Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
.
Dobytí Budapešti, 1945 \ druhasvetova.com

 

Dobytí Budapešti

Maďarský Stalingrad

Bitva o Budapešť se stala jedním z nejkrvavějších střetů konce 2. války. Zoufalý dvouměsíční odpor německo – maďarských jednotek zlomilo až 500 000 rudoarmějců. Hitlerem nařízené protiútoky Waffen – SS navíc odčerpaly poslední životně důležité síly pro obranu Třetí říše.

Po obsazení Rumunska se jasným cílem Rudé armády stalo právě Maďarsko. Stalin si od obsazení Budapešti sliboval definitivní konec maďarské podpory Německu. Země navíc disponovala posledními ropnými poli, jež zásobovala německou armádu. K dobytí Budapešti určilo vrchní velení nejprve 2. ukrajinský front čerstvě jmenovaného maršála SSSR Rodiona Malinovského, jehož součástí byly i gardové pěchotní, tankové, nebo jezdecké jednotky. Nakonec se do akcí zapojilo přes 500 000 vojáků na sovětské straně, z toho asi 170 000 přímo proti městu. Prvním sovětským oddílům se sice podařilo dosáhnout východního předměstí Budapešti už 7. listopadu 1944, zde je ale německo – maďarská obrana, rozčleněná do tří pásem, zastavila.

Po osvobození Bělehradu 24. listopadu 1944 zamířil proto k Budapešti z jihu i 3. ukrajinský front maršála Fjodora Tolbuchina, jehož součástí byla také 7. rumunská armáda. I přes silný odpor německé skupiny armád Jih dorazili Tolbuchinovi vojáci k jižní části Budapešti už 10. prosince 1944. Město se tak ocitlo téměř v obklíčení a zásobování mohlo probíhat jen ze západu. Nejtěžší boje při obkličování Budapešti ještě v listopadu 1944 svedly především 6. gardová tanková a 7. gardová armáda, které se společně se 46. armádou 2. ukrajinského frontu vrhaly nepřipravené na nepřítele severně a severovýchodně od města. Stalin totiž trval na okamžitém dobytí cíle z chodu. Rudá armáda následně dopřála na devět dnů sobě i svým soupeřům kvůli odpočinku a přeskupení sil bojovou přestávku. Nová ofenzíva začala 19. prosince 1944 a díky falešným radiovým signálům zaskočila obránce zpočátku nepřipravené. Rodion Malinovskij se ještě pokusil vysláním 2. gardové mechanizované divize a 46. armády přes Dunaj severně od Budapešti obklíčit město. Útok však narazil na pečlivě připravené pozice obrany a tak si tento čin vyžádal tisíce obětí. Když se 26. prosince po tuhých bojích setkali vojáci 2. a 3. ukrajinského frontu severozápadně od Budapešti ve starobylém městě Esztergom, byl ale osud hlavního města zpečetěn.

Německé kulometné hnízdo s těžkým MG 42.jpg

( Německým obráncům se ještě počátkem listopadu 1944 podařilo sovětský útok zastavit )

V budapešťském kotli zůstalo současně uvězněno také okolo 800 000 civilistů. Odhady počtu aktivních obránců se různí, stoupají od 100 000 až po dvojnásobek. Skutečné počty sovětští vojenští historici záměrně zveličovali. Po válce se totiž vytvářela historie na objednávku o obrovských počtech německých obránců Budapešti, když vysocí sovětští funkcionáři potřebovali občanům doma zdůvodnit příčiny sovětských potíží při dlouhotrvajícím obléhání. Ospravedlňoval se tím také velký počet civilistů nahnaných Sověty v Maďarsku na nucené práce. Až do posledních chvil před bojem přitom život ve městě probíhal v podstatě normálně. Z východu sice duněla dělostřelba, obchody ale zůstávaly otevřené, divadla hrála a v kinech se stále promítalo. Obyvatele tak vyrušovaly jen letecké poplachy. Rudá armáda však nezadržitelně postupovala. Ti, kteří nebojovali, se ukrývali ve sklepech, hladověli a čekali, až se válka městem přežene.

Do obrany pomyslného srdce země se v následujících dvou měsících zapojili němečtí i maďarští vojáci, četníci, speciální jednotky Šípových křížů, ale také oddíly dobrovolníků z řad civilního obyvatelstva, ne nepodobné německému Volkssturmu. Obráncům velel SS – Obergruppenführer Karl Pfeffer – Wildenbruch. Ten měl jasný rozkaz přímo od Hitlera – bojovat do posledního muže. První týden obležení byl ve znamení drobných útoků na německé pozice ze všech stran. Sověti ohlásili 28. prosince 1944 rádiem a reproduktory obležené posádce, že příští den vyšlou vyjednávače. Maršál Malinovskij se tímto způsobem snažil rychle ukončit boje a přeskupit své síly k tažení na Vídeň. Den na to sovětští vyjednávači Miklos Steinmetz a Ilja Ostapenko skutečně vyrazili vyjednat kapitulaci. Posádka města je ale odmítla a při cestě zpět byli oba parlamentáři za nejasných okolností zabiti.

