Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
Spustili jsme beta verzi nového vzhledu našich stránek: novy.druhasvetova.com
Eben Emael, 1940 \ druhasvetova.com

 

Eben Emael

Nečekaný úder z nebe

Obsazení belgické pevnosti Eben Emael, která byla ve své době považována za nedobytnou a nejmodernější na světě, se navždy zapsalo do dějin vojenství. Byla to právě tato akce, jež západním spojencům jasně ukázala neocenitelné výhody využití momentu překvapení prostřednictvím jednotek vysazených ze vzduchu.

Po rychlém obsazení Polska, které se moderní německé armádě dokázalo bránit jen něco málo přes měsíc, se Hitlerův zrak začal upírat k zemím ležícím na západě. Mezi nimi bylo i Belgické království, které nedávno, navzdory své dlouholeté neutralitě, zakusilo hořkost přepadení. Stalo se tak během 1. světové války. Již v té době disponovala Belgie sítí opevnění, která také sehrála významnou roli ve zdržení postupu Němců a tudíž k zmaření von Schlieffenova plánu. Z 1. světové války si vzaly všechny státy mnoho ponaučení, ale ne všechny se, co do vojenské koncepce, vydaly stejnou cestou. Zatímco Němci si uvědomovali obrovské výhody nasazení kombinovaných vojsk, v jiných zemích, jako byla Francie, vsadili na jinou kartu. Na konci 20. let, začala země galského kohouta s výstavbou opevnění, které mělo chránit hranice s Německem. Pod vlivem západního souseda začala ve 30. letech s opevňováním svých hranic také Belgie. Protože si ovšem nemohla dovolit výstavbu v takovém rozsahu jako Francie, byla jejím hlavním cílem zejména revitalizace starých pevností poškozených během 1. světové války. Kromě toho ovšem v oblasti kolem Lutychu začala za využití nejmodernějších technologií výstavba čtyř zcela nových pevností. Mezi lety 1932 – 1935 tak vznikla také Eben Emael.

Ze strategického hlediska nemohla být fortifikace umístěna na lepším místě. Nacházela se na křižovatce řeky Másy a Albertova kanálu, jenž tvořil přirozenou hranici a obranou pozici proti invazním jednotkám. Úkolem pevnosti měla být obrana belgicko – nizozemské hranice mezi městy Lutych a Maastricht a mostů přes Másu. Na Eben Emael se spoléhali také belgičtí spojenci. Doufali, že pevnost dokáže Němce zadržet na dost dlouho, aby mohli přesunout své jednotky na území Belgie a společně ho bránit. Zde je velmi dobře vidět, jak propastně rozdílný byl pohled na vedení války francouzskými případně belgickými generály na straně jedné a německými generály na straně druhé. Samotná pevnost se rozkládala na ploše 66 hektarů, z toho 40 hektarů byla převážně rovina. Tvarem připomínala diamant s nejužším místem orientovaným na sever k Maastrichtu.

( Výraznou oporu pro obránce představovaly téměř kolmé stěny Albertova kanálu )

Ze severu na jih měřila kolem 900 m a ze západu na východ přibližně 700 m. Podél severo – jižní hranice tvořila přirozenou překážku 40 m vysoká kolmá stěna Albertova kanálu. Na západě se vinula řeka Geer, která umožňovala zaplavit přístupy z této strany. Jižně od Albertova kanálu byl navíc vybudován 450 m dlouhý a 10 m široký protitankový příkop. Ten představoval nepřekonatelnou překážku pro tanky a pěchotu z důvodu možnosti jeho zatopení. Přístup od řeky Geer také chránil příkop obehnaný navíc ostnatým drátem. Kromě perfektního vyřešení pasivní obrany dodával punc jedinečnosti systém opevněných bodů jak uvnitř, tak vně samotné fortifikace. První obrannou linii tvořily pevnůstky nesoucí označení Bloc 1 – 2 a Bloc 4 – 6. Jednalo se o dvoupodlažní objekty betonové konstrukce rozmístěné po obvodu pevnosti. Místo budovy s označením Bloc 3 se zde tyčily dvě pevnůstky Canal Nord a Canal Sud. Posádka každého z těchto objektů čítala v průměru 25 mužů.

