Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
Spustili jsme beta verzi nového vzhledu našich stránek: novy.druhasvetova.com
Bitva o Bir Hakeim, 1942 \ druhasvetova.com

 

Bir Hakeim

 

Peklo v saharské poušti

 

U Bir Hakeimu odolávala v červnu 1942 obklíčená brigáda sil Svobodných Francouzů po dobu třinácti kritických dnů útokům německo – italských jednotek a držela tím jižní křídlo britské 8. armády. Nakonec se více než polovina posádky dokázala probít z obklíčení ven.

V 16. století postavili Turci uprostřed nehostinné libyjské pouště pevnost Bir Hakeim na obranu svého impéria proti nomádským kmenům. Ačkoliv studna, jedna z hlavních předností pevnosti, později vyschla, zůstal zachován význam tohoto postavení na křižovatce pouštních cest. Proto se zde v únoru 1942 rozmístila brigáda sil Svobodných Francouzů bojující na straně britských sil proti jednotkám Osy. Francouzské pozice tvořily jižní konec asi 60 kilometrů dlouhé britské bitevní linie, jejíž severní křídlo se opíralo o Středozemní moře na úrovni městečka Gazala. To také dalo celému postavení jméno. Na této frontě proběhly koncem května a počátkem června 1942 tvrdé boje, jejichž důležitou součástí se stalo i obléhání Bir Hakeimu.  

V únoru 1942 dorazila ze Sýrie na africké bojiště 1. brigáda sil Svobodných Francouzů, začleněná do sestavy britské 8. armády, které velel generálporučík Neil Ritchie. Ten určil brigádě úsek obrany v oblasti Bir Hakeimu, který byl natolik nehostinný, že jej obránci ihned pojmenovali jako poušť v poušti. Brigádu tvořili muži, kteří se po kapitulaci Francie v červnu 1940 přihlásili k zahraničnímu odboji, v jehož čele stál Charles de Gaulle. Svazek vznikl v Sýrii poté, co zde britská vojska, podporovaná de Gaullovými stoupenci, v krátké, ale úporné válce porazila útvary věrné vládě ve Vichy. Po příměří se většina příslušníků vichistických jednotek rozhodla vrátit do Francie, jen asi šestina se přidala ke Svobodným Francouzům ( FFL – Force francaises libres ). To umožnilo vznik 1. divize FFL. Jedna její část zůstala v Sýrii, aby kontrolovala obsazená území, nejsilnější část, 1. brigáda FFL pod velením brigádního generála Marie – Pierra Koeniga, se přesunula k podpoře nadcházející britské ofenzívy v libyjské poušti.

 ( Snad nejznámější fotografie z bitvy u Bir Hakeimu ukazuje příslušníky cizinecké legie v jednom z dílčích protiútoků )

Koenigovu nově sestavenou brigádu, zařazenou do sestavy britské 7. obrněné divize, tvořila různorodá směsice mužů pocházejících především z francouzské koloniální říše. Ze zhruba 3 600 vojáků jen asi desetina byli etničtí Francouzi, především ve velitelských funkcích. Dvě třetiny pěchoty tvořili příslušníci tzv. koloniální armády, zejména černošští vojáci z Francouzské západní Afriky, Madagaskaru, případně ze severní Afriky, kteří zpravidla následovali své důstojníky. V sestavě jednotky se ale objevili také Tahiťané z tzv. tichomořského praporu. Zbývající třetinu představovala neméně různorodá cizinecká legie, ve které bojovalo mnoho Španělů, ale i Němců, Rakušanů a také Čechoslováků. I přesto se všechny složky FFL u Bir Hakeimu bezpodmínečně podřizovaly jednotnému velení a vždy vystupovaly jako soudržný celek. Obránci disponovali více než stovkou děl, několika desítkami minometů a velkým počtem kulometů ( 6 na každou rotu na místo obvyklých 3 ). Údernou sílu brigády významně zvyšovalo 60 pásových obrněných transportérů Bren – Carrier. Limitujícím faktorem však byly malé zásoby vody, postačující asi na 10 dnů.

