Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
Spustili jsme beta verzi nového vzhledu našich stránek: novy.druhasvetova.com
Dunkerque, 1940 \ druhasvetova.com

 

Dunkerque

Zázrak malých lodí 1940

Zhroucení Spojenců ve Francii roku 1940 nastalo děsivou rychlostí a polapilo Britskou expediční armádu v přístavu Dunkerque u Kanálu, Hitler však, z důvodů, jež znal jen sám, zastavil postup a dovolil Britům, aby se zachránili.

Roku 1939 při vypuknutí 2. světové války byla Britská expediční armáda poslána do Francie. Obě země vyhlásily válku Německu kvůli jeho vpádu do Polska, přestože neměly britská ani francouzská armáda útočný plán. Místo toho se připravovaly na obrannou akci.

Britové a Francouzi si představovali, že hlavní německý útok bude veden přes Lutych a Namur, stejně jako za 1. světové války. Tamní rovina byla ideálním terénem pro tanky. Místo toho došlo podle plánu vypracovaného generálem Erichem von Mansteinem k německé ofenzívě na úzké frontě v hustém a hornatém Ardenském lese, který Francouzi pokládali za neprůchodný pro tanky. Dne 10. května 1940 vrhl polní maršál Gerd von Rundtstedt 1 500 000 mužů a přes 1500 tanků – dvě třetiny německých sil na západě a téměř tři čtvrtiny svých tanků – proti nejslabšímu úseku fronty, který bránilo pouze 12 pěších divizí a 4 jízdní divize. Útok byl skvěle zorganizován. Lucemburskem projeli Němci za pouhé tři hodiny – po 48 kilometrech se dostali k belgické hranici. Během dalšího průjezdu vlastním lesem postupovaly tankové divize úzkými trasami. Dorazily do Francie za méně než tři dny a překročily hranici večer 12. května. Po nich následovala pěchota, která prošla lesy po stezkách a pohybovala se tak rychle, že dospěla k řece Maase o pouhý den později než tanky. Francouzi nečekali v této oblasti nepřátelský postup, a proto zde byla jen minimální obrana. V tomto sektoru neexistovala žádná opevnění a francouzské jednotky měly příliš málo protiletadlových i protitankových děl, než aby se mohly ubránit německým střemhlavým bombardérům a tankovým kolonám. Francouzské jezdecké divize, které přijely na koních posílit tento úsek, byly nuceny ustoupit 11. května k řece Semois.

( Britské jednotky se s pomocí nejrůznějších lodí pokoušejí dostat do Anglie )

Dne 13. května, poté, co francouzští obránci jižního břehu řeku Maasy byli zdevastováni vlnami střemhlavých bombardérů, německá pěchota překročila řeku na vorech a v gumových člunech u Sedanu – v místě francouzské porážky v prusko – francouzské válce v roce 1870. Francouzi měli ve vzduchu pouze minimum letadel, zatímco německý útok byl podporován tisícem letounů. Následujícího dne překročily řeku tanky a 15. května prorazily přes to, co zbývalo z francouzské obrany. Odhadovalo se, že Němci by mohli být v Paříži během dvou dnů. Němci se však obrátili směrem na západ, ke kanálu La Manche. Další den překonala čela německých kolon téměř 80 kilometrů otevřené krajiny. Jejich postup byl tak rychlý, že dokonce samotné německé vrchní velení se obávalo, zda nebude zranitelné. Když se však k nim připojily německé diverzní jednotky, které prošly Lutychem, francouzská obrana se zhroutila. Němci, kteří se nesetkali s téměř žádným odporem, dorazili 19. května do Amiensu. Do Abbeville vstoupily německé tanky 20. května a 22. května se obrátily směrem na sever, k Dunkerque a Calais. Francouzi a Britové náhle zjistili, že bojují v nesprávných směrech. Představovali si, že německý postup povede Belgií k pobřeží, obrátí se směrem na jih do Francie a pak se obloukem obrátí na sever. Tento manévr byl znám jako Sichelschitt ( úder srpem ). Zpřetrhal veškeré komunikace mezi spojeneckými silami severně a jižně od tankového koridoru a francouzským a britským jednotkám, které postoupily do Belgie, hrozilo nyní obklíčení. Britský velitel vikomt Gort uvažoval o stažení Britské expediční armády již 19. května, britská vláda však trvala na akci kvůli spojenectví s Francií. Gort jim ji poskytl. Ve snaze prorazit k francouzským silám na jihu zaútočil 21. května směrem na jih od Arrasu proti německému pravému křídlu. Tento druh protiútoku byl právě tím, čeho se německé vrchní velení obávalo.

V té době čelo německé kolony projelo rychle Boulogne a Calais. Dunkerque byl nyní jediným přístavem kanálu La Manche, který zůstal v rukou Spojenců a kudy mohly britské expediční síly ustoupit. Spojenci vybudovali svou konečnou obrannou linii podél Aireského kanálu před Dunkerque. Dne 24. května Němci kanál překročili a připravovali závěrečný úder k dobytí města, když jim Hitler přikázal zastavit postup. Zprávy o protiútoku u Arrasu byly zmatené, zdálo se však, že Britové jsou skutečnou hrozbou. Německé střemhlavé bombardéry měly až do této chvíle vzdušný prostor prakticky pro sebe, ale jak se blížily k pobřeží, stávaly se samy terčem útoků stíhaček RAF, startujících z Anglie. Göring nicméně Hitlera ujišťoval, že je schopen skoncovat s dunkerqueským předmostím pouze vlastní leteckými silami.

