Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
.
Brestská pevnost, 1941 \ druhasvetova.com

 

Brestská pevnost

Hrdinná obrana Brestu

Historie zaznamenala mnoho příkladů hrdinství, kdy byla odvaha a vůle lidí prověřena do krajnosti. Vždyť kdo by neznal hrdinný boj tří set chrabrých Sparťanů proti perské přesile. Podobně si vedli i obránci brestské pevnosti po napadení SSSR Němci v roce 1941. Jejich odpor v hlubokém týlu nepřítele postrádal z vojenského hlediska smysl. Stali se však symbolem odhodlanosti bránit se za jakoukoli cenu.

Brestská pevnost byla vybudována podle návrhů ruských vojenských inženýrů mezi lety 1836 – 1842. Sestava fortů byla postavena na ostrovech při soutoku řek Bug a Muchawiec. Pevnost tak tvořil Západní ostrov, Jižní ostrov, Severní ostrov a Citadela. Mohutný komplex zabíral asi čtyři čtvereční kilometry a mohl ubytovat až 12 000 mužů. O významu pevnosti se však vedou polemiky a srovnání se západními protějšky by nejspíše dopadlo v její neprospěch. A i když byla postupně modernizována, jednalo se o pomalý a nerozhodný proces, protože carská vláda do ní neinvestovala dostatek finančních prostředků. Navíc po vypuknutí 1. světové války pevnost nedostala příležitost sehrát důležitou roli v plánech ruského generálního štábu, protože na jaře 1915 bylo rozhodnuto opustit ji v rámci všeobecného ruského ústupu z Polska.

Po skončení Velké války a také rusko – polské války připadla v roce 1921 Brestská pevnost Polsku. Poté plnila roli nechvalně proslulého vězení. Po napadení Polska 1. září 1939 vzdorovala čtyři dny německým vojskům, které vedl Heinz Guderian. Její obránci pod vedením generála Plisowského však čelili velké přesile a byli nuceni se stáhnout. Protože smlouva z roku 1939 mezi Německem a Sovětským svazem vytyčila nové hranice právě na řece Bug, připadla část pevnosti, vnější západní opevnění, Němcům, čímž byla de facto její obrana narušena. Je také třeba zmínit, že v zářijových bojích roku 1939 byly pevnůstky a samotná Citadela silně poškozeny. Sověti sice začali provádět opravy, ty však probíhaly pomalu a byly víceméně provizorní.

přehlídka po porážce polska v brestu.jpg

( Po porážce Polska v roce 1939, proběhla v Brestu společná přehlídka, tehdy ještě spojenců, Německa a Sovětského svazu )

Přesto sovětské velení rozhodlo umístit do Brestské pevnosti vojenskou posádku o síle zhruba 8 000 mužů, kteří pocházeli z nejrůznějších bojových složek. Byli zde vojáci Rudé armády patřící k částem 6. a 42. střelecké divize, pohraničního vojska, příslušníci NKVD a stejně tak vojenský lékařský personál. Navíc se zde nacházelo více než 300 civilních osob – rodin zde sloužících důstojníků. Právě před jejich zraky nacvičovali vojáci německého Wehrmachtu násilné překračování vodních toků. Sovětští obránci sledovali jejich počínání s rostoucím neklidem a podávali o těchto aktivitách pravidelná hlášení. I díky těmto zprávám vyhlásilo velení 4. armády na 3. červen 1941 cvičný poplach, který ukázal řadu nedostatků v dělostřelectvu, protiletadlové obraně a týlových jednotkách. V následujících dnech se Sověti snažili tyto nedostatky napravit, což přispělo k pozdějším německým nezdarům.