Francouzské jednotky pojaly přípravy svého obranného úseku velmi vážně. Ihned po příchodu do pevnosti se všechny jednotky začaly intenzivně zakopávat. Budovaly se nejen okopy pro jednotlivé vojáky, ale také úkryty pro bojovou techniku a vozový park. Tvrdá dřina v africkém slunci se později velmi vyplatila a umožnila většině posádky přežít opakované těžké letecké útoky i dělostřelecké ostřelování. Po ukončení prací představovalo vybudované postavení u Bir Hakeimu nepravidelný kruh o průměru 4 – 5 kilometrů s hlubokými pásy minových polí před celou obrannou linií.

( Alžířané z 1. brigády Svobodných Francouzů umisťují jednu z tisíců min rozmístěných kolem Bir Hakeimu )

V lednu 1942 dobyla německo – italská vojska vedená generálplukovníkem Erwinem Rommelem zpět libyjskou Kyrenaiku a kyvadlo pouštní války se opět vychýlilo na východ. Vojska Osy operovala v sestavě čtyř armádních sborů – německého Afrikakorpsu tvořeného dvěma tankovými a jednou lehkou pěší divizí a třemi italskými sbory, jedním mechanizovaným a dvěma složenými z pěších divizí. Šest britských divizí, sdružených v 8. armádě, muselo ustoupit na gazalskou linii, kde se za minovými poli a ostnatými dráty připravovaly k protiútoku s využitím své početní převahy. Ačkoliv formálně stálo devět divizí Osy, z toho tři německé, proti šesti divizím britským, ve skutečnosti disponovala 8. armáda 120 000 vojáky proti 90 000 mužům na straně Osy. Podobně i ve vzduchu mohli Britové nasadit 600 strojů proti 540 německým a italským. Nejvýraznější převahu měli Britové v tancích, kde mohli v první linii postavit 840 obrněnců, s dalšími nejméně 400 v záloze. Naproti tomu Rommel disponoval 560 tanky, z toho 200 italskými, které byly hůře pancéřované i vyzbrojené. Díky dodávkám amerických středních tanků M3 Grant byla v této chvíli na britské straně nejenom početní, ale také kvalitativní převaha.

Přesto to byl právě Rommel, kdo zaútočil jako první. 26. května provedly německo – italské jednotky obchvatný manévr, pomocí kterého obešly z jihu francouzská postavení u Bir Hakeimu a dostaly se do týlu britských sil. Pomohla jim k tomu mohutná písečná bouře, která sice zpomalila vlastní přesun, ale oslepila protivníka a bránila vzletu jeho letadel. Ambiciózní plán počítal s postupem jednotek Osy na sever až k mořskému pobřeží a s obklíčením celého britského uskupení. Britové se však vzchopili a sérií protiútoků další postup nepřítele zablokovali. V pasti se tak najednou ocitl celý Afrikakorps, který zůstal odříznutý od přísunu zásob, což činilo celý mechanizovaný svaz s jeho nároky na přísun paliva a munice velmi zranitelným. K úspěšnému vedení dalšího boje proto Rommel potřeboval získat Bir Hakeim a zajistit si spojení s vlastním týlem.

( Slavná Liška pouště, budoucí polní maršál Erwin Rommel potřeboval za každou cenu Bir Hakeim dobýt, aby si tak z paty vytáhl pomyslný trn, jenž bránil zásobování jeho vlastních jednotek )

Pro ovládnutí Bir Hakeimu vyčlenil Rommel jeden tankový pluk z italské obrněné divize Ariete a nepochyboval, že si s francouzskou obranou poradí. Opak však byl pravdou. Italští tankisté, kterým rozhodně nechyběla odvaha, provedli 27. května z východního směru rychlý nájezd, kterým chtěli z chodu vniknout do francouzských postavení. Narazili však na nejsilnější článek francouzské obrany, na vojáky cizinecké legie. Italské tanky M13/40 vjely do minových polí, která spolu s protitankovými děly způsobila, že italský útok zcela ztroskotal. Asi deseti tankům se sice podařilo překonat hlavní linii obrany, ale u vjezdu do pevnosti je palba legionářů všechny vyřadila. Na bojišti zůstalo přes třicet zničených italských obrněnců, do zajetí padlo asi devadesát italských tankistů, včetně raněného plukovníka, který útoku velel.

