Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
.
Berlín, 1945 \ druhasvetova.com

 

 Berlín

Konec Třetí říše

Na jaře roku 1945, kdy se Třetí říše ocitla na pokraji zhroucení, zbývala stále ještě kořist, po níž Josif Vissarionoviš Stalin nejvíce toužil – Berlí, hlavní město Německa a poslední útočiště Adolfa Hitlera. Určitou dobu se zdálo, že se do Berlína jako první dostane 21. skupina armád polního maršála Montgomeryho, pronikající do severního Německa z Nizozemska, potom však vrchní velitel spojeneckých vojsk generál Eisenhower hlavní osu postupu z berlínského směru odklonil.

Soustředil totiž svou pozornost na střední Německo, kde se podle jeho názoru mohla 12. skupina armád generála Omara Bradleyho rychle spojit se sovětskými vojsky u Drážďan a rozdělit tak Německo na dvě části. To mohlo výrazně napomoci zlomení odporu jeho zbývajících ozbrojených sil. Eisenhower byl přesvědčen, že pokud se Němci pokusí vybojovat poslední zoufalý boj, bude to na jihu. Podle jeho názoru nebyl již Berlín ničím víc než pouhým názvem na mapě. Proto poslal 28. března osobní sdělení Stalinovi, ve kterém ho informoval o svých záměrech a dotazoval se na plány Rudé armády.

Zatímco Eisenhower čekal na odpověď sovětského vůdce, Britové proti této změně plánu důrazně protestovali. Ministerský předseda Winston Churchill vyjádřil své znepokojení v dopise nemocnému americkému prezidentu Rooseveltovi, ve kterém mu sdělil, že pro všechny Němce bude pád Berlína vrcholným znamením porážky. Potom se svěřil se svými obavami: „ Jestliže Rusové dobudou Berlín, nepovede to v jejich myslích k posílení představy, že přispěli rozhodující měrou ke společnému vítězství? Nemohlo by to u nich vyvolat pocity, jež by mohly způsobit vážné a silné potíže v budoucnosti?“ Churchill byl přesvědčen, že z politických důvodů by měla Berlín dobýt, jestliže se k tomu nasytně příležitost, anglo – americká vojska. Problém okupačních zón, stanovených na konferenci v Jaltě v únoru, mohli Spojenci vyřešit později.

( Věž německého středního tanku Panther, jako součást stálého palebného postavení )

Američané, kteří tehdy považovali vojenské vítězství za prvořadý cíl, se sešikovali za Eisenhowerem, který byl povzbuzen Stalinovou odpovědí z 2. dubna. Ruský vůdce v ní vítal jeho návrh a souhlasil s tím, aby hlavním cílem soustředěných úderů obou armád byly Drážďany. Navíc dodal, že v souladu s tím pošle k Berlínu jen druhořadé síly. Souhlasil i s názorem, že Berlín ztratil dřívější strategickou důležitost. Na závěr uvedl, že podle jeho odhadu začne ofenzíva Rudé armády v polovině května.

Nic nemohlo být pravdě víc vzdáleno. Když si Stalin přečetl Eisenhowerův telegram, pojal okamžitě podezření, že se Anglo – Američané spikli, aby do Berlína dorazili dříve než Rudá armáda. Ale než odpověděl, pozval si dva své nejzkušenější maršály Žukova a Koněva a informoval je o tom, co si myslí, že je skutečným Eisenhowerovým záměrem. Potom se zeptal: „ Kdo dobude Berlín? My, nebo Spojenci?“ Jak Žukov, tak Koněv, kteří byli velcí rivalové, se nabídli, že vezmou Berlín ztečí. Stalin dal oběma maršálům 48 hodin na vypracování plánů útoku. Oba sovětští velitelé do té doby předpokládali, že jejich vojska si před začátkem nové, velké ofenzívy, plánované na květen, budou moci odpočinout, přeskupí se a posílí, nyní jim však bylo jasné, že jejich vůdce chce, aby přešli do akce mnohem dříve.