22. června 1941 byla neděle a v pevnosti se z celé posádky nacházelo asi jen 3 500 mužů. Někteří z nich navíc kvůli teplému počasí tábořili venku ve stanech a byli zabiti při německém dělostřeleckém přepadu, který začal ve 3:15 ráno. Právě pod krytím dělostřelectva začali Němci kolem půl sedmé překračovat řeku. Útok vedla 45. pěší divize pod velením generálmajora Schliepera, jež měla za sebou zkušenosti z bojů v Polsku i za tažení ve Francii. Podporu jim také poskytoval 2. tankový sbor generála Guderiana, který se tak vlastně vrátil na místo činu. Protože však úkolem obrněných jednotek bylo něco zcela jiného, než se zaplést do pohraničních bojů, bylo k dispozici jen několik tanků. I o nich však byli němečtí velitelé přesvědčeni, že jsou zbytečné, protože nepředpokládali žádné průtahy s dobýváním pevnosti. Šok z dělostřeleckého ostřelování, kompletní obklíčení a izolace pevnosti, to vše mělo mít zásadní vliv na morálku obránců, kteří buď měli zahynout, nebo se v několika hodinách vzdát. Ale sovětští obránci nereagovali tak, jak si jejich protivníci představovali.

Cholmská brána.jpg

( Němečtí vojáci u Chelmské brány, asi nejznámější části celé Brestské pevnosti )

Již od prvních vteřin útoku se vojáci a velitelé Rudé armády ocitli ve svízelné situaci, která byla ještě zhoršována absurdními příkazy, z nichž některé pocházely z Moskvy a jiné z hlav důstojnického sboru. Jeden z přeživších obránců vzpomínal, že od důstojníka zprvu dostali rozkaz nereagovat na německé provokace. Výbuchy a otřesy, jež se nesly celou pevností, však naštěstí nikoho nenechali dlouho na pochybách, že se nejedná o provokaci. Když se vojáci vzpamatovali, běželi do zbrojnic, aby si vyzvedli své zbraně. Stráže jim je ovšem odmítali vydat bez přímého rozkazu velitele pevnosti a tak nezbylo nic jiného, než je násilně přemoci, aby se vojáci dostali ke svým zbraním. Navíc řada velitelů byla zabita v prvních minutách útoku, což jen zvýšilo zmatek v řadách obránců, nikdo si nebyl jist, kdo vlastně velí. Tak se stalo, že rolí velitelů se museli ujmout buď řadový vojáci, nebo političtí pracovníci. U Chelmské brány na Severním ostrově, jejíž průčelí je nejspíš nejznámějším obrázkem pevnosti, velel obráncům plukovní komisař Fomin. Tato brána byla důležitá tím, že kontrolovala most přes Západní Bug a Němci se jej museli zmocnit. Tvrdý odpor obránců jim to však znemožňoval a vojáci Wehrmachtu platili vysokou cenu za jakýkoli pokus proniknout touto branou do pevnosti.

Na jiných místech si však Němci vedli o něco lépe. Využili počátečního šoku a pronikli do pevnosti skrze východní opevnění. Tím znemožnili Sovětům zorganizovat souvislou obranu a ti tak byli nuceni bojovat izolovaně. Tuto počáteční nevýhodu však vojáci Rudé armády obrátili ve svůj prospěch. Němci byli vázáni k jednotlivým bodům odporu, a protože se již nacházeli v pevnosti, nemohli se spolehnout na dělostřeleckou podporu. To se ukázalo v momentě, kdy, jak vzpomínal jeden z německých ženistů, podnikli nový pokus dostat se přes řeku na člunech. V ten okamžik baterie raketometů Nebelwerfer zahájila palbu, pod jejímž krytím měli konečně obsadit výše zmíněný most. Salva se však snesla do vlastních řad, zabila více než 20 mužů a potopila čtyři útočné čluny. Navíc němečtí vojáci, kterým se podařilo dostat se do pevnosti, byli často přibiti k zemi palbou třeba i jediného sovětského ostřelovače. V centrální části ostrova se nacházela kasárna 9. pohraničního praporu, kterému velel poručík Kiživatov. Jeho muži neměli dostatek zbraní a od počátku útoků byli izolováni právě v kasárnách. V momentě, kdy se k tomuto objektu přiblížili Němci, provedli pohraničníci protiútok. Došlo k boji muže proti muži, v němž se ke slovu dostaly bajonety, nože, polní lopatky i holé ruce. Kiživatovi muži utrpěli citelné ztráty, ale nepřítele se jim podařilo zahnat.

