Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
Spustili jsme beta verzi nového vzhledu našich stránek: novy.druhasvetova.com
Bzura, 1939 \ druhasvetova.com

 

Bzura

Polský protiútok

Hermann Göring měl o polském tažení údajně prohlásit, že „to nic nebylo“. O tom, že to tak úplně nebyla pravda, svědčí nejen hrdinný odpor Poláků na Westerplatte, ale i několikadenní protiútok na řece  Bzuře pod velením generála Kutrzeby.

V obecném povědomí je stále rozšířena představa, že se Polsko po napadení nacistickým Německem zhroutilo jako domeček z karet. Přispět k tomu měla zejména zastarale vyzbrojená armáda, přičemž se často s jistou dávkou ironie zmiňuje polské jezdectvo, jehož huláni útočili se šavlemi a kopími na německé tanky. Jde bohužel o příklad, jak se dokázala nacistická propaganda mnoha lidem dostat pod kůži. Když totiž polská jezdecká jednotka první den války ze zcela opodstatněných důvodů zaútočila u obce Krojanty v severním Polsku na německou pěchotu, kterou úspěšně rozprášila, objevily se znenadání německé tanky a statečné jezdce pochopitelně smetly. I když žádný polský velitel v září 1939 vědomě kavalérii rozkaz k útoku na obrněné jednotky nepřítele nevydal, střet u Krojant goebbelsově propagandě postačil k vytvoření vůči Polákům velmi nespravedlivého mýtu. Ve světle nejnovějších výzkumů neobstojí ani tvrzení o špatně vyzbrojené polské armádě. Je totiž prokázáno, že byla, pokud jde o úroveň výzbroje, výstroje a vojenské doktríny, v podstatě na stejné úrovni jako často vychvalovaná meziválečná československá armáda.

Podobně jako československé byly i polské ozbrojené síly budovány pro případ války s Německem tak, aby zadržely první nápor do té doby, než se projeví důsledky ofenzívy západních Spojenců – Velké Británie a Francie. Obě země sice Německu 3. září 1939 vypověděly válku, ale neudělaly nic, co by mohlo těžce zkoušené polské armádě pomoci nebo jí alespoň ulehčit situaci. A když Polákům 17. září 1939 vpadla do zad Rudá armáda, nemohlo být o smyslu dalšího odporu řeči. Tyto skutečnosti, spolu s obrovskou početní i technickou převahou Němců, kteří se už několik let na válku systematicky připravovali a s krajně nevýhodnou strategickou situací polského státu, nesly na polské porážce zásadní díl viny.

Německá pěchota postupuje do Ruska.jpg

( Němečtí vojáci neměli v Polsku tak snadnou práci, jak se obecně tvrdí )

Poláci však svou kůži neprodali lacino a dokázali německým velitelům připravit i řadu horkých chvil. Málokdo asi očekával, že například hrstka obránců Westrplatte u Gdaňska se proti mnohonásobné přesile udrží celých sedm dní a utrpí přitom relativně malé ztráty. Obrana Westrplatte se stala synonymem polského odporu proti agresorovi, avšak poněkud nespravedlivě zastínila jiná a rovněž úspěšná bojová vystoupení polských vojáků v září 1939. Mezi ně patří zejména polský protiútok na řece Bzuře. Že se přitom nejednalo o nějakou bezvýznamnou šarvátku, svědčí nejen množství vojáků nasazených oběma stranami, ale i skutečnost, že přední německý velitel a stratég Erich von Manstein pokládal několikadenní střet na Bzuře za nejvýznamnější, jaký musely německé jednotky podstoupit do napadení Sovětského svazu.

