Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
Spustili jsme beta verzi nového vzhledu našich stránek: novy.druhasvetova.com
Bitva v Ardenách, 1944 \ druhasvetova.com

 

Bitva v Ardenách

Poslední německá ofenzíva na západě

Koncem léta 1944 byly oslabené síly nacistického Německa sevřeny jako ve svěráku. Britské a americké armády postupovaly ke Třetí říši ze západu, kdežto Sověti se blížili k východním hranicím. Avšak ti kdo ve spojeneckém táboře, kdo věřili, že válka skončí do Vánoc ( a bylo jich dost ), podcenili Adolfa Hitlera.

Führer nehodlal zůstat v defenzívě a nechat se převálcovat drtivou převahou Spojenců. Německé zdroje byly sice přetíženy bojem na dvou frontách, takže o celkovém vítězství silou zbraní se již nedalo uvažovat, vítězství v další velké bitvě mohlo ovšem, podle Hitlerova názoru, vytvořit situaci, která by se dala využít ku prospěchu Německa. Nemělo však smysl pouštět se do křížku s Rudou armádou, ta byla příliš silná. Hitlerovou jedinou nadějí byla západní fronta, kde měla anglo – americká vojska, jejichž komunikační linie se příliš protáhly, problémy s přísunem materiálu a posil. Kdyby se mu podařilo uštědřit jim na tomto bojišti větší porážku, byl by snad možný kompromisní mír s Británií a Spojenými státy. Potom by mohl obrátit veškerou svou pozornost ( možná dokonce s pomocí svých bývalých nepřátel ) na zničení Sovětského svazu.

Na situační konferenci o západní frontě 16. září dostal Hitler náhle inspiraci. Poklepal na operační mapu a prohlásil: „Přejdu do ofenzivy…z Arden. Cílem budou Antverpy.“ Náhlý útok z této kopcovité, zalesněné oblasti ve východní Belgii vyšel Němcům již v roce 1940 a mohl by vyjít znovu. Tento sektor, který odděloval osu postupu britských a amerických armád, byl slabě obsazen a německý postup Belgií ve stylu Blitzkriegu, vedoucí ke znovudobytí přístavu Antverpy ( který Spojenci dosud nemohli používat ), by přeťal již tak přetížené zásobovací linie generála Eisenhowera a odřízl 21. skupinu armád polního maršála Montgomeryho v Belgii a jižním Nizozemsku. Jestliže by byl Hitlerův odvážný plán, v zájmu oklamání nepřítele nazvaný Wacht am Rhein ( Stráž na Rýnu ), správně proveden, mohlo by být zničeno více než 20 nepřátelských divizí. Hitler, který strávil déle než měsíc tajným rozpracováním tohoto svého nápadu s hrstkou oddaných pomocníků, žil ve světle vlastních snů vytvořeném jeho megalomanií. Jakmile se polní maršál Gerd von Rundstedt, nedávno znovu povolaný do funkce vrchního velitele německých vojsk na západní frontě a další vyšší polní velitelé dozvěděli podrobnosti plánu operace Wacht am Rhein, byli zděšeni. Wehrmacht prostě neměl dost sil na operaci takového rozsahu.

( Americké jednotky v Belgii koncem roku 1944 )

Přestože německý průmysl vyrobil v roce 1944 rekordní množství zbraní a munice, nevyrovnal se spojenecké produkci. Tanků, které byly k dispozici pro ofenzívu ( 970 pro počáteční nápor a 450 pro rozvinutí úspěchu ), bylo mnohem méně než oněch 2 500 nasazených v Blitzkriegu ve Francii v roce 1940. Nové Německo již dávno nemělo převahu ve vzduchu. K dispozici bylo jen 1 000 stíhacích bombardérů ve srovnání s 2 000 v roce 1940. Spojenci, kteří měli v poli mnohem početnější síly, mohli také povolat značné zálohy. Již čtvrtý den ofenzívy měla americká armáda v Ardenách nárůst na 180 000 mužů, tedy dvojnásobek původního počtu. Přestože plán byl ze strategického hlediska správný, byl od počátku odsouzen k nezdaru, jak po válce uznal von Rundstedt, když prohlásil: „Bylo mi zřejmé, že síly, které jsme měli k dispozici, byly příliš slabé pro tak ambiciózní plán. Byla to nesmyslná operace a největší hloupostí bylo za cíl určit Antverpy. Kdybychom se dostaly k Maase, měli jsme padnout na kolena a děkovat bohu a na Antverpy ani nemyslet.“ Avšak Hitler podle svého zvyku radám profesionálních vojáků nenaslouchal.

