Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
.
332. stíhací skupina amerického armádního letectva \ druhasvetova.com

 

332. stíhací skupina amerického armádního letectva

 

Americká 332. stíhací skupina byla podle označení svých letounů nazývána „Red Tails“ ( Červené ocasy ) a představovala mezi ostatnímu útvary USAAF skutečnou výjimku. Byla totiž jedinou stíhací skupinou s personálem tvořeným výhradně piloty černé pleti.

Americké armádní letectvo během 2. světové války představovalo elitní organizaci. Zejména letový personál sám sebe vnímal jako skutečnou špičku v rámci ozbrojených sil a stíhači pak za elitu mezi elitou. USAAF bylo téměř homogenní silou, zbraní bílého muže, který v té době určoval směřování Spojených států. Do boje se ovšem dostala také početně omezená skupina letců tmavé pleti. Podle místa, kde v USA procházeli leteckým výcvikem, se jim přezdívalo letci z Tuskegee. Organizovaní v sestavě 99. stíhací perutě a později 332. stíhací skupiny dokázali uspět na dvou zcela odlišných frontách. Nejenže obstáli v těžkých bojích s německou Luftwaffe, ale zvítězili také v neméně úporném zápase s lidskou hloupostí. Pomohli zbořit rasistický předsudek o tom, že černošští letci za svými bílými spolubojovníky zaostávají.

( Major James Ellison během své inspekční cesty u první třídy letců z Tuskegee provádějící výcvik )

V době 2. světové války prosakovaly rasové předsudky všemi úrovněmi americké společnosti, a tedy i všemi patry amerických ozbrojených sil. Na konci konfliktu však bylo možné nalézt Afroameričany na každém bojišti. V zámoří jich za války sloužilo zhruba 500 000. Nicméně stále platila pravidla segregace. Černošští vojáci byli izolováni, měli své vlastní útvary, kasárna, jídelny i bary. Bílá většina jimi většinou pohrdala, svěřovali jim převážně podřadné úkoly a do boje tak zasáhla poměrně malá část vojáků tmavé pleti.

Počátky černošských leteckých jednotek sahají do července 1941, kdy na letišti Tuskegee zahájilo pilotní výcvik prvních 12 kadetů. Velitel armádního letectva generál Henry Hap Arnold to zprvu vnímal jako pouhý experiment. Prvním černým pilotem, který v Tuskegee vykonal samostatný let, se stal Benjamin O. Davis Jr., budoucí velitel 99. stíhací perutě i 332. stíhací skupiny. 5 úspěšných žáků tohoto prvního kurzu získalo pilotní křidélka 6. března 1942. Cesta černošských branců k letectvu ale byla podstatně obtížnější než u většiny jejich rasou privilegovaných spolubojovníků. I když nakonec dosáhli svého cíle v podobě zařazení do stíhací jednotky amerického armádního letectva, stále zůstávala vedle oprávněné hrdosti jistá pachuť trpkosti, neboť velení se jen postupně zbavovalo nedůvěry a podjatosti vůči černošským pilotům. Zprvu byla 332. stíhací skupina nasazována do méně akcí než zbývající skupiny americké 12. a 15. letecké armády, a dostávala tudíž méně příležitostí ke vzdušným střetnutím.

( Příslušníci 99. stíhací perutě měli zprvu ve výzbroji letouny Curtiss P – 40 )

První černošskou stíhací jednotkou USAAF se stala 99. stíhací peruť, formálně vzniklá 22. března 1941. Zprvu ji tvořil pouze pozemní personál. Na letišti Tuskegee se peruť objevila 10. listopadu téhož roku, aby tam prošli výcvikem její první piloti. Když byla peruť prohlášena za schopnou operačního nasazení, vyrazila v dubnu 1943 pod velením podplukovníka Davise Jr. do zámoří, konkrétně do severní Afriky. Jejím působištěm se stala základna Oued Nja, ležící u marockého města Fés. Peruť působila ve svazku 12. letecké armády a do výzbroje obdržela 27 Curtissů P – 40L Warhawk. Její příslušníci pak pokračovali ve výcviku a od několika veteránů, kteří prošli boji na africkém válčišti, dostali lekce z taktiky i informace o nepřátelských strojích.