Pevnost byla projektována jako dělostřelecká a tak není divu, že zde bylo rozmístěno nemalé množství bunkrů vyzbrojených kanonem různé ráže. Mezi ně se také řadily Maastricht 1 a Maastricht 2 či Vise 1 a Vise 2. Všechny čtyři byly vyzbrojeny třemi 75 mm kanony, jejichž dostřel činil 11 km. Na rozdíl od výše popsaných dělostřeleckých objektů, jejichž perimetr střelby byl omezen pevným usazením kanonů, se zde nacházely také tři pevnůstky, jež mohly pokrýt kterékoli místo v okolí. Jednalo se o Coupole Nord, Coupole Sud a Coupole 120. První dvě zmíněné byly vysunovací kupole vyzbrojené dvojicí 75 mm kanonů. Maximální dostřel činil 10 km a jejich posádku tvořilo 25 mužů. Hlavní chloubou celé pevnosti byla Coupole 120. Název je odvozen od výzbroje, jež zde byla umístěna. Jednalo se o dvojici 120 mm kanonů, která měla možnost pokrýt území na vzdálenost 17,5 km. Bylo z nich tedy možno zasáhnout přibližující se jednotky už na území Německa. Kromě ní vybudovali belgičtí inženýři tři identické, avšak neozbrojené kupole s jedinou úlohou a to zmást útočící letadla. Pokud by skutečně došlo k proniknutí nepřítele do prostoru areálu, zahájily by palbu posádky dvou pevnůstek s označením Mi – Nord a Mi – Sud vyzbrojené třemi kulomety. Aktivním prostředkem protiletadlové obrany pak bylo stanoviště MICA, kde se nacházely čtyři kulomety, které pevnost bránily před nalétávajícími letouny. Celou posádku mělo tvořit 1 322 mužů pod velením majora dělostřelectva. Téměř všichni ostatní vojáci byli převážně dělostřelci a chyběly jim tedy dostatečné zkušenosti s pěchotním bojem. V době, kdy pevnost přepadli Němci, byl velitelem major Jean Fritz Lucien Jottrand, který měl k dispozici 989 mužů, z toho 230 se nacházelo ve 4 km vzdáleném městě Wonck.

( Plánek belgické pevnosti Eben Emael s jednotlivými objekty )

Němci si byli dobře vědomi důležitosti rychlého obsazení pevnosti Eben Emael a přilehlých mostů přes řeku Másu. Pokud by k tomu nedošlo a mosty by byly zničeny, došlo by k nabourání plánu rychlého přesunu přes Belgii. Na druhé straně si také uvědomovali sílu pevnosti, která byla považována za nedobytnou, a proto se snažili přijít s alternativou přímého útoku. V té době se již dobře vědělo o výhodách nasazení výsadkářů, ale ti nebyli nikdy předtím použiti k přepadení objektu, jakým byla Eben Emael. Hlavní problém představovalo vysazení jednotek. Muselo proběhnout tak, aby nedošlo k příliš velkému rozptýlení či vysazení daleko od cíle. Hitler se obrátil na generála Kurta Studenta, aby tento problém prozkoumal a dotázal se, zda by bylo možné použít kluzáky. Na dotaz, který mu tedy Hitler předložil, Student rozhodně odpověděl, že on a jeho muži jsou schopni dostát své pověsti elity a provést útok na Eben Emael prostřednictvím kluzáků. Tímto souhlasem tedy odstartovaly horečné přípravy na operaci, která měla jednou provždy změnit pohled generálů na vedení moderní války. Velením celé operace byl pověřen kapitán Walter Koch, podle něhož celý oddíl dostal svůj název – Sturmabteilung Koch. Ke své nebezpečné misi si vybral dalších 10 důstojníků a 427 vojáků různých hodností včetně 42 pilotů kluzáků.

Přípravy začaly v listopadu 1939, kdy se domovem oddílu Koch stal Hildesheim nedaleko Hannoveru. Celá operace byla podrobena nejpřísnějšímu utajení. Jak ale měli pěšáci vyřadit pevnost, jejíž objekty měly ustát útok 220 mm projektily? I na ni měli Němci odpověď, neboť v té době již disponovali kumulativními náložemi. Jednalo se o tzv. Hohllandungwaffe, které se vyráběly v různých velikostech, přičemž největší z nich vážily až 50 kg. Protože šlo o tajnou zbraň, vojáci se s ní během příprav vůbec nesetkali. Používali pouze tvarem i hmotností odpovídající makety. K nácviku útoku na opevněná postavení jim sloužil také čs. pevnostní systém v prostoru Šumperka. Sturmabteilung Koch se dělil na čtyři skupiny, z nichž každá měla svůj úkol. Tři měly obsadit mosty přes řeku Másu a poslední se dostalo privilegia vyřadit samotnou Eben Emael. Pro Sturmabteilung Stahl byl vybrán most ve městě Veldwezelte, Sturmgruppe Beton měla obsadit most ve městě Vroenhoven, Sturmgruppe Eisen most v Kanne a nakonec Sturmgruppe Granit byla ta, která měla udeřit v pevnosti samotné. Skupina Stahl byla tvořena 92 muži přepravovanými devíti kluzáky, Beton 134 muži v jedenácti kluzácích včetně velitelství oddílu s kapitánem Kochem. Ve skupině Eisen bylo 90 mužů s deseti kluzáky. Granit letěla jedenácti kluzáky, na jejichž palubě se nacházelo 86 mužů. Jeden kluzák byl určen na převoz náloží. Vcelku riskantní tah, představíme – li si, že při ztrátě tohoto stroje by splnit úkol nebylo možné. Jelikož byla přepravní kapacita kluzáku omezena, byli všichni piloti trénováni k pozemnímu útoku. Stejně tak musel každý člen oddílu ovládat všechno, co ostatní, každý musel být nahraditelný.