Přestože se von Rundstedt a jiní generálové snažili Hitlera přesvědčit, že by protiútok měl být proveden ve skromnějším měřítku, trval Hitler na tom, že jeho rozhodnutí je neodvolatelné. Bylo na generálech, aby plán fungoval. Jediné, s čím souhlasil, bylo posunutí začátku akce z 25. listopadu na 10. prosince a později na 16. prosince, což mělo jeho jednotkám poskytnout více času na přípravy a přesuny. Změnil také název operace z Wacht am Rhein na Herbstnebel ( Podzimní mlha ). Scéna tak byla připravena pro jednu z největších bitev 2. světové války vybojovanou na západní frontě.

( „Do útoku!“, jako kdyby říkal německý voják )

Průlom v Ardenách měly provést nově zřízená 6. tanková armáda SS pod velením SS – Oberstgruppenführera Josepha Seppa Dietricha a 5. tanková armáda generála Hassa von Manteuffela s podporou 7. armády generála Ericha Brandenbergera. Plán předpokládal útok tankových jednotek na 150 km široké frontě od Monschau na severu po Echternach na jihu. 6. tanková armáda SS tvořila pravé křídlo, 5. tanková armáda levé a od jihu měla bok tankového úderu krýt 7. armáda. Za předpokladu, že bude špatná viditelnost, která znemožní vzlet spojeneckého letectva, Hitler očekával, že jeho tanky dorazí k řece Maase za dva dny. Odtud měl Dietrich vyrazit k Antverpám, zatímco von Manteuffel měl postupovat k tomuto přístavu přes Brusel.

K šíření zmatku mezi Spojenci v počáteční fázi operace Herbstnebel  se Hitler rozhodl vyslat za spojenecké linie speciální jednotku anglicky mluvících vojáků v amerických uniformách, s americkými zbraněmi, kteří měli přehazovat silniční ukazatele, posílat kolony tanků a pěchoty špatným směrem a podobně. Měl je vést SS – Obersturmbannführer Otto Skorzeny, proslavený osvobozením Benita Mussoliniho z horského vězení. Šest dní před plánovaným zahájením ofenzívy, 10. prosince, přenesl Hitler, přestože byl unavený a nemocný, svůj hlavní stan z Vlčího doupěte ve Východním Prusku do Orlího hnízda v pohoří Taunus poblíž Bad Neuheimu v Porýní. Odtud hodlal osobně řídit nadcházející bitvu, podobně jako v případě úspěšného útoku na Francii zahájeného přes Ardeny v roce 1940.

( Německá pěchota útočí, v pozadí zničená americká technika a dělostřelectvo )

V listopadu, v době, kdy probíhaly poslední přípravy k nadcházejícímu německému útoku, zahájili Američané útok na Západní val, linii německých pohraničních opevnění, kterou prolomili severně od Arden a zmocnili se Cách, prvního většího německého města. Tyto operace na obou křídlech ardenské fronty prováděly počtem neúplné a z větší části nezkušené americké armády ( 1., 9. a 3. ) 12. skupiny armád generála Omara Bradleyho. V Ardenách držely 129 km dlouhou linii jen čtyři divize amerického VIII. sboru generálmajora Troye Middletona. Tento prostor byl považován za tichý, neboť spojenecké zpravodajství nepokládalo Němce za schopné zahájit v této oblasti větší tankovou ofenzívu. A tak mezi čtyřmi divizemi, řídce rozvinutými v tomto sektoru, byly 28. divize a 4. divize, které si zde lízaly rány po předchozích těžkých bojích a 106. pěší a 9. obrněná divize, které prozatím do boje vůbec nezasáhly. Přestože se množily informace svědčící o německém soustředění sil poblíž hranic Belgie a Lucemburska, Eisenhowerův zpravodajský štáb špatně odhadl Hitlerovy úmysly. Podle svého odhadu německých sil a možností dospěl k závěru, že se připravuje rozsahem nevelký protiútok proti americkým pozicím u Cách.

