Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
Spustili jsme beta verzi nového vzhledu našich stránek: novy.druhasvetova.com
Arnhem, 1944 \ druhasvetova.com

 

 Arnhem

Krach Montgomeryho operace Market Garden

V září 1944, v době, kdy byl spojenecký postup v západním Německu zastaven nedostatečným přísunem zásob a narůstajícím odporem, koncipoval polní maršál Sir Bernard Montgomery pozoruhodný plán, jak porazit nepřítele ještě před Vánocemi. Projekt zahrnoval masové nasazení vzdušných a výsadkových jednotek a ústřední roli v něm měla hrát britská 1. vzdušná výsadková divize.

Montgomeryho 21. skupina armád složená z britské 2. a kanadské 1. armády byla tehdy jen 160 km od Porúří, jednoho ze dvou nejdůležitějších průmyslových center Německa. Generál George Patton byl se svou 3. americkou armádou přibližně stejně daleko od druhého z nich – Sárska. Postup tankových klínů obou těchto kontroverzních velitelů však pro nedostatek pohonných hmot a proviantu uvázl. Oba si uvědomovali, že vavříny velitele, jehož jednotky vkročí první do Německa, získá ten, kdo bude mít přednost v zásobování.

Montgomery odložil svou obvyklou opatrnost a předstoupil 10. září 1944 před vrchního spojeneckého velitele generála Eisenhowera s odvážným projektem proniknout do Německa zadními dveřmi přes Nizozemí. Projekt měl být realizován ještě před koncem týdne. Navrhoval, stručně řečeno, aby vzdušné výsadkové síly přistály ve východní části okupovaného Holandska, zmocnily se pěti mostů na hlavní silnici spojující Eindhoven a Arnhem a udržely koridor v délce 103 km do té doby, než k nim dorazí pozemní jednotky britské 2. armády stojící tehdy na belgicko – holandské hranici.

( Britská 1. výsadková divize seskakuje poblíž Arnhemu )

Eisenhower sice nebyl zcela přesvědčen, svůj souhlas s akcí však dal. Zatímco Patton se v Métách vztekal, začal Montgomery zpracovávat náročný a složitý plán útoku, který měl začít v neděli 17. září. Market byl kódový název vzdušné výsadkové části útoku, Garden se týkal pěchoty a tankových jednotek – proto operace Market Garden. Vyšší velitelé vyslovili své pochybnosti, ještě než byly jednotky shromážděny k operaci. Generálmajor Robert Urquhart, velitel, jemuž byl svěřen úkol zmocnit se silničního mostu přes Dolní Rýn v Arnhemu, což byl Montgomeryho hlavní cíl, zveřejnil později ve svém líčení bitvy rozhovor, který měl generálporučík Frederick Browning, zástupce velitele 1. spojenecké vzdušné výsadkové armády, s polním maršálem Montgomerym na závěrečné konferenci před zahájením vzdušného výsadku. Browning se zeptal, jak dlouho bude britské 2. armádě trvat, než dorazí k parašutistům vysazeným za nepřátelskými liniemi. ,,Dva dny“. Browning se zadíval na mapu operační oblasti a řekl: „ Myslím si však, pane maršále, že jde o most, který je příliš daleko. Během týdne se měla jeho prorocká slova naplnit.

Přistávací zóna 101. výsadkové divize byla poblíž Eindhovenu na jižním konci koridoru. Dále 82. výsadková divize měla zajistit střední sektor kolem Nijmegenu. Zmocnit se Montgomeryho hlavního cíle, velkého dálničního mostu přes Dolní Rýn v Arnhemu na severu, bylo svěřeno 1. vzdušné výsadkové divizi společně s Poláky pod velením generálmajora Urquharta. Jeho Rudí ďáblové se budou muset udržet ze všech výsadkářů nejdéle, než přijede 2. britská armáda a kdyby se něco zvrtlo, nikdo jim nepomůže. Přestože od nizozemského odboje přišly zprávy, z nichž se dalo usuzovat, že poblíž Arnhemu jsou německé tankové jednotky, tato skutečnost byla potvrzena fotografiemi leteckého průzkumu, bylo mužům 1. britské výsadkové divize na brífinku před akcí řečeno, že mají očekávat jen slabý odpor druhořadých jednotek.