Bojovým křtem prošli piloti 99. stíhací perutě během kampaně spojeneckého letectva proti středomořskému ostrovu Pantelleria. 2. června 1943 vzlétli čtyři z nich z tuniského letiště Fardjouna ke své první bojové akci, když letěli jako čísla zkušenějších pilotů 33. stíhací skupiny během ostřelování a bombardování nepřátelského letiště na ostrově. K úvodnímu střetnutí s nepřátelskými letouny došlo 9. června, kdy se šestice pilotů podílela na doprovodu Douglasů A – 20 Havoc nad Pantellerii. Stíhači zpozorovali čtyři neidentifikované letouny, které se v piké vrhly na americkou sestavu. Vypukl boj, ze kterého Američané vyšli beze ztrát. Velitel 33. stíhací skupiny, který nebyl přítomností černošských bojovníků ve své skupině nijak nadšen, ale jejich výkon v oficiální zprávě charakterizoval jako panický a nedisciplinovaný. V podobném duchu přicházela do Washingtonu i další hlášení o činnosti 99. stíhací perutě a nějakou dobu se jednotka pohybovala na hraně zrušení.

( Bojovým křtem si piloti 99. stíhací perutě prošli na začátku června 1943 )

Pochyby se částečně podařilo vyvrátit až 2. července 1943, kdy černošští piloti vybojovali své první sestřely. Toho dne se zúčastnili doprovodu 16 středních bombardérů B – 25 Mitchell nad německé letiště Castelveltrano na Sicílii a po dobombardování se na jejich Warhawky z výškové převahy vrhly Messerschmitty Bf 109. Poručící White a McCullen byli sestřeleni a padli. Poté ale poručík Hall zpozoroval 2 Focke – Wulfy Fw 190, z nichž jeden sestřelil, a stal se tak prvním Afroameričanem, který v rámci amerického armádního letectva docílil tohoto úspěchu. O chvíli později poručík Lawson pravděpodobně sestřelil 1 Focke – Wulf Fw 190 a poškodil jednu stodevítku.

Další akcí 99. stíhací perutě se stala podpora vylodění na Sicílii 10. července 1943 ( operace Husky ), odkud posléze peruť také vzlétala, než se 17. října 1943 přemístila na italské letiště Foggia. Plných šest měsíců od střetnutí z 2. července ale nedošlo k žádnému bojovému kontaktu s nepřítelem, pokud nejsou počítány útoky na pozemní cíle. Peruť se do vzdušných soubojů zapojila až po spojeneckém vylodění u italského Anzia. Ráno 27. ledna 1944 zpozorovali piloti 16 Warhawků nad Anziem formaci 15 Focke – Wulfů Fw 190, střemhlav bombardujících spojenecké lodě. Po návratu na základnu letci 99. stíhací perutě nárokovali sestřelení 6 Fw 190, jedno pravděpodobné vítězství a jedno poškození. Při odpolední akci ve stejné oblasti přidali další 3 jisté a 1 pravděpodobný sestřel. Tentokrát však za úspěch museli zaplatit ztrátou 2 stojů a jedním padlým pilotem.

( Nejvíce úspěchů si afroameričtí letci připsali na stojích P - 51 Mustang )

Do 4. června 1944, kdy americké jednotky vstoupily do Říma, absolvovala 99. stíhací peruť na 500 bojových operací o 3 277 vzletech a přitom dokázala, že je plně srovnatelná s ostatními perutěmi působícími na středomořském bojišti. 6. července se pak přesunula do italského Ramitelli, kde se připojila ke zbývajícím perutím 332. stíhací skupiny, jejíž organizační součást tvořila již od 1. května. Piloti ale nebyli začleněním do nezkušené celočernošské stíhací skupiny nijak nadšeni, sloučení považovali za posílení segregace a chtěli dále působit v sestavě „bílých“ skupin.

Ještě předtím než 99. stíhací peruť dokončila výcvik a byla odeslána k bojové činnosti do zámoří, vznikla 27. prosince 1941 k provádění výcviku dalších pilotů v Tuskegee také 100. stíhací peruť. 13. října 1942 pak byla aktivována 332. stíhací skupina, kterou ve Spojených státech tvořily vedle 100., také postupně vzniklé 301. a 302. stíhací peruť. Skupina používala starší stíhačky P – 40 a Bell P – 39. Dne 7. října 1943 převzal velení 332. stíhací skupiny podplukovník Benjamin Davis Jr., pod jehož velením vyrazila skupina v lednu 1944 do zámoří.