( Sověti útočí ulicemi Berlína )

Žukov, jehož 1. běloruský front stál tehdy na Odře jen 80 km východně od Berlína a zmocnil se již na západním břehu řeky u Küstrina rozsáhlého předmostí, založil svůj plán na palebné přípravě 11 000 děl, po níž měl následovat nezvyklý noční útok. Dále 140 protiletadlových světlometů, zaměřených na německé pozice, mělo být náhle zapnuto a oslnit obránce v okamžiku zahájení útoku. Hlavní úder měly vést z Küstrimského předmostí čtyři polní a dvě tankové armády a další čtyři měly krýt hlavní úder z boků. S více než 750 000 vojáky a absolutní převahou ve vzduchu Žukov očekával, že proti němu stojící německé síly rychle zdolá. Koněv, jehož 1. ukrajinský front stál na východním břehu řeky Nisy a byl v nejbližším místě vzdálen od Berlína 120 km, musel spoléhat, pokud chtěl dosáhnout úspěchu, spíše na mobilitu než na pouhou váhu počtů. Po dvouapůlhodinové přípravě 7 500 děl si hodlal za svítání vynutit přechod řeky v kouřové cloně a nasadit do útoku pět polních a dvě tankové armády ( více než 500 000 mužů ). Tankové armády, soustředěné na pravém křídle, měly prolomit německou obranu a potom se obrátit k severozápadu na Berlín. Byla mu slíbena podpora dalších dvou armád, nemohl však počítat s tím, že dorazí včas – a času bylo, jak se ukázalo, málo. Stalin oba plány schválil, ale ke Koněvovu velkému zklamání dal přednost v tažení na Berlín Žukovovi, jehož vojska byla blíže německého hlavního města. Ve snaze rozdmýchat rivalitu mezi oběma maršály však Stalin Koněvovi naznačil, že jestliže dokáže proniknout do Berlína dříve než Žukov, ponechá mu volnou ruku.

Termín dvojité ofenzívy byl stanoven na 16. dubna, takže na přípravy zbylo jen 13 dní. Pět dní před zahájením ruského útoku ( a pouhý den před smrtí prezidenta Roosevelta ) dosáhly čelní jednotky americké 9. armády generálporučíka Williama Simpsona břehů řeky Labe 80 km západně od Berlína. Již v noci na 13. dubna se přepravily přes řeku u městečka Barby a narychlo posbíraná 12. armáda generála Walthera Wencka neměla dost sil, aby zabránila jejich vážnějšímu pokusu o postup na Berlín. Wenck nemohl 9. armádu zastavit, mohl to však udělat Eisenhower. Dne 15. dubna nařídil Simpsonovi, aby zůstal stát na Labi do té doby, než bude dosaženo primárního cíle – spojení s Rusy u Drážďan. Příštího rána oznámila ve 4:00 palba tisíců děl začátek útoku Rudé armády na Berlín.

( Jednotky 1. běloruského frontu maršála Žukova postupují na Berlín )

Mohl se Berlín bránit? Mnozí, zejména profesionální vojáci, považovali jeho obranu s omezenými prostředky, které byly k dispozici, za nemožnou. Byli mezi nimi i generálplukovník Heinz Guderian, náčelník generálního štábu německé armády, který byl 28. března sesazen z funkce, když se odvážil Führerovi naznačit, že přišel čas zahájit vyjednávání s nepřítelem. V neskutečné atmosféře vůdcova bunkru pod budovou říšského kancléřství převládal ovšem opačný názor, totiž, že Rusové utrpí před branami Berlína svou největší porážku. Hitler, jehož zdraví se rapidně zhoršilo a který podléhal více než kdy jindy návalům iracionality, opíral svůj optimismus o barevné vlaječky symbolizující divize Wehrmachtu a SS na jeho operačním stole. Mnohé z těchto jednotek však již ve skutečnosti přestaly dávno existovat a ostatní měly daleko do plných stavů. Jedinou rozumnou věcí, ke které se Hitler odhodlal koncem března, bylo odvolání říšského vedoucího SS Heinricha Himmlera, původním povoláním chovatele drůbeže, ze kterého se stal šéf tajné policie, z funkce velitele skupiny armád Visla, pro niž neměl žádné předpoklady. Nahradil ho generálplukovník Gotthard Heinrici, veterán východní fronty a jeden z nejschopnějších německých generálů.

