Hrstka poráží masy

Než mohl Hitler začít vážně uvažovat o operaci Seelöwe, tzn. vylodění ve Velké Británii, musela Luftwaffe nejprve ovládnout vzdušný prostor nad Kanálem. Kdyby se jí to nepodařilo, byla by německá plavidla pro Královské letectvo snadným cílem. Führer tento záměr jasně formuloval ve Směrnici č. 16, v níž uváděl požadavky na navrhovanou invazi. Anglické letectvo musí být zničeno fyzicky i morálně zdeptáno natolik, že proti německým jednotkám překračujícím Kanál nebude schopno účinněji zasáhnout.

Třebaže se německé letecké síly ještě zcela nezotavily z vypětí, které musely vynakládat při dobývání větší části západní Evropy, v předvečer událostí, jež Winston Churchill později označil za Bitvu o Británii, měly nad RAF stále trojnásobnou početní převahu. Ve stíhačkách, klíčové složce vzdušné války, měli Němci převahu 2:1. Proti 591 britským jednomotorovým stíhačkám Hawker Hurricane a Supermarine Spitfire mohli postavit 1 290 jednomotorových Messerschmittů Bf 109 a dvoumotorových Messerschmittů Bf 110.

( Roj britských stíhacích letounů Hawker Hurricane )

Dne 10. července 1940 byla bitva zahájena těžkými nálety na konvoje v Kanálu a na vojenské cíle na jihu Anglie. V bojích zocelená Luftwaffe pod velením sebevědomého říšského maršála Hermanna Göringa bezpochyby očekávala, že Královské letectvo smete z oblohy. Postupem času však začal optimismus německých letců nahrazovat cynismus. Británie odolala náporu Luftwaffe od července do října 1940 díky kombinaci promyšleného vedení a neutuchající odvaze a odhodlání letců i pozemního personálu. Mimoto vstupovalo RAF do boje o Británii s nezanedbatelnou taktickou a technickou výhodou, neboť mělo k dispozici vyspělý systém včasné výstrahy podporovaný Sborem leteckých pozorovatelů, kteří sledovali vetřelce po přeletu pobřeží. Mělo zajištěno přísun rezervních letounů a také pořádnou porci štěstí.

V čele Stíhacího velitelství RAF stál šedesátiletý letecký maršál Sir Hugh Dowding, který řídil jeho činnost z vrchního velitelství umístěného v zámečku Bentley Priory nedaleko Londýna. Tento důstojník bojoval za 1. světové války v řadách Královského leteckého sboru a po roce 1918 se stal příslušníkem nově vzniklého britského Královského letectva. Pro ochranu Británie před leteckými útoky vykonal Dowding více než kdokoliv jiný. Než stanul v čele Stíhacího velitelství, pracoval v leteckém výzkumu a zásobování. V této funkci hrál významnou úlohu při zavedení rychlých a dobře vyzbrojených stíhacích letounů a též při vývoji radaru. Tento systém vycházející z principu radarových vln a jejich odrazu byl schopen rozlišit přibližující se letadla a přesně stanovit jejich kurs.

( Britský stíhací letoun Supermarine Spitfire )

Těsně před vypuknutím 2. světové války Dowding rozdělil Stíhací velitelství na čtyři skupiny: 10. skupinu, jejímž úkolem byla ochrana jihozápadní Anglie, 11. skupinu na jihovýchodě, 12. skupinu chránící střední část země a 13. skupinu mající na starosti sever Anglie, Skotsko a Severní Irsko. Všechny tyto skupiny byly dále rozděleny do menších obranných sektorů. Řetězec radarových stanic táhnoucí se od Orknejských ostrovů na severu až po ústí řeky Severn na jihozápadě vysílal informace o blížících se nepřátelských letounech do Dowdingovy operační místnosti v Bentley Priory. Zde se nacházelo nervové centrum systému navádění stíhaček, které za bitvy o Británii prokázalo své kvality.