( Velitel 99. stíhací perutě a později celé 332. stíhací skupiny Benjamin Davis Jr. )

Když se 3. února 1944 objevil personál 332. stíhací skupiny na italském letišti Montecorvino, čekalo jej nepříjemné překvapení. Výzbroj v podobě opotřebovaných a v americkém armádním letectvu neoblíbených stíhaček Bell P – 39Q Aircobra. Černošské piloty nenadchla ani přidělená operační činnost v podobě hlídkových letů na obranu pobřežní plavby. K prvnímu operačnímu letu odstartovaly Aircobry 100. stíhací perutě 5. února 1944 a o deset dní později proběhlo úvodní střetnutí s Luftwaffe, když nadporučíci Groves a Wilkins od 302. stíhací perutě neúspěšně pronásledovali německý průzkumný Junkers Ju 88. Blíže frontě se ze skupiny jako první přesunula 100. stíhací peruť, která 21. února přelétla do Capodichina nedaleko Neapole. Zbytek skupiny tam dorazil až v polovině dubna. I z nové základny letouny černošských pilotů pokračovaly v neatraktivní činnosti v podobě hlídkových letů a jen občas útočili na pozemní cíle.

Pro skupinu se začalo blýskat na lepší časy 25. dubna 1944, kdy začalo její přezbrojování na stíhací P – 47D Thunderbolt a posléze i nové P – 47D – 30 s kapkovitým překrytem kabiny. Koncem května se předsunutý sled 332. stíhací skupiny přesunul do Ramitelli a toto letiště pak zůstalo domovem jednotky až do konce války. O čtyři dny později byla skupina podřízena strategické 15. letecké armádě, díky čemuž Afroameričtí piloti konečně přešli od hlídkování nad pobřežím ke skutečné letecké válce. Prvního doprovodného letu se zúčastnili 8. června, když 32 Thunderboltů doprovodilo Létající pevnosti B – 17 nad italské město Pola ( dnes chorvatská Pula ).

( P – 47 Thunderbolt a část pilotů 301. stíhací perutě 332. stíhací skupiny )

Jediné sestřely na Thunderboltech vybojovala 332. stíhací skupina 9. června 1944, kdy 39 strojů náležejících k 301. a 302. stíhací peruti doprovázelo bombardéry nad bavorský Mnichov. Letci z Tuskegee si připsali 5 sestřelů, z nichž dvě vybojoval nadporučík Funderberg. Skupina ale ztratila padlého poručíka Rogerse. S P – 47 se seznámili také piloti ostřílené 99. stíhací perutě, kteří však v kabinách mohutných Thunderboltů proti nepříteli nikdy nevzlétli. Již v červnu 1944 totiž začala skupina přebírat vynikající North American P – 51B a C. S Mustangy ( později verze D ) létala 332. stíhací skupina až do konce 2. světové války.

K úvodní misi s novými stroji odstartovala skupina 4. července 1944 a úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. 12. července kapitán Elsberry z 301. stíhací perutě nárokoval během doprovodné akce nad jižní Francií sestřely hned 3 Focke – Wulfů Fw 190 a poškození dalšího. Teoreticky šlo o první třínásobné vítězství černošského pilota při jediné akci, nicméně tyto sestřely zůstaly nepotvrzeny. Během stejné akce pak kapitán Sawyer sestřelil jeden Fw 190 jistě. O tři dny později odstartovala 332. stíhací skupina ke své první stíhací akci v kompletní síle čtyř perutí a v následujících týdnech a měsících se skupina zapojila do mnoha dálkových doprovodných akcí nad Balkán, západní, jihovýchodní i střední Evropu a Německo.