normal_Rusove_politruk.jpg

( Příslušníkům 9. pohraničního praporu se podařilo vyhnat Němce od svých kasáren v centrální části ostrova )

Na rozhořčený odpor narazili příslušníci Wehrmachtu také u kasárenského komplexu, kde byl ubytován 139. prapor NKVD. Jeho vojáci se rozptýlili a poschovávali po budově, což budilo dojem, že kasárna jsou opuštěna. Obránci zahájili palbu až z bezprostřední blízkosti, kdy si kulomety Maxim v řadách útočníků vybraly krutou daň. Z hlášení, jež dostával generálmajor Schlieper, bylo zřejmé, že počáteční předpoklady o snadném dobytí pevnosti se nepotvrdily. Rozhodl se proto nasadit do boje zálohy a podpořit je několika tanky. Ve východní části Severního ostrova u Kobryňského opevnění, jim však zkřížil cestu major Petr M. Gavrilov se svými vojáky. Ti nebyli vyzbrojeni žádnými protitankovými zbraněmi. Použili však i později užívanou taktiku, kdy svázali několik ručních granátů dohromady, nechali k sobě přiblížit tanky, následně od nich palbou odřízli pěchotu a tanky pak vyřadili těmito svazky granátů z boje. Německé zálohy se potom daly na ústup. Generálmajor Schlieper tak mohl pouze konstatovat, že veškeré úspěchy prvního dne bojů přišly vniveč nejen kvůli houževnaté obraně Sovětů, ale dokonce i jednomu jejich protiútoku. Po pěti marných pokusech o ovládnutí pevnosti, které Wehrmacht první den provedl a za něž draze zaplatil, se Němci z pevnosti stáhli a spokojili se s tím, že ji oblehli.

Německé bombardování však přineslo i jistý úspěch – v Těraspolu byla zničena vodárenská věž, jež zajišťovala vodu pro pevnost. Obránci tak začali trpět žízní, která se později ukázala být rozhodujícím faktorem v nerovném boji. Němci se spolehli na středověkou obléhací strategii umocněnou prostředky moderní války. Bylo přisunuto těžké dělostřelectvo, jehož moždíře měly později najít své uplatnění také při obléhání Leningradu a Sevastopolu. Následky bombardování byly ničivé a obráncům ukrytých ve sklepech a kasematách způsobovala tlaková vlna prasknutí plic. Po dvou dnech krvavých bojů, nedostatku potravin a bez vody se na výzvy obléhatelů vzdalo asi 1 900 mužů. Wehrmachtu se pak podařilo ovládnout Západní a Jižní ostrov pevnosti. Přesto však obránci způsobovali útočníkům další a další ztráty. Poručík Schneiderbauer si poznamenal, že němečtí ženisté likvidovali obranná postavení tyčovými náložemi, avšak Sověti se stále drželi a bez ohledu na dělostřelecké ostřelování neustále vedli palbu.

SovietTroopsRunning.jpg

( Sověti se pokusili 25. 6. 1941 probít z obklíčení a spojit  se s vlastními jednotkami, utrpěli však katastrofální ztráty a stáhli se zpět )

Od prvních minut útoku neměli obránci žádné spojení s vnějším světem a tak se o situaci na jiných úsecích fronty mohli pouze dohadovat. Přesto nikdo z nich nepochyboval, že je třeba vydržet – určitě stačí jenom jediný den, aby se armáda rozvinula a zahnala nepřítele zpět. Tak jim to bylo vštěpováno do hlavy jejich veliteli, komisaři a propagandistickými filmy. Velitel západního zvláštního vojenského okruhu, generál Pavlov, skutečně nařídil svým armádám, aby se rozvinuly a zahájily protiútok. Ztratil však s nimi spojení a tyto armády byly za pochodu rozdrceny německou válečnou mašinérií. Jeho rozkaz, aby jednotky postoupily a podpořily obranu Brestské pevnosti, tak znamenal jejich zánik, neboť se dostaly do obklíčení a byly zničeny. Katastrofa prvních dnů bojů tím nabírala na velikosti. V červenci 1941 byl Pavlov společně s dalšími důstojníky popraven pro neschopnost a zbabělost před nepřítelem. Protože se situace obránců hodinu od hodiny zhoršovala, rozhodli se velitelé po třech dnech bojů shromáždit všechny muže, kteří unesou zbraň a pokusit se o průlom. Poslali spojky a díky nim se jim podařilo domluvit začátek akce i signál. Vojáci pod velením komisaře Fomina, pohraničníci pod velením poručíka Kiživatova a vojáci majora Gavrilova měli 25. června 1941 zaútočit na Němce a pokusit se spojit s vlastními vojsky.