Po odražení útoku divize Ariete posílilo velení vojsk Osy obléhatele o další italské útvary, které v nadcházejících dnech postupně obklíčily celé francouzské postavení. V liniích obléhatelů však zůstávaly mezery, přes které se s využitím znalostí minových polí dařilo doručovat obráncům munici a vodu. V té chvíli však na sever od Bir Hakeimu bojovaly jednotky obklíčeného Afrikakorpsu o vlastní přežití. Naštěstí pro obě německé tankové divize útočili Britové po částech a Němci dokázali nejenom odrazit jejich útoky, ale postupně dokonce zničit dvě britské brigády a u Got el Uzlenu vytvořit v minových polích 8 kilometrů široký průchod, který umožnil přísun posil a evakuaci raněných. Po spojení s týlem tankové divize znovu napnuly své úsilí k postupu na sever.

( Jeden prapor 15. německé tankové divize se 10. června 1942 zúčastnil obléhání pevnosti, na fotografii její střední tanky Panzer III vyzbrojené kanonem ráže 37 mm ).

Útočící jednotky Osy si ale nemohly ponechat v zádech tak silné nepřátelské postavení, jaké představoval Bir Hakeim. Rommel převelel na tento úsek nejdříve italskou motorizovanou divizi Trieste a o dva dny později odklonil k její podpoře ze směru hlavního úderu také část německé 90. lehké divize. Obě formace představovaly výtečné svazky a vrchní velitel věřil, že úkol rychle splní. Uvědomil si přitom novou kvalitu francouzského protivníka, kterým od francouzského tažení v roce 1940 tak trochu pohrdal, a ve snaze šetřit životy svých mužů chtěl maximálně využít letecké údery. Zároveň doufal, že Francouzi pochopí beznadějnost svého postavení a raději se vzdají. Postavení 1. brigády Svobodných Francouzů obklíčilo postupně na 10 000 vojáků Osy, kteří připravovali konečnou zteč vytvářením průchodů v minových polích a zaměřováním francouzských pozic. Generál Koenig obdržel několik nabídek ke kapitulaci. První předali italští parlamentáři 2. června. Generál odmítl a stejně tak o den později nepřijal ani návrh podepsaný Rommelem. Poté následoval ještě další, který Koenig vrátil bez přečtení. Protivník pochopil, že postavení jednotek FFL může získat jen přímým útokem.

2. června začalo masivní dělostřelecké ostřelování obranných postavení u Bir Hakeimu, na které se francouzská děla snažila odpovídat. Lepší parametry německých kanonů, které se postupně zastřílely, donutily obránce stáhnout se do okopů a nakonec v nich hledat prakticky trvalý úkryt. Francouzský odpor mělo definitivně zlomit letecké bombardování. V první vlně svrhlo 8. června 60 německých bombardérů, z toho 45 střemhlavých Junkersů Ju 87 krytých 50 stíhači, na 120 tun pum. Po nich následovaly nepříliš urputné útoky německé a italské pěchoty. Na nekryté pláni pod žhnoucím sluncem se vojákům Osy zjevně nechtělo útočit bez podpory tanků proti palbě dobře zakopaného nepřítele. Přesto se vojáci Osy přískoky a plížením mezi minovými poli přiblížili asi na 1 kilometr k francouzským postavením, která tak dostali pod palbu svých kulometů. Spolu s nimi se na vysunuté pozice proplížili i dělostřelečtí pozorovatelé. V důsledku jejich navádění dělové palby začaly být zásahy do postavení obránců citelné. Kruh kolem Bir Hakeimu se sevřel, ale stále šlo o příliš pomalý postup.