( Britští výsadkáři očekávající německý protiútok )

 Navíc nebylo možné dodržet první zásadu každého seskoku co nejblíže k cíli kvůli momentu překvapení, protože letci odmítali riskovat svá letadla poblíž mostu v domnění, že tato oblast je chráněna silnými protiletadlovými bateriemi. Urquhartovou jedinou alternativou tedy bylo vysadit se v otevřeném terénu západně od cíle. Přestože tak byl ztracen moment překvapení, nebyla operace odvolána ani nebyl změněn plán. První polovina divize nastoupila ráno 17. září do transportních letounů a kluzáků a ve vzduchu se připojila k mohutnému proudu britských letadel směřujících k východu nad Holandsko. Výsadky časně odpoledne proběhly hladce a narazily jen na slabý odpor. Ze starců a chlapců, kteří měli podle mínění spojeneckého zpravodajství bránit Arnhem, se ovšem vyklubaly dvě v boji ostřílené tankové divize SS a cestu k mostu blokoval prapor pancéřových granátníků.

Německý útok odrážela 1. výsadková brigáda, jejímž úkolem bylo zajistit seskokové a přistávací zóny pro druhou vlnu, která měla přiletět druhého dne ráno. Mezitím se tři prapory 1. parašutistické brigády vydaly k mostu, každý po jiné silnici. Jejich postup byl zpomalován zástupy nadšených Nizozemců, kteří nutili britským výsadkářům ovoce a pití a vítali je jako osvoboditele. Když vojáci procházeli zalesněným a zastavěným terénem, zjistili, že jejich radiostanice nefungují, což byl vážný nedostatek, který ovlivnil průběh i konečný výsledek bitvy. Jednotky 1. výsadkové divize byly v boji, který byl stále zmatenější, nejen bez spojení navzájem, nýbrž i s vnějším světem.

( Hlavní cíl britský parašutistů v Arnhemu )

1. a 3. prapor parašutistického pluku, které postupovaly do Arnhemu podél hlavních silnic, narazily brzy na silnou nepřátelskou palbu. Podplukovník John Frost a jeho 2. prapor, kteří šli vedlejší silnicí podél řeky, však postupovali rychle. Němci sice vyhodili železniční most do vzduchu, dříve než ho mohl Frost dobýt a také malý pontonový most dále proti proudu nebylo možné použít, hlavní cíl – dálniční most – byl však netknutý. Již se stmívalo, když začal Frost se svými muži obsazovat pozice v domech ovládající obě strany dlouhé betonové severní nájezdové rampy mostu.

Přestože odvážné pokusy o zteč silně bráněného jižního konce mostu byly pancéřovými granátníky odraženy, sama skutečnost, že britští parašutisté byli na severní straně mostu, způsobila nemalé problémy veliteli II. tankovému sboru SS, Obergruppenführeru Wilhelmu Bittrichovi. Ten chtěl svou divizi přesunout přes Arnhem dále k jihu na pomoc německým jednotkám, které odrážely spojenecký útok na Nijmegen. Prozatím se pokusil přepravit několik tanků na jižní břeh řeky malým přívozem, to ale bylo to zoufale pomalé a tak nařídil svým vojákům, aby most dobyli za každou cenu.

( Postup jednotek 2. britské armády byl pomalý a most v Arnhemu byl příliš daleko )

Frostův prapor se brzy dostal do zuřivého boje a tvrdí vojáci SS se znovu a znovu pokoušeli vytlačit výsadkáře z jejich pozic. Uragánem dobře řízené palby zničili výsadkáři kolonu 22 průzkumných vozidel a polopásových transportérů, které se snažily prorazit od jihu. Kolem severního konce mostu hořely budovy a rozpadaly se v dělostřelecké palbě. Sklepy pod nimi se plnily padlými a raněnými. Záhy po přistání opustil generálmajor Urquhart, zneklidněn selháním rádiového spojení, velitelství divize na přistávací zóně a vydal se zjistit co se děje s jeho jednotkou. Časem dohnal svého zástupce, brigádního generála Geralda Lathburyho, velitele 1. parašutistické brigády, který postupoval se 3. praporem. V této době však propukly v jejich okolí nepřehledné pouliční boje, které zabránily dvěma nejvyšším důstojníkům jakýmkoli způsobem řídit bitvu právě v jejím nejkritičtějším okamžiku. Lathbury, který byl raněn do nohy, byl zajat, Urquhart se musel skrývat několik hodin na půdě jednoho domu, než se mu podařilo dostat se zpět do britských linií. Když se dozvěděl, že velitelství divize se mezitím přestěhovalo do hotelu Hartenstein v Oosterbecku, 4,8 km západně od Arnhemu, zabavil jeden džíp a urychleně se tam vydal bez ohledu na silnou palbu. Při návratu, po vynucené absenci téměř 40 hodin, zjistil, že již byl prohlášen za zajatého.

