Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
Spustili jsme beta verzi nového vzhledu našich stránek: novy.druhasvetova.com

 

Organizace sovětských ozbrojených sil během Zimní války

Sovětské ozbrojené síly nazvané Dělnicko – rolnická rudá armáda ( RKKA ), obvykle zkracováno jako Rudá armáda, se skládaly z pozemních vojsk a vzdušných sil a byly podřízeny Lidovému komisariátu obrany vedenému lidovým komisařem, maršálem Sovětského svazu Klimentem Jefremovičem Vorošilovem. Rudou armádu vedl náčelník generálního štábu armádní generál Boris Michajlovič Šapošnikov, sídlící v generálním štábu v Moskvě. Armáda byla vytvořena 28. ledna 1918 na obranu Sovětského svazu proti tehdy stále ještě silné předkomunistické Ruské armádě, armádám separatistických států, jako byla Ukrajina, třem pobaltským státům a Finsku a proti armádám Dohody a Centrálních mocností. V listopadu 1939 měla Rudá armáda asi 4 000 000 mužů, z nichž zhruba 850 000 bojovalo v Zimní válce.

Pozemní vojska se v listopadu 1939 územně dělila do 14 vojenských okruhů. Osm v Ruské federaci – Leningradský, Moskevský, Severní Kavkaz, Orelský, Sibiřský, Zabajkalský, Uralský a Volžský a šest v ostatních sovětských socialistických republikách – Běloruský, Středoasijský, Charkovský, Kyjevský zvláštní, Oděský a Zakavkazský. V době míru by vojenský okruh zahrnoval řadu sborů, divizí, brigád a dalších podřízených jednotek, ale v době války se ve většině okruhů tyto jednotky zformovaly do armád a ty pak do armádních skupin, rusky nazývaných fronty. Od července 1941 pak byly některé fronty sdruženy do operačních velitelství ( do května 1945 byla vytvořena celkem tři ). V souladu s tímto postupem byl 7. ledna 1940 z Leningradského vojenského okruhu ( velitele generála Mereckova ), který hraničil s Finskem, vytvořen Severozápadní front pod velením armádního generála Timošenka, bývalého vrchního velitele Kyjevského zvláštního okruhu. Front zahrnoval jednotky velitelství frontu a jednu nebo více armád.

Sověti s protitankovými puškami.jpg

( Zimní války se zúčastnil téměř 1 000 000 Rudoarmějců )

V září 1938 byly vytvořeny první armády kombinovaných zbraní od konce ruské občanské války v květnu 1921 a do března 1940 bylo vytvořeno čtrnáct armád ( 1. – 9.,11. – 15. ) + další dvě ( 1. a 2. ) pro kampaň v Chalchyn Golu v Mongolsku. Šest dalších ( 3. – 6.,11. a 12. ) pro anexi východního Polska a šest ( 7. – 9.,13. – 15. ) právě pro Zimní válku. Dne 30. listopadu 1939 byly z Leningradského vojenského okruhu mobilizovány čtyři armády ( 7., 8., 9. a 14. ) k útoku na Finsko, ale rozhodný finský odpor a rostoucí ztráty Rudé armády přiměly Mereckova zapojit do konfliktu další dvě nové armády. Dne 25. prosince 1939 to byla 13. armáda ( původně zvláštní odřad Grendal ) a 2. února 1940 15. armáda. Armáda kombinovaných zbraní se skládala ze 2 – 5 ( oficiálně ze 3 ) střeleckých  sborů, několika divizí v záloze armády a jednotek armádního velitelství. Dále obvykle z jednoho trestního praporu, jednoho plamenometného praporu, dvou bezpečnostních praporů, dvou ženijně – stavebních praporů, jednoho praporu silniční údržby, jednoho chemického praporu, jednoho zásobovacího praporu a 2 – 4 motorizovaných dopravních praporů. Dále ze zdravotnických, veterinárních a opravárenských jednotek. Některé armády měly k nejvyšším velitelstvím přiděleny pluky těžkého dělostřelectva.