Heinriciho skupina armád, která s Vislou měla již delší čas společný jen název, trpěla nedostatkem tanků, výstroje, zásob i použitelných záloh. Skládala se ze dvou armád. Ze 3. tankové, jíž velel generál Hasso von Manteuffel, bránila 150 km dlouhou frontu severně od Berlína až ke Štětínu. Dále 9. armáda generála Theodora Busseho hájila 130 km dlouhou frontu na řece Odře východně od hlavního města až po soutok s řekou Nisou, kde držela pozice skupina armád Střed pod velením polního maršála Ferdinanda Schörnera, jejíž oslabená 4. tanková armáda bránila přístupy k Drážďanům. Na začátku bitvy o Berlín měl Heinrici proti spojeným silám Žukovova a Koněvova frontu jen necelých 30 divizí. Navíc zahájil na severu proti von Manteuffelovi samostatnou ofenzívu 2. běloruský front maršála Konstantina Rokossovského ( dalších více než 300 000 mužů ). Boj o Berlín byl velmi nerovný.

( Vojáci německé 9. armády přesunují protitankový kanon Pak 40 ráže 75 mm do nového postavení )

Bez ohledu na mohutnou dělostřeleckou přípravu a oslepující záři světlometů se výpad 1. běloruského frontu z Küstrimského předmostí před svítáním 16. dubna záhy zpomalil a potom zcela zastavil. Stalin zuřil, Žukov se propadal hanbou. Heinrici, který byl odborníkem na defenzívu, stáhl své jednotky v předvečer útoku z předních linií a mohutná sovětská dělostřelecká příprava udeřila na prázdné pozice. Na Seelowských výšinách byla zakopána 9. armáda blokující hlavní silnici z Küstrina na Berlín a způsobila útočícím Rusům obrovské ztráty. Jen obrovskou početní převahou překonaly Žukovovy jednotky 17. dubna seelowskou linii, byly však znovu pozdrženy na dalších německých obranných pozicích, posílených LVI. tankovým sborem generála Karla Weidlinga, Busseho jedinou zálohou. Stalin ve vzteku nad zdržením přikázal Koněvovi, jehož ofenzíva se skvěle rozvinula, aby obrátil své tanky k severu. Hlavní síly dvou sovětských frontů se soustředily proti německému hlavnímu městu.

Již 20. dubna, v době, kdy Rokossovskij vyvinul na von Manteuffela silný tlak, začala se Busseho armáda rozpadat. Žukov, jehož vojska byla již jen 35 km od Berlína, zahájil ostřelování města dalekonosnými děly. Zbytky 9. armády a rozbitá metropole se brzy dostaly do rychle se svírajících kleští sovětských vojsk. Mezitím vyslali Žukov i Koněv čelní jednotky urychleně na západ k Labi, kde se 25. dubna u Torgau setkaly poprvé s Američany. O dva dny dříve zaslal Hitler naléhavou výzvu generálu Wenckovi, aby zachránil Berlín. Nařídil mu, aby uvolnil svou 12. armádu z postavení na řece Labi u Magdeburku a spěchal na pomoc hlavnímu městu. Zůstane navěky Wenckovi ke cti, že se nejen pokusil o tento manévr, nýbrž v něm částečně uspěl. Do 28. dubna dorazil až k Postupimi, ležící v těsném sousedství Berlína, tam však narazily jeho jednotky na nepřekonatelný ruský odpor. Wenckovi se však znovu podařilo uvolnit a spojit se jižně od Berlína s rozbitými jednotkami 9. armády. Zbytky obou armád se pak vydaly na západ v naději, že se vzdají Američanům.

( Nad budovou říšského kancléřství vlaje Rudý prapor )

Zatímco Hitler zuřil nad domnělou zradou svých generálů i celých armád, Žukovovy a Koněvovy jednotky uzavřely kruh obklíčení a začaly vyčišťovat pevnost Berlín, existující ovšem jen v Goebelsově propagandě. Celá pevnost Berlín byla totiž jen mýtus. Většinu z přibližně jen 90 000 obránců pod velením generálmajora Hellmutha Reymanna a později generála Weidlinga, tvořili špatně vyzbrojení starci z Volkssturmu a chlapci z Hitlerjugend. Ti obsadili narychlo zřízená obranná postavení a barikády z převrácených tramvají naplněných dlažebními kostkami.

