Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
.
Čepice Rudé armády \ druhasvetova.com

 

Čepice Rudé armády

 

Pilotka vz. 1935

 

 

Historie podobných pokrývek hlavy sahá do Srbska a Skotska. Pokrývka zavedená v ruské armádě v roce 1913 pro piloty našla vzor v rakouském modelu z 90. let 19. století a mezi piloty se pro ni ujal výraz Perelotka, poté Polotka a nakonec Pilotka. Výhodou pilotky je, že se dá snadno složit a lze ji nosit v kapse uniformy. Od roku 1915 byla v Rusku používána ve vojenských pěchotních učilištích jako kurzantská čepice. Jako takovou ji převzala Rudá armáda v roce 1919.

Pilotka byla vyrobena z tmavě zeleného sukna a podél hřebenu měla malinový látkový lem, po stranách pak červený upínací řemínek s černým podbradníkem a vpředu červenou soukennou hvězdičku, do níž se umisťovala kokarda o průměru 24 mm. Od konce roku 1935 byl zaveden nový vzor pilotek dvojího typu. Vlněná pro důstojnický sbor ( lem na hřebenu pilotky dle druhu vojska, vpředu soukenná hvězda ) a soukenná pro mužstvo ( bez lemu a soukenné hvězdy ).

Reformy provedené v únoru 1941 se dotkly i pilotek. Také na nich se již od 1. října toho roku nesměly nosit červené kokardy, ale jen ty zelené.

 

Furažka vz. 1935

 

 

První Furažky zavedla carská armáda do výstroje již v roce 1811 a provázely ji až do jejího samotného konce v občanské válce. Poslední model, vzor 1914, převzala s drobnými úpravami ( menší rozměry, nevyztužené díly ) také Rudá armáda jakožto letní pěchotní čepici. V roce 1924 pak zavedla Rudá armáda Furažku pro všechny druhy vojsk, tentokrát již s vyztuženým kšiltem, následně byly provedeny další úpravy v roce 1928 ( větrací otvory po stranách ).

Zásadní změnu ale přinesl až model z prosince 1935. Furažky se vyráběly s pevným kšiltem, kterému se říkalo „vorošilovský“. Okolek a lem dýnka Furažky byly nyní v barvě druhu zbraně. Během reforem v roce 1941 se uvažovalo o jejich úplném zrušení, nakonec byla zachována ve výstroji důstojnického sboru jakožto čepice mírových časů. Mužstvo, mladšímu důstojnickému sboru a kurzantům tak zůstala pouze pilotka ( to však neplatilo pro NKVD, pro nějž v roce 1937 platila obecně jiná pravidla ).

Nad kšiltem se umisťovala obligátní kokarda o průměru 38 mm se srpem a kladivem. Během války s nacistickým Německem se již tyto čepice používaly pouze pro speciální účely, například u čestných stráží nebo během návštěvy britského ministerského předsedy Winstona Churchilla v Moskvě v roce 1944, kdy jej na letišti uvítali motostřelci z divize F. E. Dzeržinského, tedy jedné z jednotek NKVD.

 

Kubanka vz. 1936

Kubanka byla od nepaměti důležitou součástí kultury kozáků, přitom je pravděpodobné, že její původ je odvozen stejně jako u Ušanek od pokrývky hlavy používané mongolskými nájezdníky ve středověku. V ruské armádě ji nicméně začaly oficiálně nosit oddíly donských kozáků až v roce 1817. Její popularita během let rostla a vrcholu dosáhla před 1. světovou válkou v roce 1913, kdy se stala předlohou pro zimní čepici pěchoty Papachu. Ty pak po skončení občanské války v Rudé armádě nahradila Buďonovka.