Vzhledem k těmto mylným předpokladům se nelze divit, že Američané byli 16. prosince v 5:35 ráno, kdy byla temná a mlhou pokrytá ardenská krajina ozářena mohutnou přehradnou palbou 2 000 německých děl, tvořících předehru k útoku tanků a pěchoty, zcela zaskočeni. Počáteční elán armádních a esesáckých jednotek byl možná inspirován i von Runstedtovým rozkazem v předvečer útoku: „Vojáci západní fronty! Naše velká hodina udeřila. Silné úderné armády vyrazily proti Anglo – Američanům. Víc vám nemusím říkat. Cítíte to sami. Vsadili jsme vše! Nesete si sebou posvátný závazek vydat vše a dokázat věci nad lidské možnosti pro naši vlast a našeho vůdce!“

( Dělostřelecké přípravy se bezprostředně před útokem zúčastnilo na 2 000 děl všech ráží )

Starý polní maršál, který v možnosti úspěchu operace Herbstnebel nikdy nevěřil, se pokusil vyburcovat své vojáky, zároveň jim však nikterak nelhal, když tvrdil, že vstupují do vysoce riskantní operace podniknuté za pět minut dvanáct, pro jejíž úspěch bude třeba nadlidského úsilí. V rozporu s Hitlerovým očekáváním nedokázaly Skorzenyho jednotky, vydávající se za americké vojáky, vytvořit za spojeneckými liniemi větší zmatek a mnozí z těchto vojáků se za svůj podvod dostali před popravčí četu. Útočícím německým armádám poskytlo mnohem větší pomoc dlouhé období špatného počasí, s nímž operace ostatně počítala, neboť Němce chránilo před spojeneckými leteckými útoky. To dalo Němcům, spolu s pomalou reakcí amerických jednotek, zpočátku určitou výhodu. Na několika místech se jim podařilo vklínit do amerických pozic a nakonec vytvořit souvislý vlom do spojenecké fronty hluboký 80 km.

Von Manteuffelova 5. tanková armáda, která se prodrala pozicemi americké 28. a106. divize, dosáhla největšího úspěchu. Její čelní jednotky nakonec pronikly až k Calles, pouhých 10 km od řeky Maasy, dál však nedokázaly postoupit. Byla tak prokázána správnost von Rundstedtova odhadu německých možností. V hloubi výběžku však zůstala překážka, která blokovala hlavní zásobovací trasu 5. tankové armády a zabrzdila její postup – důležitá silniční křižovatka Bastogne. Tu statečně bránila americká 101. vzdušná výsadková divize do té doby, než ji vyprostila 3. armáda generála Pattona. Když byl brigádní generál Anthony McAuliffe vyzván, aby vydal postavení, reagoval svéráznou odpovědí, která Němce šokovala. 101. divize bojovala dál, zásobována shozy z letadel.

( Německá technika použitá v této poslední ofenzívě na západní frontě byla na vysoké úrovni, nesrovnatelně lepší než spojenecká, jako například zde, těžký tank PzKpfw VI Königstiger projíždějící městem Cáchy )

Na jižním křídle operace Herbstnebel byla 7. armáda zastavena, aniž by postoupila do větší hloubky. Také na severu nedokázala Dietrichova 6. tanková armáda SS dobýt Elsenbornský hřeben nedaleko své výchozí čáry, přestože některé jednotky pronikly Losheimským průsmykem do větší hloubky. Nebyly však schopny rozvinout svůj úspěch, zejména pro nedostatek pohonných hmot a narůstající odpor nepřítele. Hitler očekával mnohem víc od svých tankistů SS, kteří byli 19. prosince ještě daleko od svého cíle, řeky Massy. K té měli dorazit již 17. prosince. Hitler zarputile odmítal souhlas s von Rundstedtovým návrhem přesunout část Dietrichovy armády na jih, kde by jednotky SS  posílili mnohem úspěšnější von Manteuffelův útok.

