Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
Spustili jsme beta verzi nového vzhledu našich stránek: novy.druhasvetova.com
101. výsadková divize \ druhasvetova.com

 

101. výsadková divize

 

V roce 1940 začala americká armáda testovat nový druh vojenské jednotky – výsadkáře shazované pomocí padáků. Zkoušky na základně Fort Benning v Georgii dopadly tak úspěšně, že se velení rozhodlo okamžitě zahájit formování výsadkových praporů a pluků, a následně americká armáda zřídila hned dvě výsadkové divize – 82. a 101. Druhá z jednotek vznikla 16. srpna 1942 na základně Camp Claiborne. Do jejího čela byl jmenován generálmajor William C. Lee.

Již 23. července 1918 vznikla v rámci mobilizace pro evropské bojiště 1. světové války 101. pěší divize. Avšak nedostatek výzbroje, munice i výstroje zabránil jejímu reálnému zformování a koncem války velení jednotku demobilizovalo, aniž se jediný její voják do Evropy vůbec podíval. Když počátkem 20. let americká armáda přistoupila k budování rezerv, zrodila se na základně v Milwaukee „nová“ 101. divize. Nicméně ani tentokrát jí osud nepřál a dlouhá léta zůstávala divizí spíše na papíře. Změnu přineslo až vypuknutí 2. světové války. Na zrodu 101. výsadkové divize se v roce 1942 podílela celá řada jednotek. Jádro vytvořil 502. výsadkový pluk a 327. a 401. pluk kluzákové pěchoty. Podporu měla parašutistům poskytovat trojice praporů dělostřelectva, 326. výsadkový ženijní prapor, 101. spojařská rota, 326. zdravotnická rota a 426. výsadková velitelská rota. Symbolem jednotky se stal křičící orel.

( Znak 101. výsadkové divize )

Po zformování divize zahájilo mužstvo v říjnu 1942 ve Fort Benningu intenzivní výcvik. Vojáci museli ovládat nejen techniky seskoku na padáku a bezpečného dopadu, ale také taktiku pěchotního boje. Zpočátku výsadkáři i kluzáková pěchota cvičili odděleně, až začátkem roku 1943 padlo rozhodnutí trénink pro větší efektivitu, úsporu času i budování sounáležitosti spojit. V červnu téhož roku řady divize rozšířil 506. výsadkový pluk, jenž se záhy spolu s celou divizí zapojil do manévrů 2. armády. Jedním z cílů rozsáhlého cvičení se stalo ověřit připravenost divize k boji. Jednotka se více než osvědčila, a tak se zanedlouho přesunula do newyorského přístavu, odkud 5. září 1943 odplula do Anglie.

Výcvik v USA ovšem divizi zdaleka nepřipravil na tvrdý boj s německým Wehrmachtem. Proto když důstojnický sbor a mužstvo dorazily na britské ostrovy, čekal je další výcvik zaměřený např. na noční akce a pouliční boj. Výsadkáři se při něm seznamovali s ukořistěnými německými zbraněmi i vybavením. V lednu 1944 byl k divizi přidělen 501. výsadkový pluk, čímž se bojová síla 101. výsadkové divize ustálila na třech padákových a dvou kluzákových plucích. V téže době jednotka zaznamenala i první změnu ve velení, protože Leeho po infarktu nahradil generálmajor Maxwell Taylor.

( Druhý velitel 101. výsadkové divize Maxwell Taylor )

V březnu 1944 se 101. divize zapojila do ukázky připravenosti amerických útvarů pro britského ministerského předsedy Winstona Churchilla, vrchního spojeneckého velitele Dwight Eisenhowera i desítky dalších představitelů. Taylor prezentací pověřil šéfa divizního dělostřelectva, brigádního generála Anthonyho McAuliffa. Aniž by tušil, že se zanedlouho stane nejslavnějším velitelem celé divize, představil McAuliffe výsadkáře politikům. Americké výsadkové jednotky si vysloužily respekt a zanedlouho i nasazení v první linii. Brzy po manévrech totiž Taylor obdržel rozkazy, které poslaly Křičící orli do operace Overlord – invaze do Normandie.

Pro den D 6. června 1944 dostali příslušníci 101. výsadkové divize za úkol přistát za nepřátelskými liniemi za pláží Utah na Cherbourgském poloostrově, kde měli obsazením čtveřice východů z pláží pomoci 4. americké pěší divizi co nejrychleji vyrazit do vnitrozemí. Zároveň měli bránit Němcům v přísunu posil a krýt jižní křídlo VII. sboru. Den před prvním nasazením, 5. června, navštívil divizi generál Eisenhower. Velení nemělo se vzdušnými výsadky zkušenosti a mnozí důstojníci se obávali fatálních ztrát tváří v tvář palbě ze země. Proto se vrchní velitel snažil mužům vlít do žil sebevědomí a při jeho rozhovoru s paragány vznikla jedna z nejslavnějších fotografií 2. světové války.

