Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
Spustili jsme beta verzi nového vzhledu našich stránek: novy.druhasvetova.com
2. pěší divize \ druhasvetova.com

 

2. pěší divize

 

2. pěší divize patří mezi nejslavnější a také nejdéle sloužící jednotky americké armády. Letos je to přesně 100 let od jejího vzniku. Její příslušníci prošli Evropou jak za 1. tak i za 2. světové války, po roce 1945 bojovali v Koreji a ještě nedávno i v Iráku. Formace vznikla na podzim 1917 ve francouzském Bourmontu jako součást Amerických expedičních sil ( AEF ) jimž velel generál John J. Pershing. Měla posílit zesláblé britské a francouzské jednotky. Američané však postrádali nejen patřičný výcvik, ale i potřebnou výstroj a výzbroj, museli se tedy nejdříve naučit vše potřebné. Teprve v březnu 1918 nastoupili příslušníci 2. divize do zákopů pod nechvalně proslulým Verdunem v oblasti Toulon – Triton, kde utrpěli první ztráty. Po skončení války se přesunuli do Porýní, kde do půli roku 1919 působili jako okupační síla, než se v srpnu vrátili zpět do USA.

Když ve 20. letech došlo k zásadní redukci amerických ozbrojených sil, většinu armádních divizí velení zcela nebo částečně demobilizovalo. 2. divize však patřila mezi tři, kterých se omezující opatření nedotkla. Její domovinou se stala základna Fort Sam Houston v texaském San Antoniu, kde kromě běžné služby testovala různé armádní koncepce a inovační programy. Koncem 30. let začalo velení měnit organizační struktury divizí a v roce 1939 padlo rozhodnutí, že právě Dvojka začne fungovat podle tzv. trojúhelníkového schématu – místo původních dvou pluků pěchoty měla mít tři. Počátkem roku 1940 se tak k původnímu 9. a 23. pěšímu pluku přidal rovněž 38. pěší pluk, který se okamžitě zapojil do probíhajících cvičení a manévrů v Lousianě a Texasu.

( Znak, který nosili příslušníci 2. pěší divize na rameni v podobě nášivky )

Po japonském útoku na Pearl Harbor 7. prosince 1941 a oficiálnímu vstupu USA do války bylo zcela jasné, že 2. pěší divize se brzy znovu ocitne na frontě. Během května 1942 se stal velitelem divize generálmajor Walter M. Robertson, muž, jenž měl jednotce velet po následující tři válečné roky. Ve druhé polovině roku 1942 měla divize ve stavu celkem tři pluky pěchoty ( 9., 23. 38. pěší ) a čtyři dělostřelecké prapory s velitelskou baterií ( 12., 15., 37. a 38. prapor polního dělostřelectva ), dále ženijní, zdravotní, zásobovací, spojovací a průzkumné složky, a také divizní kapelu. V letech 1944 – 1945, byly pro samotné bojové operace k jednotce navíc připojen tankový prapor, protiletadlová baterie a další útvary. Její celková síla čítala přes 14 000 mužů.

S koncem roku 1942 přišel rozkaz opustit domovskou základnu Fort Sam Houston a přesunout jednotku do výcvikového střediska Camp McCoy ve Wisconsinu. Zde na muže čekal náročný výcvik zaměřený na boj za ztížených zimních podmínek včetně lyžařského kurzu. Předpokládalo se spíše nasazení Dvojky na evropském bojišti než v Tichomoří. V září 1943 se divize shromáždila v Camp Shanks u New Yorku, kde během října probíhalo naloďování a formace putovala přes Atlantik. Cílovou destinací Indiánů, jak se jejím vojákům podle ramenní nášivky s americkým domorodým obyvatelem přezdívalo, se stalo severoirské pobřeží, kde měli strávit 5 měsíců dalším intenzivním výcvikem.V dubnu 1944 následoval přesun do jižního Walesu, poslední zastávky před invazí do západní Francie.