Sovětští pěšáci při jídle.jpg

( Sovětští pěšáci zachycení při jídle, někdy kolem 19. prosince 1944, kdy začala nová sovětská ofenzíva )

Rudá armáda oslavila Nový rok 1945 rozsáhlými útoky na část Pešť ze severu a jihovýchodu, kde postupně vytlačovala obránce na západ k řece Dunaji. V další části města, Budě, se linie ovšem praktiky nepohnuly. Útočníci využívali ke svému postupu širokých bulvárů, na nichž manévrovala pěchota, podpořená pomalu jedoucími tanky. Ke slovu se zde dostaly i americké tanky M4 Sherman, poskytnuté Sovětům na základě Smlouvy o půjčce a pronájmu. Hned první den novoročního útoku donutili rudoarmějci obránce k ústupu až na vnitřní obrannou linii, nacházející se necelých pět kilometrů od řeky Dunaj. Hustá městská zástavba v centrální Pešti tvořila ideální bojiště pro malé, rychle a obratně manévrující oddíly pěchoty, kombinované se specialisty od dalších druhů zbraní. Boj zpočátku připomínal dva roky starou situaci ve Stalingradu, brzy se začalo válčit také v podzemí, v městské kanalizaci. Oběma stranám pomáhala při krytí přesunujících se jednotek a sloužila i jako místo bezpečného odpočinku.

Na začátku roku 1945 zahájil ofenzívu na severozápadě Maďarska 4. tankový sbor SS, který měl prolomit obklíčení. Sovětské vojáky XXXI. střeleckého sboru a 4. gardové armády pod velením generála Zacharova překvapil novoroční noční útok. Tanky Panther a PzKpfw IV tankových divizí SS Totenkopf a Wiking pod velením SS – Obergruppenführera Herberta Otto Gilleho neměly s unavenými pěšáky žádný problém. Bleskový útok, než byl zastaven, prolomil linie Rudé armády až do hloubky 50 kilometrů. Nenadálá bitva nepatrně zmírnila tlak Sovětů na město, ale postavení obránců se nadále zhoršovalo. Kvůli blokádě začaly docházet zásoby zbraní, munice a potravin. Luftwaffe se v kritické chvíli zmohla na jeden z posledních velkých leteckých mostů války. Piloti Junkersů Ju 52 museli vzít zavděk nouzovými přistávacími plochami, jakými byly široké ulice a parky, na ně ale neustále dopadaly sovětské dělostřelecké granáty. Zásoby proudily i po Dunaji, ale jen do chvíle, než řeka zamrzla. Jednotky obránců účinně terorizovali sovětští odstřelovači. Zvláštní komanda rudoarmějců navíc pronikala za nepřátelské linie a zabíjela důstojníky, případně brala zajatce. Zákeřný způsob boje vedly nakonec obě strany. Členové maďarského oddílu Vannay se hlavně v noci vynořovali ve sklepích již obsazených domů a přepadali nic netušící Sověty.

Němci ve Stalingradu 1.jpg

( Němečtí pěšáci běží do obraných pozic v centrální části Pešti )

V reakci na patovou situaci vznikla 11. ledna 1945 speciální sovětská úderná jednotka pod velením generála Ivana Afonina. Disponovala plamenomety a těžkou výzbrojí, část mužstva pak tvořili ženisté. Nouzí o bojovou podporu netrpěla, spolupracovalo s ní totiž několik celých divizí. Úderníci slavili po několikadenním boji úspěch, když dobyli důležitý jižní dunajský ostrov Csepel. Byl obsazen společně s několika muničkami, které do poslední chvíle zásobovaly obránce potřebnými zbraněmi a municí. Německé tanky se mezitím pokusily do města dostat útokem, který se 12. ledna 1945 zastavil. Podařilo se přitom Sověty odvrhnout na vzdálenost necelých 20 kilometrů od Budapešti. Ztráta Csepelu téměř odřízla posádku bránící Pešť. Hitler v reakci na to překvapivě povolil 17. ledna1945 ústup zbývajících jednotek na východním Dunaji. Další vůdcovy rozkazy ale nařizovaly soustředěnou obranu Budína. Při rychlém ústupu zničili Němci bez ohledu na odpor vysokých maďarských důstojníků všech pět historických mostů přes Dunaj.

V den zkracování linií, tedy 17. ledna, následoval další pokus Wehrmachtu a Waffen – SS o koordinované zničení obléhatelů. Sověti neměli o přesunu německých tankových divizí na jih vnějšího obléhaného perimetru nejmenšího tušení. Standou kořistí se pro tanky Waffen – SS stal tentokrát LV. střelecký sbor. Německý postup o 30 kilometrů blíže k Dunaji vstříc obleženým kamarádům brzdilo sovětské velení tím, že do protiútoku vrhlo nepočetný VII. mechanizovaný sbor, který na německou přesilu ovšem nestačil. Pronikajícím německým vojskům se podařilo 20. ledna 1945 opět dosáhnout jižně od města břehů Dunaje a spatřit siluetu města. Sovětské síly na západním břehu byly na pokraji zhroucení. K zastavení německých tanků nakonec stejně došlo. Tentokrát ve vzdálenosti pouhých 25 kilometrů od Budapešti. Největší zásluhu na tom si mohl připsat XXIII. tankový sbor, představující současně poslední sovětskou linii obrany. Poté, co byli útočníci u konce s dechem, se 12 sovětských pěších divizí vrhlo do protiútoku.