( Generál Dwight D. Eisenhower při rozmluvě s příslušníky 101. výsadkové divize )

Téhož dne ve 22:15 začalo 6 000 mužů 101. výsadkové divize nastupovat na paluby stovek transportních letounů a kluzáků. Po půlnoci letouny přiletěly nad pláž Utah a výsadkáři začali jeden po druhém vyskakovat. Avšak téměř okamžitě začaly problémy. Palba německého flaku donutila mnohá letadla k úhybným manévrům, ty spolu s hustou mlhou způsobily, že většina parašutistů dopadla daleko od doskokových zón. Ty ke všemu nebyly dostatečně označeny, neboť dříve vysazení značkaři, svůj úkol nestihli dokončit. Výsadkáři tak seskakovali v chaosu, rozptýleni po rozsáhlém území a tváří tvář zburcované německé obraně. Lépe se nevedlo ani kluzákové pěchotě, neboť ve tmě se mnoho kluzáků rozbilo, což vedlo k mnohým ztrátám na životech i vybavení. Již v okamžiku seskoku či krátce po přistání na zem, bylo zajato nebo zabito na 1 500 výsadkářů. Vyhráno však neměli ani přeživší, neboť 60 % vybavení dopadlo buď do neprostupných bažin, nebo do německých rukou. Ani tyto obtíže však parašutistům nezabránily v bojových akcích. Vojáci se začali formovat kolem důstojníků a vytvářet improvizované skupiny, které napadaly nejbližší německá obranná stanoviště.

Nad Utahem seskočil i sám generál Taylor, kterému se podařilo dát dohromady skupinu poskládanou převážně z důstojníků a obsadit jednu klíčovou cestu z pláže. Ad hoc skládané skupinky se postupně pouštěly do plnění úkolů. Podplukovníku Robertu Coleovi, veliteli 3. praporu 502. výsadkového pluku, se podařilo shromáždit asi 75 mužů z 502. i 506. pluku a zčásti dokonce z 82. výsadkové divize. Uskupení vyrazilo k severním východům z pláže a cestou se střetlo s německou kolonou. Američané zahájili palbu přičemž zabili několik Němců a 10 jich zajali. Po dosažení Saint Martin – de – Varreville poslal Cole průzkumníky obhlédnout zdejší pobřežní baterii. Ti záhy zjistili, že protivník pozici zničil a opustil. Cole poté muže rozdělil do dvou skupin a každé dal za úkol zajistit jednu cestu z Utahu. Tam se měli výsadkáři zakopat a vyčkat příchodu jednotek 4. pěší divize.

( Muži 101. výsadkové divize na palubě dopravní Dakoty C – 47, dobře je vidět ramenní nášivka v podobě Křičícího orla, který dal jméno celé jednotce )

Jižně od Coleovy skupiny posbíral podplukovník Patrick Cassidy muže z 1. praporu 502. výsadkové pluku, s nímž i on zamířil k východům z pláže. Výsadkáři oblast rychle zajistili, ovšem Němci východ označovaný jako Exit 4 zasypávali dělostřeleckou palbou, a tak Cassidy 4. pěší divizi doporučil zvolit jinou cestu do vnitrozemí. Ještě dále na jihu usilovali příslušníci 1. a 2. praporu 506. pluku o zabezpečení zbývajících cest z Utahu. Ani tyto oddíly neseskočily nad plánovanými zónami, byly však méně rozptýlené než 502. pluk. Probojovaly se vesnicemi k cílům a záhy se setkaly s 8. pěším plukem 4. pěší divize. Poté, co pěchota ve spolupráci s parašutisty zajistila oblast, Němci se začali rychle vzdávat.

Během odpoledne 6. června se 4. divizi podařilo navázat spojení se 101. divizí a probít se z Utahu na všech směrech. K večeru se výsadkáři zakopali, ale odpočinout si mohli jen krátce. Jednotky vyloděné na pláži Omaha ( 1. a 29. pěší divize ) totiž dokázaly obsadit pouze malé předmostí, dál je německá obrana příslušníků 352. pěší divize nepustila. Probít se z Utahu k Omaze a spojit obě předmostí dostala za úkol 101. výsadková divize, která měla dobýt město Carentan ležící mezi oběma plážemi.