Nálet na město Wieluń u německo – polských hranic střemhlavými bombardéry v časných ranních hodinách 1. září 1939 bývá pokládán nejen za příklad bestiálního útoku Luftwaffe, ale také za akci, která zahájila německý útok na Polsko. Bezprostřední záminkou k agresi se stal známý incident ve slezských Glivicích, při kterém nacisté předstírali napadení rozhlasového vysílače Poláky. Polská armáda sice předchozího dne zahájila mobilizaci, tu ale už nedokončila. Německý plán na zničení protivníka byl jednoduchý. Klešťovými údery z Východního Pruska a Slezska měla být rychle dobyta Varšava a Polsko rozpůleno ve dví. Německé velení tak chtělo dosáhnout rozbití polských sil, které by následně už nemohly klást větší odpor. Ze Slezska útočila skupina armád Jih pod velením generála Gerda von Rundstedta. Jeho obrněné jednotky se zaměřily na místo styku polských armád Lodž generála Juliusze Rómmela a Krakov generála Antoniho Szyllinga, které se skutečně ukázalo být slabým místem polské obrany. Už během prvních dnů válečných operací se Wehrmachtu podařilo zlikvidovat polskou 7. divizi u Czestochowé a tak se armáda Krakov, které nyní hrozilo obklíčení, musela rychle stahovat na východ.

( Polský útok podporovaly rovněž nepočetné tankové síly )

Vývoj na frontě třetího dne války vyvolal u polského vrchního velitele maršála Edwarda Rydze – Śmiglyho znepokojení. Prolomenou obranou jako šíp pronikaly německé obrněné jednotky ze Slezska a směřovaly nejkratším směrem na Varšavu. Do svízelné situace se tak dostávala armáda Lodž, které tím pádem rovněž hrozilo obklíčení. Německý postup byl tak rychlý, že už 8. září 1939 se čela německých oddílů nacházela na jihozápadním okraji polského hlavního města. Polská vláda v čele s prezidentem Ignacym Moscickým proto už několik dní předtím opustila Varšavu a v noci ze 6. na 7. září 1939 odjel s částí svého štábu i maršál Śmigly, který se rozhodl vybudovat nové velitelské stanoviště v Brestu Litevském. Odtud hodlal řídit obranu, která se měla opřít o řeky Vislu a San. Také na severu probíhaly urputné boje. Německý úder z Východního Pruska představoval vážné nebezpečí pro armádu Pomoří, která bránila gdaňský koridor. Jejímu veliteli generálu Wladyslawu Bortnowskému nezbývalo nic jiného, než podél Visly ustupovat směrem k Varšavě. Německý útok doprovázely neustálé nálety Luftwaffe, které Polákům způsobovaly značné ztráty. Polské letectvo bylo již slabé, aby dokázalo německou vzdušnou převahu zvrátit. Další problém představovala nízká mobilita polských pěších divizí, jejichž vojáci byli při vyčerpávajících přesunech odkázáni většinou jen na své nohy.

Jediným polským uskupením, zatím víceméně boji nedotčeným, byla armáda Poznaň. Na Velkopolsko sice zaútočilo nepřátelské letectvo, útok hlavních sil Wehrmachtu, ale nezačal a hlavní směry německých úderů prostor bráněný Velkopoláky míjely. Není tak divu, že se velitel armády Poznaň generál Tadeusz Kutrzeba rozhodl zaútočit na německé pozice. Dne 2. září 1939 polská pěchota podporovaná tanky dobyla německou obec Gersdorf, oddíly Velkopolské jízdní brigády provedly výpad na německé území a obsadily několik vesnic. Polské dělostřelectvo jako odvetu za bombardování Leszna a Rawicze ostřelovalo město Fraustadt. Z úspěchu, byť jen lokálního charakteru, se však polští vojáci neradovali dlouho. Zprávy o vývoji na bojišti zanechávaly na čele generála Kutrzeby vrásky. Usoudil, že německé jednotky blížící se od jihozápadu k Varšavě mohou zkomplikovat situaci jeho armády, vysunuté na západ. Rozhodnutí maršála Śmigliho v noci z 5. na 6. září 1939 o všeobecném ústupu polské armády na východ za Vislu a San bylo logické a Velkopolští se tedy vydali na pochod k Varšavě. Kutrzeba si přitom uvědomoval, že to nebude jen tak obyčejný přesun. V rozkaze své vojáky upozornil, že obrněné jednotky nepřítele jim mohou zkřížit cestu nebo zaútočit na boky ustupující armády.