( Německé jednotky použily pro útok na Eben Emael tyto kluzáky DFS 230 )

Po měsících příprav byl Sturmabteilung Koch připraven ke splnění úkolu, jehož přesné znění se jeho příslušníci dozvěděli až v podvečer 9. května. Tehdy se celý oddíl shromáždil na letišti v Kolíně nad Rýnem. Následujícího rána vzlétlo 42 letadel Ju 52 ve vleku s kluzáky typu DFS 230. Poslední z nich se odlepil od země ve 3:35. Již v průběhu letu došlo ke dvěma kolizím, jež měly za následek zeštíhlení skupiny Granit na pouhých 70 mužů. K první došlo, když bylo letadlo táhnoucí kluzák s velitelem skupiny Rudolfem Witzigem nuceno odpojit svůj náklad, aby se vyhnulo kolizi s jiným letadlem. Ke druhé, když pilot jiného letadla předčasně signalizoval, aby se kluzák odpojil. V obou případech skončily posádky ještě na území Německa. Už ve 4:00 dorazila letadla na místo odpojení. Od této chvíle kluzáky klesaly ke svým cílům. Ve 4:20 začaly přistávat kluzáky skupiny Stahl pod vedením nadporučíka Gustava Altmanna u mostu ve Veldwezelte. Jeden byl zasažen tak nešťastně, že ztratil křídlo a při následném pádu se s výjimkou dvou mužů zranila celá posádka. Další kluzák kvůli špatné viditelnosti přistál asi kilometr od cíle. I ostatní kluzáky dosedly rozptýleně. Během deseti minut se však výsadkářům podařilo překonat odpor obránců a vyřadit nálože, čímž zabránili zničení mostu. Následně obsadili oba konce mostu a čekali na nepřítele. Ten na sebe nenechal dlouho čekat a podnikl několik protiútoků. Všechny byly s přispěním přivolaných Ju 87 odraženy. Výsadkáři bránili most až do 20:30, kdy dorazily pozemní jednotky. Na konci dne hlásila skupina Stahl osm mrtvých a 26 raněných. Na belgické straně byly ztráty o poznání větší – 110 mrtvých a přibližně 200 zajatých.

Sturmgruppe Beton pod velením poručíka Gerharda Schachta začala přistávat ve 4:15. Se skupinou přistávalo také velení s kapitánem Kochem. I zde se přistávání neobešlo bez potíží. Jeden kluzák byl nucen kvůli závadě přistát na nizozemském území. Jeho posádce se podařilo vyváznout bez zranění. Horší to bylo s kluzákem, který byl zasažen a neovladatelný se zřítil z výšky 12 m k zemi. Tři muži byli vážně zraněni. Zbytku jednotky se podařilo včas obsadit kontrolní budovu mostu a v hodině dvanácté přestřihnout dráty k trhavinám. Dalším cílem se staly domy na konci mostu, které byly zanedlouho vyčištěny. Následně vojáci obsadili oba konce mostu a podobně jako v případě skupiny Stahl čelili belgickým protiútokům. Zde se Belgičané pokusili mosty bezvýsledně ničit dělostřeleckou palbou. Kapitán Koch navázal spojení se zbylými skupinami a koordinoval obranu s leteckou podporou, kterou poskytovaly Ju 87. Ve 20:40, kdy byli muži ze skupiny Beton vystřídáni posilami, hlásili sedm mrtvých a 24 raněných. Belgické ztráty čítaly 147 mrtvých a asi 300 zajatých. Poslední skupinou, která měla obsadit most přes Másu, byla skupina Eisen pod velením poručíka Martina Schachtera. Zde neprobíhalo nic podle plánu. Největší překážku představoval pro přistávání kluzáků nevhodný terén a útočníkům rozhodně příliš nepomohla ani mlha. Skupina se tak při přistání příliš rozptýlila, než aby mohla podniknout kloudnou akci. Tak získali obránci mostu dostatek času ke kontaktování majora Jottrada. Ten neváhal a dal rozkaz k okamžitému zničení mostu. Když už nemohla skupina dosáhnout cíle, musela se teď bránit protiútokům Belgičanů. Ty byly houževnaté a jedině skvělá připravenost a výcvik výsadkářů jim umožnily přežít. Až druhého dne se jim podařilo proniknout na protější břeh řeky, kde na ně již čekaly posily. Ztráty činily 50 %, 22 mrtvých a 26 raněných. Belgičané hlásili 216 mrtvých, 50 raněných a 190 zajatých.