( Křičící orli s ukořistěnou německou vlajkou v důležité normandské křižovatce – městečku Carentan )

Do obsazení dalšího cíle, Saint – Come- du – Mont se zapojily prapory všech tří pluků ( 502., 506. i 401. ). Dopoledne 8. června 1944 parašutisté dobyli město a zaujali pozice východně od něj. Později během dne útočící jednotky posílil 327. pluk. Další úkolem 101. divize se stalo zajistit předmostí na řece Douve. Divize udeřila 10. června po poledni a do západu slunce zabezpečila celý sektor kolem Saint – Come – du – Mont.

Nyní se výsadkáři měli konečně vrhnout na Carentan, avšak Němci stihli zničit většinu mostů. Zatímco se ženisté pod palbou německých děl pokoušeli přechody opravit, velitelé vyslali hlídky prozkoumat přístupy k městu. Ačkoliv se 3. prapor 502. pluku dostal až na předměstí, do centra prorazit nedokázal. Na pomoc vyrazil 327. pluk s podporou 1. praporu 401. výsadkového pluku. Kluzáková pěchota pronikla z jihu do Carentanu a zajistila východní cesty z města. To se ocitlo v kleštích, ale Němci ( Fallschimjägeři ) odolávali a Američané se tak museli stáhnout a vložit do boje dělostřelectvo. Divize obnovila útok 12. června, kdy 506. pluk udeřil ze západu a 501. a 327. pluk z východu a severu. Carentan konečně padl do amerických rukou. Na nejtěžší odpor narazil u Rouxeville 2. prapor 327. pluku, nakonec ovšem i tady Američané německé linie prolomili a spojili se s oddíly 29. pěší divize.

( Příslušníci 101. výsadkové divize v ulicích osvobozeného Carentanu )

Do 14. června Američané i díky úsilí 101. výsadkové divize kompletně propojili Utah s Omahou. Carentan se stal cílem protiútoků, do nichž se zapojila i 17. divize pancéřových granátníků SS Götz von Berlichingen s asi 40 samohybnými děly Stug IV, ale Křičící orli si město, i za vydatné podpory 2. obrněné divize, z rukou vyrvat již nenechali. Ve druhé polovině června divizi převeleli pod VIII. sbor, s nímž operovala v jihozápadním sektoru fronty další tři týdny. V červenci se 101. výsadková divize vrátila do Anglie, aby se zde přichystala na další nasazení.

Jeho cíl vyplynul ze snah vrchního velení o urychlení postupu. Plán britského polního maršála Bernarda Montgomeryho počítal s nasazením nově ustavené 1. výsadkové armády ( americká 82. a 101. výsadková divize, britská 1. výsadková divize ), jež měla seskočit v Nizozemí a obsadit mosty přes Rýn, Másu a Waal. Následně by se přes ně měly převalit obrněné divize, které by obešly německý Západní val, obklíčily Porúří a přiměly Němce ke kapitulaci.

( Výsadek v rámci operace Market Garden tentokrát proběhl bez větších problémů, i když docházelo i k výjimkám jako např. zde havárie jednoho z kluzáků 327. pluku )

K největšímu vzdušnému výsadku v dějinách známému jako operace Market Garden došlo 17. září 1944, kdy nad Beneluxem seskočilo na 20 000 mužů. Zpočátku šlo vše dle plánů, výsadkáři seskakující ve dne dosedli v dobře vyznačených zónách a masivní úder Němce zaskočil. Američtí parašutisté dobyli několik mostů mezi Eindhovenem a Nijmegenem. 101. divize sice hned první den splnila většinu úkolů, avšak její hlavní cíl, most přes Vilemínin kanál u městečka Son, stihli Němci vyhodit do vzduchu. Výsadkáři se neúspěšně pokusili obsadit podobný most u Bestu, kde jim cestu zahradily německé tanky. S nimi se divize dokázala vypořádat jen díky 327. a 401. pluku, jejichž kluzáky do oblasti dopravily těžké zbraně.

Ačkoliv celkově operace Market Garden nakonec selhala ( britští výsadkáři nedokázali obsadit hlavní cíl v podobě mostu přes Rýn v Arnhemu ), 101. americká výsadková divize během ní osvobodila několik nizozemských měst a odrazila četné německé protiútoky, nezřídka vedené v ulicích mužem proti muži. Jedním z úkolů jednotky se stalo udržet pro britský XXX. sbor otevřenou cestu do Arnhemu. Vzhledem k peklu, které zde Němci parašutistům připravili, vstoupila silnice do historie jako Pekelná dálnice. Nizozemská mise pro 101. divizi skončila v listopadu 1944 a Křičící orli si mohli odpočinout. Klidu v zázemí si ovšem neužili dlouho, neboť v Belgii se zrodila nová hrozba.