Díky informacím o síle, rychlosti, výšce a kurzu přibližujících se útočníků mohli příslušníci řídícího letového provozu uvést do pohotovosti nejen příslušnou stíhací skupinu, ale i pouze její jednotlivé sektory. Tím bylo zaručeno, že se proti útoku postaví jen minimální potřebný počet stíhaček a že se cennými stroji a piloty nebude zbytečně plýtvat. V červenci 1940 bylo třeba šetřit letci více než stroji. Díky úsilí novinového magnáta lorda Beaverbrooka, jenž se stal novým ministrem letecké výroby, sjížděly stíhačky z výrobních linek stále ve větším počtu. Ve 20. a 30. letech se Británie soustředila na budování elitního bombardovacího letectva a Královské letectvo proto vstoupilo do války s omezeným počtem dobře vycvičených stíhacích pilotů. Řada mladíků, kteří později tak statečně bojovali proti Luftwaffe, byli víkendoví letci z Pomocných leteckých sil nebo z Dobrovolnické zálohy Královského letectva, posílení několika perutěmi skvělých Čechoslováků, Poláků a dalších národů, kteří uprchli před nacismem ze svých okupovaných zemí. Někteří z těchto zahraničních pilotů patřili mezi ty, jež měly největší počty sestřelů.

( Formace německých středních bombardérů Heinkel He 111 letících k cíli )

Když se v důsledku větší intenzity bojů začaly zvyšovat i ztráty, výcvikové útvary zajišťovaly požadovaný počet nových pilotů jen s obtížemi. V nejkritičtější fázi bitvy byli do operačních perutí zařazováni mladíci, kteří měli za sebou pouhých 24 hodin v kabině Spitfiru a zcela nedostatečný střelecký výcvik. Jednou z výhod, jež naklonila misku vah na stranu Královského letectva, byla skutečnost, že většina soubojů s nepřátelskými letouny se odehrávala nad britským územím nebo v blízkosti pobřeží. Piloty, kteří vyskočili padákem nebo nouzově přistáli, tak bylo možné rychle zachránit. Ti pak dostali pouze náhradní stíhačku a vrátili se okamžitě do boje.

Když Göring, letecké eso z 1. světové války a zapřísáhlý nacista, plánoval zničení britské protiletadlové obrany, měl pod svým velením tři Luftflotten – letecké armády: Luftflotte 2 se základnami v Nizozemí, Belgii a severní Francii, Luftflotte 3 operující z Normandie a Luftflotte 5 na dánských a norských letištích. Vzhledem k omezenému doletu německých stíhaček doprovázejících německé bombardovací svazy se většina nepřátelských operací soustředila na jihovýchod Anglie. Obrana této části byla svěřena 11. skupině, jíž velel vicemaršál letectva Keith Park. Jeho Hurricany a Spitfiry nesly hlavní břemeno bitvy o Británii.

( Dornierovy létající tužky – Do 17Z během letu k cíli )

Důkazem nesmírného tlaku, jemuž byli Parkovi piloti vystaveni, byla událost, která se stala za návštěvy premiéra Churchilla v operačním středisku 11. stíhací skupiny v Uxbridgi za zvláště silné série náletů. Churchill sledoval průběh střetů na mapovém stole a pak se dotázal Parka na zálohy. Ten mu odpověděl: „ Nemám žádné“. Krátce poté, co se Luftwaffe začala pokoušet o získání kontroly vzdušného prostoru nad Kanálem, si její příslušníci uvědomili, že zakódované rádiové zprávy pozemního řízení letového provozu určené stíhačům RAF jsou přesné naváděcí pokyny vycházející ze systému vyhledávání nepřátelských letounů, který je daleko vyspělejší než jakékoliv zařízení, jež v té době používala Třetí říše. Ve snaze o likvidaci komunikačního systému Stíhacího velitelství zahájili Němci z taktického hlediska logický, ale nedostatečně koordinovaný útok proti obrovitým pylonům pobřežních radarových stanic a leteckým základnám. Tyto 110 m vysoké stožáry se však nedaly jen tak lehce zasáhnout. Díky své výšce byly vůči střemhlavému bombardování prakticky imunní. Jejich konstrukce zase snižovala účinky tlakové vlny.

