v Evropě za 2. světové války vybojovala. Počátkem září 1944 postoupila americká 1. armáda pod velením generálporučíka Courtney H. Hodgese těsně k západní hranici Německa. Dne 10. září začaly na německé území dopadat první granáty z hlavní samohybných děl M10. O dva dny později vstoupily jednotky VII. sboru na německou půdu, pouhých 16 kilometrů od starobylého města Cáchy. Hitler si na historii a legendě starého korunovačního císařského města zakládal a prohlásil je za pevnost, což znamenalo, že se město musí bránit do posledního náboje a do posledního muže. Navíc Němci museli zabránit Američanům v dosažení Rýna a zachovat si shromažďovací prostor pro plánovanou ofenzívu v Ardenách.

( Velící americký důstojník, generál Courtney H. Hodges )

Dne 6. října ráno zahájila americká 9. pěší divize postup do Hürtgenského lesa s cílem obsadit obce Hurten a Kleinhau. Poměrně snadno se jí podařilo obsadit obec Zweifall a 16. září, dobyla město Vicht. Potom se její postup zastavil, protože dva pluky byly odveleny jako posila 3. obrněné divize, která bojovala u Stolbergu. Hustě zalesněný terén skrýval obránce před spojeneckým letectvem a bylo v něm jen velmi málo cest, vhodných pro pásová vozidla. Další výhodou Němců bylo, že Američané měli jen matnou představu o síle obránců ( Němci na začátku bitvy nasadili 275. a 353. pěší divizi, obě měly značný podstav, ale byly dobře opevněné a připravené ), kteří navíc pečlivě vybudovali a umístili palebná postavení kulometů, minometů a děl. Američanům naopak podpora minometů často scházela, protože v hustém lese, bylo obtížné vytvářet paseky nezbytné pro palbu z minometů. Němci neponechávali nic náhodě a upravili dělostřelecké granáty tak, aby vybuchovaly v korunách stromů. Následná sprška tisíců třísek pak způsobovala americkým vojákům zranění podobná účinkům střepin. Americká 9. divize po deseti dnech rozhořčených bojů nedokázala postoupit dál, než 2 700 m do nitra lesa což byl vzhledem ke ztrátě 4 500 mužů naprosto nedostatečný výsledek. Němci ztratili 3 200 mužů.

Po těchto krutých dnech byla unavená a oslabená 9. pěší divize nahrazena 28. pěší divizí. Pohled na špinavé, otrhané a prožitým peklem poznamenané druhy příchozí nováčky moc nepovzbudil. Americké velení nechtělo ztrácet drahocenný čas a nařídilo útok na vesnici Schmidt, významnou dopravní křižovatku v oblasti. Hlavním cílem pak bylo dosažení přehrad na řece Ruhr. Datum útoku bylo stanoveno na 31. října, ale kvůli špatnému počasí bylo odloženo na 2. listopad. Divize byla posílena o ženijní, obrněné a dělostřelecké jednotky, které jí měly pomoci překonat odpor obránců. Šedesát minut před hodinou H zahřměla v 08:00 do ranního ticha přípravná palba z tisíců hlavní všech ráží. Na německé pozice kolem obce Vossenack dopadlo přes 11 000 nábojů. Po této důkladné dělostřelecké přípravě nastoupil do útoku 112. pluk pod velením podplukovníka Carla L. Petersona. Záhy po opuštění nástupní linie začala jeho muže decimovat německá dělostřelba. Nicméně pluk postupoval dále a večer 3. listopadu jeden prapor obsadil vesnici Schmidt.