Německé Do 17.png

( Německé bombardéry uštědřovaly polským pozemním jednotkám těžké údery )

Nastal závod s německou 8. armádou generála Johannese Blaskowitze, která útočila na pozice těžce zkoušené armády Lodž. Němci přitom měli v rukou všechny trumfy. Od lepšího spojení přes vyšší mobilitu až po vzdušnou převahu. Kutrzeba proto už 5. září dostal rozkaz, aby jeho 25. pěší divize zaútočila na levé křídlo 8. armády, čímž chtěl odlehčit oddílům generála Rómmela. Avšak obrana severního křídla armády Lodž byla brzy prolomena a Rómmel dostal souhlas vrchního velení ustoupit na východ směrem na Otwock a Góra Kalwaria. Než se však velitel 25. divize dozvěděl, že armáda Lodž zahájila ústup, pochodovali jeho vojáci vstříc nepříteli, aby s ním nakonec svedli 7. září tvrdé boje u města Uniejów na řece Vartě, přes kterou se přepravovala Velkopolská jízdní brigáda. V té době se začínaly naplno projevovat negativní důsledky přesunu maršála Śmigliho do Brestu Litevského, protože spojení s hlavním velitelem fungovalo jen občas, kontakt s armádou Lodž byl přerušen úplně a na velitelství armády Pomoří toho o vývoji na frontě moc nevěděli. Generál Kutrzeba neměl spolehlivé informace o všeobecné situaci na frontě.

Nevěděl tedy, že zamýšlený generální ústup za Vislu a San nemohl mít naději na úspěch, protože německé obrněné a motorizované divize byly prostě rychlejší než polští pěšáci a kavalérie. Hrozilo tedy, že se ustupující armády Poznaň, Pomoří a Lodž za Vislu nedostanou, protože se na jejich ústupových trasách začínaly objevovat jednotky německé 8. a také 10. armády. Bylo jasné, že pokud se nemá ústupová cesta zcela uzavřít, bude nutné zpomalit německý postup a alespoň načas převzít iniciativu. V hlavě generála Kutrzeby se začínal rodit plán protiútoku na odkrytý levý bok německé 8. armády. K tomu ale potřeboval i jednotky armády Pomoří generála Bortnowského, které sice byly pocuchány předchozími boji, představovaly však i nadále značnou bojovou sílu. Dne 8. září se Kutrzeba pokusil získat souhlas maršála Śmigliho s protiútokem, nepodařilo se mu však s vrchním velitelem, který byl na cestě do Brestu Litevského, přímo spojit. Plán tedy z Varšavy alespoň posvětil náčelník hlavního štábu generál Waclaw Stachiewicz. Až večer se podařilo navázat spojení s Brestem Litevským, odkud přišla depeše s textem Slunce vychází. Rydz – Śmigly s Kutrzebovým plánem souhlasil. Vrchní velitel ovšem přikládal bitvě mnohem větší význam. Měla umožnit vytvoření linie obrany v jihovýchodním Polsku. Němci totiž překročili řeku Bug u města Brok ( asi 80 kilometrů na severovýchod od Varšavy ), takže obrana na Visle a Sanu již neměla smysl.

Německý pontonový most kdesi v SSSR.jpg

( Německé tanky, v tomto případě lehký PzKpfw II, překračují řeku Bug )