Zklamaný Rommel si od velitele Středomořského válčiště maršála Alberta Kesselringa vyžádal na 9. červen opět masivní leteckou podporu, a bombové inferno z předchozího dne se opakovalo. Intenzivní letecká ofenzíva zacílená na tak malý prostor si však nevyhnutelně vybírala svou daň a počet mrtvých a raněných obránců rostl. Díky náletům se již 9. června podařilo některým jednotkám Osy proniknout do předsunutých pozic obránců, ale Bir Hakeim se stále držel. Rozezlený Kesselring, který potřeboval letouny pro útoky na Maltu, zaslal Rommelovi zprávu, že podpoří jeho jednotky ještě 10. června dalšími bombardéry, ale zároveň očekával že Bir Hakeim konečně padne. Rommel odvelel k obležené pevnosti jeden tankový prapor od 15. tankové divize, ačkoliv jej nutně potřeboval jinde ( navíc nechtěl své tanky nasazovat v prostoru tak protkaném minovými poli ). Nebylo však zbytí, Osa hrála o čas, síly FFL pak o vlastní přežití. V průběhu dne dostal generál Koenig povolení stáhnout 1. brigádu Svobodných Francouzů z pozic u Bir Hakeimu. Věděl však, že na přípravy potřebuje čas, a ústup o den odsunul. Obránce čekal ještě 10. červen, plný bombardování a dělostřeleckého ostřelování ve stále se zužujícím obranném perimetru.

( Těžké ztráty obráncům způsobovalo hlavně německé letectvo a těžké dělostřelecké ostřelování )

Po strastiplném dni vyrazily 10. června 1942 večer seřazené kolony obránců dohodnutým směrem k čekajícím britským jednotkám. Jejich protivníci přípravy k ústupu předpokládali a tak německý palebný přepad zničil část francouzských vozidel, která již opustila svoje úkryty. Po soumraku neustále ozařovaly nebe nad bitevní linií světlice, obléhatelé však stále nevěděli, který směrem Francouzi povedou svůj výpad. Krátce před půlnocí se kolony brigády vydaly na jihozápad, cestu přitom „otevíraly“ obrněné transportéry jištěné rotami cizinecké legie na bocích. Po průniku části obránců se Němci a Italové zorientovali a soustředili palbu do místa průlomu. Podařilo se jim zasáhnout několik nákladních vozidel, která pak zablokovala cestu, další vozidla, která se je pokoušela objet pak najížděla do vlastních minových polí. Rozsah bojiště však neumožňoval úplné uzavření místa průlomu a mnoha oky v síti obklíčení se dokázala protáhnout velká část Koenigovy brigády, přitom však přišla o většinu své výzbroje.

Bitva u Bir Hakeimu znamenala první bojový střet větší francouzské jednotky od kapitulace země v červnu 1940. Hrdinná obrana svěřeného úseku dobře vedenými jednotkami ukázala celému světu odhodlání de Gaullových Svobodných Francouzů. Bitva je však stále obestřena mnoha mýty a její vojenský význam se v minulosti přeceňoval. Poté, co Rommelovi síly dobyly britské pozice u Got el Ualebu a zajistily si tím spojení s týlem, ztratilo francouzské postavení svůj zásadní význam. Proto dostal generál Koenig povolení k ústupu ve snaze zachránit co nejvíce mužů pro další boje. Také v rozporu s legendou nebojovaly u Bir Hakeimu francouzské jednotky proti tankovým divizím Afrikakorpsu, ale proti italské motorizované divizi a německé lehké pěší divizi, zesílené až poslední den obléhání jedním tankovým praporem. Síly Svobodných Francouzů ztratily asi 450 padlých, 600 zajatých a 400 těžce raněných. Italské a německé ztráty se odhadují na 2 500 padlých a raněných. Za třináct dní obléhání vypálily síly Osy 40 000 dělostřeleckých granátů. Německé a italské letectvo podniklo na 1 300 bojových letů, při kterých ztratilo 30 strojů. Polovinu ztrát tvořily bombardéry, z nichž část sestřelily protiletadlové baterie obránců. RAF ztratila 20 stíhaček. Bitva u Bir Hakeimu dnes tvoří významnou součást francouzské vojenské tradice. Po místě střetu je pojmenována jedna z pařížských stanic metra a také jeden z tamních mostů.

 

 
© 2008 - druhasvetova.com design by Jakub M.       TOPlist        archiv - o webu - kontakt
.