Mezitím se mnohé změnilo, většinou k horšímu. Druhá vlna, která měla v pondělí 18. září ráno vysadit zbytek 1. výsadkové divize, se kvůli špatnému počasí opozdila. Když konečně kolem 16. hodiny přiletěla k Arnhemu, Němci, kteří nalezli kopii plánu operace Market Garden v havarovaném kluzáku u Nijmegenu, již věděli, co mají očekávat a připravili výsadkářům drsné přivítání. Výsadkové jednotky, bojující pod obrovským tlakem a rozptýlené na značném prostoru, trpěly navíc nedostatkem koordinace. Některé z nich měly k zadržení německých tanků a samohybných děl jen pušky, samopaly Sten a ruční granáty. Nejhorší však bylo, že po 2. britské armádě nebylo ani vidu ani slechu a to se již měl její předvoj – gardová obrněná divize – jestliže část operace nazvaná Garden probíhala podle plánu, blížit k Arnhemu. Jedinou povzbudivou zprávou bylo, že 2. prapor dosud ovládal severní konec mostu, ačkoliv utrpěl těžké ztráty.

StuG_III_Ausf_G_3.jpg

( Známý snímek německého samohybného děla Stug III v arnhemských ulicích )

V úterý se situace dále zhoršila. Všechny pokusy ostatních praporů probojovat se na pomoc slábnoucí jednotce podplukovníka Frosta byly zablokovány 2,5 km od mostu čerstvými pěšími a tankovými jednotkami přisunutými k posílení Bittrichových jednotek SS. Ztráty na obou stranách byly těžké. Ačkoliv to Urquhart netušil, byla většina zoufale potřebné 1. samostatné polské parašutistické brigády zadržena v Anglii špatným počasím a nemohla toho dne vzlétnout. Jen kluzáky přepravovaná část polské brigády odstartovala odpoledne z letišť na jihu Anglie, když se však kluzáky snesly na přistávací zónu, ocitly se uprostřed boje a stříleli na ně přátelé i nepřátelé.

Téhož úterý očekávala divize dodávku životně důležitých zásob. Jelikož se zón shozu zmocnil nepřítel, vyslal Urquhart několikrát zprávu, aby letouny shodily kontejnery poblíž jeho velitelství v hotelu Hartenstein. Rádiové spojení však stále nefungovalo. S velkou odvahou prolétali piloti RAF přehradou flaku, aby dopravili náklad na místo určení, aniž tušili, že většinu shazují do rukou Němců. Z 390 tun munice, proviantu a zdravotnického materiálu se k 1. výsadkové divizi dostalo jen 31 tun. U vědomí, že jeho divize se rozpadá a utrpěla těžké ztráty, došel v noci na 19. září Urquhart k těžkému, ale nevyhnutelnému závěru, že Frostův izolovaný prapor se bude muset o sebe postarat sám a vydal rozkaz, aby se 1. výsadková divize stáhla a vytvořila obranný perimetr kolem hotelu Hartenstein. Tam se měli zbývající výsadkáři pokusit odolat útokům do té doby, než k nim dorazí opožděná 2. armáda. Britským tankistům, kteří si probojovávali cestu po silnici nazvané Pekelná dálnice zbývalo tehdy k Arnhemu jen 16 km. Když se spojařům konečně podařilo uvést do provozu jednu vysílačku, vyslal Urquhart naléhavou depeši. Žádal, aby polští parašutisté, jejichž přílet očekával 20. září, neseskakovali podle původního plánu u jižního konce mostu, který zůstal v rukách nepřítele, nýbrž u Drielu o 8 km dále na západ. Tam dosud fungoval malý přívoz, kterým bylo možné dopravit Poláky přes řeku do postavení 1. výsadkové divize, jejíž perimetr se táhl podél severního břehu Dolního Rýna. Trvale špatné počasí však stále zadržovalo většinu polské brigády v Anglii.