Útok měl původně začít 10. září, avšak rychlý vývoj situace přinutil polské velení vydat příslušný rozkaz už o den dříve. Zatím se musel generál Kutrzeba spolehnout pouze na své síly, protože armáda Pomoří byla ještě tři až čtyři dny pochodu daleko. Útokem byly pověřeny tři divize tvořící skupinu pod velením generála Edmunda Knolla – Kownackého, kterou podporovala Operační jezdecká skupina generála Stanislawa Grzmota – Skotnického. Měly zaútočit přes řeku Bzuru v úseku na jih od Kutna, kde řeka začínala tvořit levotočivý oblouk před ústím do Visly, na levý bok německé 8. armády. Poláci zde mohli využít skutečnosti, že nad Němci získali velkou početní převahu. Prudký protiútok německé jednotky zcela zaskočil. Už 10. září Poláci nepřítele vyhnali z města Leczyca a jeho obyvatelé vítali osvoboditele. Po těžkých pouličních bojích padl do polských rukou i Piatek. Polská jízda se brzy dostala do týlu německých oddílů. V nejhorší situaci se ocitla německá 30. divize, kterou polské útoky doslova rozsekaly na několik částí, takže už nepředstavovala soustředěnou bojovou sílu.

Generál Kutrzeba nebyl zcela spokojen s výsledky svých jednotek. Uznával sice, že jeho divize postoupily, německou obranu se však prolomit nepodařilo. Velení Wehrmachtu k Bzuře rychle stahovalo posily, které se na bojišti objevily už 10. září. Dál na východ po proudu Bzury se přitom situace vyvíjela o něco méně příznivě. Těžké boje museli huláni svést o město Walewice. Ovšem i Poláci mohli nasadit nové divize. Armáda Pomoří přišla v pravý čas, aby její jednotky mohly podpořit úsilí generála Kutrzeby. Operační skupina generála Mikolaja Boltuća se do bojů zapojila 11. září a osvobodila Lowicz. Fronta a množství nasazených jednotek se zvětšovaly a tak bylo nutné uvažovat o reorganizaci. Kutrzeba se rozhodl jednotky nasazené do útoku podřídit velení generála Bortnowského. Velitel armády Pomoří, zřejmě psychicky vyčerpaný předchozími boji v severním Polsku byl však v otázce dalšího vývoje pesimistický a odmítl velení převzít.

( Polské jednotky právě vytlačili německé jednotky z Leczyca )

Rozhovor mezi oběma generály se odehrál beze svědků, zdá se však, že argumenty Bortnowského otřásly vírou Kutrzeby ve smysl pokračování útoku směrem na Lodž. Navíc se zbytky armády Lodž po předchozích marných pokusech prolomit německou frontu postupně obkličující Varšavu stahovaly do pevnosti Modlin na severozápad od hlavního města. Za této situace, která hrozila obklíčením armád Poznaň a Pomoří, se generál Kutrzeba rozhodl odpoutat od protivníka, přeskupit síly a spolu s armádou Pomoří překročit dolní tok Bzury a probít se do Varšavy. Němci tak získali čas, který využili k přísunu dalších posil, takže 14. září už byli dost silní na to, aby obě armády obklíčili. Poláci byli vyčerpaní, potýkali se s nedostatkem munice i potravin a značné ztráty jim způsobovaly nálety Luftwaffe. Německá převaha byla zdrcující, polští vojáci však statečně bojovali a podařilo se jim severně od města Sochaczew zajistit přechody přes Bzuru.

Z obklíčení ve dnech 15. až 19. září vyvázla jen malá část vojáků, kteří se následně snažili probít přes Kampinoský prales do již obklíčené Varšavy. Byl mezi nimi i generál Kutrzeba. Generál Bortnowski takové štěstí neměl a spolu se 170 000 vojáky upadl do německého zajetí. Okolí dolního toku Bzury zůstalo poseto mrtvolami polských vojáků, koní a ohromným množstvím zničeného vojenského materiálu. I když by se mohlo zdát, že bitva nesplnila původní očekávání, pro polskou obranu měla nezanedbatelný význam. Kutrzeba na sebe připoutal část německých sil, čímž ulehčil obráncům Varšavy a také zbytkům armády Lodž, které se stáhly do pevnosti Modlin. Bitva na řece Bzuře skončila, odpor Poláků proti okupantům však teprve začal.

 

 

 
© 2008 - druhasvetova.com design by Jakub M.       TOPlist        archiv - o webu - kontakt
.