( Křičící orli v osvobozeném Nijmegenu )

Už 16. prosince 1944 německá armáda zahájila v Ardenách mohutný protiútok. Jeho cílem se stalo dobytí belgického přístavu Antverpy a oslabení západních Spojenců natolik, aby Berlín mohl vrhnout síly proti Rudé armádě. Ofenzíva začala za špatného počasí, takže průzkumná letadla zůstala na zemi a Němci protivníka zaskočili. Německé tankové jednotky pronikly hluboko do území drženého americkými silami a velení povolalo do Belgie všechny dostupné síly. Výjimkou nebyla ani 101. výsadková divize, které připadl úkol posílit obranu městečka Bastogne, strategického bodu hájícího přístup k Antverpám, z něhož vedly důležité silnice všemi směry. Generálmajor Taylor tou dobou pobýval ve Washingtonu, a velení proto převzal McAuliffe. Do 160 kilometrů vzdáleného města se výsadkáři dopravili na korbách nákladních vozidel. Dorazili právě včas, neboť Němci již dosáhli okrajových částí města. 501. pluk byl okamžitě vyslán do diverzního útoku východně od města. Američané předsunuté jednotky Wehrmachtu vytlačili a zakopali se v okolních lesích.

Do 20. prosince Němci město obklíčili a odřízli 101. výsadkovou a zbytky 10. obrněné divize od ostatních amerických sil. Výsadkáři čelili jednomu útoku za druhým, ale také velkým mrazům, měli nedostatečné zásoby prakticky všeho, včetně munice a zimních uniforem. Šířily se zápaly plic a omrzliny. Přesto příslušníci 101. výsadkové divize s vypětím všech sil nepřítele i nadále odráželi. 22. prosince 1944 německý velitel vyzval Američany ke kapitulaci. McAuliffe vyjednávačům odpověděl stručně a jasně: „Nuts!“ ( což se překládá různě, např. Hovno či Blbost ). Zpráva o tomto gestu měla blahodárný dopad na morálku vyčerpaných obránců. Rozhodnutí přišlo o Vánocích, kdy zlepšené počasí dovolilo shoz zásob ze vzduchu. Zároveň se 4. obrněná divize z Pattonovy 3. armády probila obklíčením a posílila prořídlé řady obránců. Spojenci situaci v Ardenách postupně stabilizovali a do poloviny ledna 1945 vytlačili Němce z Belgie.

( Příslušníci 101 výsadkové divize míří do lesů kolem Bastogne )

Po Ardenách směřovaly další kroky divize do Alsaska kde držela obranné pozice podél řeky Moder. Koncem března se divize shromáždila v Mourmelonu a prošla doplňujícím výcvikem před vysláním do Porúří, kde zanedlouho pomáhala obklíčit německé armády. Začátkem dubna 1945 na rúrskou kapsu udeřila americká 1. a 9. armáda, do konce měsíce ji zlikvidovala a zajala na 325 000 německých vojáků.

Závěr dubna přinesl 101. divizi cíl v podobě bavorského Obersalzbergu, kde měla spolu se 3. pěší divizí obsadit Hitlerovo sídlo v Berchtesgadenu. Celý opuštěný komplex zabraly oba útvary spolu s jednotkami 2. francouzské obrněné divize. V Bavorsku přijali Křičící orli kapitulaci LXXXIII. sboru i XIII. sboru SS a zajali několik vysokých představitelů německých ozbrojených sil, např. polního maršála Alberta Kesselring, jehož zajali příslušníci 506. výsadkového pluku. Divize zadržela i otce Bleskové války generála Heinze Guderiana a další. Po skončení bojů v Evropě zůstala 101. divize v Alpách, odkud se měla přesunout do Francie a absolvovat výcvik před odesláním do Tichomoří. Než k němu mohlo dojít, Japonsko kapitulovalo. Divize Křičících orlů tak byla 30. listopadu v Auxerre deaktivována. V boji strávila plných 214 dnů. O intenzitě nasazení svědčí mimo jiné počet udělených vyznamenání – 2 Medaile cti, 47 Křížů za vynikající službu, 516 Stříbrných a 6 977 Bronzových hvězd. Divize zajala téměř 30 000 německých vojáků. Avšak ani cena za tato vítězství nebyla nízká. Padlo celkem 2 043 příslušníků divize, 7 976 bylo zraněno a 1 193 zůstalo nezvěstných.

 
© 2008 - druhasvetova.com design by Jakub M.       TOPlist        archiv - o webu - kontakt
.