( Dobře známý snímek příslušníků 2. pěší divize, kteří postupují krátce po vylodění na pláži Omaha do normanského vnitrozemí )

Malá část příslušníků 2. pěší divize se 6. června 1944 v den D vylodila na pláži Omaha. Jednalo se především o dobrovolníky z řad divizního ženijního praporu, přiřazené ke 146. a 299. bojovému ženijnímu praporu, kteří měli za úkol zajistit průchodnost pláže pro hlavní vlnu invaze. Většina „Indiánů“ se však vylodila až následujícího dne, stalo se tak na pláži Omaha v sektoru Easy Red nedaleko Saint – Laureát – sur – Mer, o který o den dříve americká 1. a 29. pěší divize svedly těžké boje. Na břehu stále přítomná těla padlých krajanů dávala mužům z 2. pěší divize jasně najevo, že zde se již nenacházejí na cvičišti. Divizní útvary nestačily ani vyložit z lodí veškeré vybavení a těžké zbraně a již byly poslány do první linie nedaleko městečka Trévieres, aby pomohly zajistit životně důležité předmostí kolem invazních pláží. Přestože se to po několika dnech krvavých bojů podařilo, znamenalo to pro Indiány první mrtvé a raněné. Poté zamířili do zalesněné oblasti Cerisy – la – Foret, krajiny plných a pro Spojence obávaných živých plotů.

Další překážkou k hlavnímu bodu postupu, městu Saint – Lo, se během června stala kóta 192. Jednalo se o Němci silně bráněný opevněný bod, bránící přístupu ke zmíněnému městu. Hlavní útok na tuto kótu započal v ranních hodinách 11. července 1944 za mohutné dělostřelecké podpory a příslušníci 2. pěší divize se zde opět střetli, tak jako v předešlých dnech, s ostřílenými německými výsadkáři ze 3. parašutistické divize. Díky přípravě, kterou Američané útoku věnovali, se kopec nakonec podařilo dobýt, avšak za cenu těžký ztrát. Tímto krvavým vítězstvím si Spojenci zajistili další postup včetně následného ovládnutí Saint – Lo a 2. pěší divize se tak mohla zúčastnit postupu na jih směrem k městu Vire.

( Příslušníci 2. pěší divize v důležité normanské křižovatce, městu Saint – Lo ).

15. srpna 1944 pak pod kontrolu jednotky přešlo město Tinchebray a po 70 dnech téměř nepřetržitého nasazení si Indiáni konečně dopřáli odpočinek. Ten však netrval příliš dlouho, neboť dostali rozkaz k přesunu na Bretaňský poloostrov. Jejich novým cílem se stalo důležité město a přístav Brest. Ten bránily početné německé jednotky pod velením generála Hermanna – Bernarda Ramckeho. Brest tvořil součást Atlantického valu a tomu plně odpovídalo i jeho zabezpečení. Po celý zbytek srpna tak probíhaly boje o předměstí a teprve 8. září 1944 začal hlavní útok do centra Brestu. Příslušníci 2. pěší divize společně s dalšími jednotkami se zde následující dny tvrdě rvali o každou píď půdy, dům po domu. Urputné boje probíhaly až do 19. září, kdy Němci konečně kapitulovali.

Po skončení bojů o Brest čekal Indiány dlouhý přesun na nákladních automobilech a také po železnici směrem na východ, kde mezitím fronta pokročila až k belgicko – německým hranicím. Divizní velitelství se usadilo v belgickém městečku St. Vith a podřízené jednotky zaujaly obranná postavení v zalesněné vrchovině Schnee – Eiffel podél německého Západního valu. Šlo o obranné pásmo zahrnující železobetonové bunkry lehkého i těžkého typu, polních dřevozemních opevnění a dalších obraných prvků, které měly chránit německé západní hranice. Jejich prvotní výstavba proběhla již za 1. světové války, práce na její obnově a posílení pak opět začaly ve druhé polovině 30. let.