V roce 1939 měla pozemní vojska tři druhy sborů – střelecké ( včetně tzv. zvláštních ), jízdní a tankové a 15 z nich sloužilo v Zimní válce. Pěchotní sbory byly vyznamenány prestižním názvem střelecké, zděděným po elitních střeleckých jednotkách carské ruské armády. V listopadu 1939 bojovalo v Zimní válce sedm sborů ( 1., 19., 47., 50. a 56. střelecký, zvláštní a 10. tankový ). V prosinci přibyly další dva ( 10. a 28. střelecký ). V lednu dorazil 15. střelecký a další tři ( 8., 14. a 23. střelecký ) v únoru. Nakonec ve Finsku v březnu 1940 ještě působily 34. střelecký a 3. jízdní. Střelecký sbor se skládal ze 2 – 3 střeleckých divizí a jednotek velitelství sboru, které zahrnovaly jednu nebo více tankových brigád a praporů, polní dělostřelectvo, těžké dělostřelectvo, houfnicový a protitankový pluk, spojovací a ženijně – stavení prapor. Jízdní sbor měl 2 – 3 jízdní divize a jednotky velitelství sboru, které zahrnovaly mj. 2 – 4 tankové pluky a pluk těžkých minometů. Tankový sbor byl ve skutečnosti ve velikosti divize, měl 12 170 mužů s 560 – 600 tanky ve dvou lehkých tankových brigádách, motorizovanou kulometnou brigádu a jeden spojovací prapor. Dne 23. října 1939 sice Vorošilov zrušil tankové sbory ve prospěch samostatných tankových brigád, ale 10. tankový sbor se Zimní války zúčastnil.

( Velkou část vozového parku sovětských tankových jednotek tvořily lehké T – 26, které utrpěly v boji s houževnatě se bránícími Finy značné ztráty )

Do Zimní války se zapojilo celkem 55 divizí Rudé armády pěti typů – střelecké, motostřelecké, horské, jízdní a motorizované jízdní a to následovně:

listopad 1939: dvacet jedna střeleckých divizí ( 14., 18., 24., 43., 44., 49., 52., 54., 56., 70., 75., 88., 90., 122., 123., 138., 139., 142., 155., 163. a 168 ) a jedna horská divize ( 104. )

prosinec 1939: tři střelecké divize ( 4., 136. a 164. )

leden 1940: devět střeleckých divizí ( 8., 11., 50., 60., 62., 80., 84., 113. a 131. ) a jedna motostřelecká ( 17. )

únor 1940: osm střeleckých divizí ( 7., 42., 51., 72., 87., 100., 150. a 173 ), sedm motostřeleckých divizí ( 37., 86., 95., 97., 119., 128. a 144. ) a dvě motorizované jízdní divize ( 24. a 25. )

březen 1940: jedna motostřelecká divize ( 91. ) a dvě jízdní divize ( 7. a 36. )

Střelecká divize M 39, zavedená v září 1939, byla základní taktickou jednotkou Rudé armády. Se silou 19 000 mužů byla větší než finská pěchotní divize a na rozdíl od ní měla i 53 tanků. Organizace byla následující ( v závorce počty mužů v dané jednotce ) :

Divizní štáb a štábní rota ( 187 ), průzkumný prapor ( 328 ) + 16 tanků, protitankový prapor ( 282 ) se třemi bateriemi po 6 protitankových dělech ráže 45 mm, protiletadlový prapor ( 352 ), ženijní prapor ( 600 ) a spojovací prapor ( 312 ). Divize disponovala třemi střeleckými pluky. Pluk měl 4 035 mužů v těchto jednotkách:  štáb, rota pěchotního dělostřelectva, protiletadlová rota, spojovací rota, protitanková baterie se 6 děly, průzkumná četa, kulometná rota ( velitelská četa a tři kulometné čety, každá se 4 kulomety Maxim ) a tři střelecké roty. Střelecká rota měla štábní četu ( se spojovacím a zásobovacím družstvem ), tři střelecké čety a kulometnou četu. Četa měla jedno minometné a tři střelecká družstva. Střelecké družstvo mělo jeden lehký kulomet a jedenáct střelců z pušek. Kulometná četa měla dvě družstva, z nichž každé mělo jeden těžký kulomet Maxim.