( Unavení francouzští a britští vojáci na pláži u Dunkerque, kteří nebyli včas evakuováni míří do zajetí )

Gort ve skutečnosti neměl obrněné jednotky, aby prorazil tankovým koridorem nepřítele. Nedostávalo se mu zásob ani munice a 25. května vydal rozkaz britským expedičním silám stáhnout se zpět do Dunkeque. Jelikož Gort už nepředstavoval hrozbu, Hitler přikázal, aby byl postup na Dunkerque obnoven. Přestávka však Britům dovolila, aby zkonsolidovali svou obranu. Když přišel rozkaz znovu postupovat, Němci se setkali se značným odporem. Téměř okamžitě přikázal Hitler německým tankům, aby se zastavili. Hitler zasáhl osobně ráno 24. května a přikázal tankům zastavit se u Aireského kanálu právě před přístavem. Jinak se zdá jisté, že by Němci obsadili Dunkerque a Malo – les Bains večer 25. května. Hitler a von Rundstedt se dohodli, že bude lépe zachovat tanky k použití proti zbytku francouzské armády, jež byla rozmístěna na jihu pod velením generála Maxima Weyganda. Britská vláda nyní rozhodla, že je třeba zachránit vše, co se zachránit dá. Již 19. května vydal Churchill rozkaz admirálu Bertramu Ramsayovi připravit evakuaci. Předtím již byla vydána výzva k mobilizaci malých lodí. Admiralita rychle shromáždila 850 pobřežních, rybářských a převozních lodí, motorových člunů i nizozemských bárek s plochým dnem, které připluly přes Severní moře, když Němci vpadli do Nizozemí. Neochotně admiralita odvelela také 39 torpédoborců z konvojové služby, aby zajistily doprovod, přestože i ony také nakládaly vojáky, i když se nemohly dostat dostatečně blízko ke břehu. Nastal teď závod o evakuaci vojáků, dříve než Němci obnoví postup.

Operace Dynamo, jak byla tato evakuace nazvána, začala v 18:57 26. května. Toho večera vydal Hitler rozkaz obnovit postup na Dunkerque. Protože Britové v Belgii ustupovali k Dunkerque, ocitla se belgická armáda sama tváří v tvář Němcům a 27. května se zhroutila. Následujícího dne se král Leopold bezpodmínečně vzdal. Francouzská flotila z Pas – de Calais se připojila k evakuaci s asi 300 loděmi všech tonáží včetně 15 torpédoborců a torpédovek. Avšak 27. a 28. května bylo odvozeno jen 25 437 vojáků.

(  Plně naložená loď míří do bezpečí )

Když skončil odpor v Belgii, zahájila Luftwaffe bombardování přístavu v Dunkerque a vyřadila jej z provozu. Královské letectvo však Göringovi zabránilo realizovat jeho vychloubání, že svým letectvem dokáže zničit na plážích u Dunkerque zbytky britské expediční armády. Bombardováním poškozený vlnolam v přístavu dosud fungoval a tak umožnil transport mnoha vojáků většími loděmi. Zbytek shromážděný na šestnáctikilometrovém pruhu pláže naložila malá plavidla obsluhovaná posádkami amatérských námořníků.

Britové předali 1. června obranu Dunkerque francouzskému XVI. sboru generála Fagalda a tomu se podařilo ubránit Němcům do úsvitu 4. června. Fagalde a asi 40 000 mužů bylo zajato – avšak 113 000 francouzských vojáků bylo odvezeno do Anglie. Během osmi dnů operace Dynamo bylo zachráněno asi 338 226 spojeneckých vojáků, z nichž dvě třetiny byli Britové. Skoro veškerá jejich výzbroj a výstroj však byla zanechána na místě. Jen od samotné britské armády ukořistili Němci 1 200 polních děl, 1 250 protiletadlových a protitankových děl,  na11 000 kulometů a 75 000 vozidel. Z 41 torpédoborců, které se zúčastnily evakuace, bylo šest potopeno a devatenáct dalších poškozeno.

Dalších 220 000 spojeneckých vojáků bylo zachráněno z Cherbourgu, Saint – Malo, Brestu a Saint – Nazaire v severozápadní Francii a tak celkový počet spojeneckých vojáků evakuovaných z Francie dosáhl počtů asi 560 000. Německá armáda však zajala během tří týdnů 1 212 000 nizozemských, belgických, francouzských a britských vojáků. Přitom sama ztratila 10 252 zabitých, 42 523 zraněných a 8 467 nezvěstných. Přestože akce u Dunkerque znamenala ve skutečnosti ústup, Britové ji oslavovali jako vítězství. Z dlouhodobého hlediska se ukázala jako rozhodující, protože jádro nejzkušenějších britských vojsk bylo zachráněno. Doposud lze polemizovat, proč Hitler zadržel svou ruku a dovolil britské armádě odplout. Možná to byla jedna z několika klíčových chyb, kterých se během 2. světové války dopustil. Mnozí se však domnívají, že Hitler tehdy stále ještě chtěl s Velkou Británií uzavřít mír a myslel si, že toho dosáhne snáze, nebude – li se muset britská armáda potupně vzdát.

 
© 2008 - druhasvetova.com design by Jakub M.       TOPlist        archiv - o webu - kontakt
.