Toto úsilí se časově shodovalo s generální leteckou ofenzívou, kterou Hitler vyhlásil na počátku srpna a jež měla být předehrou k invazi. Jako Adlertag ( Den orla ) zvolil Göring 13. srpen. Podle jeho slov měla toho dne koncentrovaná moc jeho leteckých svazů smést RAF z oblohy. Operace však začala špatně, neboť některé německé perutě, k nimž se nedostala zpráva, že říšský maršál operaci kvůli špatnému počasí odložil, odstartovaly předčasně a samy. Göring později své rozhodnutí změnil a odpoledne již vlny stíhaček, střemhlavých a výškových bombardérů s hákovými kříži zasypávaly letiště Královského letectva a další vojenské cíle v celé jižní Anglii bombami a proudy střel.

( Německý stíhací letoun Messerschmitt Bf 109E )

Luftwaffe provedla toho dne celkem 1 485 vzletů, sestřelila 13 britských stíhaček, dalších 47 různých letounů zničila na zemi a způsobila značné škody na budovách a skladech. RAF se podařilo sestřelit 34 německých strojů. Díky špatnému počasí 14. srpna si mohlo Stíhací velitelství vydechnout. Následujícího dne však Němci zaútočili se stejnou intenzitou. Ztratili 70 strojů, obránci přišli o 29. Téhož dne se na Královské letectvo také usmálo štěstí, které mu vždy pomohlo v nejkritičtější chvíli. Göring totiž svým pilotům přikázal, aby přestali útočit na radarové stanice, neboť se zdálo, že jejich úsilí má minimální efekt.

15. srpen byl významný ještě z jednoho důvodu. Nepřetržité těžké boje byly sváděny především nad hrabstvím Kent a pobřežím Kanálu. Göring a jeho poradci předpokládali, že byly nasazeny všechny britské stíhací perutě a proto nařídil denní nálet na průmyslová města na sever od řeky Wash. Vzdálenost byla tak velká, že německé bombardéry nedoprovázely hbité a výkonné doprovodné stíhačky. Proti oblasti Tyneside bylo vysláno 100 bombardérů se 40 stíhačkami. Němci však nevěděli o tom, že Dowding bez ohledu na neutuchající boje na jihu přesunul na sever sedm stíhacích perutí jednak proto, aby si zde odpočinuly, jednak aby svěřený úsek bránily. Ty připravily Němcům nečekané přivítání. Sestřelily 30 nepřátelských letadel, především bombardérů, za cenu 2 ztracených letounů. Němci již nikdy poté nezaútočili na severní Anglii ve dne.

( V řadách RAF nebojovali jen piloti ze zemí britského impéria, ale prakticky ze všech okupovaných zemí, jako například tito polští stíhači )

Göring pak nabádal své piloty a příslušníky posádek, aby se soustředili na zlomení Královského letectva. Věřil, že RAF už mele z posledního. Měli sestřelovat nepřátelské stroje, ničit letiště, letecké továrny a průmyslové podniky. Göring proto odvolal dálkové nálety, které proti Británii prováděla ze základen ve Skandinávii Luftflotte 5 a část Stumpffových letounů přidělil Luftflotte 2 a Luftflotte 3, aby mohly účinněji drtit protivníka. Naopak postupně stáhl většinu střemhlavých bombardérů Junkers Ju – 87 z bojových operací, protože se ukázalo, že jsou velice zranitelné.

Během dvou týdnů od 24. srpna do 6. září vysílala Luftwaffe proti Británii zhruba 1 000 letounů denně, což přimělo Stíhací velitelství sáhnout až na dno svých tenčících se zdrojů. Ztráty mezi piloty dosáhly ohromujících rozměrů a ti, kteří přežili, byli přes vyčerpání a únavu povoláváni znovu a znovu do vzduchu, aby čelili nepřátelské přesile. Pozemní personál mezitím vyvíjel nadlidské úsilí, aby zachoval životně důležité komunikační sítě v provozuschopném stavu bez ohledu na způsobené škody.