( Zbrojíř doplňuje munici do kulometů Mustangu P – 51C  301. stíhací perutě )

24. března 1945 provedla 15. letecká armáda velký nálet na Berlín, jehož cílem byla zejména továrna Daimler – Benz. K podpůrné akci vzlétlo krátce před polednem z Ramitelli také 59 Mustangů 332. stíhací skupiny, které měly doprovázet Létající pevnosti B – 17 a Liberator B – 24 od 5. bombardovacího křídla. Několik amerických stíhaček se muselo pro různé poruchy předčasně vrátit, a tak bombardéry doprovázelo jen 38 Mustangů. Nedaleko od cíle na americkou bombardovací formaci zaútočily proudové Messerschmitty Me 262 patřící ke štábu a III. skupině JG 7 a také III. skupině EJG 2. Vedoucí 463. bombardovací skupiny již předtím připravily zásahy protiletadlových děl o 4 bombardéry B – 17 a brzy se pod palbou německých proudových stíhaček zřítily další 2. V té chvíli se ale do boje vrhli také černošští piloti Mustangů. Po jednom Me 262 sestřelili pilot 100. stíhací perutě nadporučík Lane, praporčík Brantley a nadporučík Brown. Dva další piloti 332. stíhací skupiny zaznamenali pravděpodobné sestřely a 3 proudové Schwalbiny byly americkým stíhačům uznány jako poškozené. Šlo ale o draze zaplacený úspěch – z akce se totiž nevrátily hned 3 Mustangy. Na německé straně nárokovali piloti JG 7 sestřelení celkem 12 bombardérů, ve skutečnosti však sestřelili jen 2. Za III. skupinu EJG 2 skóroval sestřelením 1 bombardéru a 1 Mustangu zkušený podplukovník Heinz Bär. V souboji s americkými stíhačkami však byly ztraceny hned 4 Me 262A. Velení ocenilo účast 332. stíhací skupiny při obraně bombardérů udělením záslužné citace.

Největší úspěch za celou válku vybojovala 332. stíhací skupina 31. března 1945, když 47 Mustangů provedlo stíhací sweep do prostoru Mnichova. Vedle celé řady pozemních cílů si černošští piloti připsali sestřely 13 německých stíhaček. Z akce se ale nevrátily 2 Mustangy, přičemž jeden pilot skončil v zajetí a poručík Reeves padl. Následujícího dne eskortovalo 45 Mustangů bombardéry během náletu na seřaďovací nádraží v rakouském St. Pöltenu. 8 pilotů 332. stíhací skupiny letělo před hlavním svazem skrze cílovou oblast a pak zatočilo na západ, aby provedlo stíhací sweep mezi Welsem a Linzem. V divokém boji se utkali s nepřítelem a připsali si 10 sestřelů. Největší úspěch si v podobě 3 zničených Focke – Wulfů Fw 190 připsal nadporučík Stewart. Nevrátily se ovšem ale také 3 Mustangy, přičemž poručík Manning a praporčík Armstrong padli, třetí pilot dokázal dotáhnout poškozený stroj nad Jugoslávii, kde se zachránil na padáku.

( Letci 332. stíhací skupiny na briefingu, Itálie jaro 1945 )

Poslední sestřely získali černošští piloti nad územím Protektorátu Čechy a Morava 26. dubna 1945, když 6 Mustangů P – 51D eskortovalo fotoprůzkumný Lockheed F – 5 Lightning. Ve 12:05 došlo nedaleko od Prahy k boji s 5 Messerschmitty Bf 109, v němž američtí piloti nárokovali 4 jisté a 1 pravděpodobný sestřel. Pak již 332. stíhací skupinu čekal jen návrat domů do Spojených států a deaktivace, ke které došlo 19. října 1945.

Během své bojové činnosti vykonaly 99., 100., 301. a 302. stíhací peruť v rámci 12. letecké armády 989 akcí a v sestavě 15. letecké armády od června 1944 do května 1945 pak dalších 311 operací. Celkové výsledky černošských stíhačů se v různých zdrojích liší. Podle jednoho vybojovali celkem 119 jistých, 8,5 pravděpodobných sestřelů a 27 strojů nepřítele poškodili. K tomu zničili dalších 150 letounů na zemi, 57 lokomotiv a na 600 železničních vozů + další desítky cílů. Jako jediné černošské eso je uváděn příslušník 302. stíhací perutě, nadporučík Archer. Ve skutečnosti mu jsou uznávány „pouze“ 4 sestřely ( jeden 18. července a tři 12. října 1944 ). Stejného počtu sestřelů dosáhli také kapitáni Elsberry z 301. a Toppins z 99. stíhací perutě.

 
© 2008 - druhasvetova.com design by Jakub M.       TOPlist        archiv - o webu - kontakt