( Výsadkáři jsou právě osobně dekorováni Adolfem Hitlerem za projevenou odvahu a statečnost v bojích o Eben Emael )

Nejdůležitějším úkolem byla pověřena skupina Granit. V případě jejího neúspěchu hrozilo, že pevnostní baterie zničí dva mosty a budou ohrožovat postupující Němce. Všem kluzákům se podařilo přistát na určených plochách respektive nedaleko nich. Největší chybou, které se Belgičané dopustili, bylo, že nenapadli útočníky ještě ve vzduchu. Mysleli, že se jedná o Brity. Když si uvědomili svou chybu, bylo již příliš pozdě. Jednomu z kluzáků se podařilo ještě při přistávacím manévru vyřadit jeden z kulometů svým křídlem. Zbytek pak dokonala posádka, jež eliminovala ostatní muže. Zbylé posádky se pak mohly pustit do vyřazování primárních cílů. Za pomoci náloží vyřadili Maastricht 1 a 2, čímž Belgičané přišli o jednu z možností ostřelovat dobyté mosty. Posádky dalších dvou kluzáků měly přistát a dobýt Coupule 120. Jak se ukázalo, byly to jen volavky, které sloužily ke zmatení nepřítele. Dalším vyřazeným objektem byla Coupule Nord. Následovaly Mi – Nord a Mi – Sud. V obou případech obránci nepoužili své kulomety, když v jednom případě byl objekt úplně prázdný a ve druhém neměli munici. Nyní byla pevnost fakticky nebráněna. Němci každý objekt, který vyřadili, označili vlajkami, aby dali signál nalétávajícím Ju 87. Všechny ostatní objekty mohly bombardovat.

Dalším cílem se pro výsadkáře stala Coupule Sud. Nejhrozivější zbraň pevnosti Coupule 120 nebyla schopna zapojit se do akce kvůli poruše mechaniky. Jediné výstřely, jež z objektu vyšly, byly z pušky jejího velitele. Ne však nadlouho. Uplynulo pár minut a výsadkáři mohli hlásit majoru Kochovi, že byl vyřazen další objekt. Jedinou aktivní dělostřeleckou pozicí tak zůstávala Vise 2. Ta však zatím nechávala útočníky v klidu, protože neohrožovala ani je, ani mosty. V 8:30 přistál poslední kluzák, jenž přivezl nadporučíka Witziga, který musel nouzově přistát ještě na území Německa. Zachoval si však duchapřítomnost a pomocí zabaveného auta se vrátil zpátky na letiště, odkud odletěl na místo nouzového přistání kluzáku. Pak již nic nebránilo tomu, aby se mohl vrátit ke svým mužům. I s touto nově příchozí skupinou bylo bojeschopných už jen něco kolem 60 mužů. Proti nim mohli Belgičané ještě stále nasadit přibližně 600 vojáků. Avšak jejich výpady byly nekoordinované a málo razantní, takže se výsadkáři dokázali vždy ubránit. Vytrvali až do druhého dne, kdy se kolem 5:00 objevily posily. Úkol se tedy podařilo splnit, i když ne úplně zadarmo. Po konci akce, kdy mohl kapitán Koch bilancovat, bylo hlášeno 43 mrtvých, 100 zraněných a jeden pohřešovaný. Belgičané oproti tomu evidovali 494 mrtvých, 111 zraněných a asi 690 zajatých. Ztratili ale především možnost obrany před agresorem. Netrvalo dlouho a Belgie a později také Francie kapitulovaly. Dá se předpokládat, že kdyby nebyla pevnost Eben Emael rychle dobyta, zkomplikovalo by to Němcům plány a prodloužilo celé západní tažení.

 
© 2008 - druhasvetova.com design by Jakub M.       TOPlist        archiv - o webu - kontakt
.