139. prapor NKVD, který tak odhodlaně bránil svá kasárna padl do posledního muže v bojích den před touto akcí. Zhruba ve dvě hodiny v noci se na překvapené Němce vyřítili sovětští vojáci. Němci se však rychle vzpamatovali a přesnou palbou kosili útočníky. Když bylo zřejmé, že se průlom nemůže podařit, stáhly se zbyty Sovětů zpět do pevnosti. Utrpěli strašlivé ztráty a jejich schopnost dál klást efektivní odpor v podstatě vzala za své. Přes všechna tato fakta vydrželi obránci další dva dny a dále způsobovali postupujícím Němcům ztráty. Za této situace generálmajor Schlieper již nechtěl plýtvat životy svých vojáků, a proto nařídil nasadit do boje plamenomety a požádal o letecké bombardování. Dne 28. června přiletěl střemhlavý bombardér Ju 87 Stuka a svrhl na postavení obránců jednu 500 kg pumu SC – 500. Ani toto bombardování nedonutilo obránce ke kapitulaci a proto se Stuka druhý den vrátila se stejným nákladem. Opět bez výsledku. Dalšího dne byla svržena puma o váze 1 800 kg SC – 1800. Po obrovské explozi se z oblaku prachu vynořilo 389 otřesených mužů a kapitulovalo.

přeživší sovětští vojáci z Brestu.jpg

( Po náletu německých letounů, kdy byla svržena mimo jiné i mohutná 1 800 kg puma, se z trosek vynořilo posledních 389 obránců a konečně kapitulovalo )

30. červen 1941 se tak dá označit za konec organizovaného odporu v pevnosti. Při obléhání bylo zabito více než 500 příslušníků Wehrmachtu, 30 důstojníků a více než 1 000 vojáků bylo zraněno. Pro porovnání, za celé polské a francouzské tažení přišla 45. divize o 462 mrtvých a 518 raněných. O obraně pevnosti koluje řada mýtů, které se s postupujícím časem již zřejmě nikdy nepodaří potvrdit. Jedním z nich je i konec statečného komisaře Fomina. Podle oficiální sovětské verze se převlékl za obyčejného vojáka. Spolu s ostatními zajatci byl deportován do tábora, kde ho měl jeden z vojáků udat. Následně byl komisař popraven, jednak proto, že zastával funkci komisaře a byl komunista, jednak proto, že byl žid. Sovětský voják, který měl Fomina udat, byl pak zabit svými druhy. Jiná verze hovoří o tom, že Fomin se při vycházení z pevnosti sám Němcům přihlásil a byl okamžitě zastřelen u zdi Chelmské brány, kde má dnes pamětní desku. V roce 1957 mu byl posmrtně udělen Leninův řád.

Dalším mýtem má být skutečnost, že výkon obránců mocně zapůsobil na Hitlera, který při prohlídce pevnosti, kam pozval i Mussoliniho, sebral kousek zdiva jako memento, čeho je člověk vůbec schopen. Ten pak měli najít sovětští vojáci v květnu 1945 v jeho pracovně. Osudy obránců byly rozdílné, velká část z nich zemřela v boji, menší část se vzdala. Příslušníci NKVD padli do posledního muže, velitel pohraničníků se odmítl vzdát a byl zabit ručním granátem, komisař Fomin byl zastřelen. I řada prostých vojáků se nevzdala. Volili raději smrt než život v zajetí.

 

 
© 2008 - druhasvetova.com design by Jakub M.       TOPlist        výměna odkazů - o webu - kontakt