Kubanka je pokrývka hlavy vysoká asi 10 – 11 cm a podle původu kozáka se rozlišovaly barevné varianty korpusů Kubanek ( červená pro kubáňské kozáky, modrá pro těrecké ). Na temeni se nacházel kříž tvořený dvěma souběžnými pásy o celkové šířce 4 mm, vyšitý z černých ( pro řadové mužstvo ) nebo zlatých ( pro důstojníky ) nití. Po obvodu korpusu byl díl s černým beránkem a do čelní části čepice se vsazovala kokarda. Stejně jako v případě ostatních pokrývek hlavy se i na Kubanky od února 1941 vztahovala reforma.

 

Buďonovka vz. 1927

 

 

Buďonovka známá též jako Frunzovka nebo Bogatyrka, byla soukenná čepice doprovázející Rudou armádu od jejího počátku v roce 1918 a stala se de facto jejím symbolem. Některé zdroje uvádějí, že původně byl model čepice rozpracován pro účely vítězných vojenských přehlídek Ruské imperátorské armády ( RIA ) plánovaných v dobytém Berlíně a Konstantinopoli již v roce 1915.  Jenže jak se 1. světová válka protahovala a RIA se oběma městům vzdalovala, zůstaly čepice na skladě nevyužity až do Říjnové revoluce. To ale odporuje verzi bolševiků, že byla navržena jimi. Ať je to tak či tak, design a tvar této čepice se inspiroval v přilbách ruských bohatýrů, tzv. Jerichonkách.

První dodávky nových čepic z jara 1919, jež byly oficiálně zavedeny na návrh V. M. Vasněcova, se dostaly k 1. jízdní armádě pod velením Semjona Buďonného a ke 4. armádě Michaila Frunzeho, proto se jim říkalo Buďonovka nebo Frunzovka.

Střih hlavního tělesa čepice byl tvořen šesti trojúhelníkovými soukennými cípy, soukenným kšiltem a záclonou přichycenou dvěma knoflíky k čepici. Záclonu bylo možné odepnout a následně spojit u úst knoflíky, čímž chránila zátylek a líce před mrazem. Na čele čepice se nacházela soukenná hvězda v barvě podle druhu vojska, do soukenné hvězdy se vsazovala mosazná hvězda se srpem a kladivem. V různých obměnách z let 1922, 1924 a 1926 pak Buďonovka vydržela ve službě až do července 1940, kdy byla u mužstva nahrazena novým modelem zimní čepice Ušankou.

 

Ušanka vz. 1940

Ušanky byly odjakživa typickým zimním doplňkem prostého lidu na Rusi. Jejich historie sahá až do 10. století do oblasti Kyjevské Rusi a Moskevského knížectví, kde údajně vznikly napodobením mongolských kožených čepic zvaných Malachy. Za ruské občanské války používaly Ušanky jednotky admirála Kolčaka, poté se po nich slehla v armádě zem.

Až v roce 1931 Rudá armáda zavedla podobný typ beranice pro důstojnický sbor pod názvem Šapka – finka. Korpus čepice byl tvořen šesti trojúhelníkovými díly, na které přiléhala záclona s beránkem ( zapínání na háčky ), umožňující ochranu zátylku a uší před mrazem, a čelní díl s beránkem, na který se umisťovala kokarda. Finek se vyráběla celá řada provedení. Pro důstojníky, pro milice, pro námořnictvo a NKVD obecně.

V červenci 1940 se komisariát obrany rozhodl zaměnit u armády zastaralé Buďonovky a Finky za Šapky – ušanky. Oproti Finkám byla záclona u nových Ušanek protažena tak, aby chránila i tváře ( zavázáním dílců pod bradou ). Beránek byl ale již z umělé kožešiny. Po únoru 1941 se již armádě nedodávaly Ušanky s červenými kokardami, ale pouze s kokardami zelené barvy. O tom, jak účelné Ušanky byly, svědčí i fakt, že s různými úpravami přežily až do konce éry sovětské armády.

 

 
© 2008 - druhasvetova.com design by Jakub M.       TOPlist        výměna odkazů - o webu - kontakt