images.jpg

( Velitel 1. samostatné polské parašutistické brigády Stanislaw Sosabowski )

Na hlavní křižovatce v Oosterbecku, uprostřed Urquartova obranného čtverce, byla nepřátelská palba ze zbraní všech ráží tak hustá, že jí výsadkáři dali jméno Kotel. Všude kolem dotírali Němci na řídce obsazené linie. U mostu v Arnhemu si podplukovník Frost, který byl mezitím raněn a ti, kdo z jeho statečného 2. praporu ještě zbyli, uvědomili, že jejich heroický třídenní boj se chýlí ke konci. Večer zbývalo těm, kdo ještě mohli bojovat, několik posledních nábojů a jejich pozice byly dobyty. Za svítání 21. září mohly první Bittrichovy tanky překročit most přes Dolní Rýn a přehradit postup 2. britské armády.

Ve čtvrtek odpoledne konečně seskočila 1. polská parašutistická brigáda v síle 1 500 mužů u Drielu. Němci jí čekali a přívoz byl již mimo provoz. Přibližně 200 mužů se dostalo na člunech k Urquhartovi, ostatní se zakopali na jižním břehu. Časně ráno následujícího dne, 4 dny a 18 hodin po prvním výsadku, dorazila do Drielu četa obrněných vozidel 2. armády a navázala tak přímý kontakt s rozbitou 1. výsadkovou divizí, bránící se o 300 m dále za řekou. Během víkendu se na jižní břeh přesunuly silné jednotky britské pěchoty. Utrpení Urqhartových mužů mezitím dosáhlo vrcholu. Zásoby jim již téměř došly a všechny pokusy je doplnit ztroskotaly. Poté, co v noci na neděli selhal odvážný pokus 4. praporu překročit řeku, byla naplánována evakuace zbytků 1. výsadkové divize. Krátce po 6:00 ráno v pondělí 25. září dostal Urquhart rozkaz k ústupu. Toho rána se výsadkáři, s ovázanými botami a zbraněmi, tiše vytratili k řece, kde na ně čekaly čluny, aby je převezly na druhou stranu. Klamné manévry měly vyvolat v Němcích zdání, že perimetr je nadále obsazen.

12.jpg

( Výsadkáři v ruinách domů v Arnhemu )

Když se utrpení výsadkářů chýlilo ke konci, ještě si s nimi naposled zahrála ironie osudu. Nikdo nečekal, že se podaří uniknout tolika vojákům a nebylo dost dopravních prostředků, aby je odvezly. Vyčerpaní vojáci, kteří měli za sebou osm tvrdých dnů bojů, museli pochodovat 18 km do hlavních pozic 2. armády v Nijmegenu pěšky. Z 10 005 mužů 1. vzdušné výsadkové divize se do Drielu dostalo 2 163 vojáků, spolu se 160 Poláky a 75 muži Dorsetshirského pluku, kteří se pokoušeli o vyproštění divize. Na druhé straně řeky zanechali 1 200 padlých, zajatých či nezvěstných. Němci oznámili ztrátu 3 300 mužů, z nichž třetina padla.

Ve svých pamětech uvedl Montgomery výčet příčin ztroskotání operace. Spojenecké vrchní velení nikdy nepovažovalo výsledek za předvoj útoku na Porúří, jednotky nebyly vysazeny na své cíle, rozbitý II. tankový sbor SS byl, jak se ukázalo, ještě neočekávaně silný a konečně, počasí bylo nepříznivé. Montgomery si ovšem byl vědom utrpení a obětí svých vojáků a později o akci napsal: „Existuje jen málo slavnějších epizod než epopej o Arnhemu.“

 
© 2008 - druhasvetova.com design by Jakub M.       TOPlist        archiv - o webu - kontakt
.