( Indiáni postupují Bretaní k přístavu Brest )

Zde se fronta prakticky ustálila až do 10. prosince 1944. Tento mezičas vyplnily především různé průzkumné hlídky vysílané k nepřátelským pozicím. Poté se 2. pěší divize dala znovu do pohybu směrem na sever, odkud měla podniknout výpad proti přehradám na řekách Roer a Urft. Její pozice mezitím přebrala zcela nezkušená 106. pěší divize, která již za několik dní musela čelit zdrcujícímu německé útoku. Došlo tak k paradoxní situaci, kdy 2. pěší divize začala nevědomky podnikat ofenzivní akce přes Monschauský les směrem na důležitou křižovatku u Wahlerscheid v době, kdy Němci již nastupovali do pozic pro jejich rozsáhlou ardenskou operaci. Ta začalo ráno 16. prosince 1944 a velení spolu s muži 2. pěší divize na ni muselo okamžitě reagovat. Došlo k vybudování obranného postavení u obcí Krinkelt a Rocherath, kde formace čelila prvním útokům jednotek SS, např. 12. tankové divize SS Hitlerjugend, vedenými z několika směrů zároveň. Ty se za obrovského nasazení všech sil a prostředků dařilo v kritický moment odvracet. Přestože Indiáni nakonec museli ustoupit na nedaleký Elsenbornský hřeben, kde setrvali až do konce ledna 1945, měla jejich obrana na tomto sektoru zásadní význam pro budoucí výsledek celé bitvy v Ardenách. Podařilo se jí zde německý postup zcela zastavit a zabránit tak obklíčení mnoha amerických jednotek.

Teprve 30. ledna 1945 mohla 2. pěší divize opět přejít do útoku s cílem prorazit Západní val a vydat se k přehradám na řekách Roer a Urft. Celá oblast se během února dostala pod americkou kontrolu a první březnový týden Indiáni rychle postupovali. Například k obsazení Machernichu došlo prakticky bez boje. Postup podél Rýna probíhal i následující dny, kdy se jednotka dostala k remagenskému mostu. Na konci března překročili příslušníci 2. pěší divize Rýn a ocitli se tak v oblasti, kde v roce 1919 jejich předchůdci prováděli okupační službu. Začátkem dubna se divize již nacházela u řeky Vezery, nedlouho poté překročila Sálu. Následovalo obsazení Merseburgu a několik dní těžkých pouličních bojů v Lipsku. Město bylo dobyto až 18. dubna 1945. Pak na divizi čekal dlouhý 300 kilometrový přesun k česko – německému pomezí, kde byla převelena pod 3. americkou armádu generála Pattona s cílem podniknout výpad do nitra západních Čech.

( Příslušníci 2. pěší divize za podpory tanku M4A1 Sherman osvobozují Dobřany )

Ráno 5. května 1945 se muži 2. pěší divize v několika postupových proudech vydali směrem na Plzeň. Ještě ten den osvobodili Domažlice, Kdyni a mnohé další české obce. Divize si razila cestu na západočeskou metropoli i následující den, přičemž osvobozovala další města a vesnice, avšak Plzeň samotnou nakonec osvobodila 16. americká obrněná divize. Do města pak Indiáni dorazili o den později. Po dohodě se Sověty zde svůj postup zastavili.

Následující období přineslo Američanům po krušné válečné cestě Evropou vytoužené chvíle oddechu. Od května do června 1945 prováděla divize v Plzni a okolí administrativní a hlídkovou službu, pomáhala orgánům obnovené místní samosprávy v chodu obcí, s odstraňováním válečných škod a zajišťováním zajatců, kteří prchali na demarkační linii ve strachu před Rudou armádou. Válka v Evropě na českém území pro Indiány oficiálně skončila. V myslích Američanů zároveň tou dobou hlodala nejistota, protože válka proti Japonsku v Pacifiku zdaleka neskončila a právě Dvojka měla na toto bojiště po krátkém odpočinku vyrazit. Za tímto účelem došlo během června k postupnému shromažďování divize a jejímu přesunu do Francie k nalodění. Zpět do Spojených států dorazila během července 1945. Vojáci dostali vytouženou dovolenou, po které se měli hlásit zpět do služby a připravovat se na další expedici, vyslání do Tichomoří. K tomu však již nedošlo, neboť císařské Japonsko 2. září 1945 kapitulovalo. 2. světová válka tak pro Indiány definitivně skončila. Během svého druhoválečného nasazení ztratila 2. pěší divize více jak 16 000 mužů, z nichž 3 500 padlo. Služba slavné Dvojky ale pokračovala i po vítězství ve 2. světové válce, následovala další tažení, např. v Koreji.

 

 
© 2008 - druhasvetova.com design by Jakub M.       TOPlist        archiv - o webu - kontakt
.