( Střemhlavé bombardéry Ju 87 musely být staženy od jednotek první linie, pro svou zranitelnost, především nízkou maximální rychlost )

V okamžiku, kdy se už už zdálo, že vyhlazovací válka Luftwaffe bude mít proti hrdinným, ale zoufale oslabeným obráncům úspěch, vydal Göring další rozkaz. Tak poskytl Dowdingovým mužům nový oddech před další a jak se později ukázalo, i závěrečnou fází bitvy o Británii. V noci 26. srpna piloti Bombardovacího velitelství provedli nálet na Berlín, který zasadil sebevědomí Třetí říše pořádnou ránu. Nařídil jej Churchill, jako odpověď na bombardování civilních objektů v Londýně německými letouny předchozí noci. Tato odplata za čin, kterého se Luftwaffe dopustila pravděpodobně v důsledku špatného zaměření, vyvolala devítidenní bombardování, jehož účelem bylo britské hlavní město zastrašit. Rozhodující okamžik nastal 7. září, kdy Göring odvolal Luftwaffe z útoků na zařízení a letiště RAF, které měly již jen krůček ke zlomení britského stíhacího letectva a nařídil, aby se soustředila na hromadné bombardovací nálety, zejména proti Londýnu. Začal tzv. Blitz. Jeho počátek znamenal i kýžený oddych pro RAF, zejména těžce zkoušenou 11. stíhací skupinu, během něhož se mohla zotavit z ran a zacelit ztráty odpočinutými piloty a novými letouny.

Mezitím se Hitler stále nevzdával myšlenky na okamžitou invazi do jižní Anglie, jako předběžné datum bylo stanoveno 20. září a neustále se na Göringovi snažil vyzvědět, kdy Luftwaffe zlomí odpor britského letectva. Říšský maršál mu sdělil, že to bude brzo a na 15. září naplánoval nasazení všech dostupných strojů proti Londýnu a ostatním cílům na jihu. 11. stíhací skupina byla sice na pokraji sil, ale podařilo se jí všechny nálety, které se toho dne uskutečnily rozehnat a útočníkům způsobit těžké ztráty. V důsledku zhoršeného počasí a zpráv o neustávajícící bojové činnosti RAF v oblasti Kanálu Führer nejprve invazi odložil a posléze úplně zrušil. V říjnu již zuřivé vzdušné souboje, které charakterizovaly hlavní období bitvy o Británii, ochably a mladí piloti Spitfirů a Hurricanů si plně zasloužili Churchillova obdivuhodná slova: „Na poli lidských konfliktů nevděčilo nikdy tak velké množství za tak mnoho tak nepatrné hrstce.“ Od července zničilo RAF 1 500 německých letounů za cenu toho, že samo ztratilo zhruba 900 vlastních.

( Následky německého Blitzu v Londýně )

Architektům tohoto velkého vítězství, Dowdingovi a Parkovi, se nedostalo ocenění, které jim přisoudila historie. Jejich společně vymyšlená taktika spočívající ve vysílání malých a přísně kontrolovaných formací proti nepřátelským svazům s úkolem je rozrušit, než budou moci napáchat závažnější škody, měla řadu kritiků. Patřil k nim zejména letecký vicemaršál Trafford Leigh – Mallory, velitel 12. stíhací skupiny, který žárlil na vedoucí úlohu 11. skupiny. Podle jeho názoru bylo třeba do vzduchu vysílat co největší počet vlastních letounů, které by se utkaly s nepřátelskými svazy v otevřeném boji a co nejvíce jich sestřelily, přičemž by byly z pozemních stanovišť naváděny pouze minimálně.

Bitva o Británii ještě ani neskončila, když se toto téma stalo příčinou kontroverze na ministerstvu letectví. Třebaže se to dnes zdá neuvěřitelné, Dowding i Park byli pokáráni, že proti Luftwaffe postupovali příliš opatrně. Dowding, který měl jít již 15. července 1940 do výslužby, ale vzhledem ke kritické situaci přesluhoval, odešel do penze, Park byl převelen na Výcvikové velitelství. Leigh – Malorry se postavil do čela 11. stíhací skupiny a později Stíhacího velitelství.