Instruktáž kulometu Maxim.jpg

( Sověti se seznamují s těžkým kulometem Maxim )

Pluk polního dělostřelectva ( 1 898 ) ve štábu a třech praporech po 12 dělech. Prapor měl zásobovací četu, dvě polní baterie ( každá se 4 děly ) a jednu baterii houfnic ( 4 houfnice ), pluk houfnic ( 1 305 ) ve  štábu a třech praporech, každý z nich měl dvě baterie po 4 dělech. Podpůrné služby: zásobovací rota ( 194 ), rota údržby ( 90 ), pekárna ( 196 ), zdravotnický prapor ( 260 ), polní nemocnice ( 104 ), veterinární nemocnice ( 64 ), četa zásobování dělostřelectva ( 476 ) a polní pošta a intendanční služba ( 15 ). Horská střelecká divize, obvykle rekrutovaná z horských oblastí, například z Kavkazu, měla stejnou organizaci jako střelecká divize. Od roku 1939 byly některé střelecké divize reorganizovány jako motostřelecké ( nebo divize motorizované pěchoty ), motostřelecká divize měla většinu bojových jednotek motorizovaných.

Jízdní divize M 36, zavedená v dubnu 1936 a modifikovaná v roce 1939, měla 9 240 mužů – štáb, čtyři jízdní pluky, každý s pěti jízdními eskadrami, kulometnou eskadrou a podpůrné služby, dále mechanizovaný pluk s tankovým a mechanizovaným praporem, jízdní dělostřelecký pluk ( o dvou praporech ) a podpůrné služby. Později byly některé jízdní divize přeměněny na motorizované jízdní divize. V Zimní válce bojovalo sedm tankových a jedna kulometná brigáda. Tři brigády ( 1. a 13. tanková, 15. kulometná ) v rámci 10. tankového sboru, zbylých pět ( 20., 34., 35. a 40. tanková, 29. lehká tanková ) jako jednotky v záloze armády nebo sboru. Tanková brigáda M 39, zavedená v listopadu 1939, měla toto složení: Štábní četa a četa bezpečnosti štábu   ( 33 ), spojovací rota ( 130 ) s 5 obrněnými vozidly, protiletadlová kulometná četa ( 30 ), chemická rota ( 90 ), ženijní rota ( 280 ), motorizovaný dopravní prapor ( 200 ), prapor údržby ( 200 ), záložní tanková rota ( 100 ), zdravotní rota ( 60 ) a další podpůrné služby ( 200 ). Průzkumný prapor měl štáb ( 13 ), spojovací četu ( 18 ), motostřeleckou rotu ( 44 ), rotu obrněných vozidel ( 55 ) se 16 obrněnými vozidly, rotu lehkých tanků ( 40 ) se 16 lehkými tanky T – 37 a podpůrné služby ( 43 ). Tři tankové prapory, z nichž každý měl štáb ( 14 ) se třemi tanky BT nebo T – 26, spojovací četu ( 24 ), průzkumnou četu ( 10 ) s jedním obrněným vozidlem a jedním lehkým tankem T – 37, tři tankové roty ( 53 ) a 17 tanků BT nebo T – 26, podpůrné služby ( 6 ). Motostřelecký prapor měl štáb ( 19 ), spojovací četu ( 32 ), protitankovou četu ( 31 ), protiletadlovou kulometnou četu ( 19 ), tři střelecké roty ( každá 160 ), podpůrné služby.

 
© 2008 - druhasvetova.com design by Jakub M.       TOPlist        archiv - o webu - kontakt
.