Téměř dva miliony Berlíňanů, snažících se uchovat zdání normálního života v obleženém městě, věděly, že mluvit o pevnosti je nesmysl. Když se Rusové přiblížili k městu, mnozí nacističtí pohlaváři, včetně Göringa a Himmlera, opustili Berlín, Hitler se však rozhodl, že zůstane. Po určitý čas se choval, jako by bylo možné situaci ještě zvrátit a vydával záplavu naprosto nesmyslných rozkazů. Potom, když 15 000 sovětských děl začalo chrlit granáty na bezmocné město, si přestal hrát na vůdce a oznámil svůj úmysl vzít si život dříve, než přijdou Rusové. Jeho Třetí říše, o které vyhlašoval, že potrvá tisíc let, se ve dvanáctém roce své existence kolem něho doslova hroutila. Zatímco si Sověti probojovávali cestu do středu města, zbavil Hitler v závěrečném záchvatu nenávisti Göringa a Himmlera jejich funkcí – prvního za pokus uchvátit předčasně moc, druhého za pokus o mírové jednání a jmenoval svým nástupcem velkoadmirála Karla Dönitze. Když Hitler nadiktoval svou poslední vůli a politickou závěť, odebral se s Evou Braunovou odpoledne 30. dubna do svých místností v podzemním bunkru, kde oba spáchali sebevraždu. Jejich těla byla spálena v mělkém příkopě na zahradě kancléřství. Později téže noci vztyčili Žukovovi vojáci rudou vlajku nad budovou říšského sněmu. To byla mimochodem těžká rána pro Koněva. Jeho vojákům byla odepřena čest podílet se na této symbolické akci, neboť Stalin 1. ukrajinskému frontu nařídil, aby se zastavil jen pár metrů od budovy říšského sněmu.

( Sovětští vojáci po dobytí Berlína )

Přestože v troskách zůstávala stále ohniska odporu, Berlín byl prakticky v rukách Sovětů. To uznali i ti, kdo ještě přežívali v Hitlerové bunkru a pokusili se vyjednávat. Sověti jednání odmítli a trvali na bezpodmínečné kapitulaci, kterou generál Weidling nakonec nabídl 2. května generálu Čujkovovi, veliteli 8. gardové armády. V následujících dnech ostatně Němci skládali zbraně všude a válka formálně skončila o půlnoci 8. května. Po ruském dobytí Berlína následovala vlna znásilňování a loupení, kterou se vítězové snažili ospravedlnit tím, že ji vydávali za odplatu za zvěrstva spáchaná německými vojsky v SSSR. Přesná čísla o počtech vojáků a civilistů, kteří zahynuli mezi 16. dubnem a 2. květnem 1945 v boji o Berlín nejsou známa. Odhady uvádějí 200 000 padlých na německé a 150 000 na sovětské straně. Druhé číslo svědčí o tom, jak zuřivě německá 9. armáda bojovala. Desetitisíce na obou stranách byly zraněny. Střed města se proměnil v sutiny a obyvatelstvo bylo vydáno na pospas teroru vítězů, ruské excesy však skončily před tím, než do města přišli američtí, britští a francouzští vojáci, aby se ujali správy dříve dohodnutých okupačních zón.

Tehdy došlo na Churchillovu předpověď vážných a silných potíží. Rusové, kteří měli pocit, že nesli na svých bedrech největší tíhu války v Evropě, znepříjemňovali život svým partnerům v Kontrolní radě čtyř mocností, která měla spravovat Berlín. Britský, americký a francouzský kontingent byly ostrůvkem v záplavě sovětské moci, která podle obecného souhlasu sahala 160 km dále na západ. Stalin se netajil svou nelibostí nad přítomností západních Spojenců v srdci ruské okupační zóny, která se měla později přeměnit v komunistické východní Německo. Vzájemné vztahy bývalých spojenců záhy ochladly a brzy se zhoršily natolik, že nastal stav obecně označovaný Studená válka. Tento konflikt ideologií nadlouho určoval vztahy mezi západními státy a sovětským blokem.

 
© 2008 - druhasvetova.com design by Jakub M.       TOPlist        výměna odkazů - o webu - kontakt