Stejného dne, 19. prosince, se spojenecký vrchní velitel generál Eisenhower setkal ve Verdunu se svými vyššími veliteli, aby se s nimi poradil o opatřeních k odražení operace Herbstnebel. Přestože ve spojenecké frontě vznikl značný vlom, zahájil Ike jednání těmito slovy: „Současnou situaci musíme pokládat pro nás za výhodnou, nikoliv katastrofální. U tohoto konferenčního stolu chci proto vidět jen veselé tváře.“ Patrně nejdůležitějším rozhodnutím toho dne bylo obrácení Pattonovy 3. armády z východu na sever a zahájení jejího přesunu o 250 km do výchozích pozic do útoku na levé křídlo výběžku, což byl logistický výkon zvládnutý Američany na výtečnou. Následujícího dne, 20. prosince, po systematické mobilizaci všech sil, které bylo možné nasadit proti 17 německým divizím, oznámil Eisenhower dočasnou změnu ve velení, která měla umožnit Spojencům efektivní operace na dvou oddělených frontách vytvořených výběžkem ve tvaru V. Jižní frontě velel generál Bradley, kterému se vůbec nelíbilo, že musel předat některé své jednotky polnímu maršálu Montgomerymu, jenž byl povolán, aby řídil operace na severní frontě výběžku. Společně měli vyvinout tlak na Němce a vyhnat je z výběžku.

( Jednotky americké 3. armády se chystají k náročném přesunu do Arden )

Přestože Dietrich vypudil 21. prosince po těžkých bojích z městečka St. Vith americkou 7. obrněno divizi brigádního generála Roberta Hasbroucka, bylo von Rundstedtovi již tehdy jasné, že se karta začíná obracet proti Německu. Příštího dne proto požádal Hitlera o svolení k zahájení ústupu. Vůdce odmítl a vydal naopak příkaz nasadit zálohy, aby ofenzíva mohla být oživena. Výsledkem bylo několik dalších dní tvrdých bojů v těžkých zimních podmínkách na bojišti tak členitém, že bitva byla sledem oddělených střetnutí plných zmatků a tříštění sil. Nakonec se jí zúčastnil celkem téměř 1000 000 mužů. Když se konečně vyjasnilo a Spojenci mohli plně využít své obrovské převahy ve vzduchu k napadání německých tankových kolon, začaly německé ztráty rychle narůstat. Oslabená Luftwaffe proti přívalu bomb na frontové pozice i týlové oblasti mnoho nezmohla. Nic nepomohly ani nové proudové stíhačky Messerschmitt Me 262.

Na Štědrý den měli Spojenci již v sektoru Arden 32 divizí a jejich převaha se konečně projevila v sérii tvrdých protiútoků. Výběžek se začínal chvět a von Rundstedt znovu na Hitlera naléhal, aby mu dovolil vysunuté jednotky stáhnout. Patrně až drtivá porážka von Manteuffelovy 5. tankové armády na Boží hod, po které následovalo vyproštění Bastogne na Svatého Štěpána, Hitlera přesvědčila, že jeho grandiózní projekt bleskového tažení na Antverpy byl jen vzdušným zámkem. Bylo zřejmé, že prolomit spojenecké linie se nepodaří a tak Führer 27. prosince souhlasil s ústupem. Nadále ovšem tvrdil, že operace Herbstnebel stála za to. Bylo tomu skutečně tak? Počátkem ledna 1945 probíhala linie fronty v Ardenách témě na stejném místě jako před začátkem ofenzívy. V jedné z nejtvrdších bitev 2. světové války ztratili Němci 100 000 mužů, Američané 81 000 vojáků a Britové, kteří nehráli vážnější roli, 1 400. Ztráty tanků, děl a další výzbroje byly na obou stranách obrovské. Spojenci je mohli ovšem rychle nahradit, Němci nikoli.

 
© 2008 - druhasvetova.com design by Jakub M.       TOPlist        archiv - o webu - kontakt
.