( Názorný příklad jak vypadaly cesty v Hürtgenském lese, zde se přesunují americké stíhače tanků M10 )

Na velitelství 28. pěší divize zavládlo nadšení, radostná nálada však netrvala dlouho. Německá reakce přišla hned druhý dne, kdy se na Američany ve Schmidtu přiřítily německé tanky. Proti Tigerům a Pantherům americké bazooky nic nesvedly. Američané vzdorovali ještě dva dny, ale pak jim došly síly a stáhli se do blízkého Kommerscheidu, proti němuž směřoval další německý protiútok. K udržení pozic potřebovali Američané nutně podporu tanků a jedinou možnost, jak je dopravit na frontu, představovala vozová cesta vedoucí údolím říčky Kall. Tato cesta se jevila jako vhodná při teoretickém studiu map, ale tento předpoklad nebyl potvrzen reálným průzkumem. Ženisté sice prohlásili cestu za odminovanou, ale hned první tank, který vjel do lesa, najel na zapomenutou minu a cestu částečně zablokoval. Situace se stávala nepřehlednou, šířila se panika. V nepřetržité dělostřelecké palbě v temném lese plném nepřátelských odstřelovačů klesala morálka amerických vojáků, kteří místy doslova prchali. V zoufalém obranném boji o Kommerscheidt se obzvláště vyznamenal nadporučík Turney W. Leonard, který s rotou C 893. pluku stíhačů tanků zničil šest německých tanků a poté shromáždil několik skupinek pěšáků, které přišly o své velitele, a vedl je v dalším boji.

Opakované výzvy velitelství divize obsadit Schmitd ale už v této chvíli byly naprosto mimo realitu, protože zbytky amerických jednotek na to prostě již neměly sílu. Dne 7. listopadu se musel 112. prapor stáhnout zpět. Americký útok odrazila již zmíněná 275. pěší divize, dále 89. pěší divize a 12. divize pancéřových granátníků. Všechny však byly značně oslabené. Útočící Němci stále více zatlačovali americké jednotky do jejich výchozích pozic, ale sami zaplatili vysokou cenu za obranu přehrad na řece Ruhr. Průlom do obce Vossenack přes Kommerscheidt se nezdařil. Po debaklu u obce Schmidt navštívil velitelství 28. divize vrchní velitel spojeneckých sil generál Eisenhower. Dopodrobna s velitelem divize Normanem D. Cotou rozebrali příčiny nezdaru a hodnotili výsledek. Ten byl jedním slovem katastrofální. Nasazení 28. pěší divize v Hürtgenském lese bylo nejkrvavějším krveprolitím ve 2. světové válce, jak konstatovalo po skončení války v Pacifiku americké velení.

( V důsledku neustálého mokra onemocněli tisíce vojáků nemocí tzv. zákopové nohy a i vozidla měla s promáčeným terénem co dělat )

Do 13. listopadu zde byl zabit nebo zraněn každý důstojník pěších rot a v řadách mužstva bylo tolik ztrát, že 28. pěší divize existovala už jen na papíře. Za týden bojů bylo ztraceno více než 6 000 mužů – padlých, raněných a zajatých. Také materiální ztráty byly vysoké. Šestnáct samohybných děl M10, třicet jedna středních tanků M4 Sherman a značné množství nákladních automobilů, protitankových děl, kulometů, minometů a osobních zbraní. Zbytky nešťastné divize byly poslány na zotavenou do klidné oblasti v týlu v Ardenách. V podstatě zničená divize byla stažena z fronty a nahrazena 4. pěší divizí, která proděla celé evropské tažení od vylodění v Normandii. Během čtyř týdnů, mezi 7. listopadem a 3. prosincem, ztratila divize více než 7 000 mužů. Hürtgenská pekelná tlama požírala muže rychleji, než je stačili velitelé nahrazovat. Nadporučík Wilson například spočítal, že jeho rota utrpěla ztráty ve výši 167 %. Muži bojovali v zimě a mokru bez možnosti se usušit. Jejich ruce byly tak prokřehlé a necitlivé, že si museli navzájem pomáhat s obsluhou zbraní. Všichni trpěli přinejmenším nachlazením a průjmem. Přesto Američané pomalu postupovali kupředu. Na konci listopadu proběhly boje o vesnici Hürtgen.