Mrtví sovětští vojáci.jpg

( Padlí sovětští vojáci, příslušníci XXXI. střeleckého sboru, který byl zničen 4. tankovým sborem SS )

Hitler v této chvíli nařídil části vojsk ustoupit s cílem přeskupit síly a připravit k dalšímu boji. Oslabené útvary Waffen – SS pod Budapeští teď Sověty nemusely zneklidňovat a ti se tedy mohli již plně soustředit na dobytí zbytku města. Němci přitom promrhali poslední šanci vyprostit hlavní město i s jeho posádkou, jejíž osud se začínal naplňovat. Adolf Hitler totiž několikrát zamítl žádost SS – Obergruppenführera Karla Pfeffer – Wildenbrucha o povolení probít se z města k německým liniím. Morálka tím klesla k bodu mrazu a v řadách maďarských vojáků se množily dezerce. Rudá armáda však musela nyní útočit a dobývat kopcovitý terén Budína s obranným uzlem v Budínském hradu. Kruté boje probíhaly rovněž na centrálním městském hřbitově. Muži se tu kryli v rozoraných hrobech mezi kostmi pohřbených, za náhrobky a v ponurých kryptách. Po šesti týdnech se Rudé armádě podařilo dobýt zdejší dominantu – Orlí vrch, klíčový bod německo – maďarské obrany. Právě odtud byli dělostřelci schopní přesně zaměřit a ostřelovat zbývající pozice obránců. Možnost jakékoli další dopravy zásob nyní padla. Dne 10. února 1945 se opět vyznamenala sovětská námořní pěchota. Rudí mariňáci zaútočili na německé pozice u Budínského hradu, čímž prakticky rozdělili vzdorující vojska do dvou izolovaných skupin.

V noci z 11. na 12. února 1945 překvapila sovětskou pěchotu v první linii bojová činnost. Jednalo se o zoufalý pokus o průlom z města zbylých německo – maďarských jednotek a civilistů. Uniknout smrti se ve třech vlnách pokusilo zhruba 28 000 vojáků s dalšími tisíci vyděšených civilistů. Jednotky Rudé armády je poté stíhaly v okolních lesích, nejvíce zajatců pak pochytala 4. gardová armáda. K německým liniím severozápadně od Budapešti dorazilo pouhých 785 vojáků. Jeden příklad za všechny. Štěstěna se tehdy odvrátila i od známého slovenského příslušníka 8. jízdní divize SS Florian Geyer, Gustáva Wendrinského. Rytířským křížem čerstvě dekorovaný Oberschauführer Waffen – SS dokázal v bojích na východní frontě zničit svým protitankovým kanonem asi 41 nepřátelských tanků, další dva pak zneškodnil dokonce v boji zblízka pancéřovou pěstí. Jeho mladý život vyhasl právě při pokusu o průlom z obleženého města. Velitel obrany Pfeffer – Wildenbruch neušel přes veškerou snahu nakonec zajetí. V podzemních tunelech jej spolu s jedním maďarským kolegou vypátrala sovětská hlídka. Německý důstojník se ale po letech nedobrovolného pobytu v SSSR vrátil domů, což se nepoštěstilo vrchnímu veliteli maďarské posádky Budapešti. Ivána Hindyho, zajatého velitele 1. maďarského armádního sboru, totiž Sověti po skončení války popravili. Rudá armáda přes těžké ztráty zvítězila a 13. února 1945 konečně obsadila celou Budapešť. Padlo na 80 000 Sovětů, 240 000 bylo zraněno. Z obránců téměř všichni buď byli zabiti ( 160 000 mrtvých, raněných, nezvěstných ), nebo padli do zajetí ( 60 000 ). Kromě toho v bojích zemřelo zhruba 40 000 civilistů. Ti si příliš nevydechli ani po dobytí města. Sovětské úřady potřebovaly každou volnou ruku pro obnovu země. Došlo tedy k odvlékání na nucené práce. Až 50 000 žen pak sovětští vítězové ve městě znásilnili. Do 4. dubna 1945 obsadila Rudá armáda veškeré území Maďarska a na dlouhá desetiletí tím předznamenala politicko – ekonomické směřování země. Paradoxně právě datum vlastního pokoření zvolili v pozdější Maďarské lidové republice komunističtí funkcionáři jako hlavní státní svátek.

 
© 2008 - druhasvetova.com design by Jakub M.       TOPlist        výměna odkazů - o webu - kontakt