Němci byli donuceni ustoupit, americké tanky pronikly do obce a do večera 28. listopadu byla celá ves v amerických rukách. Příštího dne pod náporem 8. pěší divize a 5. obrněné divize padlo Kleinhau. S příchodem prosince 1944 soustředil generál Hodges veškeré úsilí na dokončení prvořadého úkolu, dosažení břehu řeky Ruhr a obsazení kóty 400 na východním konci hřebenu Brandenberg – Bergstein. Útok na kótu 400 začal 2. prosince. Pěší jednotky 8. divize s podporou tanků 5. obrněné divize se ve čtyřech útočných vlnách pokusily vrchol obsadit, ale neuspěly. Ráno druhého dne jednotky 8. pěší divize dobyly celou obec Brandenberg, ale pak se stalo něco neskutečného. Němci podnikli protiútok ze vzduchu. Přes 60 letounů Luftwaffe napadlo frontu V. a VII. sboru US Army. Tento letecký protiúder skončil fiaskem, celkem bylo sestřeleno 18 letadel.

( Americká hlídka hlídá německé válečné zajatce – chlapce, kterým bylo sotva 17 let )

Na zemi však Němci stále vzdorovali a proto byl na tento nejdůležitější úsek bojů o kótu 400 nasazen 2. prapor Rangers, který se již od 1. listopadu jako součást 28. pěší divize účastnil bojů u obce Schmidt. Velení 1. US Army nasadilo na dobytí kóty 400 postupně čtyři divize, ale Němci ji vždy uhájili. Bylo třeba prolít další krev. Rozkaz zněl dobýt a obsadit vrchol do 24 hodin nebo do vystřídání. Po krvavém boji Rangers vrcholek obsadili. V následujících dvou dnech ho pak museli bránit proti zuřivým německým protiútokům. Polní maršál Model nabízel svým vojákům Železný kříž a dva týdny dovolené, když kopec získají zpět. Rangers ale své pozice udrželi až do 9. prosince, kdy je vystřídaly jednotky 5. obrněné divize. Po deseti dnech Němci kopec znovu obsadili a teprve v únoru 1945 ho Američané definitivně dobyli zpět.

V dalších týdnech se Američanům nakonec podařilo po těžkých bojích postoupit k západnímu břehu řeky Ruhr, ale postup si museli vybojovat v náročných bojích o každou vesnici nebo farmu, jednu po druhé. Německé velení pochopilo, že energický a úspěšný postup Spojenců na severní Ruhrské frontě by mohl ohrozit přípravy k chystané tajné německé protiofenzívě, které již byly v plném proudu, a proto Vrchní velitelství nasadilo na obranu Ruhrské fronty část dělostřeleckých a muničních záloh připravované protiofenzívy. K udržení fronty byly nasazeny i tankové a pěchotní zálohy. Vzhledem k trvale špatnému počasí nemohli Spojenci uplatnit svou vzdušnou převahu a ničit dělostřelecká postavení nepřítele. Americké jednotky se nakonec přece jen probojovaly k západním břehům řeky Ruhr, ale nepodařilo se jim zřídit předmostí na protějším břehu. Operace Queen skončila nezdarem, nepodařilo se rozbít německou obranu a překročit řeku.

Naopak, Němci dosáhli svého záměru. Zmařili spojeneckou ofenzívu k řece Ruhr a udrželi si prostor pro přípravu svých do poslední chvíle utajovaných plánů na vpád do Arden až do 16. prosince, kdy zahájili operaci Wacht am Rhein. Spojenecké plány na překročení řeky Ruhr a rychlý postup do srdce Německa bylo nutné odložit, boje v Hürtgenském lese na čas utichly. Přestože bitva oficiálně trvala až do února 1945, její hlavní část se odehrála během tří chladných a mokrých měsíců od poloviny září do poloviny prosince 1944. V bitvě Američané ztratili 24 000 padlých, raněných, pohřešovaných a dalších 9 000 mužů, kteří podlehli nemoci zákopových nohou a dalším nemocem.

 
© 2008 - druhasvetova.com design by Jakub M.       TOPlist        výměna odkazů - o webu - kontakt